KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Srpen 2013

Počkám na tebe ?!?! 23.část

31. srpna 2013 v 21:21 Počkám na tebe?!?!


Miro se opřel o svuj levý loket a pravou dlaň položil Martině na bříško.
Ležela na zádech a šťastně se usmívala.Její drobná a pevná ňadra se tyčila do výšky a Miro k nim svou ruku pomalu přemístil.
"A to možmeme,toto?" zeptal se a sám pro sebe se usmál.
...To sa pýtaš skoro,keď už je po všom...
"Hmm..můžeme" špitla Martina a přitáhla si jeho obličej blíž ke svému.
...Boha kam som sa to dostal...zauvažoval Miro na zlomek vteřiny těsně před tím něž se jejich rty spojily.
Věděl,že to co dělá není dobré,ale zašel už tak daleko,že otočit se zády a vykročit zpět nebo jakýmkoli jiným směrem už se mu zdálo nemožné.
Jeho druhé JÁ se však krutě vzepřelo a odmítalo přijmout fakt,že by ho Dita už nechtěla,neměla ráda,že by jí už neměl vidět. A pokud to tak je chce to slyšet přímo od ní.
Jemně své rty oddělil od těch Martininých a usmál se.
"Kľudne spinkaj,pojdem robit,chalani už budú v skúšobni" zašeptal zašátral po svých boxerkách.
"Hm,příjdeš brzy?" zamumlala ještě Martina nechala Mira aby přes její nahé tělo přehodil deku.
"To vieš.prídem" odpověděl polohlasem a se zbytkem svého oblečení se z ložnice vytratil.

"Ha tu to je" oddychl si Miro když se konečně dopátral vizitky,kterou před několika měsíci odhodil kamsi ve svém voze s pocitem,že jí nebude potřebovat a očima hledal nějaký kontakt.
"Mrázek" ozvalo se po delším vyzvánění ve sluchátku a Miro se nadechl...
"Jistě pane Šmajda,pamatuji si,nooo počkejte......ano tak jestli se vám to hodí můžete se zastavit,klidně už dneska,tak za půl hodimy..odřekla mi jedna klientka" mluvil doktor klidným hlasem a Miro rychle uvažoval.
..Jasně skúška počká...
"Dobre budem tam,ďakujem" kývl Miro hlavou a ještě než rozjel svojí audi poslal zprávu o svém zdržení Mattovi.
Maji sice přípravu na tour a jsou ve skluzu,spoustu práce za poslední týdny musel udělat i za Martinu,ale snad kluci pochopí,tohle prostě vyřídit musí.
..okeeej.. dorazila Mattova odpověď skoro okamžitě a Miro se konečně vydal na cestu k advokátovi,který Ditu zastupoval u soudu a tehdy mu v případě potřeby nabídl svou pomoc.

"No,podívejte se pane Šmajda" podrbal se doktor Mrázek na bradě,když si Mira pozorně vyslechl a pokýval hlavou.
"Nic vám teď neslíbím,jen to,že se o celé záležitosti pokusím zjistit co možná nejvíce.Vaše žena má bezesporu právo na to aby odmítla návštěvu kohokoli i svého manžela a co se týká jejích zdravotních potíží,které jak říkáte jsou údajným důvodem,těchto odmítnutí..i v tomhle případě má právo se sama rozhodnout jestli se smí její potíže šířit ke komukoli...bohužel to se týká i vás.." mluvil doktor Mrázek dál velmi tiše a pomalu a Miro cítil jak ho jeho slova zraňují.
"Takže mi týmto chcete povedať, že keď ona sa rozhodne ja nemám právo vôbec na nič?" vysoukal Miro ze sebe otázku,o které vlastně už dopředu věděl co mu na ní bude odpovězeno.
"Ano bohužel" pokýval Mrázek hlavou a podíval se na Mira,který se v tuhle chvíli cítil snad ještě mizerněji než dřív.
"No podívejte se,jak už jsem řekl,tohle jsou všeobecné informace,pokusím se o vašem případu zjistit něco konkrétnějšího a pak podle toho budeme jednat,pokud vy budete chtít" dal Mirovi alespoň malinkou naději a Miro mu podepsal cosi jako plnou moc,která ovšem musí projít ještě ověřením.
"A kedy..." otočil se Miro ještě ve dveřích v touze alepospoň přibližně vědět kdy se mu Mrázek ozve.
"No..počítejte ..do týdne se vám ozvu" slíbil mu doktor a Miro s povzdechem vyšel na chodbu.
Na zkoušku s klukama neměl nejmenší náladu,přesto se ke zkušebně vydal.

"Cožeeee,ty voleee" vykřikl nekontrolovatelně Matěj a vytřeštil na Mira nevěřícně oči.
"Mal som mlčať" zamračil se Miro a sklonil hlavu k půllitru s pivem,které před něho postavil číšník v bílé košili.
Měl všeho tak plnou hlavu a sevřený žaludek,že nakonec kývl a zašel s Mattem "na jedno" do jejich oblíbené hospůdky hned vedle zkušebny.
"Tys jí naprccc.....?" nedořekl a trochu rozhlédl po okolních stolech.
Naštěstí nikdo neměl zájem jejich rozhovor poslouchat a každý si tu hleděl svýho.
"Jaktooo,ty vole,snad ženský berou tooo..né..jak se tomu říká?" Kroutil hlavou a trochu se k Mirovi naklonil.
"No hej antikoncepciu..no nezobrala si no" mračil se Miro a v duchu si nadával,že nešel raději domů.
"To jako shválně jo?" uhodil Matěj do živého a Miro si uvědomil,že to je právě to co ho taky nenechává v klidu.
...Co když Martina nezapoměla...co když to udělala vědomě.....
"Zapoměla.." odsekl Mattovi snad až příliš a přejel si dlaní obličej.
"Prepáč nechcel som na teba revať" pokusil se Miro o omluvu a konečně se ze svého piva pořádně napil.
"No ty si kokot.." ulevil si Matěj,ale ve skutečnosti mu bylo Mira líto.

Bylo už skoro k půlnoci když Miro odemykal dveře Martininýho bytu a pokoušel se být co nejtišší.
Nakonec si s Matějem těch piv dal trochu víc než jedno a musel si zavolat odvoz auta i sebe.Z představy sednutí za volant po vypití alkoholu měl nefalšovanou hrůzu.Byl,ale rád,že mohl po tak dlouhé době co se pokoušel všechno své trápení nosit jen v sobě mohl vypovídat a nemyslet na to jestli svými slovy někomu neublíží.
Matěj mu sice neporadil žádné zázračné rešení a ani kouzelnou formulku,kterou by svůj život vrátil o několik měsíců zpátky.Přesto se ale Miro cítil tak nějak lehčí a s malou nadějí že zase bude líp co nejtiššeji odemykal dveře bytu.
Všude byla tma a když rozsvítil v předsíni pootevřenými dveřmí do ložnice viděl,jen rozestlanou postel,Martina tam nebyla....postel byla prázdná.....

Pokračování příště...........Moje milé čtenářky tohle je na týden poslední dílek,který vám věnuji.Příští týden budu mít opravdu náročný a k psaní se nedostanu,ale slibuji že hned potom vám vše vynahradím a omlouvám se za pauzičku,ale opravdu bych to nezvládla. V neděli 1.9.se na vás zase moc těším...autorka.

Počkám na tebe ?!?! 22.část

31. srpna 2013 v 21:20 Počkám na tebe?!?!


Ještě dlouho po tom co Martina s rukou položenou přes Mirovo nahé břicho,k němu přitulená oddychovala.Ležel Miro na zádech a jeho či směřovaly ke stropu.
Myšlenky mu hlavou brouzdaly a on ani teď nebyl schopný si je srovnat.
Pomaloučku,tak aby jí nevzbudil sundal její ruku ze svého těla a s tou největší tichostí jakou dokázal se vytratil z ložnice.
V obýváku,tak jak byl nahý se natáhl na sedačku a nasadil sluchátka.
Hudba,kterou miloval,byla největším balzámem na jeho rozharašenou a bolavou duši.
Usnul.
Bylo už světlo když ho probraly dávivé zvuky ze záchoda a Miro se s povzdechem zvedl na nohy a zakroutil hlavou.
"Preboha to budeš takto zvracať stále?" zeptal se Martiny,která už si v koupelně vyplachovala pusu celá bledá se se sotva držela na nohou.
"Doufám,že ne" pokusila se o chabý úsměv a maličko se zapotácela.
MIro zachytil její drobné tělo a pomohl jí dojít do obýváku.
"Je toto vobec normálné..." huhlal a odešel ke kuchyňské lince aby uvařil čaj.
"Nemala by si sa najesť?" zeptal se když před Martinu položil vařicí čaj a s opravdu nehranou obavou sjel jejií tetelící se postavu zabalenou v dece.
"Jen to né,prosímtě" špitla a vysíleně a opřela se do sedačky.
"To je normální..to přejde" zaklonila hlavu a zavřela oči.
Byla tak ráda,že tu s ní Miro je a i když těhotenství snášela opravdu špatně,jeho přítomnost jí uklidňovala.
"Sedneš si ke mě?" zaprosila a její unavené oči s tmavými kruhy kolem k Mirovi vyslaly pohled plný lásky.
Miro si toho pohledu nemohl nevšimnout a ikdyž jí ho nemohl opětovat sedl si těsně vedle ní a objal Martinu kolem ramen.
"Mám tě ráda.." položila mu Martina hlavu na rameno a přivřela oči.
"Ja viem.." špitl Miro a bylo mu jasné co by teď chtěla slyšet.Vyslovit to ale nedokázal.

**********
**********

Týdny se opět přehouply a Dita znovu začínala.s blížícím se termínem Mirovo návštěvy řešit,jak by se jí vyhnula.Vstoupila už do 23.týdne těhotenství a její bříško se krásně zakulatilo.
Dokonce už své dětátko cítí,hýbe se,dává jí najevo že žije a ty nádherné pocity vlnění a šimrání,kterým se říká "pohyby" jí naplňovaly nevídaným pocitem štěstí.
Dokázala si se svým maličkým tvorečkem uvnitř sebe povídat celé hodiny a hladit ho přes svoje vzdouvající se brřicho.
Teď.ale musela znovu vyřešit to co před měsícem--setkání s Mirem.
Stýskalo se jí, to v co doufala,že se stane když ho odmítne vidět se nestalo.Milovala ho stále---stále mu,ale také dávala za vinu to,že je tady.ikdyž už si uvědomila,že to ona sedla za volant opilá,ale proč??? Ozvala se znovu její raněná duše a vina se znovu svezla k jejímu muži.
NE,nemůže se s ním sejít,bolelo by to a teď už by své bříško jen těžko zatajila.NE prostě ne,raději se setkání s ním vzdá.
Musí,ale jednat setkání je už zítra....

Miro se probudil naprosto vyčerný,jakoby snad vůbec nespal.Poslední dny trávil zavřený ve studiu a příprava na turné by náročnější než se zpočátku zdálo.
Promnul si unavené oči a otočil hlavu na vedle něho spící Martinu.Vypadala spokojeně,její nevolnosti pomalu ustávaly a Miro chvíli sledoval její spící tvář.
....Neviem ťa lúbiť moja....zasteskl si v duchu a zároveň si,ale uvědomoval,že naprosto lhostejná mu také není.
Ještě chvíli se na ní díval a pokoušel se bezvýsledně najít odpověď na to co tedy vlastně cítí.
Martina nejspíš ve spánku vycítila jeho pohled a trochu se zavrtěla.
"Miro" rozlepila oči jen na maličkou škvírku a olízla si rty.
"Spinkaj,ja idem hej.." zašeptal a aniž by si to nějak vic uvědomoval přejel její tvář kloubky svých prstů na pravé ruce.
Martina se usmála a o otočila se na druhý bok.
Se zvlátním sevřeným pocitem se pak Miro vydal k věznici.
...Uvidí se dnes se svojí ženou... přemýšlel a ačkoli jí miloval stejně tak jako ona jeho,cítil,ten chlad a odcizení každičkým krokem,kterým se k té zamřížované budově blžil.

"Bohužel vaše žena je nemocná.."oznámil mu strážník a Miro suše polkl.
"Čože?" pozvedl nevěřícně obočí a zapíchl do něj svůj pohled.
"Je mi líto.." neměl pro něj strážník jinou odpověď a Miro cítil jak se mu valí krev do hlavy.
"A čo jej je?" vyhrkl a odmítal odejít dokud se něco neodzví.
"To já nevím" odpověděl strážník bez zájmu a chystal se před Mirem svoje okénko zavřít.
"Niekoho mi zavolajte,velitela,čo ja viem,mám právo vedieť prečo u druhýkrát nemožem za svojou ženou" zvyšoval Miro hlas a byl rozhodnutý se prostě nenechat jen tak odbýt.

"No podívejte se pane Šmajda,usmál se omluvně pracovník věznice ke kterému se Miro dopátral ve snaze zjistit co se s Ditou děje a a vybídl ho aby se posadil.
"Nie ďakujem.." zakroutil Miro hlavou a netrpělivě vydechl.
"Možem vedieť čo sa tu deje.." zeptal se promnul si dlaně o sebe.
"Vaše paní má dlouhodobější zdravotní potíže,potřebuje klid a proto se rozhodla,že se s vámi zatím nebude vídat" vpálil Mirovi úředník bez obalu,jen s tím rozdílem,že Dita si vysloveně nepřála aby se Miro dozveděl o jejím těhotenství.
"ČOZEEE.." zvedl Miro hlas a nevěřil svým uším.
"Ako ..nebude vída´T? A čo jej je?" nedokázal Miro vůbec vstřebat informaci,kterou teď dostal a ikdyž to před tím odmítl svezl se na židli.
"Je mi líto pane Šmajda..víc vám opravdu nemohu říct.." podrbal se úředník na bradě a modlil se aby tenhle chlap už odešel,celá tahle situace mu by la nepříjemná.Ani kdyby chtěl nemohl pro Mira nic víc udělat.

...Nechce sa so mnou vidieť? BOHA prečo? Nemá ma azda už rada...no jasné veď od prvej návštevy je iná,chladná..už pri súde taká bola....svíralo se Mirovi celé jeho tělo a bolest,která ho pohlcovala mu zatemňovala celý okolní svět.
Jak zvládl řídit vůbec netušil,že parkuje před Martininým domen si uvěědimil až když auto zastavilo a těsně u otevřeného okénka zaštěkal pes,kterému se Miro zřejmě moc nezamlouval.
"Promiňte.." usmál se starší pán když si všiml Mirova leknutí a psa okřikl.
"To nič.." hlesl a s klíčemi v ruce se odploužil do domu.
Doufal,že Martina ještě nebude doma,říkala,přece,že jde na nějakou prohlídku.
Cítil se opravdu mizerně,odkopnutý a bolavý....možná měl jet k sobě domů...ale né tam by ho to jen rozdrtilo.přemýšlel a odemkl.
Martina stála u velkého zrcadla na dveřích otevřené koupelny a s vyhrnutým tričkem si šťastně prohlížela své maličko vypouklé 10-ti týdenní bříško.
"Ahoj.." usmála se na něj a svůj pohled znovu stočila do zrcadla.
"Ahoj" zašeptal Miro a jeho oči sklouzly tam co její.Najednou jakoby ho cosi i přes to jak špatně se cítil zahřálo a zezadu se k Martině přitiskl.Kdyby se teď otočila,spatřila by v jeho tváři smutek smíšený s rezignací.
Ona však vnímala jen dlaň,kterou jí přiložil na bříško,kde spinkalo jejich miminko.....


Pokračování příště.......

Počkám na tebe ?!?! 21.část

31. srpna 2013 v 21:17 Počkám na tebe?!?!


...Vrátí..určitě se vrátí...ujišťivala Martina sama sebe a utřela si uplakané oči.
Věděla,že to nebude snadné,že Miro jistě po dítěti neprahne,ale teď..když ho budou mít...přece jí v tom nenechá..ona ho miluje...plakala a i přesto,že se jí rozum snažil napovědět,že přece veděla,že on Ditu nikdy milovat nepřestal a to,že nekonec skončily spolu je spíš důsledek Mirova bolavého srdce,než toho,že by k ní cítil nějakou lásku,doufala ve své zamilovanosti,že se to změní.
"Bude nás milovat,uvidíš" pošeptala a jako už asi po tisícáté se zaposlouchala jestli neuslyší klíče v zámku.
Nic se,ale nedělo a v celém bytě nebylo krom Martininého pláče slyšet vůbec nic.
Usnula až někdy k ránu naprostým vyčerpáním.
...Musím si dát budíka...napadlo jí těsně před usnutím,ale spánek jí přemohl rychleji než stačila vzít do ruky svůj mobil.

...Vrať se prosím...četl Miro ráno když znovu svůj mobil zapnul a s povzdechem ho odhodil na postel.
"Do riti.." mračil se a v koupelně se opláchl studenou vodou.
"Pekne som to dojebal" zadíval se na sebe do zrcadla a bezradně vyfoukl tváře.
Vytáhl pak ze skříně poslední čisté tričko,které mu tu zbylo a pomalu se vypravil k odchodu.Za hodinu ho čeká natáčení a odpoledne koncert.
Potřebuje se trochu soustředit...ale copak to jde?

Miro se nuceně usmíval a co chvili se nenápadně pokoušel dívat na hodiny,které ve studiu visely těsně na moderátorem,který vedl rozhovor.
Šlo mu to na nervy..stále stejné otázky.Vlasy...svaly...orientace...ženský. Tak dokonale tajil své soukromí,že nikdo ,kromě pár vyvolených,o jeho pravém životě neměl páru.
...Konečně..konečně konec,poslední otázka,světla zhasla a kamera potemněla...
"Dáte si kávu?" zeptala se asistentka a Miro jen zavrtěl hlavou.
Hrábl do kapsy pro telefon a nervózně ho sjel displej očima.
...Nic...
"Sakra kde je.." odblokoval zvonění,které musel před natáčením ztišit a vytočil Martinino číslo.
...Nic...
"Prečo to sakra neberie?" huhlal Miro vztekle a pocit,že to Martina dělá shválně ho dokonale vytáčel.
Podíval se na hodinky....za 3 hodiny by měli být o 250 km jinde.
"Sakra" zaklel znova a bezeslova opustil studio.
Po cestě k autu znovu Martinu vytočil...stále nic jen to zvonilo,ona se však neozývala.
...Čo keď jej je zle...napadlo ho po zkušenostech s jejímn zvracením.
"Nie..by mi to snaď zobrala.." hudral sám pro sebe a znovu se ujistil v tom,že mu to dělá schválně.
Vzteky přišlápl plyn a zamířil k Martině domu.

"Sakra...Martina.." přiskočil Miro k posteli a s naprosto bílou Martinou neurvale zatřásl.
"Čo si zjedla?" vyhrkl a rozhlížel se po letišti jestli neuvidí nějaké obaly od léků.Srdce mu při pomyšlení,že si kvůli němu chtěla něco udělat bušilo až v krku.
"Co.." vydechla Martina těžce a když spatřila Mirův obličej její bledá tvář se trochu rozjasnila.
"Čo si zjedla.." zařval Miro jeho oči dál těkali po letišti.
"Co..nic..budu zvracet.." přejela si Martina po obličeji a pokusila se zvednout.
"Boha..." snažil se Martinu podepřít a pomodt jí na záchod..

"Já jsem nic nesnědla" šeptala Martina unaveně její naprosto bílý obličej Mira trochu děsil.
"Volal som ti" díval se na ní a sám nevěděl jestli je naštvanej nebo se bojí.Ležela na zádech,přesně tak jak jí Miro ze záchoda doslova odvlekl a položil zpátky na letiště.
"Sem...asi neslyšela" zašmátrala po posteli a pokusila se nahmatat svům mobil.
"Na.." sáhl po něm sám a podal jí ho,na dipleji bylo pár nepřijatých hovorů.
"Děkuju.." špitla Martina a olízla si rty.
"Donesiem ti vodu" hlesl Miro a zvedl se,Martina ho chytla za ruku.
"Děkuju,ale..musíme už jet.." šeptala dál těžce,ale to že jí je opravdu zle bylo evidentní.
"Kam ty by si chcela ísť..v takomto stave" otočil na ní Miro hlavu a lehce svou ruku vymanil.

"Vrátíš se?.." zasténala Martina a její prosebný pohled se zabodl do Mira,který měl nejvyšší čas aby se vydal na cestu dlouhou tolik kilometrů.
"Hmm" kývl a pokusil se na Martinu usmát.
V noci hodně přemýšlel a pokoušel se si v hlavě vše srovnat..zjistit co dál od života očekává a jak bude nebo chce dál žít. Uistil se sice v tom,že se nevydal zrovna tou nejlepší cestou,ale
faktem zůstává,že bude otcem a zatím je to ten jeden jediný záchytný bod,krerý v jeho životě je,ikdyž o to nijak nestál,prostě daný.
Navíc nemůže jí přece v tomhle stavu nechat samotnou..vždyť nedojde ani na záchod....nemiluje jí,ale nosí jeho dítě....a nevypadá to,že by ho chtěla dát pryč...zní to tak strašně...DÁT PRYČ..JEHO DÍTĚ..a Dita... je k němu tak chladná...přesto pořád věří,že patří k sobě...Miro už se zase vůbec v ničen nevyznal...a znova se pokusil o úsměv.
"Bude nás milovat" špitla Martina když za Mirem zaklaply dveře a obrovskou úlevou u srdíčka zavřela oči.

"Nie idem domoov" rozhodl Miro,že nebude po koncertě přespávat v místě tak jako celý zbytek kapely a mávl na kluky.
"Vole kámo v čem lítáš?" přitočil se k němu Matěj sotva ostatní zmizeli v malé hospůdce.Už nějakou dobu sledoval,že to není jen Ditino zavření co Mira drtí a chtěl mu pomoct.Dřív si přece tak rozuměli,ale teď Miro je uzavřený do sebe a mizí pokaždé hned pryč,má v tom snad prsty Martina? Každý tady přece ví,že s ní spí..říkal si Matt a měl o svého kámoše strach.
"Eeeh" zakroutil Miro jen hlavou a pokusil se tím dát Mattovi na jevo,že opravdu nechce nic rozebírat.
"No kdybys sis chtěl pokecat jsem tu.." plácl Mira po zádech a pomalým krokem se vydal za ostatními.Nechtěl ho do ničeho nutit a tak doufal,že Miro sám pochopí,že by bylo dobrý ze sebe všechno dostat.Od toho přece kamarádi jsou.

Miro potichu odemkl,v bytě byla naprostá tma jen dveře na záchod a do ložnice byly otevřené.
...Zasa zvracala...napadlo ho a ty záchodové přivřel.
Tak aby nedělal moc velký hluk se osprchoval a s ručníkem omotaným kolem boku opatrně vešel do ložnice.
"Ako ti je?" zeptal se když se k němu Martina jemně přitiskla.......

Pokračování příště..........

Počkám na tebe ?!?! 20.část

31. srpna 2013 v 21:15 Počkám na tebe?!?!


"Ćo si nedostala?" otočil se Miro na Martinu a jen maličkou chvíli nechápal.
"Moment.." zvýšil hlas možná až příliš a Martina se s hrnkem v ruce choulila na sedačce.Podívat se Mirovi do očí neměla odvahu.
"Čo mi tým chceš povedať?" pokračoval Miro stejným,možná snad ještě drsnějším tónem a chytil Martinu za ramena tak silně až se jí několik kapek horkého čaje vylilo na nahá stehna.
"Au..." sykla a podívala se na svojí nohu jejjíž zasažená kúže okamžitě zčervenala.
"Prepáč.." sebral jí Miro hrnek z ruky a postavil ho zpátky na stolek.
"Martina..." chytil znovu její ramena a trochu s ní zatřásl.
"Pozri sa na mňa...to si robíš prdel? Veď..berieš to,,,nie?... Ty prášky" nedokázal se Miro souvisle vyjádřit.Jeho hlas zněl sice už o něco mírnějí,stále však dost podrážděně.
"Zapoměla jsem si vzít.." špitala Martina se skloněnou hlavou a v téhle chvíli měla z důsledků svého jednání opravdový strach.
To že by se Miro mohl vážně naštvat jí najednou děsilo.
"Zapoměláááá...." zopakoval Miro česky a celé slovo náležitě protáhl.
"Jo.." znovu pípla a jen na vteřinku k Mirovi zvedla oči.
"Prečo si mi to nepovedala? Dal by som si bacha" vstal Miro ze sedačky nervózně popošel obývákem.
"To sa mi snáď iba zdá" zahalekal a plácl se dlaněmi do stehen.
"Já nevím...myslela jsem.." zafňukala Martina a do pláče jí v tuhle chvíli opravdu bylo.
..Přece na ní nemůže být zlý...vždyť ona ho tak miluje....
"Čo si sakra myslela" otočil se k ní Miro který mezi tím přešel k oknu a s rukama založenýma na prsou koukal kamsi do parku.
"Že se nemůže nic stááát" teď už Martina v pláč propukla.
Nečekala,že bude skákat radostí,ale celá tahle konverzace na její rozbouřené hormony pořádně doléhala.
"Pane bože nerev..bola si u lekára?" sedl si Miro zpátky na sedačku a ikdyž neměl nejmenší chuť se jí teď dotýkat opatrně jí položil ruku na rameno.
Martina se,ale okamžitě schoulila do jeho klína a nefalšovaný pláč otřásal jejími rameny.
....Do riti....ja nechcem dieta....nie teraz...nie s ňou.... pokoušel se Miro srovnat své myšlenky a aniž by si to uvědomoval hladil plačící Martině záda.
"Tak bola?" zeptal se Miro znova značně netrpělivě a nepříjemné chvění kolem žaludku jeho nervozitu ještě znásobovalo.
"Ještě né.." zafňukala Martina mezi vzlyky a pevněji se k Mirovi přitlačila.
"Bež za obliecť" zkrabatil Miro obočí a maličko Martinu ve svém klíně popostrčil.
"Co...proč.." popotahovala a znovu k němu jen maličko zvedla uplakané oči.
"Zájdeme k tomu lekárovi" rozhodl Miro a neměl v nejmenším úmyslu o tom diskutovat.
Představa,že se to potvrdí ho srážela na kolena,není toho všeho už dost? Ale jestli je Martina těhotná,chce to vědět...teď...hned.
"Martina bež sa obliecť...chcem to vedieť" zopakoval trochu rázněji a poposunul jí i sebe tak aby byl volný od jejího sevření a mohl ze sedačky vstát.
Sebral z protějšího křesla svoje džíny a natáhl je na sebe.
"Martina.." usekl Miro důrazně když viděl že se stále krčí na sedačce a přetáhl si přes hlavu černé tričko.

"Ty ho nechceš?" protnula Martina hrobové ticho v autě po cestě zpátky.
"Martina.." sundal Miro pravou ruku z volantu a přejel si dlaní obličej.
"Tak to řekni nooo..nechceč.." hlas se jí znovu zadrhávala a v očích pálili slzy.
"Martina preboha...vieš ako sa veci majú,rozhodne som teraz nerátal s tým,že by som mal dieťa" mluvil Miro přiškrceným hlasem a nespouštěl oči z vozovky.
"Ale budeš ho mít" zakvílela a přestávala skrývat pláč,slzy už jí po tvářích zas tekly proudem
"Prehovoríme si o tom,hej" svíral Miro pevně volant a pokoušel se nevnímat Martininy slzy.
"Ty ho jako fakt nechceš?" otočila na něho uplakaný obličej a prudce do Mira plácla svou drobnou dlaní.
Miro jen vzdychl a vcucnul oba své rty do úst.

Dita byla i přes veškerou lásku,kterou k Mirovi cítila a kterou ačkoli se o to snažila sebevíc,schopná nijak vymazat.Prřevědčená,že než se znovu trápit pohledem na svého muže což by znovu rozbouřilo její už tak vyhrocené emoce,bude lepší se s ním nevidět a požádala o zrušení jeho blížící se návštěvy.
Měla pocit,že nevidět ho jí zasáhne mnohem méně než to kdyby se zas musela posadit ke stolu blízko něho,slyšet jeho hlas,vidět jeho nádherné oči a krásné vlasy,které by tak ráda pohladila taky cítit dotek jeho ruky o který by se jistě znovu pokusil.
Navíc celé dny přemýšlela a stále víc a víc byla přesvědčená,že ačkoli mu dává vinu za to co se stalo,byla to ona kdo sedl za volant opilý a tři roky,které si tu musí odpykat jsou opravdu dost dlouhá doba na to aby věřila,že on bude sám a nezarouží po jiné ženě.Ikdyby mluvil pravdu a byl jí vždy věrný za tři roky se to jistě změní a ona nechce žít v naději,která se den ode dne co je tu zavřená rozplývá.
Čeká miminko...usmála se a pohladila už dost znatelné bříško.Je to to jediné co jí z jejich lásky zbylo a nedovolí nikomu aby jí ho vzal.Ani jemu...obzvlášť jemu.
On má všechno...život na svobodě,svojí práci,volnost..může co chce-ona NE, žije jen pro své dítě a tak to taky zůstane.Dva roky si ho tu může nechat..dostane novou celu,budou spolu pořád a pak se uvidí,bude to jen pár měsíců-možná jí zbytek trestu prominou..Zasnila se Dita lehce si dlaní přejížděla po kulatém bříšku.

"Bohužel,je mi líto pane Šmajda,vaše dnešní návštěva je bohužel zrušená" pokrčil rameny mladý policista a podíval se Mirovi do udiveného obličeje.
"Ako zrušena?" mračil se Miro doufal,že přávě došlo k nějakému hloupému omylu.
Nejen že se stále nedokázal vyrovnat s Martininým těhotenstvím,v bytě vládla napjatá atmosféra a Martina buď plakala nebo zvracela.,nechtějí ho teď ani za Ditkou pustit???
Zítra ho čeká náročné vystoupení a on se cítí naprosto vyšťavený.
"Opravdu je mi líto pane Šmajda návštěva je zrušena" položil dozoce u brány telefon a smutně se na MIra usmál.
"Prečo?" zmohl se Miro na jediné slůvko a jeho hlas se znatelně zadrhl.
"Vaše paní se necítí dobře a chce být sama" přeformuloval dozorce při pohledu na Mirův toufalý výraz informaci,že Dita se s ním nehce vidět a bylo mu Mira,který jen nepřítomně pokýval hlavou upřímně líto.
Sledoval jak se otočil a pomalým krokem odchází ke svému autu,které se za chvíli rozjelo a zmizelo mu z dohledu.

...Martina stretneme sa zajtra na akcii,potrebujem byť sám,prepáč...odeslal Miro sms-ku a ještě dlouho po tom co svůj mobil vypnul se choulil v manželské posteli ve které spával s Ditou.


Pokračování příště...........

Počkám na tebe ?!?! 19.část

31. srpna 2013 v 21:12 Počkám na tebe?!?!


Miro prošel obvyklými procedurami.Už se ničemu nedivil a osobní prohlídla ho nechávala naprosto v klidu.
S rukama sepjatýma na stole seděl v návštěvní místnosti a nespouštěl oči z oprýskaných dveří,kterými jeho žena přijde.
Konečně...konečně se otevřeli a Dita se postavila čelem ke zdi.
Miro sklopil hlavu,cítil se mizerně ..ten pohled na její záda,sundavání pout a ponížené čekání až dozorkyně svolí k tomu aby se k němu mohla otočit a posadit se ho drtil.
"Ahoj" vyhrkl a s tázavým pohledem na dozorkyni natáhl své ruce přes stůl k těm Ditiným
"To nemůžeme.." špitla Dita a stáhla si ruce do klína.
"Nepozerá sa" sevřel se Mirovi žaludek a pohodil hlavou směrem k dozorkyni jejíž pohled mířil bez zájmu kamsi do prostoru.
"Dituškaaa" zaprosil Miro skoro až zoufale a víc k ní své ruce vztáhl.
Tak rád by jí je sevřel ve svých.Dita se ale ani nepuhnula.
Miro chvíli sledoval její nic neříkající obličej a ikdyž tomu nechtěl věřit,měl pocit,že před ním sedí naprosto cizí a chladná žena.
"Ty už ma nemáš rada?" zeptal se přiškrceným hlasem a své ruce na stole k ní ještě víc přiblížil.
"Dita.." zvýšil Miro po chvíli,kdy se nedočkal žádné odpovědi,hlas.
"Promiň není mi dobře,půjdu zpátky" špitla a v tuhle chvíli si byla stoprocentně jistá,že sem neměla chodit.
.....Jistě..že tě mám ráda...miluju tě..... tak ráda by mu tohle řekla přímo do očí a objala ho.
...Ale copak to jde??? NE,ne tady a za těchto okolností,ona je tady zavřená,protože ho nsměla milovat a on je volný a to jediné co od něho má mu nedá.....
Dita cítila jak nezvladatelné emoce se v ní zvedají a podívala se svému muži do tváře.
"Promiň opravdu mi není dobře" její hlas zněl klidně,ale za maskou tvrdé grimasy sváděla Dita krvavý boj s hysterickým pláčem.
Zvedla se od stolu a kývla na dozorkyni.
"Ditaaaa..." neovládl se Miro a prudce se postavil,chtěl udělat krok a chytit jí za ruku,zadržet jí,nepustit...cokoli jen aby neodcházela.
"Stůjte.." zarazila ho dozorkyně rázně a Miro zůstal stát jak přimražený.
Stál a jen zoufale sledoval jak jeho žena mizí zase v těch oprýskaných dveřích.
"Nie..do riti..prečo to robí..." nakopl Miro nohu chatrného stolu až se celý zakymácel a víc než smutek s ním teď lomcovala vlna vzteku.
A zatím co si Miro,za pár desítek minut,vybíjel své emoce obvyklým způsobem Ditin usedavý pláč otřásal stěnami její cely tak silně,že jí dozorkyně co chvíli kontrolovala malým okénkem ve dveřích.

Miro ležel na zádech,Martina se k němu ze strany tiskla a jeich zrychlený dech se pomalu zklidňoval.
Martina mu něžně konečky prstů přejížděla prsa a spokojeně se usmívala.
Vlítnul do bytu jak tajfun,krájela zrovna zeleninu na salát...Bez jediného slova jí odvlekl do ložnice....
"Ty si neskutečnej" usmála se a zvedla hlavu aby se mu podívala do obličeje.
"Naozaj?" zeptal se a jeho pošramocené sebevědomí se po setkání s Ditou trochu napřímilo.
...Aspoň niekto o mňa stojí.... usmál se a přitiskl Martinu blíž k sobě.

************
************

DIta sledovala své bříško,které se den odedne zvětšovalo,byla těhotná 18 týdnů a možná už tak za další dva tři týdny poprvé své děťátko ucítí.
Nemohla se dočkat jeho prvního pohybu,toho fyzického pocitu,že ho v sobě nosí.
Už tolik neplakala,z Miovi návštěvy která měla být už zase příští týden byla ale opět čím dál tím nervóznější,
Možná by opravdu měla říct,že nechce,že jí není dobře,že....že cokoliv jen aby ho nemusela vidět a cítit při pohledu na něho tu trýzeň u srdce a znovu si lásku k němu zakazovat.
Když ho nevidí,sice se jí stýská,ale stačí si uvědomit proč tady je a že on tam venku může cokoli.Ale pak...když ho vidí....bolí jí ten pohled a láska,kterou k němu cítí se tvrdě hlásí o slovo.A to ona nechce.....

Miro otevřel oči a zaposlouchal se.
"Čo to?..Už zasa?.." zakroutil hlavou,zvedl se z postele a přešel do předsíně.
"Martina?" postavil se ke dveřím záchodu a pootevřel je.
"To už zasa?" zamračil se a jemně položil Martině ruku na záda.
Martině bylo zle už za poslední dobu po několikáté.Tušila proč a Mirova ruka na jejích zádech momentálně vážila snad sto kilo.
Trochu se zakrotutila ve snaze jí setřást a znovu vydala ten příšerný dávivý zvuk.
"Mala by si ísť k lekárovi,urobím ti čaj" zabrblal a odešel do kuchyně aby postavil vodu.

Martina si vypláchla pusu a skoukla si v zrdcadle uslzené oči.
...Musím mu to říct...vzdychla a došourala se do obýváku.Najednou měla strach jak Miro zareaguje,žije přece v doměmí že bere antikoncepci....
Vrátit už se to,ale nedalo a ikdyž jistotu ještě neměla,její tělo jí dávalo jasné signály.
...Vyšlo to,čekáš Mirovo dítě...
Na stolku se kouřilo z čersvě uvařeného čaje a Martina se svezla k Mirovi na sedačku.
"Nedostala jsem to..." pípla a chytla horký hrnek do obou svých dlaní....................


Pokračování příště............

Počkám na tebe ?!?! 18.část

31. srpna 2013 v 21:09 Počkám na tebe?!?!


"Ahoj" vydechl Miro aniž by se podíval na Martinu,která stála mezi dveřmi obýváku a předsíně.
Okamžitě poznala,že mu není do řeči a tak se jen trošičku usmála a ustoupila mu z cesty.
Prošel kolem ní a jen letmo přejel svou dlaní po jejím boku.Martina se dívala jak těžce sedá na sedačku a s povzdechem zaklání hlavu.
Chvíli váhala jestli ho má nechat být nebo si k němu sednout.
Nakonec,ale zvítězla touha být mu na blízku a sedla si vedle něj.
Opatrně položila svou ruku na Mirovo stehno a pohladila ho.
"Špatný?" zeptala se a vlastně ani nevěděla co by za odpověď teď ráda slyšela.
"Ehm.." zakroutil Miro trochu hlavou a objal Martinu kolem ramen.
"Dáš si pivo?" zeptala se aniž by zvedla hlavu z Mirova ramene na kam jí tiskl.
"Hm.." zkřivil rty do nuceného úsměvu a pustil Martinu ze sevření.
Díval se jak odchází do kuchyňského koutu,který byl spojený s obývákem a snažil se nemyslet na to jak ho setkání s Ditou zasáhlo a on už zase neví co dál.
Nevyzná se v ní..proč je tak jiná..tak chladná,,,tak cizí...nevyzná se ani v sobě...miluje jí přece...tak co dělá tady? Proč už zase myslí na to jak ze sebe dostat to napětí,které mu co chvíli rozerve srdce.
Martina před Mira položila otevřenou plechovku Plzně a trochu z ní nalila do skleničky,kterou mu podala.
"Vďaka" usrkl a díval se Martině do obličeje.
Tenhle pohled už znala,byl lačný a plný zvířecí touhy po sexu.
"Poď" odložil Miro skleničku na stolek aniž by uhnul očima a chytil Martinu za ruku.
Měl jen jedinou touhu-odvést jí do ložnice.

Miro byl neúnavný a sotva se pak převalil na druhou půlku postele okamžitě usnul.
Martina se spokojeně usmívala a s láskou si prohížela jeho záda po kterých volně spadávaly jeho dlouhé blond vlasy.
Jemně jejich konečky promnula ve svých prstech a s pocitem,že její štěští jí nikdo nevezme letmo políbila Mirovo záda.
Trochu se zavrtěl,ale spal dál.Martina potichoučku vylezla z postele a jen tak jak byla nahá přešla bytem až do koupelny kde se zadívala do velkého zrcadla na dveřích a pohladila si bříško.
Cítila se spokojeně a pocit,že by s mužem,kterého miluje mohla bzzy otěhotnět jí naplňoval příjemným pocitem.
To že se to stane za jeho zády a jak mu to pak vysvětlí v tuhle chvíli neřešila.
Připoutat si Mira k sobě bylo v téhle chvíli pro její zamilované srdce nejdůležitější.

*****
*****

Dita si hladila maličké vystouplé bříško,které zatím viděla jen ona.Bylo tak titěrné a krásné,že se při doteku své dlaně vždy celá zachvěla.Tak úžasný pocit zažívala poprvé a věděla,že ho nikdy nezapomene.
Byla těhotná 15 týdnů a snažila se myslet je na to hezké a ani trochu svým nervům nedovolit aby jakkoli ohozily její miminko.
S blížícím se termínem Mirovo další návtěvy,ale přece jen svůj klid ztrácela a přestávala mít nad svými myšlenkami kontrolu.
...Možná kdyby teď onemocněla...návštěva by nebyla...napadaly Ditu důvody jak se setkání s Mirem vyhnout.
Na druhou stranu si,ale musela přiznat,že ikdyž si to odmítala připustit se jí po jejím muži stýská.Nedokázala svému srdci poručit aby ho nemilovalo a tak se jen snažila dát větší prostor svému rozumu,který jí radil...zapomeň na lásku ty si tu zavřená a on venku volný,svobodný a jistě v obležení holek....vždycky to tak bylo...říkal sice že ti je věrný...ale byly to určitě jen řeči...nevěř mu.....
Dita si své bříško znova pohladila a pokusila se o úsměv.
"Jsme jen my...nikdo nás nerozdělí.." zašeptala a podívala se k zamřížovanému oknu.přes které sem prosvítaly sluneční paprsky.
Tahle cela byla sice prostornější,světlejší a snad i útulnější,ale byla to pořád jen cela.ze které Dita směla jen párktát denně na vycházku,kde sice byla na čerstvém vzduchu,ale pořád za ostnatým drátem.
"Jednou spolu půjdem na opravdickou procházku...na louku,k vodě..na hřiště..." zasnila se a její dlaň znovu spočinula na sice maličkém,ale jasně vystouplém bříšku.


"Čo ti je?" otočil se Miro na Martinu,která byla bledá jako stěna a s křečovitým výrazem ve tváři sledovala ubíhající vozovku před sebou.
"Nic...bolí mě hlava,jeď prosím ať už jsme doma" vzdychla a opřela si hlavu do sedadla.Miro se maličko zamračil a vrátil svůj pohled zpátky k dálnici po které se vraceli z čtrnácti denní pracovní dovolené,kde měl Miro sérii vystoupení po pár sportovních akcí s doprovodným programem.
"Som ti hovoril,že to nemáš preháňať" huhlal Miro a znovu se otočil na bledou Martinu.
"Prosímtě měla jsem tři malý piva, to spíš ta masáž,si doma lehnu a bude to dobrý" vzdychla Martina a v duchu rychle počítala....nééé to nééé bylo by to moc brzo. Neměla chodit na tu masáž,od dětství má problém s páteří a tenhle masér co se mu včera svěřila do rukou zřejmě nedělal rozdíl v tom jestli má na lehátku vrhače koulí nebo křehkou a drobnou ženskou.
"Hm" zabrblal Miro a trochu přidal plyn.Taky už se těšil až si dá sprchu a konečně se jen tak rozvalí na sedačce.
...Doma je prostě doma.... zašklebil se když si uvědomil,že o Martinině bytě smýšlí jako o domově,ale byl tam vlastně už pořád do bytu,kde bydlel s Ditou chodil v podstatě už jen vybírat poštu a občas vyvětrat.
Ani po tak dlouhé době co byla Dita pryč se tam necítil dobře.Vydržel tam vždy jen nezbytně dlouhou dobu a doslova prchal z prostředí,kde to na něho všechno dýchalo naprposto jinou...nádhernou a přitom tak bolavou atmosférou.
U Martiny nic takového necítil,žádnou bolest,žádné trýznivé vzpomínky.Vlastně ani nevěděl jestli vůbec něco cítí.bylo pro něho důležité jen to že to nebolelo a uvolnění a city,které mu Martina projevovala mu k přežití stačily.
Miro zaparkoval a jemně do Martiny strčil.
...Usnula..
Martina si dlaní přejela čelo a podrbala se ve vlasech.
"Dobré?" zeptal se Miro a zkoumavě se na ní podíval.Byla opravdu bledá a jen pokývala hlavou.
Posbíral tedy zavazadla a pohledem kontroloval jak se Martina plouží k domu,kde bydleli.
"Lehnu si jo?" utrousila už v předsíni a aniž by čekala na jakoukoli Mirovu odpověď zamířila rovnou do ložnice.
Miro trochu povytáhl obočí,překročil tašky,které odhodil v přesdíni na zem a zavřel se v koupelně.
Proudy vlažné vody masírovaly jeho nahé tělo a Miro si dlaněmi hrábl do dlouhých mokrých vlasů.
...Zítra....zítra se uvidí s Ditou.....


Pokračování příště........

Počkám na tebe ?!?! 17.část

31. srpna 2013 v 21:06 Počkám na tebe?!?!



Miro se osprchoval a se stísněným pocitem v žaludku,potichoučku,tak aby Martinu nevzbudil,se vytratil z jejího bytu.
Potřeboval se ještě zastavit doma a tak zamířil na opačnou stranu než je věznice kam za chvíli pojede,aby se po druhé setkal se svou ženou.
Tak moc se těšil až jí zase po dlouhých čtyřech týdnech uvidí a přitom se kdesi v jeho nitru probouzel pocit,že by se setkání s ní nejraději vyhnul.
Nejenže nedokázal,co se týká Ditiny zoufalé prosby aby jí tam nenechával zařídit vůbec nic,ještě se z něho stal zrádce,který jí podvádí v nejtěžších chvílích jejího života,za které on nese tu největší zodpovědnost.Bál se pohledu do jejích smutných očí a výčitky svědomí ho bolestivě zříraly.
Stejně tak si,ale uvědomoval,že už se dostal,tam kam by nikdy nevěřil,že dokáže.
V Martinině náruči a s láskou,kterou mu prokazovala snad každičkým okamžikem,se cítil bezpečně a zapomínal na bolest co by ho kdyby byl sám zavřený v bytě,kde žil Ditkou,jistojistě zaživa sežrala.
Miro odemkl byt a opatrně,jakoby se bál,vkročil do malé předsíně.
Okamžitě na něho dýchla atmosféra jeho "pravého" života a dokonce měl pocit,že Ditin parfém ještě sálá ze sáčka co celé ty dlouhé týdny viselo na věšáku.
Vlastně...Miro si uvědomil,že nehýbal vůbec s ničím.Dokonce malá krajková noční košilka,kterou si zkoupelny,tehdy když tu s ním byl Matt odnesl do obýváku na sedačku a promáčel jí svými slzami,na té sedačce stále ležela.
"Boha.." zaklonil Miro hlavu a pevně zavřel oči,chtělo mu plakat a neuvěřitelně bolavý pocit,který mu prostupval tělem ho zabíjel.
"Nemožem tu byť.." zakroutil hlavou a do velké tašky v rychlosti naházel pár svých věcí a hodil jí v přesdsíni na zem.
"Jo..." prohodil a v kuchyni otevřel lednici z které do igelitky naházel vše za celé týdny netknuté a tudíž téměř vše nepoužitelné.
Miro s povzdechem zvedl tašku a byt opustil.
Igelitka letěla do popelnice a tašku Miro pohodil vedle sebe na přední sedadlo.
Se smíšenýmí,spíše tísnivými pocity pak zaparkoval před věznicí a pomalými kroky se vydal vsříc setkání se svou ženou.

Přesto,že bylo teplo a 11 týdnů těhotenství na Ditě ještě nebylo skoro vidět,dlaněmi roztáhla látku na teplákové bundě tak silně že slyšela praskat švy.
Na břiše jí prostě musí plandat,říkala si a ještě víc bundu povytáhla.
Dita si stále odmítala připustit možmost,že by se to Miro dozvěděl.Věděla už,že má právo si své miminko u sebe nechat ve vězení do jeho dvou let a to pro ní byl další a pádný důvod proč Mirovi všechno zatajit.
I když nepřímo,ale vzal jí v podstatě všechno,její děťátko mu,ale nedá.

Dozorkyně otevřela dveře do návštěvní místnosti a ikdyž si to Dita zakazovala srdce se jí sevřelo.
Její blonďák seděl za malým stolkema a své krásné oči upínal na dveře do kretých Dita práve vstoupila.Dozorkyně jí uvolnila ruce a pobídla Ditu aby se posadila ke svému muži.
"Moja.." chytil Miro nekontrolovatelně Ditiny ruce,které položila na stůl a vzápětí se s obavou otočil k dozorkyni.
Dělala,že to nevidí..
"Dituška.." třásl se Mirovi hlas a pokoušel se střetnout s jejím pohledem
Najednou se nebál podívat se jí do očí,teď v tuhle chvíli věděl--byl so naprosto jistý,že jediná žena kterou opravdu miluje je ona.
Dita sledovala Mirovo ruce,které něžně mačkaly ty její a pomaloučku zvedla oči a jejich pohledy se konečně protkaly.
"Dituška.." zopakoval Miro a zoufale se v jejích očích snažil najít cokoli co by připomínalo dřívější pohled plný lásky.
Ditu její srdce nechtělo poslouchat,tlouklo tak silně,že se bála,že Miro uslyší jeho křik,jak moc ho pořád miluje.
Ale zakázala si to...ne nesmí ho milovat...on na ní čekat stejně nebude a kdyby mu teď svou lásku ukázala,šel a vzal by jí to jediné co jí drží tady v té díře při životě---její dětátko.

Miro sedl do auta a chvíli jen tak tupě zíral přes přední sklo.
...Je možné aby ho už nemilovala?...Byla tak jiná...chladná...Sice...nakonec---si i povídali,říkala,že už si zvyká...pokoušel se jí vysvětlit,že se opravdu snažil,ale zatím nedosáhl žádného výsledku,jak jí pomoct a dostat jí odtamtud...věřila mu vůbec???..Jakoby stále byla myšlenkami někde jinde,jakoby už nevěřila,že jí stále miluje...a on jí miluje......
Miro položil ruce na volant a opřel o ně své čelo.
Jeho život se během krátké doby otočil o 360 stupňu,nebyl si teď jistý absolutně ničím.Jen svou prací-muzikou,která ho naplňovala bez výhrad a on nemusel přemýšlet,jestli to že prostupuje jeho životem je správné.

Martina se probudila a zašátrala rukou po posteli.
"Aha" zamumlala ještě se zavřenýma očima když si uvědomila.že Miro tu není,že jel za svou ženou.Taky říkal,že se staví doma,pro pár svých věcí,je tu teď hodně často,v podstatě pořád.Takže mu musí vyklidit další poličku ve skříni.Usmála se Martina a spokojeně se protáhla.
Mira měla opravdu ráda,milovala ho,už neřešila to jestli on jí taky.Byl tu s ní.Vracel se sem čím dál tím častěji,miloval se s ní a ona usínala v jeho náručí.
Dity jí bylo líto a nebýt té osudné nehody a první společné noci,kdy jejich těla odmítala poslouchat rozum,nikdy by svým citům nedala tak volný průběh.
Teď se to,ale změnilo a tři roky za které by se měla Dita vrátit je dost dlouhá doba,aby se Miro se svou ženou odcizil a s ní naopak sblížil.
Udělá vše pro to aby muže,kterého bezmezně miluje neztratila.
"Nevrátím ti ho...miluju ho" zašeptala Martina a spláchla pilulku antikoncepce do umyvadla.....


Pokračování příště.............

Počkám na tebe ?!?! 16.část

31. srpna 2013 v 21:04 Počkám na tebe?!?!



Miro se snažil sledovat provoz na rušných ulicích a zahánět nepřekonatelné nutkání stáčet oči k Martininým nahým stehnům,kdykoli to bylo jen trošičku možné.
"Teraz do ľava,však?" zeptal se a hlas mu maličko přeskočil,věděl sice kde bydlí párkrát už jí vezl nebo jí tam vyzvedával.Teď,ale cítil tak velké napětí,že musel říct cokoli i zdánlivě hloupého.
Nechápal co se s ním děje,přece to takhle vůbec nechce.Zapřísáhl se,že už se TO nebude opakovat...byl to hloupý úlet..zrada jeho vlastního těla.
.....Takže ju teraz vysadím a normálne odídem..... říkal si v duchu a znovu sjel očima její nohy.
"Jo" pípla Martina a poposedla.
...Měla jít na ten autobus.Mirova blízkost a to jak se na ní dívá jí znervózňovala..nechce to tak...ví že on miluje svou ženu.Ona pro něj nic neznamená..Tak proč to dělá? Proč jí tak provokativně hltá očima? Vycítil z ní po jejich společné noci snad snadnou kořist? NE nenechá si ublížit..ikdyž její láska k němu teď nabrala naprosto jiné rozměry...má ho tak moc ráda...chce ho..ale neměla by zápasilo v ní srdce s rozumem.
"No sme tu.." odkašlal si Miro,když zastavil auto a otočil hlavu směrem k Martině.
"Děkuju" špitla a její pohled dál směřoval kamsi skrz přední sklo.
Pravou rukou nahmatala kličku otevírání na dveřích a cvakla.
Miro jí sledoval a jeho oči jakoby z jejích úst tahaly tu jednu jedinou větu.
...Půjdeš nahoru?...
"Ahoj" bylo,ale jediné co uslyšel a Martina kvapně vystoupila.
Díval se jak odchází ke svému domu a zápasil s touhou vyběhnout za ní.
...Ale proooč vždyt jí nemiluje....na tuhle otázku si ale zatím odpovědět nedokázal

Miro plácl dlaněmi do volantu a s pocitem,že je idiot ještě chvíli seděl a zíral na domovní dveře za kterými Martina zmizela.
Nemohl se zbavit dojmu,že její kvapný odchod byl jen gesto,které mělo zamaskovat touhu po tom aby s ní šel nahoru do jejího bytu.
Netušil,že Martina o dvě patra výš stojí za záclonou a v téhle chvíli už lituje, že to pozvání nevyslovila.
Ikdyž věděla,že pro něho zdaleko neznamená to co on pro ní,chtěla aby tu teď byl s ní.
Miro si naopak uvědomoval,že to po čem touží není Martina,ale zapomění ve chvílích kdy se kochal pohledem na její tělo a ovládala ho touha se jí dotýkat,myšlenky na utrápenou Ditu a výčitky svědomí mizí kamsi do pozadí a on cítí jen to příjemné co z lisdkého potěšení plyne.
A to bylo to co právě teď potřeboval ze všeho nejvíc...zapomenout.
"Tak hej.." plácl do volantu znovu a z auta vystoupil.
Martině za záclonou poskočil žaludek a pomalu došla až do předsíně,kde pootevřela vchodové dveře.
Netrvalo dlouho a Miro do nich opatrně strčil a vešel do tmavé předsíně.
Stáli teď proti sobě a Mirovi už stačilo kopnout do dveři a vztáhnout ruku.
Pevně se na Martinu natlačil a jako zvíře se lačně zakousl do jejího krku.

Miro byl nenasytný potřeboval toho ze sebe tolik vybít a znavenou Martinu nechal usnout až k ránu.
Sám jen podřimoval a když se pak rozhodl,že by měl odejít sjel pohledem její spící nahé tělo.
"Prepáč moja..." zašeptal a už tu zas byly ty tíživé výčitky svědomí vůči své ženě a teď už i Martině.
Potichoučku se z jejího bytu vytratil a s předsevzetím,že už nikdy....se vydal domu.

*******
*******

Dny plynuly a Dita už byla zpět v cele,přestěhovali ji,ale do jiné světlejší a dokonce s měkčí postelí.Dostávala více jídla a ovoce a zeleninu navíc.Měla i častější vycházky a dozorkyně,které zde byly byly o mnoho lidštější ten tam kde byla doposud.
I přesto,ale často plakala a stejně tolikrát si říkala že nesmí a nebude svému dětátku takhle ubližovat.Její nervy byly hodně vypjaté.
Pomalu se blížil den další Mirovi naávštěvy a Dita začínala být stále více a více nervóznější.
...Nemůže na ní přece ještě nic poznat..je těhotná přece teprve krátce.
Její rozhodnutí vše Mirovi zatajit se nezměnilo,prosila ho přece ať jí tu nenechává a za celý měsíc se nestalo vůbec nic...

Miro,ale na svojí ženu nezapoměl,navštívil právníka, pokoušel se sehnat veškeré možné dostupné informace,ale všude dopadl stejně...
Dita promeškala lhůtu k odvolání,rozhodnutí soudu tak nabralo právní moci a tudíž je nezvratné.Dozvídal se Miro stále stejnou odpověď a výčitky svědomí,že to on dostal svou ženu tam kde je ho stále a stále v touze po odreagování vháněly do náruče Martiny s kterou se vždy miloval až do úmoru.Její dokonalé tělo a projevy lásky pro něho byly jako balzám.

Miro otevřel oči sjel její pevný zadeček.Trochu se protáhl a zakroutil hlavou,pěkně mu křupalo za krkem. Aby né...včerejší koncert byl nářez.lidi šíleli a on si to naplno užíval.Hned potom odjel s Martinou sem..do jejího bytu.
Bylo už to veřejným tajemstvím,ale kluci dělali jakoby nic..jen..jen Matt měl vyčítavý pohled a Miro vždy raději tím svým uhnul.
Ještě jednou se otočil ke spící Martině a potichu došel do koupelny.už tu měl i svůj župan i karáček na zuby,moc nad tím nepřemýšlel..jedno věděl ale jistě u něho doma se s ní nikdy milovat nebude.
Podíval se na sebe do zrcadla a vzdychl..dnes...za chvíli se uvidí se svou ženou...má druhou povolenou návštěvu...


Pokračování příště........

Počkám na tebe ?!?! 15.část

31. srpna 2013 v 21:00 Počkám na tebe?!?!


"Tak díky za spolupráci" usmála se Martina a rozloučila se se zbytkem štábu,který si balil poslední části svých rekvizit.
"Naschle" odpověděl poslední z nich a zmizel jejího i Mirova dohledu.
"Tak díky,super,zvládnul si to" otočila se na Mira,který stál opřený o stolek a sledoval jí.
"Co je..?" zarazila se Martina pod jeho pohleden trochu znejistěla.
"Nič.." zahuhlal Miro a stočil svůj pohled jinam.
"Tak sa maj.." dodal ještě otočil se k odchodu.
Martina sledovala Mirova a záda aj estě chviličku po tom co odešl i dveře,které se za ním zavřely.
Tak moc by si přála aby se otočil,ale zároveň chápala,že ona není ta na kterou myslí a to co se mezi nimi stalo musí brát jen jako úlet.
Přesto k němu cítila víc,než bylo povoleno.

"Paní Šmajdová,to není rozumné" usmála se mladá lékařka zatím co Dita nehnutě ležela na posteli
"Měla jste mě zavolat hned,tak velké nervové vypětí,múže vašemu děťátku oblížit" mluvila doktorka dál tiše a nafoukla pásku kolem Ditiny ruky aby jí změřila tlak.
Dita mlčela,neměla sílu mluvit.točila se jí hlava a celá se klepala.
Myslela,že se z nervů,které jí připravilo setkání s Mirem vyspí,ale když se vzbudila bylo to ještě horší,byť jen sebemenší pohyb hlavou jí způsoboval neuvěřitelné závratě i v leže.
Nakonec to nešlo jinak než k Ditě zavolat ošetření až přímo na celu.
"Nechám vás převézt do nemocnice..." usoudila lékařka podívala se bledé Ditě do tváře.
Neříkala nic,jen přivřela oči a přála si spát.

Miro si připevnil bezpečnostní pás a natáhl ruku ke dveřím svého auta aby je zabouchl.
Jeho oči při tom sjeli zpět k budově ze které právě vycházela Martina.
Vítr si pohrával s jejími rozpuštěnými vlasy a provokativně zvedal kraťoučké šaty.
Šla pomalu k zastávce autobusu, její myšlenky patřily Mirovi,ale že ještě neodjel si vůbec nevšimla.
Miro chvíli váhal a to že by teď měl své auto zabouchnout a nepozorovaně odjet mu bylo víc než jasné.
"Martina....." zavolal v otevřených dveřích auta lehce mávnul.
Martina se zastavila a nejistě si dlaní projela své dlouhé vlasy.
"Niesi tu autom?" kývl Miro hlavou a pobídnul jí aby šla blíž.
"Ee,ne.." odpověděla tiše,ale srdce jí tlouklo na poplach.
"Odveziem ťa.." rozhodl Miro a v tuhle chvíli byl přesvědčený,že z jeho strany o nic jiného nejde...prostě TO už se opakovat nebude.NESMÍ.
Přesto,ale když před autem přecházela k místu spolujezdce,hypnotizoval její dokonalou postavu.
...Do riti..znadával v duchu...co to s ním zase je? ...Nikdy dřív se na ní jinak než jako na svojí manažerku nedíval.Nabídka odvozu už,ale nešla vzít zpět.

Dita se pokusila pohnout hlavou.Zdá se že závrať je pryč maličko se usmála porozhlédla se po nemocničním pokoji.
Okno bylo zamřížované,ale bylo to tu mnohem útulnější než v její celé,která byla ošuntělá a studená.
A ta postel...byla měkká a pohodlná
Dita si položila dlaň na bířško a pohladila si ho.
"Můj broučku,nic se ti nestane už nebudu plakat jsme jen my-dva-spolu" zašeptala a přivřela oči.
Lékařka,která právě vešla spatřila už jen její spokojenou tvář.
"Tak se mi to líbí,paní Šmajdová,krásně se usmíváte" pronesla směrem k Ditě a posadila se k ní napostel
"No a teď mi řekněte...dáme vědět vašemu panu manželovi?" podívala se Ditě do tváře,která rázem zkameněla.
"Ne..ne..neee" vyhrkla zbrkle a svou dlaň k bříšku přitlačila mnohem víc......


Pokračování příště.............

Počkám na tebe ?!?! 14.část

31. srpna 2013 v 21:00 Počkám na tebe?!?!


Miro z věznice odcházel se smíšenými pocity už po necelých dvou hodinách.Měl sice nárok strávit se svou ženou hodimy tři,ale Dita hodně plakala a celkově byla naprosto vysílená.Stále jen opakovala aby jí tam nenechával.Snažil se jí chytit alespoň za ruku,ale dozorkyně ho vždy odkázala do patřičných mezí.
Ditiny zoufalé a uplakané oči ho rvaly na cáry,touha obejmout jí s ním lomcovala tak silně,že se měl opravdu co držet aby ten hnusný a odporný stůl nepřevrátil a nesevřel svou ženu v náručí.
Šel pomalu ke svému autu,zoufale a bezvýsledně hledal nějaké řešení.
...Kam jí to jen dostal?...Co jí to provedl?..
Cítil jak se třese a bezvládně dopadl na přední sedačku svého auta.
Oči se mu zalévaly slzami a přestože měl ještě pracovní schůzku rozjel se přímo ke svému domovu.

Dita nebyla schpná udělat krok,nohy jí nenesly a před očima se jí dělaly černé kruhy.
Dozorkyně jí na poslední chvíli zachytila před jistým pádem.
"No tak..snažte se" obořila se na ní a podepřela Ditu za loket.
"Potřebujete doktora?" zeptala se už trochu vlídněji když bezvládnou Ditu dopravila az k tvrdé nepohodlné posteli.
"Eee" zakroutila Dita hlavou a třesoucí se rukou sáhla po plechovém hrnku ve kterém bylo trochu vody.
"Dobře..." spokojila se dozorkyně s odpovědí a Dita opět ve své cele osaměla.
.....Proč se jen nechovala tak jak chtěla...chladně a odměřeně,nechtěla přece Mirovi ukázat jak hrozně trpí,vždyť to on jí sem dostal.. a copak by asi zmohl...pokud by vůbec chtěl jí odtud dostat? Jsem husa,hloupá husa....lískala sama sebe a znovu si umiňovala,že on se o jejím miminku prostě nedozví..nevezme jí ho...ještě,že to dokázala v návalu emocí při pohledu na svého muže utajit....Jenže...díval se na ní tak něžně..jakoby jí stále miloval...jeho přítomnost,jeho blízkost...jeho maličkatý dotyk,když se snažil zachytit její ruku jí dostaly na kolena..NESMÍ HO MILOVAT,BUDE TU TŘI ROKY A ON???...NEBUDE NA NÍ ČEKAT-NEVĚŘÍ TOMU....Vždyť nikdy jejich lásku...její lásku...nikdy jí nedovolil milovat ho veřejně.
Přeskakovaly Ditě myšlenky jedna přes druhou a přestože se moc snažila zahnat obraz krásných očí svého muže,usínala s jejich olivobým pohledem před těmi svými.

"Ježiš kde je?" Martina se podívala na hodinky a omluvným gestem na přítomný štáb vzala do ruky svůj mobil.
"Kde seš?" zeptala se šeptem a přesto důrazně aby Miro pochopil,že to prostě myslí vážně.
"Ja neprídem" odpověděl Miro a Martině se zaleskly oči,nebyly to slzy spíš zlost.I s problémy,které teď Miro má a ona to chápe se,ale povinnosti plnit musí.
Jasně,že ze setkání s ním se jí klepal žaludek,ale pracují spolu,mají závazky smlouvy nejde to prostě jen tak hodit za hlavu.
"Miro,sakra..tady na tebe čeká sedm lidí,seber se a přijeď,ten rozhovor se musí udělat" syčela Martina do telefonu a pokoušela se tlumit nával svých emocí.
"Prosím tě.." dodala ještě s důrazem když na druhém konci bylo ticho a Miro prostě nic neříkal.
"Hmm" uslyšela jeho strohé zabručení a pak už nic-vytípl hovor.
Neochotně se zvedl ze své sedačky a znovu na sebe natáhl džínové kraťasy.
Nechtělo semu ani za mák.Nejraději by se teď zavřel ve svém bytě a se sluchátkama na uších unikl téhle šílené realitě a pocitu naprostého selhání a neschopnosti.
Nervy mu stále pracovaly na plné obrátky a obraz utrápené a uplakané Dity né a né zmizet z jeho hlavy.

"No to je dost" rozhodila Martina ruce pokusila z poza černých brýlí zachytit Mirův pohled.
Byla nervózní,jeho přítomnost jí až příliš připomínala společně prožitou noc,ale snažila se své city maskovat profesionalitou.
"Prosímtě,tak bude to takhle...tyhle otázky........." spustila hned organizaci celého rozhovoru a Miro,který se snažil vnímat co říká jen přikyvoval.
Martina seděla těsně vedle něj v titěrných šatičkých na ramínka a Miro si najednou uvědomil,že víc než o rozhovoru přemýšlí jestli má Martina podprsenku.
"Posloucháš mě?" Martina do něho trochu dloubla přistrčila mu osnovu rozhovoru víc pod nos.
"Hej.." zamračil se Miro a v duchu vůbec nechápal co zase dělá.
Jeho jediná starost přece je dostat svojí Ditušku z vězení,to ona je jeho smyslem života a miluje jí jako nikoho na tomhle světě.
...Tak sakra proč teď pokukuje po Martině?...........................


Pokračování příště