KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

A co teď 9. část

28. srpna 2013 v 21:43 |  A co teď


"Dobrý deň" pozdravil Miro tiše a lékař zvedl hlavu od papíru co měl na stole.
"Á pan Šmajda" pokýval lékař hlavou sundal si brýle a otočil se na židli směrem k Mirovi.
"Posaďte se" pokynul mu rukou v které držel brýle.
Miro se mlčky posadil a jeho zrak s obavami utkvěl na starším lékaři.
"Jsem rád,že jste přišel" mírně se na něj lékař usmál a znova pokýval hlavou.
"Viete..já vlastne neviem....." snažil se Miro o konverzaci,ale cítil jak se mu těžce mluví,vůbec netušil co má očekávat ikdyž někde v podvědomí cítil že ho tady nic dobrého nečeká a měl pocit,že možná už tuší.....netroufal a ani nechtě si takovou možnost připustit.
"Dáte si kafe" zeptal se doktor a Mira čím dál tím víc pohlcovala panika....Prečo kávu,od kedy sa u lekárou pije káva....horečnatě přemýšlel a ani nevěděl proč přikývl.Doktor zvedl telefon a vytočil nějaké číslo.
"Zdeničko přinesla byste byste mi dvě kávy" poprosil a zase zavěsil.
Miro ho mlčky sledoval a citil jak se mu potí ruce.
Doktor se na něho podíval a vzdychl.
"No podívejte se,v podstatě je to tak,že mě paní Králová poprosila jestli bych s Vámi promluvil" ozvalo se zaklepání a vešla droboučká sestřička a na tácku nesla dva šálky.
"Tady Zdeničko položte to na stůl a děkuju vám" řekl tiše doktor a Miro jí sjel pohledem.Zdenička otočila hlavu a málem tácek i se šálky upustila když viděla kdo u primáře sedí.
"Je" neudržela se a zářivě se usmála "Dobrý den" hodila na Mira okouzlující pohled.
"Dobrý" našpulil Miro rty a na chviličku zapoměl kde vlastně je.
"No Zdeničko děkuju vám" přerušil primář jejích lačné pohledy a Zdenička vycouvala z pracovny ještě se,ale na Mira stačila znova zářivě usmát a ten z ní nespouštěl oči dokud za sebou nezavřela dveře.
Miro ještě chvíli civěl na dveře až ho vyrušil doktorův hlas.
"Sladíte?"
"Nie" trhl sebou Miro a znova se dostával do reality.Doktor mu přistrči kafe blíž a Miro si ho nervózně zamíchal....Sakra veď na to ani nemám chuť...říkal si v duchu,ale přece jen trochu kafe usrkl.
"No tak k věci" řekl doktor tiše a podíval se zkoumavě na MIra....................
Mluvil dlouho a Miro na něho chvílemi nevěřícně a chvílemi zděšeně valil oči.Kafe uz se ani netotkl a ruce co měl sepjaté na kolenou měl totálně spocené.Cítil jak se mu svírá žaludek a celým tělem proudí neskutená nervozita a napětí.
"Bohužel udělali jsme vše co bylo v našich silách,ale tenhle druh leukemie je velmi agresivní a je opravdu málo času" končil doktor svou řeč a Miro naprázdno polkl.
"K k koľko" zakoktal Miro a měl pocit,že tohle obyčejné slůvko prostě nevysloví.
"Jak už jsem řekl paní Králové,pár dní,týden možná dva,maximálně" odpověděl mu doktor a Miro si přejel levou dlaní po obličeji.
"Možem vodu" zaprosil polohlasně a doktor mu natočil z kohoutku,když jí Mirovi podával všiml si jeho klepající ruky.
"Dám vám něco na uklidnění" řekl
"Nie nie nechcem" odmítl Miro tiše a dál pevně svíral skleničku se zbytkem vody.
Chvíli bylo ticho,které doktor přerušil otázkou
"Chtěla by vás vidět,pujdete za ní?" slyšel Miro a bylo mu naomdlení
"Je už na normálním pokoji a dostala utišující léky,ale moc jí neunavujte" pokračoval doktor a pomalu vystrkal Mira ze dveří.šli chodbou,Miro cestu absolutně nevnímal a měl pocit,že už by se měl probudit aby tenhle příšrnej sen skončil.Bohužel,ale doktor otevřel nějaké dveře na kterých Miro stačil zaregistrovat jen č.3 a se slovy "Kdyby bylo potřeba počkám tady" Mira popostrčil do pokoje.Byly tam dvě postele,ale jen v jedné ležela droboučká postava a málem se tam ztrácela.Miro nemohl dýchat a upřeně se na tu postavu díval měla zavřené oči,ale když ucítila že někdo vešel pomaloučku otočila hlavu a podívala se směrem ke dveřím.Její oči byly propadlé a černofialové kruhy kolem nich nasvědčovaly jejímu velkému utrpení.Miro cítil že se mu podlamují kolena a celý se klepe.Ona však když ho uviděla stočila rty do bolavého a přesto šťastného úsměvu.
"Ty si přišel" zašeptala a maličko hnula hubenoučkou rukou rozpíchanou od infuzí a injekcí.Miro těžce a hlasitě dýchala udělal dva kroky směrem k ležící Daně.
Stál a díval se do jejích pohaslých očí a cítil jak se zuřivě kouše do rtů aby neomdlel.U postele byla židle a Miro se na ní vyčerpaně sesunul.
Dana se znova pokusila o úsměv.
"Matýý...sek...j...je tvůj,přííí.sa..h.aaam" dalo jí opravdu velkou práci mluvit.
"Ja viem" zašeptal Miro a chytil jí za ruku.Najednou to viděl jako by to bylo včera.......
Všiml si jí už při koncertě,její nádherné velké tmavé oči zářily z první řady pod podiem a Miro měl užasný výhled do jejího bujného výstřihu.skoro celý koncert z ní nespustil oči a posílal jí jeden úsměv za druhým,byla tak krásná a smyslná.Po koncertě byl přesvědčený že i ona si přijde si pro podpis a nebo fotku a pořád jí vyhlížel,byla skoro až poslední,když se k ní při focení tulil pošeptal jí do ucha."počkaj ma" a ona kývla,Když se pak za nimi zavřely dveře od šatny přitiskl jí nedočkavě na jejich vnitřní stranu a už jí ze sevření nepustil.Když vzrušení pominulo a on jí pouštěl ven,všiml si že má v očích slzy,jasně že poznal,že byl její první,ale on takové věci nikdy neřešil,nestál o žádný vztah a jeho šatnou nebo postelí přece prošlo tolik holek.Pak už jí nikdy neviděl až teď když mu zazvonila u dveří.K nepoznání změněná zoufalá a bolavá a on jí odmítl,obtěžovala ho...Přivřel oči aby všechy tyhle myšlenky zahnal.
"Miro" vyrušil ho tichý hlas a on se znova podíval do těch vyhaslých očí.
"Áno" pošeptal a pokusil se o usměv.
"Nikdy bych...t...tě ne..neobtěžovala...k..dy..bych...se o .něj.m..ohla.sama..pos---ta..rat" mluvila těžce a Miro poznal jak se jí špatně dýchá,neměl slov,nevěděl co má říct,cítil zoufalství,bezmoc,ale taky strach,přece se nemůže starat o tak malé dítě,co jeho život,práce.muzika,cestování Kiki...to přece nejde.svíralo se mu srdce.
"Tak už stačí,Danuška musí odpočívat" vyrušil je doktor,který vešl a Mira v podstatě zachránil před odpovědí.Miro zvedl hlavu a podíval se na něj Dana mu,ale ze všech sil co měla sttiskla ruku čekala,že jí něco řekne.
"Neboj sa ja eště prídem" vyhrkl Miro a postavil se už chtěl být odtud pryč.Podíval se na doktora a prošel kolem něj na chodbu nemocnice.Seběhl schody jak nejrychleji to šlo a vyběhl do nemocničního parku kde se posadil na lavičku a jako malé bezmocné dítě se rozplakal................

Pokračování příště.......
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama