KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Září 2013

Počkám na tebe ?!?! 39.část

30. září 2013 v 13:08 Počkám na tebe?!?!
"Tak kde si,šupaj chlapček" ozvalo se z předsíně když se Mirovo mámě zdálo,že nějak dlouho nejde a sebrala z věšáčku klíče od bytu se kterýmí netrpělivěla pohodila v dlaní.
"Mama..ehm..ja..to nieje nutné toto" blekotal Miro zatím co se pomalu a neochotně přezouval.
"Povedala bysom,že hej,bež" otevřela jeho matka dveře a doslova z nich Mira vystrčila.
Zamkla a rázně potom vykročila za Mirem,který se šoural ke svému autu.
Neměl nejmenší chuť něco řešit a už vůbec né teď a kam jako chce jet k Martině? No to né,nehodlá riskovat,že bude vyšilovat a něco se stane jeho malé.Nebo k Ditě..No to už vůbec né...konečně k sobě našli znovu cestu a on jí nemíní zase hned ztratit.
"Mama ja nikam nejdem...nechcem" otočil se na svojí matku,když ho došla a s rukama v kapsách nahodil vzpurný výraz.
"Veď ako chceš,ale mňa odvezieš..."nedala se jeho matka odradit a dál pokračovala k autu.
"Mama ja teraz nechcem nič riešiť" pokusil se Miro svou matku ještě zadržet,ale ta se jen otočila a zamračila se na něj.
Znal tenhle pohled,veděl,že ač bude odporovat jak chce matka mu nedá výběr.
"A kedy Mirko...budeš niečo riešit..kým tvoje dcéry pojdu do školy a sadnú do jednej lavice?" zvýšila hlas tak,že se Miro opatrně rozhlédl.
...To by mu tak ještě scházelo aby to každý slyšel....
Vytáhl z kapsy klíče od auta neochotně zmáčkl dálkové ovládání.
"Kam chceš ísť?" zeptal se tiše a čekal na ortel.Tam nebo tam,obě možnosti se mu zdáli šílené a neměl vůbec chuť se toho zúčastňovat.
"K tomu dievčaťu...Martine" oznámila mu máma tónem,který nesnesl odporu.
Miro vzdychl a se zamračeným výrazem sešlápl plyn.
...Boha...modlil se v duchu a pokoušel se soustředit na provoz.

"Mirooo.." ozvalo se prosebně z obýváku sotva Miro s žaludkem až v krku odemkl Martininý byt.
"Kde si byl tak dlouho" zavzlykala Martina a otočila své uplakané oči směrem ke dveřím.
"Už som tu" odpověděl Miro tiše a podíval se do předsíně,kde jeho matka čekala,že snad to děvče na její přítomnost připraví.
"Čo potrebujdeš?" otočil se Miro zpátky na Martinu a trochu vzdychl.
"Já.... měla jsem hlad,rozbila jsem miskůůů" rozplakala se Martina neprosto zoufale a oči se jí víc a víc zalévaly slzami.
"Preboha Martina,ser na misku,tebe sa nič nestalo? Prečo si nepočkala?" udělal Miro dva rychlé kroky k sedačce a pátravě si Martinu prohlédl.
"Ne..já..měla jsem hlad... si byl..byl.pryč od...rá...rána" dál nešťastně vzlykala a Miro si uvědomil,že opravdu odcházel už ráno a ikdyž říkala,že nic nepotřebuje už dost odpoledne.
....Boha ako to mám všetko zvládať... přívřel oči a sedl si k Martině na sedačku
"A zjedla si teda niečo?" zeptal se a rychle přemýšlel jak jí říct,že nepřišel sám.
"Ne.." znovu zavzlykala a ikdyž plakat nechtěla slzy se jí dál samy koulely po tvářích a hlas zadrhával ve vzlycích.
"Ta mi ..s..ka,je od ba...b..bičkyyyy" pláč jí nedovolil ani pořádně vyslovovat.
Mirovo matka,která stále ještě stála v předsíni jen zakroutila hlavou.
...Toto predsa nieje normálné,to devča je s nervami v háji... pomyslela si a dál už na nic nečekala.
"Dobrý deň,Martina" vstoupila do obýváku a pozvedla oči na Mira,který se na ní udiveně díval.
Doufal,že to neudělá a počká až sám Martině řekne,že tu je i jeho matka.
"Do..dobrý de..n" vydechla Martina a nechápavě si Mirovo matku prohlížela.
Věděla,kdo to je,znala jí.přece už se viděli,když Miro hrál v Košicích,ale co dělá tady?
"Přivedl...sis..na..na.m..mě mamin..kůůůů?" protáhla znovu v pláči a pokusila se Mira odtrčit.
"Nie...nepriviedol,Martina.."snažil se Miro zadržet její ruce,které ho stále odstrkovaly a vyčítavě se podíval po své matce.
Ta to celé chvíli zamračeně sledovala a pak sama do Mira strčila.
"Bež,urob jej ničo k jedlu..."řekla tiše a když se Miro se zoufalým výrazem postavil sedla si na jeho místo.
"Hovoril som ti že..." zakroutil hlavou a vyčerpaně sledoval plačící Martinu.
"Bež niečo urobit a aj vodu donies..daj pozor na črepy" přerušila ho jeho matka a přisedla si blíž k Martině.
"Tak kľud Martina.toto neprospeje vám ani malej..." ačkoli byla připravena na ledacos a měla v úmyslu říct Marině na rovinu co si o tom co udělala myslí,tuhle hromádku nervů.která snad plakala v jednom kuse,ale opravdu nečekala.
Očima sjela na její vystouplé bříško a to že uvnitř se jejím pláčem otřásá i její druhá vnučka se jí moc nelíbilo.
...Teď jí musí hlavně uklidnit,prohlížela si její oteklý a uplakaný obličej a s hrůzou si uvědomila co asi celá pravda udělá ještě s Ditou.....

Miro opatrně jen tak v ponožkách našlapoval v kuchyni a pokoušel se vymést věškeré střepy,které se pádem misky rozlétly snad do všech stran.
S řinkotem je pak vysypal do koše a trochu se porozhlédl po poloprázné lednici.
"Hm.." zabručel a přemýšlel co asi tak z toho "nic" by měl Martině připravit.
Nakonec se mu přeci jen podařilo něco malého vymyslet a zakrojil do žluté šťavnaté papriky,kterou v malých kouskách pokládal na další menší talířek
Po straně však napínal uši aby zachytil alespoň část toho co jeho matka Martině vykládá.
Útržky jejích slov a Martinina občasná tichounká odpověď mu,ale nic moc dohromady nedávalo a tak byl stále víc a víc nervóznější. Ruce se mu klepaly a Miro si uvědomil,že ani on od rána nic nejedl.
...O chvíľu zo mňa gate spadnú..."pomyslel si a sáhl do kapsy po vybrujícím mobilu.
"Do boha prepáč..zabudol som" hlesl a přejel si dlaní čelo.Už půl hodiny měl být na zkoušce.
"Počkaj prosímťa Matt" odtáhl telefon od ucha a zadíval se na svoji mámu.
"Mama ja už pol hodiny...som mal zkúšať" prosily jeho oči za něj a Miro položil před Martinu jídlo spolu s čajem i vodou.
"Počkám tu Mirko,bež" pokývala jeho máma hlavou a její oči byly plné starosti.

"Vieš čo by si zaslúžil..." sice šeptem ale dostaečně důrazně vyhrkla jeho máma sotva se Miro už hodně večer vrátil do Martinina bytu a dosedl naproti své mámě na prázdnou sedačku.
"Ako si si myslel,že sa z tochto vybabráš,lebo že to samo sa všetko vyrieší,veď táto sa nervovo rútí a...a čo myslíš,že urobí Ditka až sa toto dozvie?" pokračovala dál polohlasem a takový pohlavek pod kterým Mirovi naskočily vlasy si myslela,že už nikdy svému dospělému synovi nebude muset dát
"Mama prosím..." zkřivil Miro obličej a ani jeho emoce už se neměly kde kupit.......

Pokračování příště.......................

Počkám na tebe ?!?! 38.část

26. září 2013 v 16:35 Počkám na tebe?!?!
"Preboha ta je krásna.." sepjala Mirova matka ruce před svými ústy a s láskou si prohlížela svojí vnučku.Ležela v ikubátoru na zádíčkách a spokojeně spinkala.Byla tak malinká,nádherná a roztomilá,že kdyby je krom inkubátoru nedělilo ještě jedno silné sklo sevřela by to stvořeníčko do náruče a celé zulíbala.
"Mirko..." pohladila svého syna po tváři a v očích se jí leskly slzy.
"Je strapatá ako si bol ty" rozplývala se a štěstí z ní jen čišelo.
"Dobrý den.." ozvalo se tiše za jejich zády a Miro ucítil lehké objetí kolem svého pasu.
"Dituška.." vydechl a okamžitě svou ženu také objal.
"Práve sme za tebou chceli ísť" zašeptal Ditě do vlasu a dlouze jí je svými rty políbil.
"Chtěla jsem jí vidět,víš..." špitla jakoby bylo nutné vysvětlovat svou přítomnost a smutně se na svou tchýni usmála.
"Veď bude zasa dobre.." pokusila se Mirova matka o slova útěchy a stejně tak jako před chvílí Mira i Ditu teď pohladila po tváři.
Jen po očku pak zaregistrovala ženu,která Ditě dělala společnost snad na každé kroku.
A skutečnost,že děvče,které si vzal její syn a které ona měla tak moc ráda,je vězněm jí rvalo srdce.
...Co teď vlastně bude dál?..ptala se sama sebe a smutně sledovala přísný pohled ženy-dozorkyně,která bedlivě střežila každý Ditin pohyb.
S příslibem pomoci jak to jen půjde se pak Mirovo matka s Ditou rozloučila a nechala ještě ty dva na malý okamžik,který do konce návštevy zbýval o samotě.
Užít si každou společnou vteřinku,sebemenší dotyk nebo polibek bylo pro ně teď nesmírně důležité,až se Dita vrátí za mříže nebude to už tak jednoduché.Oba to věděli a jejích láska tak dostávala zcela jiné rozměry a hodnoty než když dotyky a vzájemná vyznání byly samozřejmostí.

Miro seděl naproti své mámě na sedačcě a s pocitem naprostého selhání sledoval jak jí při jeho slovech stále více a více tuhne obličej.Věděl,že jí jeho slova zraňují,že možná ani nemůže uvěřit,že to co říká je pravda,ale nevynechal nic čím by si byť jen maličko ulevil.Naprosto po pravdě své mamince vylíčil vše co se odehrálo před i po osudném večeru.
Jejich neshody,Ditino žárlení i své,jak teď už věděl hloupé trvání na utajení jejich lásky.Nakonec i jeho selhání s tou,na kterou Ditka nejvíc žárlila,selhání,které nezůstalo bez následků.
"Ti si zo svojej mamy srandu robíš?" hlesla Mirovo máma a pokoušela se setkat s pohledem svého syna,který své oči upínal k tmavému koberci na podlaze.
"Nie" špitl a bez toho aby svou hlavu zvedl s ní jen zakroutil.
"A to dievča..Martina,je tam teraz samo?" zeptala se a znovu se pokusila svému synovi podívat do očí.
"Áno" špital dál Miro s pohledem upřeným k zemi
"Takže Ditka nevie nič,verí v tvoju lásku..."."Ale ja ju milujem ..naozaj mama" přerušil Miro zbrkle slova své mámy a konečně se na ní podíval.
"Naozaj Mirko? Přečo si tedy nepočúval svoje srdce viacej ako...." zvedla Mirova matka výstražně hlas a pohodila hlavou tam kde to nehodlala pojmenovat.
"Mama...ona ma stále odháňala..." pokusil se Miro promluvit,ale slova se mu zarazila někde v krku,vlastně ani nevěděl jestli to nějaká slova byla.
"Mirko naozaj sa ospravedlňuješ tým,že keď bola tvoja žena na dne ...." nedořekla a maličko se zamyslela.
"Takže Ditka nevie nič a to dievča iba to,že nije jediná kto ti dá dieťa...takže ja budem o pár týždňou znovu bábkou...vstávaj" rozhodla a prudce se postavila na nohy.
"Prečo?" zeptal se Miro s nejistotou v očích,ale poslušně se také postavil.
"Ideme..." oznámila mu jeho matka a sebrala ze stolu klíčky od auta.
"Kam mama?" pokusil se ještě o otázku na kterou se mu ale odpovědi nedostalo.Jeho matka proti němu hodila klíčky a vykročila směrem do předsíně............

Pokračování příště................

Počkám na tebe ?!?! 37.část

25. září 2013 v 12:10 Počkám na tebe?!?!
Miro seděl na židli a se sepjatýma rukama mezi koleny se nervózně rozhlížel.
Dita,která už druhý týden zůstávala se svou dcerou v porodnici ležela na posteli a její oči si bojácně prohlížely sociální pracovnici Makovskou.
"Promiňte to zdržení.." vešel do dveří lékař v doprovodu psychologa,který viditelně nervově vypjaté Ditě měl být na blízku a v případě potřeby jednání přerušit,riskovat ztrátu mateřského mléka,nebo jakoukoli jinou komplikaci nebylo nutné.
"Takže jsme všichni..." rozhlídla se Makovská a otevřela tmavé desky,které svírala na svém klíně.
""Ve věci nezletilé Adély Šmajdové narozené.......jejíž matka Dita Šmajdová je ve výkonu trestu...." začla svůj proslov sociální pracovnice a Miro posunul svou židli blíž k Ditině posteli tak,aby dosáhl a mohl vzít její třesoucí se ruku do své.
Dita k němu zvedla oči plné obav a strachu,neměla ponětí co je teď čeká.ˇ
...Ujišťovali ji sice,že si Adélku může nechat do jejích dvou let u sebe,ale když o tom stále dokola a dokola přemýšlela vězení se jí nezdálo jako ideální místo pro výchovu dítěte,na druhou stranu zase jaké podmínky by malému miminku vytvořil její otec,který je stáke na cestách,ve studiu,po nocích na koncertech.
A přece jen mateřská láska a touha být své holčičce na blízku,byť i v těch né zrovna ideálních podmínkách dotýkat se jí,milovat jí,hladit a starat se o ní jak se má tohodle vzdát? Kéž by..kéž už by alespoň odpověd na na její žádost přišla a byla kladná....
Vzdychla Dita a stiskla Mirovu ruku o trochu víc.
"Stav novorozeněte je stabilní a uspokojující,zhruba do týdne,opustí inkubátor a pokud nenastanou komlikace bude schopno převozu" vyrušl Ditu lékařův hlas.
"Kam..?" vyhrkla a její strach se znásobil.
"Klid,klid paní Šmajdová,nic se neděje.." zazněl místností sametový a uklidňující tón psychloga,který zatím jen přihlížel a bedlivě sledoval Ditino psychické rozpoložení.
"Dobře tedy.." i sociální pracovnice viděla Ditino vypětí a otočila svůj pohled ještě na postávajícího lékaře.
"Váš názor..." kývla k němu a čekala.
"Každopádně,pouto vytvořené mezi matkou a dítětem v jeho prvních měsících života je velmi důležité...." začal doktor a Miro k němu zvedl své oči,které byly doposud spíše sklopené.
Žaludek měl sevřený,nedovedl si představit,že by mu za týden dali ten malý plačící uzlíček do ruky a on si ho odnesl domu.
....Co by dělal? Jak se vůbec o takové maličké stvoření stará? Co jí? Jak se přebaluje? Nesmí se od něho hnout? Jak by pracoval? Ale...NE nikam jeho dceru nedají..to jim nedovolí...to se raději vzdá kariéry....
Přemýšlel a svíral stále Ditinu ruku ve své.
"Pane Šmajda,ještě otázka na vás,já si to samozřejmě ověřím,ale chci vědět od vás jednu věc....jste schopný v případě,že by odbor takto rozhodl, poskytnout a zajistit své dceři ideální podmínky než by se eventuelně vaše paní vrátila z výkonu trestu?" zaptala se Makovská bez jakýchkoli vytáček a upřeným pohledem vyžadovala okamžitou odpověď.
"Istě.." vyhrkl Miro bez rozmyšlení a zakousl se do svého spodního rtu.
"Dobře beru na vědoní a my se teda domluvíme takto.." podívala se i na Ditu a protože i ona byla žena,neměla v úmyslu evidentně vystresovanou Ditu dále nervovat.
"Vám..."podívala se na Mira..." během zítřka zavolám a domluvíme se na mé návtěvě u vás doma a vám..." přetočila pohled k Ditě.."přeji hodně štěstí,uvidíme se na dalším jednání,termín oznámím včas" zvedla se ze židle a podala Ditě i Mirovi ruku.
"No i já přeju hodně štěstí" pronesl doktor a jakmile se za pracovnicí zavřely dveře oba i s psychologem odešli a nechali Ditu s Mirem o samotě.
"Neboj sa moja.." objal ji Miro sotva osaměli a pevně k sobě přitiskl.
Cítil její třesoucí se tělo a sám měl co dělat aby udržel nervy,které mu pracovaly na plné obrátky alespoň v takové rovnováze aby na svou ženu už tak dost vystresovanou nepřenesl nic ze svého rozpoležení.
"Mirooo" zavzlykala Dita a její ruce se těsněji ovinuly okolo Mirova krku.Stál sklonený nad svou ležící ženou a mezi miliony malých polibku kamkoli se v téhle chvíli strefil šeptal něžná slůvka lásky a uklidnění.

"Martina...potrebuješ ešte niečo podať kým odídem?" zeptal se Miro a dotáhl si pásek na kalhotách.
Byl už tak unavený a jel jak se říká jen setrvačností.
Martina,která ho neskutečně vyšťavovala,ale nedokázal se k ni otočit zády.Ditka,kterou zbožňoval a trnul jak to celé dopadne,příprava na tour,které se snažil věnovat jak to jen šlo.Kdyby věděl co všechno ho čeká změnil by terním od minuty,ale teď už to nešlo,vše bylo rozběhnuté a v takové fázi,kdy se couvnout nedalo.A dnes..dnes ještě přiletí jeho matka...musí jí vše říct..po pravdě...tak moc se toho bál,jak se asi postaví k tomu co Ditě provedl ...záleží mu na matčině názoru,jejich vztah je založený na důvěře a ikdyž jí to neřekl hned teď už musí,není vyhnutí..taky..taky hodně doufal,že mu pomůže s upravami bytu,před návtěvou té ženské ze sociálky a taky...no to ho hodně znervózňovalo,ale doufal,že i s Martinou,která směla vstát maximálně na záchod a stále potřebovala něčí pomoc.
Taky...usmál se Miro...jí ukáže jeho Adélku..Mirem při té představě projel pocit lásky a štěstí...
"Nic nechci...si rád,že jdeš pryč viď?" vyrušil ho Martinin napůl smutný a napůl uražený tón.
"Čo..přečo? " zakroutil Miro hlavou a podíval se na ležící Martinu.
"Usmíváš se" zabrblala tím samým tónem a z jejích očí čišela bolest i výčitky zárověň.
"Preboha Martina netáraj" odsekl jí a kalhoty,které mu znatelně padaly si trochu povytáhl.
...Som schudol....pomyslel si a pohodil hlavou ještě jednou k Martině.
"Tak nič nechceš..ja prídem skoro,zbytočne nevstávaj,,,heeeej?" zdůraznil poslední slovo a zvedl ruku na pozdrav.
"Čau" pípla Martina a ještě několik minut sledovala vyčítavě dveře za kterými Miro zmizel.


"Mamka" padl Miro své mámě kolem krku a přitiskl se k ní jak nejvíc to šlo.
"Ahoj chlapček" přejela párkát svému synovi záda a vtiskla mu polibek do vlasů,které se v objetí přilepily na jeho tvář.
Bylo jí jasné už v okamžiku,když jí Miro volal,že malá Adélka se už narodila,že to není vše co jí její syn chce nebo musí říct,ale zatím všechny své otázky potlačovala a nechávala tenhle krok na svém synovi.......

Pokračování příště.......

Počkám na tebe ?!?! 36.část

23. září 2013 v 14:58 Počkám na tebe?!?!
"Ahoj.."olízl si Miro rty a podíval se na Martinu,která ležela na sedačce otočená tváří ke zdi a v ruce žmoulala kapesník.
"Mala by si ležať na chrbte s nohami hore" utrousil Miro a došel až ke kuchyňské lince kde si z misky udloubl pár kuliček hroznového vína a zmovu se otočil k Martině.
Lezela stále stejně,nehnutě a jen ruka s kapesníkem,kterou si co chvíli otřela nos dávala tušit,že nespí.
...Mám jej to povedať?...zápasil Miro s touhou mít TO za sebou a zároveň tu byl strach jak zareaguje a nedej bože kdyby se mělo něco stát jeho maličké,nikdy by si to neodpustil.Doktor přece říkal,že by se neměla stresovat.
...Jenže ona pořád brečí...sakra.... zamračil se Miro a strčil si kuličku vína do pusy.
"Martina počúvaš ma?" zeptal se a udělal pár kroků blíž k sedačce na které Martina ležela.
"Prosím ľahni si na ten chrbát,nemačkaj ju.." zaprosil tiše Miro a trohu se nad Martinu naklonil.
"Kde si byl?" zašeptala Martina zoufalým tónem a pomaličku se na ty záda přetočila.
Miro se teď mohl z blízka podívat do jejích smutných a pláčem oteklých očí.
"Kde si byl?" zopakovala a i ona se se teď zblízka dívala do očí,které jí tak moc okouzlily,které nadevše milovala a které se tak moc bála,že ztrácí a vůbec si neuvědomovala,že jí vlastně nikdy nepatřily.To jen její láska k Mirovi a touha být mu na blízku jí měsíce dávala věřit tomu,že i jemu je s ní tak dobře jako jí s ním.A pravý důvod jehich vztahu ikdyž o něm věděla,zamykala kamsi hluboko do sebe a odmítala si ho jakkoli připustit.
"Urobím ti čaj,hej?" uhnul Miro před jejím pohledem a narovnal své k Martině doposud skloněné tělo.
"Počkej.." chytla ho Martina za ruku a Mirův žaludek se zkroutil nervozitou.
"Nechci čaj.." zakňourala Martina a trochu víc ho za ruku přítáhla.
"Sedni si ke mě..prosímtě.." dodala tónem,kterému Miro ikdyž by rád,nedokázal říct né.
"Martina.." podíval se jí znovu do uplakaných očí a žaludek se mu znovu sevřel.
Nebyl v tomhle žádný drsňák a ikdyž ho Martina podrazila nedokázal na ní teď být zlý,už jen kvůli jejich holčičce né.
Miro věděl,že nejen Martina nese na tom všem vinu,ale rozhodnout se jestli jí teď vše říct na rovinu,bylo jen na něm.
"Byl si...u ní? zeptala se tiše Martina čímž mu jak se říká nahrála do karet a Miro svojí ruku z té její přesunul Martině na bříško kde se pokusil zachytit alespoň malý náznak pohybu jeho malé holčičky a okamžitě si vzpoměl na Adélku,která se dnes před jeho očima narodila.
"Byl si u ní?" zeptala se znovu Martina trochu naléhavěji..
"Hej.." trochu zkřivil rty po pokýval hlavou.
"Bol som...za Ditkou" dodal tiše zatím co Martina mlčela a přes závoj slz,které se jí znovu tlačily do očí sledovala Mirův obličej.
"Neřekl si jí o nás viď" zavzlykala po chvíli a svou ruku položila na tu Mirovo,která stále jemně hladila její vystouplé břicho.
"Nie.." špitl Miro a jen na vteřinku zvedl své oči k těm jejím.
...Ne teď jí to přece nemůže říct,nebude riskovat,že se zase něco stane...rychle uvažoval a cítil jak mu v kapse zavibroval telefon.
"Prepáč.." sáhl si do kapsy druhou rukou a zmáčkl příchozí hovor.
"Mama..." usmál se a s omluvným pohledem se zvedl ze sedačky.
"No hej volal som ti..." ztlumil trochu hlas a aniž by si uvědomil,že tím Martině jasně dává najevo že před ní něco skrývá odešel i s mobilem do ložnice.


DIta otevřela oči a s pocitem neskonalého štěstí se opatrně protáhla,tělo jí ještě trochu bolelo,ale měla pocit,že tahle bolest je ta nejkrásnější na světě.
Porodila krásnou holčičku-jejich Adélku,už nic je s Mirem nemůže rozdělit.
Usmívala se a otočila se za klapnutím dveří.
Do pokoje vešel lékař v doprovodu jakési ženy a Dita si s hrůzou uvědomila,že pocit štěští bolestivě drtí fakt,ža ona je vězeňkyně a bude se muset za mříže vrátit.Na její žádost zatím odpověď nepřišla.
Ale co Adélka? Co bude s ní?
...Bože pomoz mi....zaprosila v duchu zoufale a pocit štěstí vystřídal strach.Dita nejistě sledovala příchozí.
A ani mírný úsměv na tváři lékaře jí nedokázal nijak uklidnit.
...Mira..tak moc by tu teď chtěla mít svého muže...
Cítila jak se celé její tělo chvěje nervozitou a ona se pokoušela vnímat vše co jí lékař říká.
Vysvětlil jí,že malá je pro své předčasné narození a nížší porodní váhu umístěna v inkubátoru,ale že se rozhodně není čeho obávat.
"Minimálně týden-dva je ale nutné s jejím umístěním tam počítat..samozřejmě,jí můžete okamžitě vidět.." snažil se doktor viditělně vystresovanou Ditu alespoň touto informací potěšit.
"A já jsem Makovská-sociální odbor" podala Ditě pravačku žena v bílém svetru.............


Pokračování příště........

Počkám na tebe ?!?! 35.část

19. září 2013 v 18:30 Počkám na tebe?!?!
"Jo v pohode...dobre...mi je" blekotal Miro a trochu víc nahlas dýchal.Konečně si začínal uvědomovat kde je,proč tam je a co se vlastně děje.
"Velmi..ťa to ..bolí?" podíval se Ditě do spoceného obličeje a gázu,kterou do teď naprosto bezprizorně žmoulal v ruce jí přiložil k čelu.
"Ani ne ééé...uužžž" zajekla Dita a svůj pohled přemístila k lékaři.
Miro zíral na cosi co mu připomínalo nůžky a v rukou lékaře rychle směřovalo tam kam by to absolutně nečekal.
"Miroooo" problal ho Ditin trochu hlasitější výkřik a její ruka která svírala tu jeho nabrala na síle.
"Pomozte mi " houkla na něho sestra a Miro podle pokynů Ditě podepřel hlavu.
Až vám řeknu budete tlačit a vy mi pomůžete zatlačit na její hlavu" chrllila sestra na vyděšeného Mira a čekala na pokyn lékaře.
"Aaaaaaaa" vykřikla Dita a tlak na Mirovo ruku se snad tisíckrát znásobil.Jediné co ho v téhle chvíli napadlo,pokud byl vůbec schopný přemýšlet bylo,že bude mít modřinu.
"Odpočiňte si.."povolila sestra a tím pádem i Miro tlak na Ditinu hlavu a ona si jí na malý okamžik mohla položit.
"Moja..." sehnul se Miro a něžný polibek,který své ženě věnoval na spocené čelo byl plný lásky a bolesti,kterou prožíval spolu s ní.
"Tak pojďte.." vyrušil je lékařúv hlas a sestra s Mirem znovu zvedli Ditinu hlavu tak,že se jí brada dotýkala jejích prsou.
"Aáááááá" pomáhala si Dita výkřikem a Miro si uvědomil,že tlačí spolu se svou ženou...
Netušil kolikrát se to celé opakovalo,ale když se sálem ozval křik jeho dcery podlomily se mu kolena.
"Dievčatká moje.." objímal Miro svou ženu spolu s malou Adélkou která si hověla na máminých prsou a z očí mu tekly slzy.

"Milujem ťa..milujem...spinkaj,já prídem" políbil Miro svou ženu a tiše vyšel z pokoje kam Ditu po porodu převezli.
Ačkoli se jeho nohy po tak silném zážitku ještě trochu klepaly zamířil okamžitě za svou dcerou.Byla maličká a tři týdny o které se narodila dřív byly na její váze znát.Z jeho a máminy náruče putovala do inkubátoru kam se na ní Miro za sklem mohl přijít okamžitě podívat.
Sledoval její maličké ručičky a nosánek,který měla jako Dita.A to malé blonďaté chmíříčko na hlavičce to má po něm...
Usmíval se Miro a nemohl od své dcery odtrhnout oči.

Ditě se unavou a vysílením po porodu klížily oči,přesto se bránila usnutí.Chtěla si co nejdýl vychutnat pocit štěstí,který jí celou zaplavil.
...Přivedla na svět krásnou holčičku a Miro ..její Miro...byl u toho.Jejich Adélka hned po narození cítila oba své rodiče..jejich lásku a štěstí.....
"Miluju vás..." usmála se a zavřela oči.Spánek byl silnější a Dita ho tak moc potřebovala.

"Vole mám dcéru" chytil Miro Matěje v předsíni za ramena a naprosto nekontrolovatelně jím zatřásl.
Nejradějí by řval na plné kolo a svoje štěstí vykřičel do celého světa,ale Martina ležela vedle v obýváku a Miro jen pohodil hlavou.
"Ćo ona?" zeptal se a usměv mu z tváře zmizel.
"Brečí...celou dobu..." odpověděl Matt tiše a sebral věšáku svojí bundu.
"Hm..." povytáhl Miro obočí trochu zkřivil rty.
"Gratuluju vole...zapijem jí" usmál se Matěj a plácl svého kamaráda do zad.Pomalu pak za sebou zavřel dveře a nechal Mira,který s šíleným pocitem vcházel do obýváku o samotě........


Pokračování příště........

Počkám na tebe ?!?! 34.část

18. září 2013 v 11:09 Počkám na tebe?!?!
Dita přivřela oči a sykla bolestí.
"Na prosím...zavolejte Mirovi.." tiskla v ruce maličký papírek na který v rychlosti napsala Mirovo telefonní číslo
"Nebojte se...dobře to dopadne" mrkla "její" dozorkyně a lísteček s číslem strčila do kapsy.
"Dě..kuu.ju" pokusila se Dita o úsměv pomaloučku se s doprovodem vydala na cestu do porodnice.

"Tááák tu to je,potřebuješ niečo..vodu?" hodil Miro na stůl tašku s nákupem a snad poprvé se na Martinu podíval.
"Jo..vodu..děkuju.." řekla tiše a sledovala Mira,který z lednice vyndal chlazenou PETKU a chviličku zápasil s jejím uzávěrem.
"Do riti.." zanadával když mu v kapse zavibroval mobil a voda mu vyprskla na tričko.
"Áno..Šmajda" ohlásil se neznámemu číslu a jednou rukou se pokoušel z prokluzující láhve dostat vodu do skleničky.
"Čo..ako..kde kam,boha.." vyhrkával a prudce s lahví bouchnul o linku,voda znovu vyprskla a kaluž,která se na lince vytvořila mu stékala na ponožky.
"Do riti.." znovu zanadával a poskočil aby ho voda z lednice nestudila.Vymáčkl hovor a pokoušel se telefonem znovu trefit zpátky do kapsy.Ruce se mu,ale tak klepaly,že měl pocit,že ani sklenici s vodou Martině nedonese v celku.
"Stalo se něco?" zeptala se Martina a pokoušela se zachovat klid.Doktor přece říkal ať se ničím nestresuje.
"Nei,nie,nei nič" vychrllil ze sebe Miro a uvědomoval si to samé.
"Len teraz musím súrne preč,zavolám Mattovi či by k tebe prišiel.." lovil Miro znovu telefon z kapsy a Martinině pohledu se raději vahýbal.
"Nééé..já nechci,tak se vrátíš né?" žadonila Martina a cítila jak obrovský strach jí zase ovládá.
"Co se děje..Miro?" kňourala a sledovala Mira,který netrpělivě cosi vymačkával na mobilu.
"Nič buď v kľudu,ja len teraz musím a neviem ako dlho budem preč" odpovídal překotně a přiložil telefon k uchu.
"Čo robíš kámo,potrebujem ťa" ztišil Miro hlas a i s telefonem u ucha odešel do ložnice.

"Vďaka kámo.."poplácal Miro Matěje po rameni a vylítl z bytu jako blesk.
"Nechtěl bych bejt v tvý kůži..." zabrblal Matt spíš tak nějak pro sebe a s né moc velkou chutí vešel do obýváku,kde i přesto,že měla Martina tvář otočenou ke zdi a snažila se být potichu,vytušil její pláč.
"Marti..nepotřebuješ něco?" zeptal se Matt spíš ze slušnosti a trochu se nad Martinou sklonil.
Odpovědí mu,ale bylo jen prudké zakmitání hlavou a obličej ještě více odvrácený ke zdi.
Matěj se cítil opravdu špatně,odsuzoval Martinu za to co Mirovi udělala a na jazyku měl vždy tolik ostrých slov,co by jí s chutí řekl.
Když jí,ale teď viděl takhle zhroucenou nesvedl vůbec nic,navíc ani Miro není bez viny...říkal si a odešel do kucyňského koutu aby si postavil vodu na kafe.

Mira nezajímala ani jedna dopravní značka,hnal auto rušnými ulicemi jako zběsilý a kdyby ho za každý přestupek,který udělal měli stíhat byť jen tou nejmenší pokutou asi by se divil jak drahé by to měl.
S kvílením brzd zastavil před porodnicí a auto ovladačem zamykal už pěkný kus od něho.
"Moja žena..." vybafl na vrátnou,která ačkoli byla na zbrklé tatínky zvyklá se ho doslova lekla.
"Jméno.." usmála se skoro okamžitě a bylo jí jasný,že je tu další vynervovaný otec.
"Šmajda..Miro.." vyhrkl znovu a prsty poklepával na pultík o který se opíral.
"Vaší ženy..." usmívala se vrátná a poposunula si brýle na nose.
"Dita..." vyhrkával Miro dál a jeho prsty se na pultíku zrychlily.
"Takže Dita Šmajdová.." koula vrátná do jakýchsi papírů a zvedla telefonní sluchátko.
Miro doslova rostl a na pultíku už mu kmitaly celé dlaně.
"Je na sále...4. patro" ukázala vrátná k výtahu a Miro se okamžitě vrhl k tlačítkům nad kterými přeskakovaly čísla pater jedeno přes druhé.
....Konečně..konečně...se před ním otevřely dveře a on mohl zmáčknout 4 klepajícím se prstem.

"Tak pojďtě...akorát v čas" ujala se ho téměř okamžitě sestřička a tlačila ho před sebou do dveří s nápisem PORODNÍ SÁL.
Miro se nervózně rozhlížel a jediné co stihl na chodbě zaregistrovat byla žena v uniformě.
"Jdete k porodu?" ještě se pro jistotu zeptala a Miro naprosto zmateně kývl.
Jak ve snách vnímal vše co s ním sestra dělala a vybavený pláštěm až na zem spolu se všemi ostatními nutnými věcmi,které na sobě měl ho nakonec strčila přímo na pododní sál.
"Miroooo" uslyšel Ditin udýchaný hlas a cítil jak ho jiná sestra bere za loket a vede přímo k Ditě která ležela s připevněnýma nohama od sebe,bolestně vzdychala a měla naprosto spocené vlasy.
Byla,ale tak šťasná,že Miro přišel a že Adélka,která se drala na svět jako divá na svého otce přece jen počkala,že i přes veškerou bolest její oči svítily štěstím a láskou.
"Posaďte se..je vám dobře?" slyšel zase jako ve snách hlas sestry a naprosto bezmyšlekovitě od ní přijal jakousi gázu.
"Otřete jí čelo" zavelela sestra a podívala se na Ditu.
"Až přijde stah.stačí jen kývnout na pana doktora.....Je vám dobře?" otočila se znova na Mira,který znatelně ztrácel barvu v obličeji........


Pokračování příště.......

Počkám na tebe ?!?! 33.část

16. září 2013 v 20:24 Počkám na tebe?!?!
Ditě chyběly do porodu pouhé tři týdny a spolu s Mirem i doktorem Mrázkem,který byl sice trochu skeptický,netrpělivě očekávali odpověď na Ditinu žádost o prominutí zbytku trestu.
Tak moc si přála svojí holčičku odvézt z porodnice domu..k Mirovi,že si ani nedokázala jinou možnost,než tu že to dobře dopadně představit.
"Adýsku.určitě půjdeme domů k tatínkovi." promlouvala ke svému bříšku aniž by tušila ,že jen o pár kilometrů dál nosí jiná žena pod srdcem další Mirovu holčičku,které Miro vybral naprosto stejné jméno.

Martina ležela na posteli a s taškou u jejích nohou čekala na Mira,který ačkol,by to asi bylo mnohem schůdnější řešení nesvolil k cestě z nemocnice taxikem ani sanitkou.
Za celý týden co tu Martina ležela a modlila se aby svojí dcerku donosila spolu toho moc nenamluvili.
Otázky a odpovědi omezené na to jak se má,jestli jí něco nebolí a co maličká,Martinu hodně deptaly.Slyšet Mirův hlas byť jen v telefonu jí moc bolelo.Její srdce ho stále milovalo,ale bohužel čím dál tím častěj ho vládala touha po pomstě,za vše co bralo jako zradu,vůči lásce,kterou bylo stále přeplněno.
Miro hodně zkoušel a přípravy na tour už doslova finišovaly.
Přesto,ale Miro trval na svém a přes veškeré protesty odmíital nechat Martinu samotnou.

"Prepáč,trocha som sa oneskoril v skúšobni" zahuhlal Miro zadýchaně sotva otevřel dveře nemocničního pokoje a nejprve nechal vejít zřízence,který před sebou tlačil vozík do kterého společně pomohli Martině nasednout.
"Tak slečno Vránová,jak říkal pan doktor..hlavně ležet...nohy do výšky a vstávat opravdu jen minimálně.." usmívala se zdravotní sestřička a podala Mirovi Martininy propouštěcí papíry.
Ďakujem.." tiše poděkoval a sám se chopil vozíku aby Martinu odvezl až ke svému autu.
Martina celou dobu mlčela, láska smíšena s nenávistí,radost i odpor k tomu že pro ní Miro přijel.Touha mít ho u sebe s nutkáním okamžitě ho vyhodit a nakonec pomsta,která se čím dál víc probouzela a naírala větších a větších rozměrů.

"Tak..ľahni si" dýchal Miro hlasitě a pomohl Martině uložit se na sedačku,kterou pro lepší pohodlí rozložil a připravil tal aby se na ní Martina cítila dobře.
"Děkuju" špitla a sledovala jeho soustředěný výraz.
Jeho oči se však zarputile vyhýbaly těm jejím a napětí,které vládlo v celém obýváku by se dalo krájet.
"Ćo ti mám dať po tie nohy?" zeptal se Miro a jen bezděky se rozhlédl po místnosti.
"Asi takto,zatial..niečo vymyslím" natáhl se a z obou křesel sebral velké sedací polštáře,které Martině strčil pod obě nohy.
"Ľaž,dojdem niečo nakúpiť.." prohodil a aniž by čekal na jakoukoli Martininu odpvěď bez jediného pohledu k ní zmizel za dveřmi.

"Co to bylo?" cukla sebou Dita a trochu se napřímila.Zvláštní tlak spojený s bolestí jí překvapil jako blesk z čistého nebe.
"Božeee..ještě přece nééé" chytla se Dita za břicho a bez dechu čekala jestli se jí to jen nezdálo,ale nová
bolest,která jí projela celým podbřiškem a pánví dávala tušit,že malá Adélka se chystá na svět o něco dříve..........

Pokračování příště....

Počkám na tebe ?!?! 32.část

15. září 2013 v 12:01 Počkám na tebe?!?!
"Nešahej na mě.." křičela Martina hystericky a údery svých drobných pěstí směřovala kamkoli proti Mirovi.
"Sakra Martina,nechaj toho krváčaš" zakřičel Miro,kterému také začaly povolovat nervy a zlý pohled,který k Martině vyslal jí doslova zmrazil.
"Cooo?" zakňourala vyděšeně a rukou si sáhla mezi nohy.
"NÉÉÉÉ...." zoufale otřáslo bytem až Mira zamrazilo.
"Hajzle..." rozplakala se Martina a Miro nebyl chvíli schopný pohybu.
"Poď"šeptl po vteřině a sehnul se k Martině.
"Podej mi ručník...nebo něco.." plakala a odvrátila od Mira obličej.

"Běž pryč.." špitla Martina když otevřela oči a Miro,který se celou dobu co jí přivezli z operačního sálu nehnul od jejího lůžka sklopil oči.
"Martina..ja......" promluvil tiše,ale nedořekl,oba otočily hlavu ke dveřím ve kterých se objevil doktor v bílém plášti.
S hypnotizujími pohledy,které ho od obou z nich sledovaly došel az k Martinině posteli a letmým pohledem se zastavil i na Mirovi.
"Vaše holčička je v pořádku,slečno Vránová jste teprve ve 23.týdnu,musíte na sebe dávat pozor,žádné stresy,námaha..rozumíme si?" podíval se znovu na Mira,který se staženými rty kývl.
"Když to půjde dobře za pár dní vás pustím domů..pouze do klidového režimu,což znamená ležet s nohami ve výši a ležet ležet ležet" podíval se znovu na Martinu,lehounce se usmál a otočil k odchodu.
"A teď jdi pryč" odvrátila Martina od Mira pláčem zkřivený obličej a položila si ruku na vystouplé bříško.
"Ja by som..." položil Miro svou ruku na tu Martininu aby alespoň přes ní ucítil svou dceru.
"Běž" špitla znovu Martina a svou ruku z pod té Mirovo vytáhla.
Miro smutně pokýval hlavou a pokusil se svuj kontakt s Adéklou ještě o vteřinku prodloužit. Pak ruku pomaličku stáhl a aníž by si s Martinou věnovali jediný pohled nemocniční pokoj opustil.


"Do prdele asi jsem ti to neměl říkat..." napil se Matěj ze svého piva a omluvně se na svého kamaráda usmál.
"No nie,to nieje tvoja chyba..ja...tušil som...no len som nemal odvahu si niečo zisťovať,no toto som naozaj nechcel,povedal som jej aj o Ditke..to bol ..to som nemal.." klopil Miro oči jeho tělo bylo celé v kleštích jakoby ho svíraly od hlavy až k patě a on se nedokázal ani pohnout.
"A uvědomuješ si,že to samé budeš muset říct i Ditě" zasáhl Matěj tu nejživější ránu Mirovi duše a sledoval jak se jeho kamarádovi zkřivil celý obličej.
"No hej..ale ako..ako jej toto mám povedať..to nemožem nie to nie.." snažil se Miro utíkat před tím co ho drtilo a s nadějí,že mu to snad Matěj schváli k němu zvednul oči.
"Vole musíš...tohle nemůžeš tajit do nekonečna.." Matěj si sice tuhle šílenou situaci nedokázal ani představit,ale pokoušel se Mirovi poradit podle svého nejlepšího svědomí.
"No hej...niekedy hej...teraz nie...nechcem ohroziť aj svoju ďaľšiu dcéru a už vobec nie svoje manželstvo..." Miro svůj pohled znovu zabodl do stolu a dlaněmi objal půllitr s pivem.
"To už si ty vole,ohrozil,ve chvíli kdy ses vychrápal s Martinou poprvé...dyť na ní přece Dita hlavně žírlila..a ty jí upíchneš dítě" Matěj si uvědomoval,že je asi dost tvrdý,ale tohle mu prostě říct musel.
Miro mlčel,veděl,že ikdyž si Martina o svém těhotenství rozhodla za jeho zády...byl to on kdo s ní lezl do postele naprosto dobrovolně,kvůli chtíči,který mu dovoloval alespoň na chvíli zapomenout na ty šílenosti co se kolem něho děly.

"Dituška moja..." vyhrkl Miro a prudce se postavil ze židle na ,které seděl.
"Ahoooj" usmála se a pohledem se ujistila u "své" dozorkyně,že může,natáhla ke svému muži obě ruce.
Miro neváhal ani vteřinku a dvěma dlouhými kroky stál téměř okamžině u své ženy a něžně ji k sobě tiskl.
"Cnelo sa mi..tak velmi...moja" šeptal jí do ouška jeho rty se dotkly jejího lalůčku.
"Óóó" ten krásný pocit Ditě podlomil kolena.
"Taky se mi stýskalo..stýskalo...stýskalo..." šeptala a toužila aby se Miro jejího ouška znovu dotkl.
"Čo robí?" položil Miro svou dlaň na Ditino velké břicho a pokoušel se rozpoznat alespoň maličký náznak jakéhokoli pohybu jeho malé dcerušky.
"Spinká..asi" špitla Dita a položila svou ruku na tu Mirovo.
"Tu otecko..vstávaj moja malá" maličko svou dlaní na Ditině bříšku zakvrdlal a doufal,že svou dceru popožené k nějakému pohybu.
Byl v tuhle chvíli neskonale šťastný a se šibalským úsměvem se otočil směrěm k dozorkyni,která stála opět zády a tvářila se,že jediné co jí zajímá je malá vypouklina na zdi a potom svůj úsměv věnoval Ditce,která ho znala bylo jí jasní že vymyslel nějakou lotrovinu.
Pro jistotu a pomaloučku Ditku otočil zády k dozorkyni a stoupl si tak aby její výhled zakryl svým tělem.
"Miro..." šeptla Ditka když ucítila jak jí pomaličku vyhrnuje triko a svou dlaní se dotýká jejího nahého břicha a Dita svou dlaň položila na tu jeho.
Štěstí,které se rázem odráželo ode zdi ke zdi tahle ponurá místnost snad ještě nezažila...................


Pokračování příště......

Počkám na tebe ?!?! 31.část

12. září 2013 v 16:41 Počkám na tebe?!?!
Miro zabouchl auto a pohodil klíčky v ruce.
V obýváku se svítilo.
"Nespí.." prohodil sám pro sebe a zašátral v kapse pro klíče od bytu.

"Ahooj" ozval se z obýváku Martinin hlas když Miro v předsíni rozsvítil.
"Ahoj" odpověděl dost ledabyle a došel si do koupelny umít ruce.Nesnášel ten pocit přjít nz venku a nespláchnout ten nepříjemný povlak na svých dlaních.
"Chceš vodu?" zeptral se zvláštnímm tónem když rovnou z koupelny zamířil k lednici aby si do skleničky nalil vychlazenou z lednice.
"Jo..děkuju" odpověděla Martina dost nejistě a sledovala Mira,který se na ní zatím ani nepodíval.
Měla zvláštně nepříjemný pocit,jako za poslední dny už tolikrát.Od návštěvy u Dity se choval divně,ale dneska je to snad ještě horší.
"Miro..." pípla Martina když položil dvě skleničky na stůl a sedl si těsně vedle ní na sedačku.
Už to jí znervózňovalo.Poslední dobou se jí sotva dotkl a když tak jen na břiše kde se jejich dcera měla čile k světu.
To byl něžný a vysmátý jako už ho dlouho neviděla.Dřív tyhle chvíle končily milováním,teď ho však zajímalo jen její břicho.
Když se spolu dívali na televizi,nebo seděli jen tak v obýváku většinou si sedával do protějšího křesla.
...Možná by měla být ráda,že si teď sedl tak blízko,ale ne je divný mnohem víc než teď bývá...
"Miro..." pípla znova Martina a pokusila se chytit jeho ruku.
Neuhnul,jen na ní pomalu otočil hlavu a zadíval se jí zpříma do oči.
"Martinka..." začal zvláštním tónem,který Martině nedovolal aby ho jakkoli přerušovala,jen sledovala jeho krásné oči a pokoušela se v nich vyčíst,proč se teď tak moc bojí toho co jí Miro poví.
"A teraz.." pokýval hlavou a jeho oči neuhly ani o milimetr z těch jejích.
"..chcem počuť iba čistú pravdu,spýtám sa iba raz..hej?" pozvedl obočí a jen maličkou chvíli čekal na Martininu odpověď.
"Heeej" zdůraznil Miro,když Martina fascinovaná jeho zvláštním pohledem mlčela a srdce,žaludek i hrdlo měla sevřené strachem a nervozitou.
"Hm.." bylo jediné co ze sebe v tuhle chvíli dokázala vydat a její dech se znatelně zrychloval.
"Ako bolo s tým tvojím otehotnením?" Mirova otázka se do Martiny zabodla jako ostrý nůž a ona okamžitě uhla před jeho pohledem a sklopila hlavu,která jakoby se mezi jejími rameny doslova ztrácela.
"Martina viacej sa pýtať nebudem" dal Miro Martině ještě jednu šanci k odpovědi a přestože jiná možnost zřejmě neexistovala,doufal,že Matt se mýlil.
"Chtěla..chtěla jsem...s tebou dítě" špitla Martina a její hlava byla stále před Mirovo pohledem sklopená.
"Urobila si na mňa podraz?" zeptal se Miro spíše smutným než naštvaným tónem a sledoval Martininy vlasy,které kolem její hlavy visely směrem k sedačce.
"Prečo?" zvedl Miro Martině násilím hlavu a opět se zpříma díval do jejích očí.
Leskly se a Miro jasně viděl jak se jí zalévají slzami.
"Prečooo?..Miluju tě..copak to nevíš" zavzlykala Martina a pokusila se svou hlavou z Mirovo rukou vymanit.
"Sakra Martina,čo si tým chcela dokázať.." pustll Miro její hlavu a postavil se na nohy,měl takovou chuť praštit do stolu a říct jí o Ditě a zabouchnout za sebou dveře tohodle bytu,že se musel při pohledu na plačící Martinu hodně ovládat.
V břiše,které se jí otřásalo pláčem,je přece jeho dcera.
Na druhou stranu,ale cítil možná už neopakovatelnou příležitost k tomu jít s celou pravdou ven a mít tuhle šílenou situaci alespoń z části za sebou.
"Urobila si zo mňa kokota" neodpustil si a znovu se vedle Martiny posadil.
"Promiň.já vím,že...,já.... chhtěla jsem...mám tě ráda...myslela jsem...kdybych ti řekla,že s tebou chci dítě..souhlasil bys?" Martina se znovu rozvzlykala a dlaní si přejela břicho,kde se Adélka nespokojená s máminou náladou doslova otáčela.
"Nie Martina,vieš,že dieťa som nechcel..no teraz sa na našu dcéru velmi teším,zbožňujem ju to mi ver..vždy sa o vás postarám." Vzdychl Miro a omluva,kterou od Martiny teď slyšel ho alespoň z části ujistila v tom,že si uvědomuje jak moc ho podrazila.Bylo ,ale jasný,že nic u na tom,že Martina čeká jeho dítě nezmění ani hádka či ostrá slova,která měl cestou sem na jazyku.Na víc komu by to prospělo,jen by to ublížilo jeho malé holčičce.
Stále ale uvažoval o tom,že by možná právě teď měl Martině říct úplně všechno.
"Možno..mal by som..ti ešte niečo povedať" vzal Miro Martininu ruku do své a zhluboka se nadechl........


Od chvíle kdy Dita sepsala s doktorem Mrázkem žádost o prominutí zbytku trestu..o milost.Žila jen tím,jak se všechno obrátí k lepšímu a ona si svojí-jejich holčičku odnese domu k Mirovi a nic už nezničí jejich štěstí na,které tak dlouho čekali.Snila o šťastné rodině a slzy už v jejím životě neměly místo. Stále se usmívala a blížící se Mirova návštěva jí už nenaháněla hrůzu.Naplňovala ji štěstím a těšila se na svého muže tak moc,že odpočítávala snad i hodiny,kdy ho zase uvidí.
"Jsem zase šťastná.." říkávala dozorkyni,která jí celé měsíce tady v té kobce držela nad vodou a díky,které toho tolik pochopila a dokázala své myšlenky posunout jiným,tím lepším směrem.

"Coooo" vyjekla Martina a vytřeštila na Mira vyděšené oči....
"No Ditka je tiež těhotná o niečo dlhšie ako ty,preto som jej o tebe nepovedal" zopakoval Miro a měl pocit,že obrovský kámen,který mu spadl ze srdce otřásl celým bytem.
"Já jsem to slyšelaaaa" zakřičela skoro až histericky a celým Martininým tělem projel žhavý drát,který se jí zabodl přímo v břiše.
"Nééé..auuu" znovu hlasitě zavzlykala a chytla se za břicho.
"Čo ti je " vyhrkl Miro a pevně jí uchopil za ramena.
"Nic,nech mě bejt.auuu auuu" plakala,bolest,která jí projížděla v podbřišku byla čím dál tím silnější.
...To není možnééé,ona je taky těhotná.Ztratí ho...ztratí Mira,tolik ho miluje....
Martina se s rukama na břiše skroutila a v touze ulevit té palčivé bolesti přitáhla nohy blíž k břichu.
"Preboha Martina..." i Mirem projížděl žhavý drát.
...čo som to spravil...prečo som nedržal hubu.....
ˇČo ťa bolí?" sklonil se k Martině a vytřeštil oči na krev,která jí maličko prosakovala pyžamem.
"Nech mě bejt,jdi si za ní" plakala a ošívala se pod každým Mirrovo dotykem.



Pokračování příště.......

Počkám na tebe ?!?! 30.část

10. září 2013 v 21:24 Počkám na tebe?!?!
"No,je tu pár možností.." přejel si doktor Mrázek dlaní přes bradu a zamyšleně pokýval hlavou.
"Aké doktor?" díval se mu Miro přímo do obličeje a v naději očekával jaké návrhy mu doktor přednese.
"Za prvé...až se dítě narodí vaše paní svolí k vaší péči..pokud se v názoru budete rozcházet a ona si jej bude chtít ponechat u sebe,na což má nárok do jeho dvou let,rozhodne sociálka" Podíval se Mrázek na Mira a udělal menší pauzu.
"Ďalej.." polkl Miro a představa,že by jeho holčička vyrůstala,byť se svojí matkou,ve vězení se mu ani trochu nezamlouvala.
"No potom je možné zažádat o přerušení trestu z důvodu těhotenství a po porodu zbytek trestu nastoupit s tím,že vaše dítě by zase za požehnání sociálky zůstalo s vámi doma a nebo je tu třetí možnost,ke které bych se já osobně přikláněl asi nejvíc..."
"Sem s ňou doktor" netrpělivě ho Miro popoháněl a nespouštěl z doktora oči.
"No,co nejdříve zažádat o prominutí zbytku trestu,tedy žádat o milost.Je to,ale časově asi nejnáročnější a vzhledem k vysokému stupni těhotenství vaší paní se do porodu výsledku nemusíme dočkat."
"Pfffff" vyfoukl Miro tváře a bezradně pohodil rukama.
"Čo tedy doktor?" zeptal se Miro a vtéhle chvíli si připadal naprosto bezmocný.
Přesto,ale doktor slíbil,že se pokusí udělat maximum a Ditu v nejbližších dnech navštíví a nastíní jí veškeré možnosti o kterých teď mluvil s Mirem.

****
****

Dny utíkaly zběsile dál a Dita už byla těhotná 33 týdnů,spolu s doktorem sepsaly žádost o milost a prominutí zbytku trestu a nezbylo než doufat,že vše dobře dopadne a Dita bude moci i se svým miminkem odjet domu ke svému muži.Upínala se k téhle možnosti tak moc,že si nedokázala připustit možnost,že by její žádost mohla být zamítnuta,
...To mi přece nemůžou udělat.... řkala si a snila o šťastné rodině s Mirem a jejich malou holčičkou.
Dá jí jméno Adélka,tak jak si to Miro vždycky přál.

Miro seděl na sedačce a rozhlížel se po svém bytě.Býval tu teď častěji než dřív a pokoušel se najít ztracenou rovnováhu a odvahu posadit se naproti Martině a říct jí jak se věci doopravdy mají.
Zatím to nedokázal a sám nevěděl jestli je vtom strach o jeho nenarozenou dceru nebo jen prachobyčejná zbabělost podívat se pravdě do očí.
On sám už přece dávno věděl co chce...je to Ditka tu miluje a to nejhorší-říct to i jí,ho teprve čeká.
Každopádně,ale odmítal to aby se Martina jakkoli stresovala.
A tak stále čekal na tu "správnou chvíli" kdy jí bude muset říct,že i Ditka je s ním těhotná a jeho místo je po jejím boku.
Jezdil s Martinou k lékařům,vařil,nakupoval a tak rád svou dceru hladil přes její stále se zvětšující břicho,když o sobě dávala vědět Martinino bříško se vlnilo pod jejími pohyby cítil se šťastný,ale neustále výmluvy proč usnul v obýváku nebo ve svém bytě ho už doslova drtily.

"Cožeeee,jako fakt mami?" vykulil Matěj oči na svojí matku a nadzvedl se na židli na které seděl.
"No jo fakt,tohle opravdu není možné.Tím že zapomene jeden prášek,rozhodně neotěhotní,to děvče antikoncepci prostě vysadilo.." pokývala Matějova máma hlavou a sledovala synův naprosto šokovaný výraz.
"To je dobrý...bych mu to asi měl říct co?" podíval se na svou mámu a čekal odpověď,která by ho utvrdila v tom,že tohle by jeho kámoš měl rozhodně vědět.


Pokračování příště.........