KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Listopad 2013

Kdo vlastně jsi? 74.část

30. listopadu 2013 v 8:23 Kdo vlastně jsi
Když jsem ráno otevřela oči, byla jsem v posteli sama.
...Asi šel zase běhat... napadlo mě a slastně jsem se pod dekou protáhla. Na Mirovo běžecká rána už jsem si zvykla a spíš bych se divila, kdyby ještě teď vedle mě spal. Pomalu jsem vylezla a s pocitem naprostého uvolnění po našem krásném usmíření se usmívala.
"Nie je za čo, majte sa!" slyšela jsem Mirův hlas pootevřeným oknem a vzápětí dívčí chichotání, které se rozléhalo na celou ulici. Bylo mi jasné, že Miro i při běhání rozdává podpisy a jako bych v té chvíli byla pyšná, že je jen můj.
...To mě přece v noci řekl, že mě má rád....usmívala jsem se a čekala, až se dveře našeho pokojíčku otevřou a on vejde.
...Doufám, že už mezi námi nebude ani za nehýtek včerejšího nedorozumění.....
"Ahoooj, už si sa zobudila? Toto mi neroooob..." pozvedl Miro laškovně obočí a já si uvědomila, že stojím uprostřed pokoje úplně nahá. Sledovala jsem, jak se scelý uřícený, spocený a nataženýma rukama ke mně blíží, a jedním skokem hupsla rovnou zpátky do postele, a až pod bradu se přikryla dekou.
"Pomoc.." pípla jsem ze srandy Mirovi do obličeje a své oči upnula do těch jeho, které se nezadržitelně blížily, a s tím jak se Miro stále víc a víc nade mnou nakláněl.
"Tu vám nik nepomože slečna, ste iba v mojej moci..." vycenil na mě zuby a jedním rychlým pohybem se mi zakousl do krku.
"Aááá!!" zapištěla jsem a ovinula mu své ruce kolem krku. Pach Mirova potu smíšený s jeho parfémem, který mě v tu chvíli ovanul, mě doslova přikoval k posteli a nebylo nic, co by nás v tuhle chvíli zastavilo.
***
"Kačenkoooo.." ozvalo se jako již tradičně z pokoje, když jsem odemkla a odhodila svojí tašku v předsíni na zem.
"Ahoj, mamííí.." odpověděla jsem a schodila z nohou pantoflíčky. "Jak si se měla?" naklonila jsem se ke své mámě, abych jí dala pusu a pravačkou počechrala toho chlupáče v jejím klíně, který snad nikde jinde nedokázal spát.
"No dobře, Kačenko, a co ty?" zeptala se a já žasla, jak od té doby, co jí Miro tohodle vrnícího mazlíka donesl, nevypadla z ní jedna jediná výčitka o tom, jak ji nechávám samotnou nebo jak jsem raději s ním než s ní.
"Kačenko...popros Mirečka, nemáme už píseček a kapsičky s masíčkem...dojdete spolu nakoupit, že?" usmívala se máma a mě ani nenapadlo protestovat, byla jsem tak ráda za to, že je taková, jaká teď je, že bych jí a Flíčkovi koupila snad cokoli.
"Tak, paní Jírová, tu to všetko je.." hodil Miro tašku na stůl a tak, aby to mamka neviděla mě za stolem štípnul do zadnice.
"Nech Flíčku....Flíčkovi chutí.." usmál se nad skloňováním jména toho chlupáče a ještě jednou zmáčkl prsty můj zadeček.
"Přestaň.." procedila jsem skrz rty a nahodila úsměv, který připomínal spíš křeč. Máma si mě ale vůbec nevšímala a s Flíčkem v náručí se dobelhala až ke stolu, kde svému mazlíkovi opět pytlíček po pytlíčku vysvětlovala, jak mu který bude chutnat.
"Super..no..jí nezajímám..." dosedla jsem na postel ve svém pokoji a našpulila rty.
"Viem, čo robím...SI IBA MOJA..." zazubil se Miro a několikrát zakmital pokrčenými prsty na rukách, které zvedl do výše své hlavy.
"Pojdeš ku mne?" zeptal se a trochu se ke mně naklonil.
....Už zase?...Nymfoman jeden... nenapadlo mě nic jiného, proč by mě k sobě zval a mírně jsem se usmála.
"Přijdu za chvíli, jo? Musím si taky vybalit tašku a být chvíli s mámou.." mlaskla jsem do polibku a Miro se laškovně ušklíbl.
"Nepotrebuje ťa, má Flíčka..." zahalekal a chytil mojí ruku ve snaze odtáhnout mě do vedlejšího bytu okamžitě.
"Miro, počkej, tak aspoň tu tašku.." smála jsem se, ale moje odolávání rapidně sláblo.
"Taška ťa tiež nepotrebuje, ale JA...ja potrebujem vedieť či tam tá fantázia stále je..."

Kdo vlastně jsi? 73.část

30. listopadu 2013 v 8:21 Kdo vlastně jsi
Chvíli jsem blikající mobil, který během chviličky utichl sledovala, a se srdíčkem, které se mi v krku usadilo, došla ke dveřím a pootevřela je. Miro tam ale nebyl a mně došlo, že velká vrata do dvora s restaurací sice otevřená ještě byla, ale zadní vchod do penzionu je zabouchnutý. Zula jsem pantoflíčky, abych neklapala po schodech a rychle seběhla do přízemí.
"Čau," usekl Miro a bez polibku se kolem mě protáhl do malé chodby.
"Ahoj.." pípla jsem a posmutněle se za ním vydala po schodech.
...Nebudu se ti vnucovat...snažila jsem se v duchu sama sebe přesvědčit, že tu "kozu" teda přehnal, ale doufala jsem, že se každičkou chvíli otočí se svým krásným úsměvem.
Miro ale došel až k našemu pokoji a zastavil se u dveří, aby počkal, až ho dojdu s klíči, které jsem svírala v ruce tak pevně, až jsem cítila, jak mě jejich hrany bolestivě tlačí do dlaně.
"Čo tu beháš bosá.." zamračil se Miro, když jsem ho docházela, a on se na mě konečně podíval.
"By to klapalo.." pokrčila jsem rameny a snažila se strčit klíč do zámku. Byla jsem ale tak nervózní, že jsem se nemohla trefit a teď jsem si jak ta koza fakt připadala.
"Boha.." zahuhlal Miro a vzal mi klíče z ruky, aby dveře bez problémů otevřel. Vyzul černé kecky s bílejma tkaničkama a aniž by mi věnoval jediný pohled, pokračoval dál do pokoje. Měla jsem pláč na krajíčku a se sklopenou hlavou, aby si toho nevšiml, za ním vešla do našeho pokoje. Miro otevřel střešní okénko a vzal do ruky ovladač televize.
"Pozeráš?" zeptal se a já na sobě cítila jeho pohled.
"Eee.." zakroutila jsem stále sklopenou hlavou a pokoušela se hnout ode dveří, u kterých jsem stála jak přikovaná. Miro zmáčkl tlačítko na ovladači a odhodil ho na malý stolek hned vedle televize. Pokojík potemněl a osvětlovalo ho jen letmé světlo z noční ulice. Stála jsem u těch pitomejch dvěří a koutkem oka sledovala, jak si Miro přetahuje přes hlavu černé tílko a jedním tahem rozepíná svuj oblíbený pásek. Stáhl ze sebe černé kalhoty a jen tak v boxerkách mi vystavil své pro mě dokonalé tělo.
...Hm a ted půjde spát... stahoval se mi krk i žaludek, a slzy, které jsem se do teď snažila zadržet, se draly z očí ven.
"Budeš u tých dverí do rána?" zeptal se mě Miro zvláštním hlasem a já nedokázala nic jiného, než tou sklopenou hlavou zakroutit. Miro vzdychl a udělal směrem ke mně tři kroky. Ucítila jsem jeho ruce na svých bokách a horký dech, když se ke mně sklonil, na tváři.
"Za tú kozu sa ospravedlňujem, no Katarína neštvi ma, nemáš přečo žiarliť. Ja ťa mám rád, jasnééé?????" zvedl mi svými prsty za bradu mou hlavu a nedovolil uhnout před jeho blížícími se rty.
"Jasné??" zopakoval ještě milimetřík před mými ústy a já přivřela oči plné slz a neznatelně pokývala hlavou. Věděl, jak nesnáším, když mi říká Katarína, ale trochu jsem i chápala, že teď si to zasloužím. Mirovo měkké a vlhké rty se lehce dotkly těch mých a jemně po nich přejely.
"Mmm.." vzdychla jsem a nechala jeho nahé tělo, aby se na mě přitisklo. Miro mě nenásilně zatlačil do vedlejších, už otevřených dveří, kde byl malý prosklený sprchový kout a rozsvítil jen jednu maličkou "bodovku" nad umyvadlem.
"Okúpeme sa, hej?" zašeptal a bez další slov, za to s tisíci maličkými a něžnými polibky snad na každý kousek mého těla, i mě zbavil veškerého oblečení.
"Aaaa..je to ledový!" zapištěla jsem a uskočila, když se na nás po chvíli začala z vrchu valit naprosto studená voda.
"Boha, majú tu bojler?" zasmál se Miro a vodu zastavil. Naštěstí už jsme oba měli mýdlo i šampon spláchnuté a studená voda jen přerušila naše něžné hrátky.
"Zohrejem ťa v postieľke" zamumlal Miro a já se tam nechala s nádherným pocitem odvést........

Kdo vlastně jsi? 72 část

30. listopadu 2013 v 8:19 Kdo vlastně jsi
Celý koncert jsem proseděla v šatně a se slzami v očích poslouchala, jak úžasnou atmosféru i přesto, že mu asi taky nebylo nejlíp tam Miro dokázal vytvořit. Když se s lidmi rozloučil a oni začali neodbytně křičet: "JEŠTĚ JEDNU, JEŠTĚ JEDNU" čekala jsem, že alespoň na malou chviličku se dveře šatny otevřou a Miro se objeví. Když se ale ozval nadšený křik, pochopila jsem, že se to nestane a pomalu se z té rozvrklané židle zvedla.
"Tak já jdu.." špitla jsem sama pro sebe a vyšla druhými dveřmi přímo do rozvášněného sálu, kde Miro právě zval k následující autogramiádě. Jen maličko jsem na svého blonďáka otočila hlavu a byla si jistá, že všimnout si mě prostě nemůže. Zamotala jsem se mezi lidi, kteří pro podpis nešli a vyšla do tmavé noci. Bylo mi opravdu mizerně a taky jasný, že jsem pěkně přestřelila, ale tu "kozu"... tu jsem mu teda odpustit nedokázala. Při vzpomínce, že to řekl a jak.. se mi z očí začaly koulet ještě větší slzy než ty, které jsem se v nich do teď snažila držet. Šla jsem tmavou ulicí v závěsu za pár holkama, co si nadšeně vyměňovaly dojmy z právě zkončeného koncertu, a snažila se nevnímat slova o tom, jak je Miro krásnej, jedinečnej a úžasnej.
"Taky si tam byla?" otočila se na mě jedna z nich a já jen kývla hlavou. "Je božíííí..." rozplynula se a mně se sevřelo srdíčko.
.....Měla jsem tam zůstat...ale né.. tu kozu mu neodpustím.... Projelo mi hlavou a trochu jsem se zamračila.
"Hm.." špitla jsem a doufala, že mě nechají na pokoji a trochu s sebou trhla. V kapse mi zazvonil mobil a já ani na vteřinku nepochybovala o tom, že je to Miro.
"Hm?" šeptla jsem potichoučku, když jsem hovor přijala, a srdce mi tlouklo na poplach.
"Kde si?" zeptal se Miro a já přemýšlela, jestli je jeho tón naštvaný nebo spíš starostlivý.
"Jdu bydlet.." odpověděla jsem tiše a čekala.
"Super, sama..v noci.." zvýšil maličko hlas a mlčel.
"Né..já jdu s holkama.." špitala jsem, raději se k dívkám otočila zády, a nechala je jít dál. Nechtěla jsem, aby poznaly, s kým mluvím.
"No jasné...no..pak ťa prezvoním.." brblal Miro a mně až teď došlo, že vlastně máme jen jedny klíče a ty mám já.
"Jo, dobře.." stihla jsem ještě říct než Miro zavěsil.
"Ti volaj z domova, nebo tvůj kluk?" byla zase ta nejhovornější děsně zvědavá a já si přála, ať už se mě na nic neptá.
"Nééé, z domova.." zakroutila jsem hlavou a chtěla už být zavřená na pokoji.
"Ty si odtud?" zeptala se další a počkala, až je ty tři kroky dojdu.
"Ne.." zakroutila jsem hlavou a ukázala na penzion, který už byl na dohled.
"Jééé, tam taky bydlíme!" usmívala se moje "nová kámoška" a všechny společně jsme přešly silnici, po které v tuhle večerní hodinu stejně nic nejezdilo.
"Jů, jsou otevřený!" jásala jedna z nich, když velké vrata, o kterých jsem si ani já nebyla jistá, že bych dokázala sama otevřít.
"Tak dobrou.." rozloučila jsem se a s úlevou sledovala, jak holky zapadly do pokoje, který byl od toho našeho oddělený ještě jedním, a třemi malými schůdky. Zavřela jsem se a konečně mohla zapadnout do malého křesílka, které stálo uprostřed pokojíčku. Položila jsem svůj mobil před sebe na stolek a chvíli ho sledovala. Moc dobře jsem se necítila. Nechtěěla jsem se s Mirem hádat, tak dlouho mi trvalo, než jsem si dokázala přiznat, jak moc ho mám ráda a to, že měl holky...
....Kačeno.....říkala jsem si ...Tak to asi měl, neřeš to...ale tu kozu.....zamračila jsem se a zakousla se do nehtu na malíčku.
....MIRO... rozblikal se v tu chvíli můj mobil a moje srdce se nekontrolovatelně vyhouplo až do mého krku.....

Kdo vlastně jsi? 71.část

30. listopadu 2013 v 8:17 Kdo vlastně jsi
Stála jsem ze strany a bezmyšlenkovitě sledovala, jak se prostor před pódiem plní, a holky se tlačí jedna přes druhou, aby urvaly to nejlepší místo uprostřed. Culíkatá nádhera stála hned pod Mirovo mikrofonem a s našpulenou pusou pohazovala hlavou. Když si mě všimla, její pohled zabíjel a ani já nehodlala uhnout očima.
...Mrcho... četla jsem jasně v jejím pohledu a vyslala naprosto stejnou, možná ještě peprnější, odpověď. Nevěděla jsem, jestli jsem naštvaná nebo bych raději bulela.
...S tímhle, že spal?..To snad né...taková koza... dál jsem jí propalovala očima a byla přesvědčená, že kdyby se nebála, že přijde o nejluxusnější místo u pódia, skočila by mi po krku s takovou chutí, jako já jí.
"Pojď dozadu nebo se posere.." vytrhla mě z bojovných myšlenek Mirova manažerka, a pevně mě chytla za ruku.
"Nejdu, ať se klidně posere!" pokusila jsem se svou ruku z její vytrhnout, a nahodila uraženej obličej.
"Do prdele, Kačeno! Tak si to od něj nech vysvětlit, ste jak pitomý voba!!" řvala na mě a já koutkem oka zaregistrovala, jak culíkatá zírá, jen aby pochytila alespoň něco. A okamžitě ve mně probudila touhu jí to natřít. Můj výraz typu "alá" teď se dívej nemohla přehlídnout, a já spolu s manažerkou vykročila přímo k Mirovo šatně.
"Kači!" vyhrkl Miro a okamžitě se ke mně vrhnul, aby mě obejmul. Udělala jsem krok stranou, takže jeho snaha vyšla téměř na prázdno a Miro svěsil ruce podél svého těla. "Kači.." zahuhlal a jednu ruku ke mně maličko natáhl. "Toto je iba...bola iba..." koktal Miro a svou ruku stáhl zpět k tělu.
"Takže si s ní spal??" vyhrkla jsem otázku, která mě prostě tížila snad ze všeho nejvíc, a manažerka, která nás do téhle chvíle nevychovaně sledovala, jen zakroutila hlavou a odešla pryč.
"Je to dlho, Kači.." snažil se Miro upoutat mou pozornost a znovu ke mně nakročil.
"Takže spal, jo? S takovou kozou?" neudržela jsem se a projevila antipatie, které ve mně ta káča vyvolala.
"Je to dlho ti hovorím.." zopakoval Miro to, o čem si myslel, že je v dané chvíli nejdůležitější a ještě o maličko se ke mně přiblížil.
"To nic nemění na tom, že je to koza ,věší se na teeeeebe a mně říkala, že s tebou chodí!" chrlila jsem ze sebe a mé antipatie nezadržitelně rostly.
...spal s ní..s takovou krávou... mhouřila jsem oči a nedokázala soudně uvažovat.
"Nechodím s ňou!" zvedl Miro maličko hlas a pokoušel se mě chytit za ruku.
"Asi si jí to zapomněl říct!" nehodlala jsem ze své bojové pozice ustoupit ani o kousíček, a v té chvíli si ani neuvědomovala, že se možná chovám dost přehnaně.
"Kači, počúvaš ma vobec?" zeptal se Miro a konečně se mu podařilo chytit mou ruku do své. Přitlačil mě na zeď a tvrdě zabodl své oči do mých. "Už je to dlho, bolo to iba raz, vidím ju dnes po dlhej dobe ,nikdy som s ňou nechodil a chodit nebudem, pochopila si to?" zeptal se a ze sálu se rozlehlo skandování Mirova jména. Koncert nabíral zpoždění a lidi začínali být netrpěliví. )
"Tak proč si s ní spal? Taková koza.." nehodlala jsem se s tou skutečností smířit a mlela si pořád jen to své. Miro maličko ustoupil a rozhodil rukama.
"Preboha, proste to prišlo, teba som vtedy nepoznal, prečo stále koza?? Do riti!" plácnul se Miro do stehen a jeho hlas začínal nabírat naštvaný tón. "Zrejme ich priťahujem.." zabrblal a aniž by se na mě podíval odešel směrem k pódiu.
***
Zůstala jsem chvíli zírat a nechápala jeho poslední větu.
...Jak to jako myslel?....Jaaak přitahuje? Jako kozy?..to jako myslel i mě?.... Jako, že jsem koza?.... začlo mi tak trochu docházet, že jsem to celé možná trochu přehnala a sesunula se na rozvrklanou židli, která byla v celé šatně jediná.
"Seš husa..co tě poznal, na jinou se nepodíval, a že by mu do postele nejraději skákaly samy.." setřel mě hlas manažerky, která se zřejmě jenom tvářila, že odchází, a celý náš rozhovor slyšela. Bylo mi docela trapně a i bez jejího vyjádření už mi bylo jasný, že jsem zase dřív mluvila, než myslela, a sklopila hlavu. Ulevilo se mi, když jsem za chvíli v šatně osaměla, a s pláčem na krajíčku poslouchala celý koncert z malé neútulné šatny.

Počkám na tebe ?!?! 71.část

29. listopadu 2013 v 8:18 Počkám na tebe?!?!
Dita chvíli jen tak stála a prohlížela si Mira,který přestože evidentně tvrdě spal,svíral své dcery dost pevně tak,aby byly v bezpečí.
Dita udělala malý krůček a tiše odložila Mirův telefon na stolek.
...Mám mu je vzít?... přemýšlela a aníž by si to uvědomovala její rty vyrýsovaly jemný úsměv.
...Přece jen spí a kdyby mu ruce povolily Adélka by se sice sesunula k opěradlu sedačky,ale ta druhá malá by mohla spadnout na zem...uvažovala Dita a ještě o jeden krůček přistoupila k Mirovi a dětem blíž.
"Tak..dobře.." vzdychla tiše a velmi opatrně se sehla uvolnila Mirovu ruku omotanou kolem malé Nely a opatrně,tak aby jí nevzbudila přenesla ten uzlíček do ložnice.
Cestou,ale z jejího baculatého obličejíčku nespouštěla oči a pokoušela se vyznat v tom co právě cítí.
...Bože je mu tak podobná..jak může máma opustit své dítě,opravdu vysadila antikoncepci? A potom ....je to mrcha vždycky jsem to říkala... Ditiny myšlenky se stočily k Martině celým jejím tělem projel k té ženské neskutečný odpor.
Položila Nelu do Adélčiny postýlky tak aby i pro ní tam zbylo dost místa a tiše se vrátila do obýváku.

"Nie,nie,nie..nechaj mi ju.." lekl se Miro a přitlačil svou ruku na Adélčina záda.
"Kde je Nelka.." vyhrkával dál třeštil na Ditu ospalé oči.
"Spi...je v postýlce,dám je tam obě.." špitla Dita a sundala Mirovu ruku z jejich dcery.
"Obe????" Miro v rozespalosti moc nechápal a ted už volnýma ruka přejel svůj ospalý obličej.
"Joooo,obě" protáhla Dita a odešla do ložnice i s malou Adélkou.
Miro se otočil na bok a znovu zavřel oči.
Trvalo,ale jen chvíli než mu to celé došlo a znovu své oči otevřel.
"Dita..." promluvil ochraptěle na svou ženu,která stála u kuchyňské linky a do dvou připravených hrnků,právě zalévala bylinkový čaj.
Ani sama nevěděla proč to dělá...měla by přece jít a říct mu ať odejde i stím ukňouraným škvrnětem...nechce tady tu malou holku...přemýšlela Dita a zároveň si prostě musela připustit,že to bezbranné malé stvoření přece za nic nemůže...bože kdyby aspoň tolik toho "zmetka" co leží na sedačce nemilovala...tohle mu přece nemůže odpustit.
Říkala si přece,že až přijde bude ho ignorovat a on si přinese to mimino a všechno je jinak....
Zmítala,se Dita mezi svými pocity a se vzdychnutím vzala do rukou oba právě uvařené čaje.
Miro už neusnul a mlčky svou ženu sledoval.Ani on teď nevěděl co si myslet,měl strach,ale zároveň jakoby někde hodně daleko zahlédl maličké světýlko,které mu dávalo jakousi miniaturní naději.
"Zvonil ti telefon...prve...v ložnici,ale zavěsil...Matt" řekla Dita naprosto tiše a dosedla naproti Mirovi do křesla.
"Čaj..jsem udělala.." dodala ještě tišeji a posunula k Mirovi hrneček a za ním hned jeho telefon.
"Matt..?" zkrabatil Miro obočí a rozhlédl se po hodinách,které vždy stály na malé poličce.
"Boha...skúšku,mám skúšku..veď ešte nieje toľko.." prudce se posadil a chňapl po svém mobilu.
Dita sledovala jak jeho prsty hbitě vymačkávají na klávesnici vše potřebné a Miro si přikládá telefon ke svému uchu.
"Prepáč.." usmál se ještě omluvně na svou ženu a s údivem si uvědomil,že i ona mu úsměv,byť jen lehoučký opětovala.

"No spal som no,mama je chorá,bolo jej v noci zle,som jazdil po lekárňach.......no neviem..to...nezvládnem,musím Nelku mame odviezť...vlastne ani neviem či je to lepšie,či ju jej budem mocť nechať....heeeeej...no ja viem,že je potreba to doskúšať........jasné no...aaaano,viem že to chýba iba mne...všeci ostatný ste dokonalí,...boha hej Matt ja to viem..nejako prídem...neskoršie......"
Ztrácel Miro trpělivost a čím dál víc na Matěje zvyšoval hlas,ikdyž věděl,že má pravdu a kluci poslední dobou zkouší více méně bez něho,šlo mu to na nervy....nemusí mu to přece připomínat...co má asi dělat?..
"Ozvem sa ti..." zakončil Miro nevrle hovor plácl mobilem vedle sebe na sedačku.
Dita sledovala Mirův zatvrzerlý výraz i to jak znovu zvedá svůj mobil a vymačkává v seznamu další jméno.
"Mamáááá....prepáč,som ťa zobudil...ako ti je? zeptal se,ale podle tónu jakým jeho matka mluvila mu bylo i bez téhle otázky jasné,že dobře zřejmě né.
"No som aj s Nelkou...u Ditky" vysoukal ze sebe tiše odpověď na matčinu otázku a znovu se zaposlouchal do jejího vzdychajícího a bolestí ovlivněného tónu.
"Mama odveziem ťa k lekárovi..." pokoušel se svou matku Miro přesvědčit,ale Yvona stále trvala na tom,že ještě pár čajů a vše se srovná tak jako vždy.
"Boha mama...." měl Miro pocit,že na něho opět padá celý svět a aniž by nad tím nějak víc uvažoval zvedl ke své ženě naprosto bezradné oči ...............

Pokračování příště.......

Počkám na tebe ?!?! 70.část

28. listopadu 2013 v 6:29 Počkám na tebe?!?!
"Ach jo" vzdychla Dita trochu nevrle a mávla rukou směrem ke komínku čistých plen naskládaných na posteli.
"Si vem...plenu.." utrousila ledabyle a trochu víc k sobě malou Adélku přitiskla.
Miro jí chvíli sledoval a s pocitem,že mu jejich dceru nechce půjčit položil Nelinku na postel,kde ještě před chviličkou ležela Adélka a pokoušel se soustředit na rozepínání jejích dupaček.
Cítil na sobě Ditin pohled a nervozita,která mu prostupovala tělem se zdála čím dál tím nesnesitelnější.Jakoby si Dita teď v Mirově neohrabanosti přímo libovala.
Nelinčina plínka byla celá mokrá a Dita jen povytáhla obočí.
...Bože jak dlouho jí v tom nechal?... projelo jí hlavou a dál sledovala Mira,který čistou plenu otáčel ze všech stran a vůbec si nebyl jistý jak do ní má svou dceru zabalit.
Myslel,že tohle už mu docela jde,ale tam- kde teď s Nelou a matkou je,má pleny úplně jiné,kvílel v duchu Miro a suchou plenu znovu otočil kolem dokola ve svých rukách.
"Obráceně" nevydržela se Dita na Mirovu bezradnost dívat a nepříjemně vyfoukla nosem.
"Sú iné.." ztrácel i Miro trpělivost a zamával Ditě plenou před očima.
Nelince,která si ze začátku libovala,že mokrá plínka je pryč se čekání na znovu zabalení a s tím spojený pocit bezpečí,zdálo už dlouhé a znovu začínala nabírat k pláči.Celá se zatřásla a nové čůrání,které ještě nedokázala sama zadržet se rychle vpíjelo do manželské postele.
"Ježiši...na!" vyprskla Dita a vrazila Mirovi so rukou spokojeně se rozhlížející Adélku.
Miro už mohl jen sledovat jak se k malé Nele schýbá a naprosto bravurně jí balí do čisté pleny.Dupačky,které by jí Miro oblíkal několik minut,měla ona ve vteříně.V pohodě při tom ještě stíhala sušit počůranou postel.
"No...hotovo" narovnala se Dita v domění,že teď už si Miro tu holku snad do ruky veme sám a očima zůstala viset na svém muži,který se něžně tulil k jejich Adélce a sledoval přitom Nelinku ležící na posteli.
"Dakujem.." špitl vděčně a věnoval Ditě úsměv,který jí vždy zbavoval racionálního uvažování.
"Asiii... jídlo...pro ní taky nemáš,že?" zeptala se uštěpačně a odvrátila oči od svého muže.
"Nie.." pípl Miro a podíval se Ditě do přivřených očí.
"Prepáč...já.som na to zabudol...ja pojdem,kým začne plakať hľadom" dodal a přitiskl svou tvář na Adéčinu.
"Moja malá ocinko,teraz pojde..musí, je kokot a nevzal tvojej sestre jedlo,nevie to ešte toľko dobre s bábätkami ako tvoja mamička" šeptal a jemňounce svou tvář třel o tu její.
"Milujem ťa.." šeptl ještě a jeho pohled se od Adélky stočil k Ditě.
Adélk,ale jakoby vycítila rozpoložení svého otce a její baulatá tvářička,která byla svému otci tak moc podobná,stejně jako Nelinčina, se zkroutila a nabrala k lítostivému pláči.
Sestřin pláč jakoby byl,ale nakažlivý,netrvalo dlouho a do pláče se s obrovkým nádechem pustila i malá Nela.
"No dobrý no.." procedila Dita mezi zuby a vzala Adélku Mirovi z náruče.
"Jí to jídlo udělám" drtila dál přes rty a pohodila hlavou na postel,kde už se Miro skláněl aby Nelinku pochoval.

"Ďakujem..." posadil se Miro na sedačku a se zvláštním pocitem nechal Ditu aby s naprosto ledovým a tvrdým výrazem ve tváři srovnala jeho dvě dcery v jeho náručí,bezeslova se pak otočila zády a zdálo se,že jediné co jí zajímá je příprava dvou lahví mléka.
Hočičky se v náručí svého otce trochu uklidnily a jedna jak druhá se naproti sobě vzhlížela ve světlých očíčkách té druhé a zkoumavě se navzájem prohlížely.
Miro střídavě sledoval jak Nelinku tak Adélku a a trošičku je ve svých rukách víc k sobě přiblížil.
Adélka byla už přeci jen o něco větší a po prvním zkoumavém pokoukání po Nelinčině tváři se její ručička vymrštila a než se Miro nadál Nelinčin jasně růžový dudlík vítězoslavně držela Adélka ve svých prstíčkách.
Nele se to ale vůbec nelíbilo a nový pláč na sebe nenechal dlouho čekat.
Miro,který měl obě ruce,ale plné mohl pouze přihlížet a ikdyž mu bylo jasné,že sám tohle nezvládne zoufale přemýšlel nad řešením jak Nelinčin dudlík znovu vpravit do její pusinky.
"Ježiši co zas řve.." otočila se Dita nevrle a popošla k sedícímu Mirovi.
"Jej zobrala cumel..." pípl Miro mohl zas jen sledovat jak Dita teď už s mírným úsměvem bere dudlík z ručičky jejich dcery a chtě nechtě ho zasouvá do Nelinčiny pusinky.
"Ďakujem..." řekl Miro jako už dnes po několikáté tiše a zvedl oči ke své ženě.
Tak moc z nich toužil vyčíst,alespoň něco-cokoli co by mu dalo byť jen maličkou naději.
Dita je měla ale sklopené a bravurně před těmi Mirovo uhýbala.

"Na.." položila Dita před Mira lahev teplého mléka spolu s růžovým bryndáčkem a sehnula se k němu aby si vzala Adélku do své náruče,její oči byly znovu sklopené a s těmi Mirovými se prostě odmítaly střetnout.
Sotva se ale Mirovi jedna ruka uvolnila už ho nic nezadrželo aby svou ženu rychle nezachytil za ruku její.
"Ďakujem..Ditkaaa" pokusil se Miro promluvit a její ruku maličko stiskl.
"Dej jí to..." špitla Dita sotva slyšitelně a svou ruku z té Miro uvolnila.

Holčičky se jedna jak druhá lačně přisály k lahvím a v obáváku zavládlo naprosto hrobové ticho.Miro chvílemi sledoval malou Nelu a chvílemi něžným pohledem Adélu s Ditkou,která se ale stále Mirovo pohledu vyhýbala.
Ačkoli se tomu bránila a neměla v úmyslu ze svého postoje vůbec ustupovat,hlavou se jí honily myšlenky jak o závod,slova,která si dnes s Mirem řekli,další která jí stále zněla v uších od Mirovo matky a v neposlední řadě si vzpoměla na svou důvěrnici-dozorkyni z vězení,která jí tolik pomohla tam-tehdy pochopit,že "každá mince má dvě strany"
Dita pomalu odložila prázdnou lahev na stolek a jedním okem zaregistrovala Mira,který už Nelinku držel ve vzpřímené poloze a něžně jí poklepával na zádíčka.
Najednou nevěděla co v ní tenhle pohled na svého muže s tou malou holkou vlastně vyvolává za pocity a jediné po čem toužila bylo na chviličku zmizet,třeba jen do ložnice,ale zmizet.
"Vezmeš je obě?" zeptala se tiše a Miro šťastně přikývl.
"Se posuň.." mluvila Dita dál tiše a počkala až se Miro posune do velké sedačky a pohodlně se opře s nataženýma nohama v jejím rohu.
Opatrně mu naštelovala Adélku do stejné polohy v jaké byla malá Nela,která už svému otci usínala na rameni a opatrně ještě Mirovo ruce podložila polštáři aby tíhu svých dcer lépe zvládal.
"Já jdu vedle..." špitla Dita když se narovnala a otočila se k Mirovi zády.
"Dita..." Pokusil se Miro svou ženu zadržet,ale ta už se na něj ani nepodívala a zmizela v ložnici.

Dita neměla ponětí jak dlouho leží na posteli,kouká do stropu a znovu a znovu se jí myšlenky honí jak ozávod,nabírají na rychlosti a ona měla pocit,že se tříští jedna o druhou jak zběsilé.
Vytrhlo ji až tlumené zvonění mobilu a Dita se rozhlédla po směru jeho zvuku.
Na zemi u postýlky ležela Mirova bunda,kterou odhodil když chtěl malou přebalit a Dita se při vzpomínce jak neohrabaně točil plínkou v rukou usmála.
Chvíli váhala,ale když telefon neutichal sáhla Mirovi do kapsy a přečetla si Matějovo blikajíící jméno.Vzápětí,ale mobil utichl a Matěj své volání vzdal.
Dita se pomalu zvedla a s telefonem v ruce vyšla z ložnice.Chtěla Mirovi řícz,že mu zvonil,ale pohled který se naskytl jí doslova uzemnil.
Miro skroucený na sedačce svíral v náručí své dvě spící holčičky a sám doslova hlasitě oddychoval.probdělá noc spojená s máminým onemocnění ho právě dostihla a všichni tři tak spokojeně spali stuleni k sobě............

Kdo vlastně jsi? 70 část

27. listopadu 2013 v 9:46 Kdo vlastně jsi
Zírala jsem na to stvoření visící na Mirově krku a všimla si, jak ke mně stočil pohled, ale hned s ním zase uhnul.
"No konečněěě!" pištěla ta holka a vlepila mu pusu. "Jsem se na tebe tak těšila, počkám na tebe, jooo??" pištěla dál a Miro jen stál a zakousnutý do svého spodního rtu a nevěděl kam s očima. Kluci z kapely se evidentně bavili a já s pozvednutým obočím sledovala, jak si ta strašná holka sedla těsně za mě.
"Chodíme spolu.." vycenila na mě svoje zuby, když jsem se otočila, abych jí viděla do tváře a Mirovi na podium zamávala.
"Vážněě?" polkla jsem a měla chuť té krasotince skočit po krku.
"No.." hodila po mně pohled typu..."to čumíš, co?" a znovu Mirovi zamávala.
"Ty patříš k jednomu z kapely?" zaštěbetala a pohodila culíkama, div mi nevyšvihla oko.
"Jojo, patřím.." odpověděla jsem, a ačkoliv bych jí nejraději ty culíky urvala, nahodila jsem bezstarostný úsměv.
"K Matějovi, že jo?..Nebo k Lubimuuu??" zatvářila se, jako když přemýšlí, a s otázkou v očích se na mě podívala.
"No, hádej.." odpověděla jsem jí vlastně nijak a koutkem oka změřila Mira, který se sice snažil zkoušet, ale očima hypnotizoval nás dvě a vsadila bych se, že jeho uši by právě naměřily minimálně šest metrů, jak je měl napnuté.
"Heeej, Mirec, tu sme, hraj, vole!!" zahalekal Matt a Miro se na něj nechápavě otočil.
"No jo.." zabrblal a sundal kytaru z ramene. "Prídem.." zabrblal znova a seskočil z pódia. Děvčátko za mnou se zatetelilo na židli a obě jsme sledovaly Mira, který vykročil rovnou k nám.
...Tak to jsem na tebe zvědavá... prolítlo mi hlavou a ani na vteřinu jsem si nepřipustila, že by se snad ke mně nehodlal hlásit.
"Ako si sa sem dostala?" zeptal se té culíkaté, aniž by se na mě byť jen koutkem oka podíval, a já v jeho hlase zaregistrovala nervozitu.
..Takže ji zná... napadlo mě a nepokrytě jsem ho propalovala očima.
"No jak asi..." zakroutila hlavou a stoupla si těsně k Mirovi, aby se na něj zas pověsila. Maličko couvl, ale nebylo mu to nic platné. Ta holka mu okamžitě znovu visela kolem krku a přitiskla své rty na jeho ucho.
"Bratránek tu dělá pořadatele..." oznamovala mu to, jako by to byl sedmej div světa a pokrčila jednu nohu v koleni.
"NO.." cítila jsem, jak mi dochází trpělivost, a prudce jsem se zvedla.
"Ty už jdeš?" podívala se na mě a pak hned na Mira, který se snažil sundat její ruce ze svého krku. "Chodí s Matějem nebo Lubim..já nevím.." špitala mu do obličeje a své ruce na Mirovo krku ještě víc zaklínila.
"Boha, pusť ma.." zmohl se Miro konečně něco říct a vší silou její ruce ze sebe serval.
"Chodí so mnou!" zavrčel té dívence do obličeje a konečně se na mě podíval.
"Jo?? Seš si tím jistej??" měla jsem téhle komedie právě dost a trochu do Mira strčila. "Si choď s kým chceš!" odsekla jsem a odkráčela jak se říká "středem".
"Do riti, Kači!" slyšela jsem, jak se za mnou Miro rozběhl, ale vzápětí se ho vyhmátla manažerka, která ho nekompromisně tahala do zákulisí. A valící se lidí dav začal svádět boj o to nejúžasnější místo u pódia.
"Kači, poď so mnou dozadu!" slyšela jsem ještě Mirův hlas a ani se na něj nepodívala......

Kdo vlastně jsi? 69 část

26. listopadu 2013 v 12:58 Kdo vlastně jsi
Miro měl měl úsměv od ucha k uchu a já lapala po dechu.
"Tak fajn.." zahuhlala jsem a silně vydechla nosem.
"Čo fajn.." podíval se na mě a znova mi před očima zamával tím šíleným prospektem.
"No, jooo!" vyhrkla jsem. "Tak pojď...objednej to, a pokud možno hned, už se nemůžu dočkat!" Chytila jsem Mira za ruku a táhla ho k recepci.
"Naozaaaaj?" křenil se Miro a evidentně čekal, kdy cuknu.
"Naozaj," nedala jsem se vyvést z míry a moje kroky dál směřovaly k recepční, která už nás chvíli pozorovala a pobaveně se usmívala.
"Přejete si?" snažila se zachovat kamennou tvář, když jsme se oba naráz opřeli o její pultík, a já se vyzívavě podívala na Mira.
"Tak ukaž.." pobídla jsem ho a čekala, co udělá. Miro se ale rozhodně nedal zaskočit a plácnul před recepční prospekt v celé jeho kráse.
"Toto...priateľka túži.." zaťukal prstem na obrázek a zpod vlasů, které mu padaly do obličeje, se na mě zazubil.
"Pritělka by netúžila, ale priatělovi totiž došla fantazie.." zvedla jsem jeden koutek a dostala šílenou chuť mu všechno vrátit.
"Ako..fantázia??? Mám ju doma v linke..veľkú, videla si ju!" Ohradil se Miro a před očima mi oběma ukázováčky vyměřil její délku.
"Néééé, to byla slečna masérka!" nedalala jsem se a všimla si recepční, která jezdila očima z jednoho na druhého a raději si ani nepředstavovala, co si o nás asi tak myslí.
"Povedala, že si to ty.." zamrkal Miro očima a nahodil bezelstný výraz.
"Lhala ti.." pokrčila jsem rameni a sledovala Mira, který se otočil k recepční.
"Buďte taká dobrá...na meno Šmajda, mám tu izbu, dajte mi kľúč prosím, potrebujem zistiť, či toto je moja Kači, alebo tá masérka.." zářivě se usmál a ukázal na mě prstem.
"Dvanáctka.." polkla recepční a položila před Mira klíč od pokoje.
***
"Stáť.." zarazil mě Miro, sotva se za námi zavřely dveře pokoje, a změřil si mě od hlavy až k patě. "Mohlo by byť.." procedil mezi zuby.
"Co jakooo?" vykulila jsem na něj oči a dala si ruce v bok a vyšpulila provokativně zadeček.
...Tak si hraj... myslela jsem si a přidala úsměv.
"Nie som si istý.." zvedl Miro ukazováček a maličko se ke mně přiblížil. "Dovolíte, slečna.." zahuhlal mi do obličeje a přitiskl mi dlaň na zadek.
"Ts," mlaskl rty a zakroutil hlavou.
"Co děláš?" neudržela jsem smích a chytla ho kolem krku. Miro okamžitě využil prázdného prostoru a jeho druhá dlaň se okamžitě přilepila na jedno z mých prsou a trochu ho pohladila.
"Stále neviem...je to Kači?" znovu zakroutil hlavou a olízl si rty.
"Ty si pitomej.." vyprskla jsem a ruku mu mého prsa sundala.
"Ááánoo!!! Je to Kači!" vykřikl Miro a než jsem stačila jakkoli zareagovat, pevně mě svíral v náruči a odnášel směrem k velké posteli.
***
Koncert se konal následující den, a tak se Miro víc než mě, věnoval klukům a zkoušení na pódiu. Seděla jsem na dřevěné židli, a i když se mi Mirův zpěv a písničky líbily, tak trochu jsem se nudila. Miro se sice snažil a občas mi poslal úsměv, ale bylo víc než jasné, že teď jsem až na druhém místě. Pohrávala jsem si s mobilem a přemýšlela, komu napsat, abych se trochu zabavila. Projížděla jsem seznam a nikdo, s kým bych právě měla chuť prohodit pár slov, mě nenapadal.
"Mirooo, láskoo!!" vytrhl mě dívčí ječák, až jsem na židli nadskočila a s údivem zírala na drobnou culíkatou blondýnku, která se hbitě vyhoupla na pódium, a padla naprosto vyvedenému Mirovi...mému Mirovi, kolem krku...

Kdo vlastně jsi? 68.část

26. listopadu 2013 v 6:13 Kdo vlastně jsi
"No počkajte, slečna.." sundal Miro moje ruce, které jsem mu omotala kolem krku a dožadovala se polibku. "Toto nie, veď to som mohol už pri masáži, pozval som vás iba na zmerenie fantázie.." huhlal mi z blízka do obličeje a trošičku se na mě natlačil.
"Změřím ti ji kolikrát budeš chtít.." šeptala jsem roztouženě a znou mu omotala ruce kolem krku.
"Slečna nesnažte sa ma zviesť, ja mám svoju Kači.." přejížděl Miro lehce svými rty po mých a uculoval se.
"Já jsem tvoje Kači..nepoznáváš mě?" zakňourala jsem a použila obdobu Mirových slov, když jsem mu nadávala u té pitomé cedule v chodbě toho domu.
"Naozaaaj?" dál mě hladil svými rty a já slastně přivírala oči.
"Naozaj.." zašeptala jsem a cítila, jak mě Miro pevně uchopil v pase a posadil na kuchyňský stůl......
***
"Kačenkoooo.." ozvalo se z pokoje, když jsem vešla do předsíně, a už mě to ani nevyvádělo z rovnováhy.
"No, mami.." odpověděla jsem a s úsměvem nakoukla do pokoje.
"Podívej, co se Flíčkovi líbí.." zvedla jeden prst a začala to maličké stvoření drbat za ouškem.
"Jooo, ti to řekl?" pobaveně jsem se zasmála a k tomu máminému přidala i svůj prst. Flíček zavrčel a ohnal se po mně, jako kdybych mu to ucho chtěla utrhnout, a já rychle uskočila.
"Kačenko...líbí se mu to jenom ode mne.." poučila mě máma a dál ho šimrala, zatímco flíček už zase spokojeně vrněl.
"No super, to abych se bála přiblížit.." zabrblala jsem a šla prohlédnout lednici, měla jsem hlad jako vlk...
"Mami, prosím tě, já zítra odjedu s Mirem na Moravu, má tam koncert,jo..." halekala jsem od otevřené lednice, a víc jsem oznamovala než že bych se ptala. Mámina odpověď mě ani moc nepřekvapila. Jen jí zajímalo, na jak dlouho, a jestli ještě nakoupím, aby se od Flíčka nemusela belhat někam do krámu.
"Jasně, mami.." odpověděla jsem jí s plnou pusou banánu a zavřela se ve svém pokoji.
***
"Kačíííí.." zavolal na mě Miro, když jsme dorazili před maličký útulný penzionek, kde jsme měli spolu s celou kapelou zamluvené ubytování, a já se po skoro třech hodinách v autě protáhla.
"Noo.." otočila jsem se na Mira, který stál u malého stolečku a se zájmem si prohlížel různé prospekty.
"Už viem, čo budeme večer robiť...pozri, to vyzkúšame, nie?.. Čo hovoríš, já to hneď idem objednať. Vieš, aby nám to niekto nevyfúkol..." drmolil a s ohňostrojem v očích mi před obličejem mával nabídkou erotických masáží, co se provádějí přímo útrobách penzionu.....

Kdo vlastně jsi? 67.část

26. listopadu 2013 v 6:10 Kdo vlastně jsi
Miro řídil auto a tvářil se náramně spokojeně. Nechal se ode mne namasírovat EROTICKY, dostala jsem nespočet pokynů, jak to má být správně, kde přitlačit a kde naopak ubrat, a když si mě náležitě vychutnal, a dosáhl "svého", s úsměvem poděkoval a natáhl si boxerky.
"No..." valila jsem na měj oči a celá natěšená zírala, jak se pěkně obléká.
"Bolo to skvelé, slečna, isto prídem ešte najmenej raz, peniaze ale nemám, čo keby som vás odviezol domov?" snažil se tvářit vážně, ale jeho jiskřičky v očích se šibalsky blejskaly. A mně došlo, že hra pokračuje a že mi to moje šílení a nadávky do pitomců jen tak neodpustí.
"Jaj, slečna, to nie je možné! Taká náhodička! Bývate v tom istom dome, čo ja..." zubil se Miro a galantně mi otevřel dveře od auta. "Že som si nevšimol..asi tu nebývate dlho.." dál drmolil a já raději mlčela. Měla jsem pocit, že by mě snad ke slovu ani nepustil, a tak jsem se jen uculovala a čekala, co bude.
"Slečna..." sklonil se významně k mému uchu, když jsme vcházeli do domu a trochu ztišil hlas. "Pozval by som vás na kávičku, ale pššššš, bývá tu aj moja Kači, bojím sa jej, dnes mi povedala, že som pitomeček, čo mu došla fantázia, tak možno keby ste ma otestovala? Viete, trápi ma to.." huhlal dál Miro a já si ani vešimla, že jsme po schodech došli až do našeho patra, a aniž by se mě na cokoli zeptal, vtáhl mě k sobě do bytu.
"No moment..." zmohla jsem se konečně taky něco říct, ale Miro i těch pár slůvek udusil svým polibkem.
"Ššššššš...býva hneď vedla.." díval se mi zblízka do očí a ty své trochu přihmouřil. "Potreboval by som zistiť ako je to s tou fantáziou. Viete, myslel som si, že jej mám veľa, no teraz si nie som istý, no poťe sa pozrieť.." chytil mě za ruku a já se poslušně nechala odvézt do kuchyně. To, co Miro předváděl, mě hrozně bavilo a viděla jsem, jak si to užívá. Teď jsem ale vůbec nechápala, kam směřuje. Jasné mi bylo jen to, že je to další porce mé odměny.
"No len sa pozriete..." vytáhl z linky obrovskou bonboniéru, na které bylo obrovskými písmeny napsáno jediné slovo FANTAZIE. "Som si naozaj myslel, že toto je dosť, čo myslíte vy?" nahodil Miro neuvěřitelně smutné oči, a já propadla neodolatelné touze ho políbit.....