KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Prosinec 2013

OMLUVA

30. prosince 2013 v 15:51 Nástěnka
Moje milé čtenářky moc se omlouvám za delší pauzu,ale jsem nemocná a ikdyž mám další díl Barbie rozepsaný,nemám zatím moc energie pokračovat.Slibuju ale,že nejdéle do 1.1. 2014 dlaší dílek bude.Děkuji za pochopemí a PŘEJI VÁM VŠEM JMÉNEM BLOGU KRÁSNÉ A PŘÍJEMNÉ PROŽITÍ SILVESTRA A DO NOVÉHO ROKU JEN TO NEJLEPŠÍ :)
autorka

Barbie 16.část

26. prosince 2013 v 11:47 Barbie
"Ty si ďábel.." nadzvedla se Ina na loktech a s ještě s doznívající vášní v celém svém těle projela dlaní dlouhé vlasy svého muže.
"Naozaaaj..?" přitáhl si Miro rukou její hlavu a pevně spojil své rty s Ininými.
Byl v tuhle chvíli velmi šťastný,plný nádherbých pocitů a v neposlední řadě i jakési pýchy na sebe sám.
Tak úžasné a vášnivé milování jaké před chvíli se svou ženou zažil ho naplňovalo spokojeností a pocitem,že tam v pokoji,toho hotýlku,opravdu udělal tlustou čáru za svými hloupými touhami a jeho místo je prostě tady v ložnici s jeho Inou a nikde jinde.A on už se nikdy nehodlá nechat strhnout nějakými falešnými pocity.Však přece je chlap né,má přece svou rodinu a NÉÉÉÉ NENÍ žádnej úchyl v sukních.
Uzavřel Miro v hlavě tok svých myšlenek a něžně Inu přetočil na záda,tak aby mohl svými rty přejet její hebkou kůži na krku.....

Malá Marínka stála u postele svých rodičů a pozorovala jejich spící obličeje,měly je téměř u sebe a tatínek,který maminku objímal se ze spánku trochu usmíval.
Věděla,že by tu neměla být,už dávno slíbila,že když se ráno vzbudí dřív než oni nebude do ložnice chodit a budit je,
Ale copak za to může? Vždyť klepala,tak jak jí to maminka učila,když chtěla někam kam,kde byly za dveřmi i jiní lidé.
..Jenže nikdo jí neodpověděl a ona tak moc chtěla do bezpečí svých rodičů..zdál se jí tak ošklivý sen,nechce teď být v pokojíčku sama...
Když byla nemocná bylo to jiné,věděla,že se na ní nikdo zlobit nebude když přijde i v noci,ale teď je už ráno a ona se tak bojí.
"Tatííí" pípla potichoučku Marínka,když usoudila,že vzbudit Mira je menší riziko na to,že se na ní bude zlobit,než když by vzdudila svou maminku.U táty jí vždy vše procházelo mnohem snadněji,ale maminka byla o dost přísnější.
"Tatíííí" pípla znovu Marínka,když se Miro ani nehnul a trochu svého tátu zatahala za palec u nohy,který mu koukal z pod peřiny.

"Čo tu robíš?" zatvářil se Miro na oko přísně,ale v tom samém okamžiku se točil na druhý bok aby své holčičce poodkryl deku a ona si k němu mohla zalézt.
"Vieš,že toto nemáš robiť" pokoušel se Miro ještě o trochu autority a přikryl Marínku svou peřinou.
"Dyš já se bojim" zakňourala Marínka a chytla svého tátu,který se nad ní podepřený loktem shýbal,kolem krku.
"Ako bojíš" zašeptal Miro Marínce do ouška a podepřel dlaní její zádíčka.
"Se mi zdálo o zlym pejskovi" sdělovala Marínka Mirovi potichu stále k němu přitisknutá a Miro se trochu usmál.
"No už tu nieje,neboj sa" řekl chlácholivě a sundal její ručičky ze svého krku,tak aby mohl Marínku položit zpátky na polštář a pohladit svou holčičku po tvářičce

"Tak dneska s tebou bude tatínek ještě doma,ale zítra už půjdeš do školky" pohladila Ina Marínku po světlých vláskách a usmála se na svou dcerku,která seděla u stolu a a ujídala z misky plné mandarinkových měsíčků.
"Hm.." našpulila Marínka trochu pusinku,ale věděla,že jinak to nepůjde,už je zdravá a taínek zítra jede pryč.

"Tak pa..přijdu tak po devátý" natáhla se Ina k Mirovi s polibkem a sebrala z křesla svou kabelku.
...Ještě,že Miro může dneska s malou zas zůstat doma.Jde sice do práce dýl,ale musí tam být dneska až do večera...
pomyslela si a s myšlenkami na dnešní nádhernou noc zabouchla dveře bytu.
Jak jen mohla minule pochybovat...něco se jí jen zdálo...

Marínka byla celé odpoledne až nezvykle hodná a Miro měl dost času znovu zapracovat na rozdělaných textech svých nových songů.
Šlo mu to skvěle od ruky a on si v sobě hýčkal spokojený a uvolňující pocit,který ho po dnešní noci zcela naplňoval.
Připadal si tak...normálně...tak skvěle...tak lehce..
Na nějaké pochybnosti nebylo v jeho hlavě v téhle chvíli ani nejmenší místo. a Miro rád věřil tomu,že vše pominulo naprosto samo a on bude zase stejný jako dřív.
Hned ráno,ještě než bude odjíždět,vyhodí tu prokletou tašku,kterou nenechal v hotelovém pokoji do první popelnice co uvidí.........

Pokračování příště......

Vánoční sen 2. závěrečná část

24. prosince 2013 v 23:15 Vánoční sen
Sandra nevěřila svým očím.
...Opravdu se svalila na zadek?..Nepraštila se spíš do hlavy? Možná upadla do bezvědomí a teď se jí to všechno jen zdá....To přece nemůže být pravda...nemůže to být ON...kde by se tu teď vzal...tak blízko....
Cítila jak hloupě se usmívá,ale nebylo v její moci s tím cokoli udělat.
Najednou jakoby svět kolem vůbec nebyl a Sandra se jen tak pohupovala v jakési bublině o které si byla jistá,že až praskne ona se bude znovu válet ve sněhu a tenhle kluk,který na ní teď zírá stejně divně jako ona na něho,prostě zmizí.

"Tak čooo? Je ti blbo" zatřásl Miro tělem té zkoprnělé holky a vůbec nevěděl co si myslet.
....Boha toto mi bol čert dlžný... hudroval v duchu a znovu zapíchl své oči do jejího obličeje.
Byla trochu bledá a ten její výraz....boha nieje v rauši?.... bylo jediné co ho v tuhle chvíli napadlo a po třetí s tou divnou holkou zatřásl.
"Hej zobuď sa,nechcem tu s tebou zmrznúť" zvýšil trochu hlas a Sandra konečně zamrkala očima.
"Taky nechci.....zmrznout" zakníkala sotva slyšitelně a sklopila hlavu.
...Až jí teď zvedne,,,určitě už bude pryč a tenhle nádherný sen se rozplyne...říkala si a ještě malou chviličku se svou hlavu neodvažovala znovu zvednout.
"No to je super,tak kým ťa teraz pustím,nezrútiš sa,hej?" ztrácel Miro trochu trpělivost a uvažoval,že už za chvíli by měl být úplně někde jinde.
"Eee.." zakroutila Sandra hlavou a spolu s Mirovo pevným stiskem si snad konečně začla uvědovat,že vážně nesní a ten koho srazila do sněhu a teď jí sám přidržuje aby nespadla je opravdu její vysněný princ z masa a kostí.
"Tak čoooo,si v pohodke?" zeptal se Miro ještě jednou,ale teď už o poznání nervózněji a aniž by čekal na jakoukoli Sandřinu reakci pustil její ruce ze svého sevření a sjel tu zvláštní holku pohledem.
...Celkom dobrá...zhodnotil v duchu Sandřinu vizáž a nahmatal v kapse vybrující telefon.
"Hej...no už idem,menšia kolízie.." vysvětloval do telefonu a kousek popošel.
...Kolízie...usmála se Sandra a nespouštěla oči z Mira,který stále pochodoval s mobilem u ucha a pořád dokola vysvětloval,že za tohle zdržení on opravdu nemůže.
"No jasné o chvíľu som tam" ukončil hovor a mávl na Sandru právě ve chvíli kdy si už naplno uvědomovala,že tohle setkání je skutečné a její srdíčko tlouklo jak o život.
"Tak sa maj a už žiadné preteky" mávl Miro ještě jednou a nasedl do své Audi.
"Nechoď pryč" špitla Sandra nešťastně a smutně sledovala jak Mirovo auto mizí z jejího dohledu.

Miro sledoval zasněženou vozovku a přestože si pohvizdoval melodii,která se linula z jeho autorádia,nemohl se myšlenek na tu holku zbavit.
Byla divná,no ale možná jí tam přece jen neměl nechávat...co to říkala,že neví kde je? A že jí ujel autobus. Jede tam teď vůbec ještě něco?
Přemýšlel a přesto,že už tady tak dlouho nebyl a autobusem dávno nejezdí,měl pocit,že žádný spoj už se dneska prostě konat nebude.
A ona vypadala zmateně...možná i zoufale,taky docela dobře...asi jí tam neměl nechávat.Říkal si v duchu a přestože věděl,že jeho zpoždění nabere další skluz,šlápl na brzdu.
...Možno ju nájdem... zamračil se a otočil auto do protisměru.

"Hovorila si,že nechceš zmrznúť.." stáhl Miro okénko a Sandra,která se klepala zimou na zasněžené zídce sebou trhla.
"Tak poď sadaj,odveziem ťa domov,tu už nič nepojde" pootevřel Miro dveře u sedadla spolujezdce a pokynul Sandře,která dnes už po druhé.ikdyž teď o poznání realněji.uvažovala o ton jestli znovu nesní.
...Když lidé umrzají mají prý krásné sny... říkala si,ale pomaličku se z ledové zíďky sesunula a dosedla vedle Mira na sedadlo.
"Dík.." špitla a pronula si své zmrzlé ruce.
"No nieje za čo,kade to bude?" zeptal se Miro a v přítmí auta si prohlédl Sandřin profil a musel znovu uznat,že to vůbec není špatný.
"Boha a kde si sa vzala až tu?" zakroutil Miro hlavou sotva mu Sandra nadiktovala svojí adresu a pokrčila rameny.
"Tak šla jsem kam mě nohy nesly,nechtěla jsem tam bejt...doma" dodala a sama se v duchu divila jaký klid a pokoj se najednou do její duše vkradl a ona se svým princem,mluví naprosto stejně jako kdyby teď ležela na posteli a z blízka se dívala do jeho papírových,ale tak krásných očí.
"Hm niekedy je leppšie zmiznúť..." zabrblal Miro a svůj pohled stočil k zasněžené vozovce.

V autě bylo příjemné teplo a Sandra ačkoli se tak moc snažila vychutnat si každičkou vteřinku v blízkosti své tajné lásky,zaklonila hlavu do sedačky a přivřela víčka.

"Tak sme tu" otočil Miro hlavu a zadíval se do spící tváře své spolujezdkyně.,která se ani nehnula.
"To je dobré no...vstávaj" položil svou dlaň na její stále ještě chladné stehno a trochu Sandře zatřásl nohou.
"Hmmm.." zabručela Sandra a otočila svuj spící obličej na Mirovu stranu.
...Vážne je celkom pekná...povytáhl Miro svůj levý koutek a ikdyž to vlastně vůbec neměl v plánu,položil svou levou dlaň na její tvář a svůj obličej přiblížil k jejímu.
"Tak vstávaj,lebo ťa mám zobudiť ako princeznú?" zašeptal Sandře do úst a po očku sledoval jak se její víčka pomalu otevřela.
Možná někde v podvědomí věděl,že by to dělat neměl,ale rád si hrál a ikdyž ho tahle holka hned v prvních minutách jejich setkání pěkně naštvala,chtěl teď alepoň maličkou odměnu za to vše co pro ní udělal.
Nebyl zvyklý,že by ho holky odmítaly a v téhle teď cítil naprosto snadnou kořist.
Tak proč to nezkusit...říkal si Miro a naprosto sebevědomě přitiskl své rty na ty Sandřiny.
"P..p..počkej ..to nemůžeme.." snažila se Sandra v momentě překvapení protestovat,ale sama cítila,že tímhle polibkem se plní její největší sen a ona si ho chce dosnít až do konce.
"Nemožeme..no chceme,nie?" odtáhl Miro na okamžik své rty,aby je v zápětí znovu spojil s těmi Sandřinými.....

KONEC.....

Vánoční sen 1.část

24. prosince 2013 v 1:46 Vánoční sen
Sandra se posadila na posteli a ospale zamžourala na malou fotku opřenou na jejím nočním stolku.
"Ahoj " šeptla do vysmáté tváře pohledného blonďáka.
"Dneska jsou vánoce.." oznámila mu a něžně cvrnkla do do jeho vyfoceného nosu.
"Mám tě ráda,ale tobě je to fuk viď" dodala ještě a vyskočila z postele.
Byl to takový denní rituál a ikdyž si někdy připadala jako blázen nedokázala tohodle kluka ze svého srdíčka vymazat.
Často si s ním povídala a někdy měla pocit,jakoby jí snad i naslouchal.
Líbil se jí a když ještě bydlela v Praze a mohla na pár jeho koncertů jít cítila jak zvláštní a okouzlující člověk to je.Nikdy za ním,ale ani po koncertě nešla a jen z dálky sledovala davy dívek,které ho vždy obestoupily.
Na všechny se usmíval,byl milý,ale ona se styděla co by mu asi tak říkala?
A určitě by poznal jak moc je do něj blázen..NE propadla by se hanbou.
Vždy jen snila o tom jaké by to bylo,být v jeho blízkosti a podívat se zblízka to jeho krásných očí.
Nikdy,ale neměla tolik odvahy se k němu přiblížit a teď co se z Prahy odstěhovala nemá ani šanci.
Pomalu došla k oknu za kterým se k zemi snášela jedna vločka za druhou a trochu ho pootevřela.
"Br..to je zima.." otřásla se a zadívala se na to lidské hemžení dole na chodníku.
Každý někam spěchal a Sandra si uvědomila,že i ona by asi měla ještě vyrazit na pár nákupů.
Je přece ŠTĚDRÝ DEN.

Sandra vyšla do zaněženého dne a zařadila se do davu lidí,kteří spěchali k nedalekému obchodnímu centru a s pocitem,že tohle jistě nepřežije,trpělivě snášela strkání všech těch nedočkavců a nervózních důchodců,kteří jí co chvíli najeli košíkem na nohy.
Ani nevěla jak se jí podařilo koupit těch pár posledních drobností co jí jěště chybělo a jako zázrakem se jí podařilo posadit na úzkou lavici před pokladnami.
Ten hlahol a hemžení byly k nevydržení a Sandra zavřela oči.
....Bože kéž by se stal nějaký zázrak...zaprosila v duchu a vychutnávala si představu jak všichni ti uspěchanci zmizeli a jediný kdo se k ní právě s úsměvem na rtech blíží,je její blonďatý princ.
"Au..." vyhrkla Sandra a místo krásné představy se jí před očima zubil tak tříletý klučina,který jí bezostyšně nakopl do nohy.
"Ondrekjo..." napomenula ho sotva slyšitelně stařičká paní v šátku a než se obě stačily rozkoukat nakopl Ondrejko Sandru ještě jednou.
"Veď spí" zapištěl a narval se Sandře skoro na klín.
"No tak počkej,pustíme sednout tvojí babičku" zamračila se Sandra a prudce toho drzouna ze svého klína sundala.
"Sedněte si a ty pěkně zlobíš,to ti jéžíšek nic nepřinese" pokárala toho uličníka a usmála se na starou paní,
"Tebe tiež nie" nenechal si klučina,ale nic líbit a jeho nožička se znovu vymrštila.
"No.." pokývala Sandra hlavou a aníž by klukovi věnovala jediný pohled usmála se na starou paní.
"Mějte se hezky a krásný vánoce" popřála jí a otočila se k odchodu.
"Aj vám slečna,nech sa vám splní aj to najtajniešie želanie" přivřela stará paní oči a lehce za odcházející Sandrou foukla.
"Kúzlo..ale iba pre tých hodných." šeptla ještě ke svému vnukovi a postavila to čertisko na zem.

"Tak a je to za náma" dosedla Sandra na postel a pozvedla obočí směrem ke svému "společníkovi" a rukou trochu poposunula pár balíčků s dárky,které dostala,tak aby se mohla pohodlně natáhnout.
Netrvalo,ale dlouho a Sandra se znovu posadila.
"Slyšíš,už zase...musí u toho tolik hekat" pohodila hlavou ke zdi která sousedila s ložnicí jejího otce a té ženské,kvůli které se jí život otočil naruby a se znechuceným výrazem se podívala z okna,kde stále poletovaly vločky.
"Jdu ven..." oznámila rázně jakoby snad bylo potřeba cokoli vysvětlovat a bříškem prstu přejela Mirovo papírové tváře.

Stejně tak jako dopoledne se teď Sandra brouzdala zasněženýma ulicema a s rukama v kapsách kopala do závějí které se na chodníkách tvořily.
Ulice byly téměř liduprázdné,ale osvětlení,které je zdobilo dávalo kouzlu noci nádherně vyniknout.
Sandra absolutně netušila jak dlouho ani jak daleko právě jde,hlavu měla plnou svých vlastních myšlenek,ze kterých jí vyrušilo jakési pokřikování.
Trochu se rozhlédla a tahle ulička moc přívětivě tedy nevypadala a ona trochu znejistěla.
...Vždyť vůbec neví kde je...jakési sídliště....
Znovu se rozhlédla a promnula si oko zmrzlými prsty.
...Zastávka..jo támhle je zastávka...a autobus...jede tam nějaký autobus..musí ho stihnout.
Rozeběhla se jak nejrychleji to ve sněhových závějích šlo a aniž by se jakkoli rozhlížela oči upínala jen k přijíždějícímu autobusu.
Náraz,který jí v zápětí uzemnil už nedokázala nijak oddálit.
...Kde se tu ten člověk vzal....vždyť ho vůbec neviděla...projíždělo Sandře hlavou a k uším jí doléhalo hlasité klení osoby,která se stejně jako ona škrábala na nohy,obalená sněhem.
"No toto sa mi snáď iba zdá,čo robíš" hudroval dál ten člověk a sklonil se k Sandře,které podjely nohy a ona si znova sedla na zadek.
"Autobus,ujel mi,já nevím kde jsem" kňourala Sandra naprosto zoufale a cítila jak jí jeho ruce pevně uchopily v podpaží a pokouší se přidržet na nohách v jeho těsné blízkosti.
....Né to bude tím nárazen,nebo už se asi fakt zbláznila,nebo..nebo...nebo..." zírala Sandra zblízka do očí,které zatím takhle blizoučko měla jen na fotografii na jejím nočním stolku a její kolena se znovu nekontrolovatelně podlomily.
"Hej stoj.." zabrblal ten člověk a znovu pevně chytil její ruce........



Pokračování příště........

Barbie 15.část

23. prosince 2013 v 19:38 Barbie
Miro šel pošmournou chodbou malého hotýlku jen velmi pomalu,v jedné dlani pevně tiskl klíč od svého pokoje,který právě vyfasoval a v druhé ruce nesl igelitku,jejíž obsah v něm vyvolával obavy a vzrušemí zároveň.
...Tu..osem..zadíval se na tmavé dveře a z hluboka se nadechl.

Miro se rozhlédl po pokoji,byl celkem útulný,na to jak hotel působil ponure,ale on si tohle zapadlé místo vybral záměrně.
Cítil se teď docela příjemně...rozhodně ho tu nebude nikdo rušit a ten děda co byl v recepci evidentně netušil komu tenhle pokoj pronajímá.
...Bomba...pomyslel si Miro a zatáhl žaluzie.
Tašky,které před tím odhodil na postel pohladil pohledem a prošel kolem nich ke koupelně.
....Možná by si sebou měl vzít Ininu košilku ...napadlo ho a maličko se zarazil.
...Nie...všetko má svoj čas...usmál se a jeho tělem se znovu začalo rozlévat příjemné vzrušení a touha.
Miro se usmál a ještě než vzal za kliku dveří od koupelny přetáhl si přes hlavu černé tílko a povolil pásek,který přidržoval jeho kalhoty.

Proud vlažné vody,který dopadal na jeho nahé tělo byl příjemný a Miro si z pod zavřených víček uvědomoval jak se jeho vzrušení stupňuje a představa co ho teď čeká začíná toužebně ovládat jeho mysl.
....Nie ešte...nie...písali to tak...chcem to zkúsiť.... přemohl se a prudce sprchu zastavil.

Tak jak byl nahý,mokrý a vzrušený došel až k posteli a myšlenky,které se mu honily hlavou ani v nejmenším nedokázal nějak srovnat..
...Naozaj to mám urobiť? Čo keď to nieje dobrý nápad?... ptal se sám sebe a pochybnosti a strach které ho začaly ovládat dostávaly převahu nad tím co si ráno přečetl a až do této chvíle byl přesvědčený že to udělá.
Že udělat chce...ale teď?????
...Nemal by som ostať iba tu?...přemýšlel dál a přejel dlaní skvosty,které se před ním pyšnily na posteli.
...Košeľka..šaty...košeľka..šaty...sjížděl očima jedno jak druhé a zmítal se v touze zůstat tady a nikým nepozorovám znovu zažít tu slast,nebo si tak jak píší na netu oblíct tyhle šaty a jít poznávat to čemu pořád nerozumí a co ho čím dál tím víc ovládá a aspoň na chvíli se pokusit být "jedním z nich" nechat se unést pocitem,že mezi "ně" patří,že v tom není sám a doufat ,že ho nikdo nepozná.
...Jooo asi by to zkusit chtěl...ještě před chvíli věděl,že určitě..psali tam přece,že by tím mohl najít jakousi rovnováhu a ta období,kdy touží být "ten druhý" se budou střídat a on zas bude manžel a otec jakým být chce....
Má svou rodinu,miluje jí...nevhce o ní přijít,jen proto,že si zas připadá jako úchyl.
Miro si sedl na postel a dlaní pohladil šaty,které dnes koupil.
....Má si je oblíct a jít?...Najednou se tolik bojí...
"Nie.." špitl a oči plné obav sjely na Ininu noční košilku a pak znovu na nové šaty.
Tolik si toho od nich sliboval a teď?.. Teď cítí nepřekonatelný strach.
...Co by se stalo,kdyby si je teď oblékl a šel?.." Možná nic a možná vše,možná by znovu našel ztracený klid...možná by,ale taky o vše přišel.
Miro se nahý svalil na záda a přikryl si dlaněmi obličej.
Vzrušení jakoby rázem pominulo a Mirovi bylo spíš do pláče.
....Som naozaj úchyl....Idem domov..tam je predsa moje miesto u mojich dievčatok...
Promnul si oči a aniž by šatům nebo košilce věnoval jediný pohled nacpal je zpátky do tašky kterou nahoře pořádně pevně zatočil.
NE nechce už to nikdy vidět. Odhodil tašku směrem k odpadkovému koši a vrátil se do koupelny pro své oblečení.

...No možno by som to tu nemal nechávať...napadlo Mira když už plný odhodlání,že tohle bylo rozhodně naposledy co se nechal unést,bral za kliku a chtěl pokoj opustit.
...Nájdu to tu,pak sa stačí pozrieť kto tu bol...nie musí to zobrať zo sebou... vrátil se ještě do nitra pokoje a sehnul pro igelitku povalující se vedle koše.
"To jste u nás moc dlouho nepobyl.." usmál se stále ten samý postarší muž v recepci a Miro se trochu ušklíbl.
"No plány sa zmenily.." trochu zabručel a jediné po čem v tuhle chvíli toužil bylo,být už z tohodle proklatého hotýlku pryč.
Jakoby v tuhle chvíli věděl...byl si naprosto jistý co chce a kde je jeho místo.

"Ahooooj,už si doma?" zašeptala Ina rozespale sotva ucítila Mirovo rozžhavené tělo přitisknuté na svém a trochu víc natlačila zadeček do jeho nedočkavého klína.......


Pokračování příště........

Barbie 14.část

21. prosince 2013 v 9:05 Barbie
Zkoušet si boty,ale nebylo pro Mira tak jednoduché jako vybrat si šaty,které visely ve stojanech na ramínkách.Odmítal si zout pánské boty a zkoušet dámské pantofle.
Proto se přece takhle nemaskuje aby byl teď za úchyla.
Ikdyž by si u šatů mohl vymyslet cokoli-třeba,že je kupuje pro ženu,proč by se na něj měl každej koukat a sledovat co Šmajda kupuje.Pak to ještě někde napíší Ina si to přečte a jak jí asi bude vysvětlovat,že jí žádné šaty nedal.
...Ale co boty?...přemýšlel Miro a sáhl pro pantofle ve své velikosti.
...Boha..toto aj niektrá baba má? Také lode?...pomyslel si a po očku se přes černé brýle rozhlédl.
...Ne nikdo na něj nekouká...hodil boty do košíku a zamířil k pokladně.
"Šestsetdevadesátdevět" podívala se na něho pokladní pátravě a Miro znejistěl.
....Nepoznala ho?... znovu zalovil v pěžence a položil před ní bankovku a tentokrát bezeslova sebral vrácených pár stokorun a odešel.
...Ten byl divnej...pomyslela si pokladní,ale dál zvláštního zákazníka neřešila,takových už tu bylo.

Miro hodil tašky na zadní sedadlo a s úlevou se zabouchl v autě.
Tak a má to za sebou,zvládnul to.
Pocit zvláštního uspokojení,ale i nervozity mu prostupoval tělo.
...Má to udělat? Má to zkusit?..Jasně že jo,psali to tam přece...může mu to pomoct,vypořádat se s tím vším.Když se tím "vybije" možná bude doma vše líp zvládat...přemýšlel,ale stále se v něm mísila touha tohle všechno zkusit se strachem,že se to provalí a on přijde o naprosto vše co miluje.
..Ale když to nezkusí...přijde o to určitě,sám přece cítí jak je před svou ženou nesvůj a včera ptala se ho jestli se mu milování s ní libilo.
Proč se asi ptala? Musela to na něm poznat,musela poznat,že necítí co co by cítit měl a chtěl.A oni tam psali,že když se nebude bránit dát svému tělu a touze prostor i tím co teď chce zkusit,mohla by se tahle období sřídat a milování s jeho ženou bude zase OK.
"Bohaaa" zmítal se Miro ve svých myšlenkách,že absolutně nepostřehl dvě dívenky,které přes sklo jeho Audi pátraly jestli tem kdo sedí za volantem v kšiltovce a černých brýlích je opravdu Miro.
"Joooo já ti to říkala ,Miroooooo" zapištěla jedna z nich sotva Miro s pohozením hlavy sundal kšiltovku a rozhodil po ramenou své dlouhé vlasy.
Miro sebou trochu trhnul a neveřícně zíral na dva dívčí obličeje přilepené na skle jeho dveří.
...No vy ste mi chýbali...pomyslel si a nahodil profesionální úsměv.
...Jo mohl by teď šlápnout na plyn a nechat tam ty dvě holky stát,ale najednou měl pocit,že je zas aspoň na chviličku ten "normální Miro" co si svou popularitu náramně užívá.
"Čau baby.." stáhl okýnko a vycenil na dívky své bílé zuby.

O pár desítek minut později,ačkoli se snažil působit klidně,se staženým žaludkem a srdcem bijícím až v krku stavěl v bezpečné vzdálenosti od zapadlého hotýlku a přemýšlel jak to udělat aby alepoň od okamžiku,kdy si pronajme pokoj,zůstal dál v anonymitě.
Miro sáhl pod sedačku pro Ininu noční košilku a přihodil jí do tašky se šatami.
"Tak ideme" vzdychl nejistě a trochu s příjemným pocitem očekávání a vystoupil ze své Audi.

...Jo.. nikdo se nijak zvláštně netvářil a starší pán který mu dával klíče od pokokje,žřejmě ani netušil kdo před ním právě stojí...........


Pokračování příště................

Barbie 13.část

19. prosince 2013 v 9:57 Barbie
Miro nemohl dlouho usnout,měl hlavu plnou toho všeho co se dnes na internetu dočetl a zároveň stále a pořád dokola v duchu pitval,dnešní milování s Inou.
...Ide to,no je to také iné,všedné...ale veď ju milujem...a vtedy po koncerte,bohááá taká slasť..sakra tak ako má teraz predstierať vášeň....Miro se přetočil na bok a zadíval se do spící tváře své ženy.
...Je taká krásna,,,tak veľmi ju lúbim....jen konečky dvou prstů přejel Ině něžně po tváři a smutek,který se mu vkrádal do srdce ho bolel.
"Tatiiii" rozlehl se najednou Marínčin tichoučký hlásek ložnici a Miro zvedl hlavu.
Marínka stála ve dveřích ložnice a toužila si znovu zalézt mezi své rodiče.
"Bolí ťa niečo?" zvedl se Miro udiveně na posteli a natáhl ke své holčičce ruku.
"Eee" zakroutila Marínka hlavičkou a popošla blíž k manželské posteli svých rodičů.
"Já chci k tobě" zaškemrala,ale Mirovi už to bylo jasné a sám poodkryl svou deku.
Marínka se hbitě vyhoupla na postel a přitiskla na tátovo nahé stehna svá studená chodidýlka,
"Zasa si nemala papučky?" zašeptal Miro a zkontroloval ještě Marínčino čelíčko.
...Horúčku nemá... ulevil si a objal svou holčičku.
"Spinkaj" zašeptal a ještě než je zavřel očima pohladil svou ženu,která se jen maličko zavrtěla a dál oddychovala ve spánku.

"Tak opravdu s ní ještě dneska zůstaneš doma?" zeptala se Ina zatímco Miro s Marínkou leželi v posteli a ona otevřela svou šatní skříň aby se vypravila do práce.
"Hej.." polkl Miro a pro jistotu stočil svůj pohled z okna.
Pohled na Ininu otevřenou skříň v něm opět začal vyvolávat zvláštní pocit a chvění kolem žaludku.
...Nie..teraz nie...prosil duchu a upjatě sledoval větvě stromu za oknem,které se jen tak letmo pohupovaly v ranním vánku.
"Bude zase parno" ucítil Miro Ininu ruku na tváři a pomaličku na ní otočil hlavu.
"Já jdu lásko" usmála se spojila jejich rty.
"Pa beruško,přinesu ti něco dobrýho" usmála se i na svou holčičku a trochu víc se přes Mira nahla s polibkem i k malé Marínce.
"Joooo" zajásala Marínka a chytla svou mámu kolem krku.
"Už jí je dobře..." usmála se Ina sotva se z Marínčina sevření vymanila a zadívala se tím samým směrem co právě koukal i její muž.
Byla to její nedovřená skříň.
"Jééé,já vím no,zase jsem to nezavřela.." našpulila Ina rty a ještě do dveří svého šatnáku strčila.
Byla to prostě její "nemoc" - zlozvyk,kterého ačkoli Miro kůli tomu hudroval snad co se znají,se nedokázala zbavit.
A Miro až teď chápe proč v něm Inina otevřená skříň vždy vyvolávala pocity,kterým se bránil a nedokázal za to Ině nespílat.
"Inka..." rozhodl se Miro ve vteřině a Ina se ještě ve dveřích otočila.
"O koľkej prídeš..takmer som zabudol...na večer musím odýsť,kvoli tej televízii" pokoušel se Miro mluvit klidně a díval se kamsi dál přes svou ženu do předsíně.
"Jooo neboj,stíháš,kolem třetí jsem doma" usmála se Ina a poslala směrem k Mirovi a Marínce vzdušný polibek.

Miro koukl na hodiny.
...Skoro půl čtvrtý,kde je?... říkala kolem třetí...začínal být ještě víc nervóznější než když si od včerejška s touhle myšlenkou stále pohrával.
Marínka se dívala na pohádku a zdálo se ikdyž stále polehávala,že její uzdravení je na dobré cestě.
Miro se znovu koukl na hodiny a nervózně zaťukal konečky prstů do stolku.
Marínka sebou trochu cukla a stočila očíčka na svého tátu.
"Kdy příde maminka?" zeptala se a nejvíc ze všeho se těšila co,že dobrého jí to,jak ráno slibovala,přinese.
"No neviem chrobáčik,už by tu mala byť.." poklepal Miro znovu prsty o stolek a po třetí se zadíval na hodiny,které ukazovaly skoro třičtvrtě na čtyři.
...Robí si srandu?... zaklel v duchu Miro a vzal do rukly svůj mobil.
...Ešte peť minút a zavolám jej... vzdychl a otočil svou hlavu směrem do předsíně kde právě zarachotily klíče v zámku.
"Už jsem tu,promiiiň lásko,ale musela jsem dodělat nějaké vyučtování,furt mi to nesedělo" volala Ina už odedveří a skopla z nohou pantoflíčky.
"Nooo dobre Inka,no ja už musím letieť,pa chrobáčik ocino ide pracovať" naklonil se Miro k Marínce a vlípl jí polibek na malé rtíky.
"Ahooooj" zamrkala Marínka a sledovala jak se její táta rychle protáhl kolem její maminky a i jí vetkl polibek na rty.
"Prídem nejako večer,neviem,spinkajte ja prídem" zahuhlal a než se Ina nadála byl Miro ze dveří pryč.
"No...jo..." pokrčila Ina rameny a zvyklá na to,že je její muž často pryč dál nad jeho kvapným odchodem moc nepřemýšlele.
"Koukni co jsem ti donesla.." usmála se na svou holčičku a vytáhla z tašky maličkou čokoládu.
"Bude to naše tajemství" usmála se Ina a sedla si k Marínce na sedačku.
"Jo..děkujuuuu." sáhla Marínka po čokoládě a dala své mámě pusu na tvář.
"Počkej podám ti ubrousek" usmála se Ina když viděla jak má Marínka od čokolády upatlanou pusinku a trošičku zakroutila hlavou.
Miro byl na tyhle věci háklivý a nerad viděl,když se Marínka cpala sladkostmi a tak byly obě jeho holky v tomhle směru takovými spojenci.

Miro vyběhl z domu a poklusem zamířil ke svému autu.
Neměl náladu na to aby ho teď někdo zastavoval a chtěl si povídat,fotit nebo cosi podepisovat.
Zabouchl se v autě a pravou rukou zašátral pod sedačkou.
"Fúúú" sešpulil Miro rty a slastně vyfoukl.
I ten letmý dotyk v Mirovi vyvolal neuvěřitelné vibrace a touhu.
"Nie urobíme to inak,chcem to zkúsiť" zabrbla a přesunul ruku z pod sedačky na volant.

Když s bušícím srdcem zastavoval na opačném konci Prahy u velkého obchdního centra,nasadil černé brýle a své dlouhé blonďaté kadeře stáhl po čepici s velkým kšiltem,připadal si naprosto anonymní.
Nikdo ho takhle nepozná...tím si je jistý.

Ze začátku jen velmi opatrně a nejistě procházel regály a pokoušel se hledat jen očima.
Tolik vzrušující nádhery pohromadě ještě neviděl,dál přejížděl očima ty skvosty pověšené na ramínkách a to nádherné mravenčení,které se mu rozlézalo do celého těla bylo naprosto fascinující.
"JO.." olízl si Miro rty a konečně mezi tu krásu sáhl a zadíval se na okouzlující ženské šaty s uzoučkými ramínky.
...Ano,to je to co hledá....

"Jeden tisíc osmset padesát" oznámila Mirovi pokladní cenu a zatímco Miro třesoucími se prsty lovil v peněžence bankovku a sama mu šaty,spolu ještě s pár doplňky,které se Mirovi zdály pro dnešní večer nezbytné,naskládala do igelitové tašky.
"Děkuju.." promluvil Miro česky a s pokusem o naprostou změnu hlasu položil před pokladní celé dva tisíce a odešel.
Nechtěl vracet zpátky,nechtěl se zdržovat,,,ještě musí koupit boty.........


Pokračování příště...........

Kdo vlastně jsi? 124 část-Závěrěčná část

19. prosince 2013 v 7:45 Kdo vlastně jsi
Pohled na Mira ležícího ve vaně plné kafe mě opravdu naprosto odzbrojil. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo prostě jen tak zírat a pokoušet se najít vhodná slova, kterými bych ho alespoň z části trumfla.
"Pojdeš ku mne?" zeptal se bez varování a jeho oči zářily jako snad ještě nikdy. "Pozri.." pohodil trochu hlavou a vystavil mi na obdiv blonďatou loknu, která se mu přilepila na čelo. "....na mňa už to pôsobí.." a pokusil se přilepené vlasy odfouknout. Byly ale mokré a držely na jeho čele jako přibité.
"Hmmm, faaaakt..si teď mnohem krásnější.." posadila jsem se na okraj vany a vlasy z Mirova čela sama odhrnula. Zdál se mi v téhle chvíli tak roztomilý, jak tam tak ležel v tom kafi až pod bradu, a jak moc se snažil zachránit to, co pokazil, že jsem opravdu začala přemýšlet o tom, zda do toho kafe za ním vlézt.
"Tak pôjdeš?" zeptal se zvovu, trochu tišeji a rukou, kterou vynořil z té hnědé lázně, jemně přejel po mém stehni.
"Já nevím.." šeptla jsem stejně tiše a dotykem své tuky zastavila jeho hlazení na mé noze. Bylo tak moc příjemné a já opět začala bez sebemenších pochyb propadat kouzlu tohodle kluka, že jsem si už nevěřila ani to, co by se za nehet vešlo.
..Pane bože, přece se teď nesvleču a nevlezu si do vany plný kafe...blikalo mi v hlavě a nedokázala své oči odtrhnout od těch Mirovo. Pomaličku, ale jistě vyprostil svou ruku z mého sevření a konečně vynořil alespoň část svého těla tak, že se ve vaně posadil, a rukou, která stále voněla od kávy, mi lehce přejel po tváři.
...Nesmíš, nesmíš....pokoušelo se ještě varovné světýlko v mé hlavě trochu blikat, ale tak, jak Miro svou ruku jemně přemístil na můj zátylek, a jemným tlakem přitáhl můj obličej ke svému, světýlko se ztrácelo, až nakonec úplně zhaslo.
"Kačička..." zašeptal Miro a jeho rty se přisály na mé.
Když se po chviličce odtáhl, byly jeho oči plné touhy a já věděla, že odolat mu prostě nejsem schopná. Pomaličku, aniž bych naše oči od sebe jakkoli odpojila, jsem se z okraje vany zvedla a pomalu přes hlavu přetáhla kraťoučké domácí šatičky, které jsem měla na sobě. Miro si olízl ret a chvíli jen tak koukal na mojí postavu ve spodním prádle. Na chviličku jsem zaváhala, moje nová krajková podprsenka nebyla z nejlevnějších, a namočit ji do kafe se mi moc nechtělo. Dala jsem tedy ruce za záda a dotkla se jejího zapínání.
"Nie Kači...počkaj.." zarazil mě Miro tichounce a vytáhl z vany špunt, aby káva mohla odtékat. Když se pak ze stále ubývající tmavé tekutiny postavil na nohy, viděla jsem, že ani on na mě nečíhá naprosto nahý, ale že ve vaně leží v boxerkách.
"Poď.." šeptl a natáhl ke mně ruku tak, abych si do té vany stoupla k němu a on mě tou samou rukou k sobě pevně přitiskl, a zároveň druhou na nás pustil příjemně vlažnou sprchu.
"Proč si to vypustil...chtěla jsem bejt taky krásná.." nedokázala jsem ho už neobejmout a moje ruce se ovinuly kolem Mirova krku.
"Ty? A prečo..pre mňa si ta najkrajšia, ľúbim ťa....na veky, sľubujem už nikdy....." věděla jsem co chce říct, ale raději jsem své rty přitiskla na jeho. Takové sliby se dávat nemají, a já je v téhle chvíli slyšet nechtěla.
"Taky tě miluju.." šeptala jsem do polibku a naplno se oddala Mirovu nežnému laskání.............
KONEC

Kdo vlastně jsi? 123.část

19. prosince 2013 v 7:43 Kdo vlastně jsi
Miro se ke mně skláněl a já cítila, jak se mi z očí tvoří jen malinkaté štěrbinky.
...Jak to jako myslel, že kotel to není, ale kdybych to božčekom pojistila???....
"Božčekom říkáš?" procedila jsem mezi zuby a Miro okamžitě své rty přiblížil o něco rychleji.
"Hej.." hlesl a našpulil je ještě o trochu víc.
"Fajn," uhnula jsem hlavou trochu dozadu a sebrala ze země Flíčka, který se mi jako na zavolanou začal třít o nohy.
"Tak...prosím tě, udělej mi pořádný to kafe a my se jdeme s Flíčkem trochu pomazlit do pokoje....ale pozooor..." výstražně jsem zvedla ukazováček pravé ruky... "Abys s sebou tou krásou nesekl a to kafe mi nerozlil, až mi ho poneseš.." ušklíbla jsem a spolu s Flíčkem v náručí odkráčela do svého pokoje. Nevím, jak se Miro tvářil, ale protože ani nehlesl, usoudila jsem, že nemá slov a to se u něho jen tak nestává. Chvíli jsem v pokoji Flíčkovi čechrala kožich a čekala, co bude.
Když se ale po chvíli ozvalo bouchnutí našich vchodových dveří, zarazila jsem se.
...Co jako???...Šel pryč...To si dělá srandu??..Se naštval??? Proč jako?.... nechápala jsem, že Miro odešel a pro jistotu ještě tak, abych mamku ,která podřimovala, nevzbudila prošla celý byt. Byla jsem fakt zaražená a vůbec mi nebylo jasné, co tak hozného jsem udělala, však jsem mu jen oplácela to ejho věčné rejpání.
"Tak si trhni.." špitla jsem nakonec napůl uraženě a napůl dotčeně u sebe v pokoji, a s pocitem, že je mi pět a mamka mi zakázala večerníček, se skulila do klubíčka na své posteli.
"Kačenkoooo.." vyrušilo mě po nějaké chvíli mamčino dost hlasité volání a já se neochotně zvedla na nohy.
"Noooo, mamíííí...je ti něco?" došlo mi, že by mamce nemuselo být dobře a trochu zrychlila krok.
"No Kačenko...tak ber si ten telefon k sobě, vzbudilo mě to.." podívala se na mě mamka prosebně a pohladila Flíčka, který vyběhl ode mě z pokoje, a jedním skokem se uvelebil vedle ní na sedačce.
...MOŽEŠ PRÍSŤ PROSÍM, PROSÍM, PROSÍM...četla jsem sms od Mira a trojitému prosím prostě nedokázala odolat.
.....Ha, došlo mu, že neměl odcházet...usmála jsem se vduchu a sklonila se k mamce. "
Maminečkoooo, jdu k Mirovi, jo?" vlípla jsem mamce pusu na čelo a mamka se spokojeně usmála.
"Jen běž..." šeptla a znovu pohladila vrnícího chlupáče vedle sebe.
Dveře od Mirova bytu byly pootevřené a celým bytem nezaměnitelně vládla vůně kávy.
....Co zase vymyslel...projelo mi hlavou a opatrně se rozhlídla po předsíni. Všude bylo ticho, jen z maličkato pootevřených dveří koupelny prosvítal proužek světla.
"Kači, prosím, možeš mi isť pomocť?" ozvalo se právě z té koupelny a já, ačkoli mi bylo jasný, že je to zas jeden z Mirových vtípků, opatrně dveře otevřela. Vana plná hnědé tekutiny, z které ven zářila jen Mirova blonďatá hlava, mi naprosto vzala dech.
"Kotol nemám...no tu sa zmestíme obaja, chcem byť tiež krásný.." usmíval se na mě a já naprosto ztrácela dech......

Kdo vlastně jsi? 122 část

19. prosince 2013 v 7:21 Kdo vlastně jsi
"To nejsou žádný strašidla..." uhýbala jsem před Mirovo rty a pokoušela se vyvléct z jeho objetí. Bylo pro mě příliš nebezpečné setrvávat v jeho tak těsné blízkosti, a nepodlehnout bylo tak hrozně těžké.
"Ako niesúúúú, kričala si na celý dom.." smál se a věděl, že má dost síly na to, aby mě udržel ve svém sevření.
"Nekřičela a pusť měěěě.." znovu jsem zaklonila hlavu tak, že se jeho rty přisály místo rtů na můj krk. "Kačííííí..." našpulil Miro rty a zatvářil se jak malé děcko, kterému mávají před nosem bonbonem, který si prostě nezasloužil.
"Co je..?" pozvedla jsem obočí a konečně se mi podařilo ho trochu odstrčit.
"Nič...čo by bolo.." našpulil se ještě víc a uraženě s sebou plácl zpátky na mojí postel.
"Nic, jo???? Tak co bručíš..?" usmála jsem se a usrkla z jeho už totálně studeného kafe.
"Chutí?" zeptal se, ale dál se roztomile mračil.
"Jooo, chutí.." odpověděla jsem s hrnkem u pusy a vychutnávala si jeho lačný pohled na můj odhalený pupík, který mi koukal z krátkého trička.
"Hmmm, len si daj, pi, pokojne všetko, studene vraj ide na krásu.." dál zíral na můj pupík a nehnul při tom ani brvou.
"Na krásu, jooo??" našpulila jsem se i já a odložila hrneček na stolek. "Máš jako pocit, že to potřebuju?" sjela jsem očima k těm jeho a naše pohledy do sebe narážely, a kdyby to šlo, celým pokojem by se blýskalo.
"No práve...vraj ešte božčeky pomáhajú...možno keby si mi jeden, dva, tri dala......." brblal Miro a znovu se zvedl z postele, aby se ke mně přiblížil.
"Udělám si toho kafe kotel.." vyplázla jsem na Mira jazyk, vzala za kliku svého pokoje, a rázně došla až ke kuchyňské lince.
"Pomožem ti.." byl zas v mžiku až u mě a otevřel spodní skříňku, ze které vyndal hrnec, ve kterém mámka vařila knedliky.
"Hm.." zamračil se, jako by právě přemýšlel, a trochu hrnec naklonil.
"Kotol to nieje...no možno keby si tým božčekom pojistila....." našpulil rty a znovu ke mně sklonil svou blonďatou hlavu...............