KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Únor 2014

Barbie 50.závěrečná část

27. února 2014 v 22:22 Barbie
"Já se dostanu všude brouku.." uslyšela Ina přes zavřené dveře právě ve chvíli kdy se chystala vzít za kliku od šatny a zarazila se.
...Co to bylo?...Matěj přece říkal, že Miro je tam sám.... brouku?...sevřelo se Ině srdce a přesto, že měla obrovskou chuť dveře rozrazit jen o kousíček k nim přiblížila své ucho.
Ale i kdyby to neudělala jasný a zřetelný Mirův hlas jí za chvíli o tom,že tam opravdu není sám nenechal na pochybách.
"Hovorím ti zmizni a daj mi už konečne pokoj,nie som zvedavý na tvoje zprávy na nič chápeš...nechcem ťa...NECHCEM....kedy už pochopíš, mám rodinu a svoju ženu,ktorú ľúbim - nadovšetko...odíď a už ma nechaj..nič nebude".. .........
"Coooo? "......
"No to je všetko, tu sú dvere"....
"Ty mě vyhazuješ?"....
"Hej, mal som to urobiť už vtedy,pusť ma a bež"
Poslouchala Ina tenhle zvláštní rozhovor a opět slyšela bít své vlastní srdce.
...Co to je?.... Zdá se jí to?.......pokoušela Ina srdíčko bezúspěšně uklidnit a podívala se na svou ruku stále položenou na klice.
"Ale já tě chciiiiiiiii"....
"Ja teba nie ?.....
"Hajzleeeeee"....... zapištěl ten ženský hlas a Ina by moc nedala za to ,že uslyšela plesknutí facky.
"TAK A DOST..." jakoby v Ině všechno vzkypělo bez klepání nebo jakéhokoli varování rozrazila dveře u kterých už odmítala stát a poslouchat tuhle konverzaci,které sice moc nerozuměla,ale měla toho právě dost.
" I..I..Ina..." vydechl Miro a při pohledu na svou ženu, které šlehaly z očí blesky se jemu před těmi jeho zatmělo.
" VYPADNI...snad si slyšela co ti můj muž řekl " vyštěkla Ina na Zdenu a Miro jen na sucho polkl. Sledoval,jak se Zdeně vzteky nebo možná bezmocí, lítostí...nevěděl....nedokázal to popsat, klepe brada a ona se naklání přímo k Ině.
"Spal se mnou.." procedila vítězoslavně mezi zuby Ině přímo do obličeje a otočila ještě svůj pohled k Mirovi.
"Čau"... vyprskla a otočila se ke dveřím, kde se právě objevila manažerka se stále nabubřelým výrazem a sjela všechny přítomné pohledem.
"Tak co jeee, autogramiáda, makej, ahoj Ino" vychrlila ze sebe a věnovala ještě jeden pohled odcházející Zdeně.
"Zruš ju..." šepl Miro a tázavě bojácný pohled, kterým se podíval na svou ženu mluvil za vše.
"Si děláš prdel? Půl dne o tobě nikdo neví, na pódiu si jak leklá ryba,a tak to né, je ve smlouvě.." zahalekala a Ina jen povytáhla obočí.
"Běž já tu počkám.." šeptla směrem k Mirovi i když ani jí moc dobře nebylo, znala ho a bylo jí jasní jak špatně se teď cítí a když už se jednou rozhodla, že si vše vysvětli....necouvne ani po tom co se před chvílí odehrálo.
Musí si to přece všechno vysvětlit, kdo ví jestli si ta holka nevymýšlela.
...Určitě...určitě ano...vymýšlela si....
Svíralo se Ině srdíčko a pomalu se sesunula na jednu z rozvrzaných židlí,které v šatně byly.
Autogramiáda trvala víc jak hodinu a ona měla čas, na rozdíl od Mira ještě přemýšlet.

Cestou domů řídila Ina,Miro seděl vedle,ale oba zatím mlčeli,on se bál promluvit, v každičkém slůvku cítil nebezpečí a po té co Zdena Ině vmetla do očí pravdu ho černé myšlenky pohlcovaly mnohem víc než tomu bylo doposud.
Ina měla jasno...i přesto,že jí slova té holky bolestně zasáhly a po tom všem co s Mirem za poslední dobu prožili byla celá rozervaná, chce si s ním prostě promluvit, ať už to dopadne jakkoli.
Má ho pře ze vše pořád ráda a pokud jí byl opravdu nevěrný.........nevěděla...rozejde s ním? Néééé určitě to není pravda...ta holka lhala..... bránila se Ina uvěřit a raději se kousla do rtů.
...Kam, ale půjdou?..Domů to nejde je tam Yveta s Marínkou a počkat do rána, lehout si vedle sebe....né to nejde....musí mluvit teď...dnes... nejde to odkládat...a přece ona teď nepůjde domů a on kamsi.... néééé to ani náhodou....přemýšlela Ina a po očku mrkla na svého skleslého muže.
"Kde si včera byl...v noci?" zeptala se tiše a ani nevěděla jak z ní tahle otázka vypadla.
"Vo zkúšobni..." šeptl Miro tiše, se sklopenou hlavou a stejně tak jako minulou noc ho opět znovu začínal přepadat strach z Ininých otázek.
"Máš u sebe klíče?" ptala se, ale Ina dál a po Mirovo kývnutí hlavou už jí bylo jasné kam se dnešní noc se svým mužem uchýlí.

"Volala jsem ti-milonkrát" šeptla Ina tiše sotva za nimi zaklaply těžké dveře zkušebny a Ina rozhlédla né moc velké místnosti, které uprostřed vévodila větší sedačka.
Ležely na ní její nové šary a Ina se k nim opatrně sehnula.
"Chtěla bych tomu rozumět " pokračovala dál tiše a i se šaty v ruce si na sedačku sedla.
Miro mlčel,stál opodál se sklopenou hlavou a absolutně nevěděl co by Ině na její slova měl říct.
"Miro..." byla to opět Ina kdo přerušil ticho a natáhla ke svému Muži ze sedačky ruku.
"Já...Inuška...já...." vázly Mirovi slova v krku a Ina svou nataženou rukou trochu pokynula.
"Pojď sem...prosím..." mluvila Ina stále tiše a trošičku své tělo na sedačce směrem k Mirovi nadzvedla.
Jejich ruce se tak dotkly a Ina lehce tu Mirovu přitáhla.
"Sedni si...víš jaký jsem o tebe měla strach" Ina ruku svého muže nepouštěla a vynaložila o trochu víc síly aby ho vedle sebe posadila.
"Strach.....som úchyl..." vydechl Miro a pokusil se svou ruku z Ininy vytáhnout.
"Né Miro...nejsi úchyl....jen tomu asi nerozumím...vysvětlíš mi to prosím" zkoušela se Ina ptát,ale slova se jí hledala jen velmi těžko.Měla strach,že se svého muže nějak dotkne, že stačí jen jedno malé neopatrné slůvko a tenhle vetchý domeček z karet, který se teď snaží postavit, aby po něm spolu pomaličku vylezli se rozboří a oni k sobě tu cestu budou hledat o to déle.
"Mám tě ráda, Miro, máme přece Marínku, ptala se na tebe, nestojí tedy ona za to to zkusit...." pokusila se Ina použít ten nejsilnější argument, který měla a polehoučku ke svému muži přisedla trochu blíž.
"Pýtala sa....slniečko.." hlesl Miro a konečně se na svou ženu podíval.
"A čo chceš počuť Inuška, ja sam viem iba to,že nedokážem odolať....hanbím sa Ina..." vyhrkl Miro a vyděšenýma očima zapátral v těch Ininých.
"To nemusíš....já tě chci pochopit, ale....musím vědět....chápeš?" I Ina teď upínala své oči do těch Mirových a doufala,že snad konečně našli, alespoň z části společnou řeč a že Miro už nebude tak uzavřený.
"Prosím Miro mluv...." žadonila Ina a chytla svému muži tváře do dlaní,zapoměla,ale že v jedné ruce stále drží nové šaty a Miro sebou prudce cuknul.
"Toto Ina toto.....vzrušuje ma to ako nič iné...tužim sa ich dotýkať...túžim ich mať na sebe.....túžim..tůžim...túžim" rokřičel se Miro,ale jeho poslední slova už se opět ztrácela ve vzlycích a Miro svou hlavu sesunul do Inina klína.
"Nieje to vždy Ina...ja...ja ťa milujem...túžim po těbe...no...no pak to příde... a ja nedokážem....nedokážem odolať..." plakal Miro a stále skrýval svůj obličej v jejím klíně.
"A..a.. a jak to...mi...Miro,, že...že až teď....nikdy dřív" pokoušela se Ina zadržet vzlyky a pohladila svého muže po jeho dlouhých vlasech.
"Neviem Ina...možno..................................................................................................................................................." najednou jakoby to Miro,ze sebe potřeboval všechno dostat, zatoužil po uvolnění, po tom Ině všechno říct, cítil najednou, že ho přece jen možná nezavrhne, že pochopí...jak říká a objal svou ženu pevně kolem kolen.S hlavou dál schoulenou v jejím klíně se jeho vzlyky pomalu uklidnily a on začal své vyprávění,které mu s každým slovem, které vyřkl přinášelo stále větší a větší úlevu.

Ina pozorně poslouchala vše od jedné hloupé sázky až po šílené výčitky a pocit vlastní špinavosti a studu před sebou samým a hlavně před ní.Pocit zrady a bolesti, kterou zažíval,když musel splnit slib a dát Ině šaty i s košilkou i hrůzy kdy se dozvěděl,že Marínka se ptá jestli a proč nosí tatínek šatičky.To neskutečné ponížení kdy se mu nepostavil jen proto,že se cítil ochuzen o to co miloval. Děs kdy ho Ina přistihla u její skříně, tak obrovský děs,že na ní křičel a pak znovu a znovu, jen proto,že se cítil jako lhář a podvodník a pak vždy tu radost a euforii kdy se s ní dokázal milovat "normálně" falešný pocit vyléčenosti a pak znovu pád do hlubin, kdy už vše začínalo být okaté a ona se jen ptala, ptala, ptala a on se dusil svým vlastním svědomím.
Jen Zdenu ve své výpovědi vynechal, toužil jí navždy vymazat ze své hlavy, zničit vzpomínku na tu holku a když ucítil Inino pohlazení ve vlasech pomalu se stále ještě s očima plnýma strachu v klíně své ženy otočil tak aby jí viděl do obličeje.
"Nespal som s ňou " šeptl a snažil se přitom Ině dívat zpříma do očí.
...Už nikdy...nikdy jí nebude lhát.....
"Já vím...neboj všechno zvládneme...mám tě ráda"
Jakoby Ině právě teď spadl ze srdce i ten poslední kámen a ona tyhle slůvka od Mira prostě potřebovala slyšet.

"Tatííííí, mamííííííí " rozeběhla se ráno Marínka do předsíně a pokoušela se oba své rodiče obejmout naráz.
"Uš nikam nepojedete, že jo" poskočila ještě kolem Mira a s ujištěním,že jí nikdy tak dlouho samotnou nenechají odběhla do dětského pokojíčku, kde si jako obvykle zapoměla své papučky.

KONEC................
MOJE MILÉ ČTENÁŘKY DNEŠNÍM POSLEDNÍM DÍLEM SE TEDY LOUČÍME S MIREM, INOU A JEJICH MARÍNKOU, DOUFÁM, ŽE I PŘES TOHLE NEOBVYKLÉ TÉMA SE VÁM POVÍDKA LÍBILA MOC RÁDA UVÍTÁM VAŠE NÁZORY.kAŽDÝ KOMENT MĚ NABÍJÍ A JÁ JSEM ZA NĚ MOC RÁDA, TAKŽE POKUD MI BUDETE CHTÍT NĚKDY UDĚLAT RADOST PROSÍM VŽDY O TŘEBA I MALIČKÝ KOMENTÍK.JINAK V SOBOTU UKONČÍM HLASOVÁNÍ O TOM JAKOU POVÍDKU BYSTE CHTĚLI JAKO DALŠÍ A V NEDĚLI UŽ SE MOŽNÁ MŮŽETE TĚŠIT NA PRVNÍ DÍL.MOC VÁM DĚKUJU ZA VAŠI PŘÍZEŇ A DOUFÁM, ŽE MI I NADÁLE ZŮSTANETE VERNÉ.DÍKY AUTORKA.

Barbie 49.část

27. února 2014 v 13:49 Barbie
"Do prdele, kde seš,proč máš vyplej mobil?" rozkřičela se Mirovo manažerka sotva vystoupil z auta a rázem se kolem něho seběhl hlouček děvčat.
Miro jen vyfoukl nosem a mlčel, věděl,že jede na poslední chvíli, až do té poslední chvíle, ale váhal jestli se na cestu vůbec vydat má.
Nechtěl nikoho vidět, s nikým mluvit a i když muziku a svou práci zbožňoval, přetvařovat se mu na pódiu už vůbec nechtělo.
"Dělej, makej zkoušet..holky autogramiáda bude až po koncertě.." rozhrnula neodbytné dívenky manažerka rukou a Miro se mezi nimi neochotně protáhl.
"Nooooooooo..." slyšeli už jen oba reakci zklamaných dívek a manažerka se na Mira znovu zamračila.
"Kdybys přijel včas mohl sis tohle ušetřit..a jak to vypadáš si chlastal nebo co? " zadívala se manažerka Mirovi do strhaného obličeje a trochu do něho dlaní strčila.
"Koukej se vzchopit, chlastej si když máš volno.."
"Hmmmm" zabručel Miro a vzal do ruky jednu z kytar nastrkaných ve stojanu.
"Vole...co jé? Sem i Ině volal.." přitočil se k Mirovi Matt a sledoval jak se jeho kámoš snaží třesoucíma se rukama přehodit pás od ky\ary přes rameno
"Ine.." hlesl Miro a jakoby mu při vyslovení jejího jména projel srdcem nůž.
"Čo hovorila?.." hlesl a snažil se Matějově pohledu vyhnout.
"No nic, že nejsi doma...si to včera přepísk co?.." zazubil se Matěj ovlivněný manažerčinou poznámkou o chlastu a otočil se k Mirovi zády.
....Hm, že niesom doma....pokýval Miro smutně hlavou a pocit naprosté beznaděje v něm ještě zesílil.
...Na čo by zapínal mobil...kým Ine nechýba.... najradšej by s tým teraz švihol a zmizel....

"Srdíčko, buď hodná, nezlob tetu a jdi večer hezky spinkat, neboj se teta tady s tebou bude než se vrátím.." sklonila se Ina k malé Marínce, která jí smutně sledovala. Nebyla zvyklá na to aby když není doma tatínek odjížděla i maminka a navíc už včera spala u tety a teď je zase teta tady.
"Pšijedeš s tatíkem?" špitla Marínka a našpulila svou malou pusinku.
"Já nevím zlatíčko...možná.." snažila se Ina nedat najevo jak jí Marínčina otázka zasáhla a raději svou holčičku objala.
"Buď hodná miláčku.." zašeptala ještě své holčičce do vlasu a jen letmo koukla na svou kamarádku, které už neutajila, že mají s Mirem problém a ona za ním prostě musí.
Měla už nejvyšší čas,do té ďoury, jak tomu Matěj říkal moc spojů nejezdí a Ina si na poslední chvíli rezervovala lístek přes net. Ještě,že Miro svůj notebook nechal doma, stává se i to,že si ho vozí sebou,ale při jeho včerejším odchodu ho to nejspíš ani nenapadlo.
Ina se tak mohla podívat do jeho elektronického diáře, který pod heslem nemá a zjistit kde to dneska vlastně hraje.
...Musí tam...musí....nemůže ho nechat takhle jít...to nejde....má ho ráda....vůbec sice netuší co to, co jí včera řekl obnáší...ale...má ho ráda...když už nic jiného musí si to alespoň vysvětlit...přece se takhle nerozejdou...mají přece Marínku.. a...a...musí přece vědět, že je v pořádku...telefonování už vzdala...ten příšerný hlas co jí stále dokola opakuje, že je nedostupný už nenávidí....musí...musí vědět, že je v pořádku....pane bože prosím ať je v pořádku...proč jsem ho jen nechala odejít...takhle...takhle...hrozně......
Nastupovala Ina do autobusu s hlavou plných bolavých myšlenek, když pak dosedla na sedadlo u okna a zavřela oči jakoby se jí za zavřenými víčky začal promítat film----film nejkrásnějších okamžiků její a Mirovo lásky.

Miro seděl v koutě šatny a okolí ho moc nezajímalo, kluci se přestali ptát a chodili kolem něho po špičkách a manažerka se stále mračila, přesvědčená o tom, že se včera ožral a teď je protivnej na celej svět..
...Čumí jak vyvoraná myš.... snad se na pódiu probere....hudrovala sama pro sebe sjela Mira vraždícím pohledem.
Nedíval se na ní ani na nikoho jiného, zavřený sám v sobě a se svýma myšlenkama zíral do země, ale jakoby její pohled i to co si myslí vycítil, ze židle zvedl a šouravými kroky došek až k k těžkému závěsu, aby ho poodrhnul a podíval se do sálu plného lidí.Dělával to tak vždycky, rád se díval na známé i neznámé tváře, které tam viděl a které na něho čekaly...jen na něho.......ušklíbl se Miro a sjel dav očíma ještě z druhé strany.
......Nechce...vůbec se mu tam nechce....má se usmívat a dělat jak ho to baví ?..Když je naprosto bz energie a nejraději by zalezl do nějaké nory a umřel tam......

Ina,stejně tak jako před nějakou dobou Zdena, vystoupila na malém náměstíčku z autobusu a rozhlédla se. I ona měla vytištěnou malou mapku podle které nebylo těžké místo, kde by Miro měl hrát najít. Srdíčko se jí svíralo a zároveň jí dávalo jasné signály pro koho tluče ať je jakýkoli.
"Všechno má řešení.." špitla Ina sama pro sebe a jediné co si v téhle chvíli přála bylo aby byl Miro v pořádku, tolik se o něj bála.

Před malým klubem už nikdo nepostával, bylo dost hodin a všichni už byli uvnitř a Ině to tak vyhovovalo. Některá děvčata jí znala a ona opravdu teď netoužila po nějaké pozornosti ať u milé či naopak, což se také někdy stávalo, bylo prostě pořád pár takových co na Mirovu rodinu žárlily a nedokázaly se smířit s tím, že i on má svůj osobní život, který je jen a jen jeho.
Ina se trochu rozhlédla...Mirovo auto stálo za rohem.
...Je tady...bože děkuju... ...popotáhla nosem a sepnula své dlouhé vlasy do spony.
Černé brýle, které ještě nasadila ji změnily k nepoznání a ona si za prvních tónu Mirovo úvodní skladby koupila vstupenku na koncert svého vlastního muže.

Ina zůstala stát vzadu skoro až u vchodu a opřela se velký sloup,který jí z velké části posloužil i jako úkryt.
Nechtěla,aby jí Miro teď viděl, dost na tom, že sama poznala jak hodně špatně se cítí a vše se také snaží skrýt za černými skly.
Počká a půjde za ním až po koncertě, snad s ní bude chtít mluvit....musí...musí se přece alespoň pokusit spolu mluvit.....
Ina se o sloup opřela a v mysli se jí vybavil první koncert na který šla tehdy jen z recese.
Dobře viděla jak na tehdy kouká...nechtěla ho....už je kvůli ségře...jenže pak...pak se to všechno změnilo a on...byl tak okouzlující......a když se jim narodila Marínka...... zasnila se Ina a při pohledu na pódium věděla naprosto přesně, že oni dva prostě patří k sobě.
...Říkali si přece v dobrém i zlém.....usmála se Ina nad slovy, které jí sice přišly jako otřepaná fráze, ale v tuhle chvíli nabyli na jasném významu.
...Hned jak koncert skončí musí do šatny.....

Miro se opravdu snažil, dával do vystoupení zbytky sil o kerých si myslel,že už ani nemá a modlil se k bohu aby už byl konec.
Chtěl sednout do auta a ujíždět pryč, daleko, tam kde se zavře před světem a on bude sám jen se svou bolestí a černými myšlenkami...Ina už ho nechce....však Matěj říkal, že jen řekla,že není doma.....nebýt Marínky...jeho sluníčka....už by se na všechno vykašlal........
...Konečně....konečně poslední song...poděkuje a odejde...nechce žádnou autogramiádu, už se nezvládne dál přetvařovat...křečovitě usmívat a objímat všechny tyhle holky co se na něho dychtivě dívají...nééé chce pryč...zmizí než se kluci vrátí z uklízení pódia a manažerka je mu taky ukradená, stejně bude zase postávat u baru.

Miro za sebou zavřel dveře šatny a strnul.
"Myslíš,že se mě tak snadno zbavíš?.." pohodila hlavou Zdena složila ruce na svém bujném poprsí.
Nehodlala si ani připustit možnost,že by se Mirovi před ní nerozklepaly kolena tak jako minule a dneska si ho teda utéct nenechá...to ani náhodou.
"Čo...čo tu robíš? Ako...ako si sa sem dostala ? " vydechl Miro a kdyby nebyl o dveře opřený jistě by se teď skácel na zem.
"Já se dostanu všude brouku.." sešpulila Zdena rty a vykročila směrem k naprosto šokovanému Mirovi.
Zíral na ní jako na zjevení.
...Jak to,že si jí nevšiml už tam v sále mezi lidmi.....přemýšlel a vzápětí jakoby mu to došlo.
.....Né nebojí se jí....nešílí z toho, že jí vidí....že se k němu přibližuje......jasné ....jasnéééééé.....má iba džíny a triko...je mu fuk.....může se k němu přiblížit jak chce....nepodlomí se mu kolena.....

Ina počkala až dav kolem pódia rozejde a přitočila se ze strany kde Matěj právě skládal kytary.
"Ahoj, pustíš mě dozadu prosí tě.." poprosila tiše Ina překvapeného Mata.

Pokračování příště..............................

Barbie 48.část

26. února 2014 v 13:27 Barbie
Se sklopenou hlavou, pomalými krůčky a pocitem, že jeho život právě skončil odcházel Miro do předsíně.
Tolik si přál aby ho Ina zastavila, aby ho objala a řekla, že to chápe, že se přece vůbec nic neděje a má ho pořád stejně ráda, tak moc ráda jako on jí.
Nic takového se, ale nestalo, v celém bytě, kde se ještě před chvíli rozléhal křik a pláč způsobený jejich hádkou, bylo hrobové až strašidelné ticho.
Ina stála stále stejně strnule, nedokázala nic ani jedinou hlásku ze sebe vydat,jen tam tak stála a nehnutě sledovala svého odcházející ho muže.
...Som úchyl....bylo jediné co Ině stále znělo v hlavě a ona se nebyla schopná pohnout.
Stála tam tak, ještě i dlouho po tom,co se za Mirem dveře jejich bytu tiše zaklaply a on aniž by si to uvědomoval stále se šaty v ruce zamířil ke svému autu.
....Nechcem žiť... bylo to jediné na co byl v tuhle chvíli schopný myslet a těžce dopadl na sedalo řidiče svého vozu.
Slzy,které se mu koulely po tvářích nebyl schopný nijak zadržet a známe rčení o tom že ...chlapi nebrečí....ho v té chvíli bolelo snad ještě víc, než když mu tohle máma říkávala nad rozbitým kolenem.
"Aký ja som chlap..." vzlykl Miro a přesto, že mu hustý závoj slz zakrýval jakýkoli výhled, šlápl na plyn svého vozu.

"P..počkej.." hlesla Ina a rozeběhla se ke dveřím bytu a prudce je otevřela.
Chodba byla tichá a potemnělá, v tuhle noční hodinu se v domě nic nepohnulo a Ina chvíli zírala do tmy.
"Miro..." špitla a aniž by nad tím nějak víc přemýšlela, aniž by byt zavřela rozeběhla se po tmě dolů po schodech.
Bylo, ale už příliš pozdě na to aby svého muže zastihla...byl pryč a Ina se po tmavých schodech vydala zpět do bytu.
"Bože můůůj..." špitla do své dlaně a zády se sesunula po vnitřní straně vchodových dveří až na zem.
...Opravdu.. všechno to, co se teď odehrálo nebyl jen sen?...Neprobudí se za chvíli?..Ano....určitě ano...vzbudí se a Miro bude ležet vedle ní a bude jí objímat....Marínka za chvíli přicupitá a hupne k nim do postele....MARÍNKA...bože Marínka jejich malá holčička, je tolik závislá na svém tátovi a on...on teď odešel...KAM?...
Ina se s námahou zvedla na nohy a pomalu se došourala do dětského pokoje, kde se znovu svezla k Marínčině posteli na kolena.
...Jak jen jí ráno vysvětlí, že pro ní jde sama a že táta doma není......co jí řekne až se zeptá kde je....nebo kdy se vrátí.....NE ... to přece nejde...
Ina se smutně zadívala na Marínčin polštář a tak jak u postele klečela si ho celý přitáhla pod hlavu.
....Som úchyl...znělo Ině znovu v hlavě a ačkoli tyhle dvě šílená slova zaháněla jak se dalo jediné co se jí vybavovalo byl Mirův zvláštní výraz a šaty,které tak urputně tiskl ke svému tělu.
.....Co vlastně s těmi šaty dělá...chce na ně sahat?...Vzrušují ho?...Nebo...snad...božeee. se do nich obléká....
přemýšlela Ina a všechno tohle se jí zdálo naprosto šílené.
....Jak tooooo...vždyť přece nikdy si ničeho nevšimla...až poslední dobou...je jiný....někdy...copak tohle není vrozené?...Vždyť přece mají Marínku...Miro....vždycky se milovali "normálně"...to až poslední dobou....JAK TOOOOOOOO........nerozumí tomu.....přece jí nevyměnil za šaty...... božeeee.......nééééé prosím....nééééé.... rozplakala se Ina znovu tak hlasitě,že se své vzlyky pokoušela tlumit Marínčiným polštářem, který si tiskla na obličej.
Možná usnula, sama nevěděla,ale když otevřela oči,kolena měla celé bolavé a venku se malinko rozednívalo.
Hodiny ukazovaly čtyři a Ina vzala za kliku ložnice.
....Třeba tam je...třeba se vrátil.....
Postel v ložnici, ale zela prázdnotou a Ině se opět začínaly oči plnit slzami.
Nerozsvěcela, jen se v šeru obýváku posadila na sedačku a vzala do ruky svůj mobil.
"Kde si..." špitla a zadívala se na mlčící displej.
.....Všechno má řešení......jakoby najednou uslyšela svá vlastní slova, které pronesla když z Mira páčila jeho přiznání a třesoucími prsty vyhledala Mirovo jméno v seznamu.
Jen na maličkou chviličku ještě zaváhala,ale pak s velkým vzdychnutím stiskla tlačítko volání a přiložila telefon k uchu.
Srdce jí tlouklo na poplach a hrozilo,že každým svým úderem vyletí Ině z hrudi, neměla tušení co bude říkat ani jestli s ní Miro bude chtít mluvit, že něco, ale udělat musí,jí začínalo být víc než jasné.
" Volaný účastník není dostupný,opakujte volání později..." ozvalo se, ale ve sluchátku a Ině se málem zastavilo srdce.
....Kde jé....je v pořádku...bože neměla jsem ho nechat odejít.....byl tak...tak...zoufalý...panikařila Ina a prudce se postavila.
...Co má sakra teď dělat?.....
Pochodovala po bytě a očima postrkovala hodiny.
...Ještě,že je dneska sobota a ona nemusí do práce...už aby bylo alepoň šest. Yveta vstává brzo, zavolá jí jestli u ní může Marínku ještě nechat,....musí něco udělat, ale coooooo?.......

Ina si právě zalila už třetí kávu a nejméně po stý odložila svůj mobil, který hlásil stále to samé.
Mirův telefon byl nedostupný.
Bylo skoro půl sedmý a ona už déle čekat nevydržela.
...Yveta už bude určitě vzhůru.....
Znovu vzala do ruky mobil a vytočila číslo své kolegyně.

"Aha..aha...dobře...nééé.no nééé dobře...." hlesla Ina co chvíli do mobilu a s přemýšlela co dělat.
...Ano Yveta Marínku ještě pohlídá, ale může až odpoledne...teď ještě né...Ina si pro ní musí teď dojet....

"De je tatínek mamííííí" zeptala se Marínka téměř okamžitě když se Ina objevila "u tety" mezi dveřmi a hupla své mámě kolem krku.
"Musel jet pracovat Marísku"...měla Ina připravenou odpověď a snažila o co nejnormálnější tón.
"Je ti něco?..." svou kolegyni a kámošku,ale Ina neoklamala a ona si jí změřila pohledem sotva Marínka odběhla do vedlejšího pokoje.
"Eeeee" zakroutila Ina hlavou a pohledu své kámošky se raději vyhnula.
"Nekecej..." zamračila se Yveta a bylo jí při pohledu na Inu jasné, že všechno tak úplně v pořádku není, její oteklé oči, které jindy byly pečlivě nalíčené dnes prozrazovaly probdělou noc a trápení, které se v nich zračilo se Ině zakrýt i přes veškerou snahu prostě nepodařilo.
"Né fakt dobrý,můžu ti teda Marí pak přivést...neboooo nechceš přijet..." zamlouvala Ina Yvetinu zvědavost a pohladila Marínku, která už se připravená k odchodu přitočila ke své matce.

Ina byla na pokraji sil, usmívat se na svou holčičku, věnovat se všemu co potřebuje, každičkou chvíli se s mobilem u ucha tvářit,že se vlastně nic neděje a komunikovat s ní aby nepoznala jak příšerně se její máma cítí bylo neskutečně vyčerpávající.
"Komu voláš pořád mamíííí, tatínkovi?"... nemohla si Marínka počínání své matky nevšimnout a zvědavě se na svou mámu podívala.
"Nooo...néééé,do práce....víš....panu vedoucímu a on mi to nebere....." plácla Ina první co jí napadlo a vzápětí si uvědomila,že je přece sokbota, tak jak by mohla volat do práce.
Marínka se, ale s její odpovědí spokojila a dál malovala cosi na velkou čtvrtku papíru, kterou měla před sebou položenou a Ina už po milontý odhodila svůj mobil.
Pocit bezmoci a vlastní viny, za to že Mira nechala odejít jí doslova zříral.
Přeci si musí, alespoň promluvit...kam proboha šel ?...

Když se Ině odpoledne rozdrnčel mobil trhla sebou tak prudce, že málem vylila snad desáté dnešní kafe,což bylo jediné co dokázala za celý den dopravit do žaludku a zadívala se na svítící displej.
...Matěěěěěj.....znovu se jí rozbušilo srdce jak o závod a Ina nemohla dýchat.
...Hrůzné představy co vše se Mirovi mohlo stát a ona na tom nese vinu nabíraly na obrátkách a Ina se strachem přiložila mobil k uchu.
"Čauuuuu máš tam Mira? Nemůžem se mu dovolat...Hrajem dneska v tý ďouře a on je furt nedostupnej" vychrlil Matěj sotva se Ina stihla do telefonu přihlásit a pokoušela se zklidnit svůj dech.
"Ne..e není t..tu" koktla, ale Mtatěj se jejím tónem moc nezaobíral a se slovy, že .....teda dík,asi je vybitej,srazíme se tam.... hovor s Inou vytípl.
...HRAJE!!!...MIRO DNESKA HRAJE...ďouře???? jak to myslel...jaké ďouře..... přemýšlela Ina a dosedla vedle malující Marínky, kde na rohu stolku stál Mirův notebook.
....Musí to tam přece být.....podívala se Ina na hodiny a doufala,že její kámoška co nevidět zazvoní a ona jí malou Marínku bude moct znovu svěřit.


Zdena vystoupila na malém náměstíčku a opatrně se rozhlédla.
....Podle mapy to není daleko, musí támhle a do leva..... říkala si a úsměvem na rtech vykročila k jedinému klubu,které tohle malé městečko mělo..........


Pokračování příště.................

Barbie 47.část

25. února 2014 v 13:39 Barbie
Co...cože?" zarazila se Ina a nechápavě svého muže sledovala.
...Jak to jako myslel?... krčila obočí a hřbetem ruky si setřela spolu s popotáhnutím nosem černé a rozmazané slzy, které jí stékaly po tvářích.
"Nič Ina.." polkl Miro na prázdno a i s šaty v ruce se ke své ženě otočil zády.
"Jak niiiiic Miro...jak si to myslel...nerozumím ti.." chňapla Ina, ve snaze Mira zadržet po jeho ruce, ale zachytila už jen šaty vlající mu podél těla.
Miro, ale automaticky sevřel pěst tak pevně až se látky celá napnula.
....Jsou jeho....řvalo celé jeho bolavé JÁ, které už nedokázal ovládat a konečně se na svou ženu podíval.
Jeho pohled byl plný zoufalství,strachu a viny. Nevěděl co říct...bál se každého svého slůvka, které se mu přes sevřený krk tlačilo na jazyk a i když mu bylo jasné, že marně, pořád doufal, že ho Ina nechá na pokoji a nebude se dál na nic ptát.
Špatně se mu dýchalo a celé jeho tělo jakoby obšlehávaly žhavé plameny.
Ina, ale znovu zkrabatila obočí a nechápavě zírala na šaty, které se mezi nimi pnuly a celé to vypadalo jako když se o ně přetahují.
Oči jí stále překrývaly slzy a ona vůbec ničemu nerozuměla.
...Né , má toho dost...chce vědět co se děje, proč se zase tak divně chová...jako o čem to je?...co tím myslel ?.......
"Sakra Miro mluv a pusť ty pitomý šaty.." vyhrkla Ina a látkou ve své ruce prudce trhla.
"NIE.." zareagoval Miro pro Inu opět naprosto nepochopitelně a pěst ve které látku svíral ještě víc semkl.
"Ježiš Miro kašli na ty šaty, promiň neměla jsem je po tobě házet nemyslela jsem to tak, jsou krásný...." vysvětlila si Ina Mirovu reakci po svém a s hlasem stále nabíirajícím k pláči se o krok k Mirovi přiblížila.
"Sú krásné..." špitl Miro a povolený kus látky si přitiskl k boku.
Cítil jak ho celá tahle situace, která byla zřejmě už posledním vyústěním jeho několika týdenního vypětí, vybíjí a on je stále víc víc srážen na kolena.
Tolik se bránil, tolik nechtěl, ještě by přece mohl bojovat, utéct, něco si vymyslet, tak proč to sakra nedokáže..má se přiznat? Je to tak ponižující........
"Noooo, tak, já si je nechám, budu je nosit, neboj..." šeptala Ina ve snaze napravit, to že šaty po Mirovi hodila a sledovala jak je při jejích slovech, její muž, tiskne stále silněji k sobě a jeho oči, které k ní konečně zvedl, znovu nabírají na zvláštním výrazu.
"Neber mi ich Ina.." rozdrtil Miro mezi zuby čtyři slova a nervy co tak dlouho držel na uzdě definitivně povolili.
"Neber mi ich....nejde to preč...nedokážem, som úchyl...dosť, že toto som ti vrátil..." zatahal Miro Ině prudce za košilku a teď to byl on,kdo se s nefalšovaným pláčem sesunul na koberec.
"C co.." koktla naprosto vykolejená Ina,ale rázem v téhle divné chvíli, jakoby znovu uslyšela hlásek jejich malé holčičky.
....Mamííí a tatínek je taky holčička?....
Zalapala Ina po dechu a nevěřícně zakroutila hlavou.
....Ne to snad né....to je nějaká hloupost... to přece nemůže být pravda...coooo...určitě mu blbě rozuměla....špatně si to vysvětluje....myslel to jinak.......takové pitomosti.....
Třískaly se jí v hlavě myšlenky jedna za druhou, ale znovu si vybavila Mirův výraz u skříně když tehdy přišla domů i to jak divný byl, když se vrátil tehdy ráno domů..to anooo..ano ten večer před tím nenašla svou košilku aaaaa ještě ten večer před tím byl neukojitelný...dala mu jí přece kolem krku.....a dneska....v tom klubu.....
a když se mu nepostavil...tak to jí přece dal šaty i košilku?..Teď tu breči, aby mu je nebrala.....
spojovaly se Ině pro ní zatím nespojitelné myšlenky i situace a zadívala se na svého zhrouceného muže, který stejně tak jako ona před chvílí seděl na koberci a tiskl svůj vyděšený obličej do nových šatů.
...To není možné...né určitě se plete...přece....přece by si něčeho musela všimnout už dřív.....přece....přece přece....néééé to nééééé.....
Tlouklo Ině srdce tak nahlas až jeho údery v hrudi sama slyšela a přejela si dlaní oblyčej.
"To nemyslíš vážně?..." vysoukala Ina ze sebe naprosto ohromeně a své vrchní zuby bolestně zaťala do spodního rtu.
"Děláš si srandu viď?.." snažila se ještě chytit maličké naděje, že tohle všechno se jí právě jen zdá a položila sedícímu Mirovi ruku na rameno.
"Nie...stále si chcela vedieť čo mi je...tak to vieš...si spokojná.?....hnusím sa tí?...Lebo ja sebe hej.." zvedl Miro hlavu a Ininu ruku ze svého ramene setřásl a ačkoli byl jeho hlas plný vzlyků a nepopsatelného zoufalství a on se cítil jako ta nejšpinavější krysa pomalu si stoupl na nohy a pohlédl své ženě do očí.
A jeho oči byly plné slz stejně tak jako její.
"Miluem ťa Ina,milujem ako to len ide, teba aj naše dievčatko, no chápem,že ma už nebudeš chcieť ...toľko sa hanbím....toľko som sa snažil s tým bojovať...nedokázal som to,...pojdem......len Marínku mi neber...prosím..." sklopil Miro oči a otočil se ke své strnulé ženě zády.........


Pokračování příště...........

Barbie 46.část

23. února 2014 v 16:42 Barbie
"Preboha Ina nepláč.." vzdychl Miro a opřel své dlaně do sedačky aby se zvedl a vykročil ke své ženě.
...Zasa slzy...svíral se Mirovi opět žaludek i srdce. Tolik slz jako za poslední dobu u své ženy neviděl za celých téměř šest let co spolu žijí.
"Inka..." vzdychl Miro ještě jednou a sehnul se aby své ženě pomohl na nohy.
Pokoušel se při tom nevnímat košilku ve které byla oblečená ani nové šaty co žmoulala ve svých dlaních přitisknuté na uplakaný obličej a jeho i přes veškeré vypětí co mezi nimi vládlo tyhle dva hadříky neuvěřitelně fascinovaly.
"Ina prosím vstávaj..." přivřel Miro oči a znovu se svou ženu pokusil podepřít.
"Nech měěěě..." vzlykala Ina a i když by tak ráda "byla rozumná" bylo její srdíčko Mirovými výpady a strachem, že je vše pokažené tolik raněné, že už nedokázala nával emocí a slz nijak zastavit.
"Nech měěěě.." zavrtěla se Ina a hlava se jí mezi rameny ještě víc ztratila.
"Ina sakra vstávaj..." cítil i Miro jak vypětí, které v sobě už tak dlouho nosí nabírá na síle a se semknutými rty se znovu ke své ženě sklonil.
...Keby aspoň tie hadry nemala .... dýchal Miro nahlas a pevně zmáčkl Ininy lokty.
"Vstávaj.." zopakoval a pokoušel vytříbit všechny své pocity.
....Nechce ju vidieť plakať..veď..má ju rád...prečo ho mučí otázkami...nestačí jej, že jej neverný nieje?...Boha predsa teraz necíti vzrušenie...NIE to nie...sakra tie zasraté šaty....
Tiskl Miro Ininy lokty a cítil jak i jeho zuby do sebe bolestně naráží.
"Auuuuu..to bolí" Ina téměř zapištěla a pod Mirovo tlakem se raději podvolila a zvedla se na nohy.
Stály teď těsně u sebe a Ina dál tiskla obličej do svých nových šatů, které se provokativně dotýkaly jeho prsou.
"Prepáč.." vyhrkl Miro a zabodl oči do tenkých ramínek co se mu teď vysmívaly na Ininých ramenou téměř před očima a v obýváku opět neuvěřitelně zřídl vzduch.
...Boha.... kvílel v duchu Miro a aniž by si to uvědomoval dál pevně tiskl její lokty.
"Auuuu Miroooo, budu mít modřiny.." zvedla konečně Ina uplakané oči ve kterých teď bylo i trochu strachu se zadívala do tváře svého muže.
...Zase ten jeho divný výraz.....
"Miro..." špitla Ina a tlak Mirových prstů na svých loktech se pokoušela nevnímat.
"Pust mě...co se tak díváš..Miro.." vzlykala Ina a pokoušela se Mira trochou odstrčit.
Jeho pohled jí začínal děsit.
...Aleee už ho viděla...ano určitě...když přišla domů ..u té skříně...byl pak na ní hrubý ..
"Nestačí ti,že ťa lúbim Ina?" přerušil Miro její úvahy a konečně povolil stisk svých prstů aby své ruce přesunul na Inin zadeček přímo pod kraťoučkou košilku a pořádně si jí přitiskl na svlůj rozkrok.
"Co.." teď už Ina Mirovo chování vůbec nechápala a milování bylo to poslední na co měla chuť a náladu.
"Nestačí ti čo som ti povedal,ž e ťa lúbim a nemám inú.." propadal Miro svému vzrušení a s pocitem neuvěřitelnýcj výbojů ve svém těle přiblížil své rty k Ininým.
Blízkost a doteky těch dvou heboučkých věcí ho rozpalovy do běla a on nebyl schopný s tím v téhle chvíli bojovat.
"Miro...já teď nechci..." uhnula Ina svým obličejem a pokusila se odstrčit jeho napjaté tělo.
...Co dělá?...Je na ní hnusnej a ....chtěl by sex ?....
"Nechceš?..." zamračil se Miro a rukou její hlavu znovu otočil k sobě.
"Ne, Miro a nestačí...já...chtěla jsem si promluvit......" nabírala Ina opět k pláči a upřela na Mira oči plné slz.
"Prehovoriť...prehovoriť? Ina a o čom,čo si chcela vedieť som ti už povedal JÁ NEMÁM INÚ...rozumieš čo som ti povedal..." zvyšoval Miro opět hlas a pokusil se znovu sevřít Inin zadeček.
"Joooo rozumím,ale já chci vědět co se děje...Miro.." vzlykla Ina a dál se dívala přímo do Mirovo očí.
"Boha čo by sa malo diať.." zvýšil Miro hlas ještě o trochu víc a s plácnutím do svých stehen od své ženy trochu odstoupil.
"Ina do ritíííííí přečo ma mučíš..." ztrácel Miro opět pevnou půdu pod nohama a jeho vzrušení se měnilo v paniku a děs z Ininých otázek.
"Cooo Miro? To že na mě zase křičíš a já tě mučím? ČÍM?,ŽE MĚ ZAJÍMÁ CO SE S TEBOU DĚJE" a ačkoli byly Inina slova plné vzlyků i ona už svůj hlas povážlivě zvyšovala.
"Lebo sú veci o ktorých nechcem hovoriť..chápeš..nechcem..." nevydržel Miro nápor napjaté situace a prudce proti své ženě pohodil hlavou.
"O čem nechceš mluvit ?..." zarazila se Ina a v celém jejím těle jakoby právě projel blesk....
......Tak přece....něco se děje....má nějaké tajemství.....
zatajil se Ině dech a upřela na Mira oči.
" O ničom..o ničoooom Inaaaaa." vyhrkl Miro tak prudce až sebou Ina trhla a on mohl už jen sledovat její nápřah a šaty které doposud svírala na svých prsou vylítli přímo proti němu.
" O ničem..jo?..Tak náááá, ...když je to o ničem...tak je asi všechno o ničem.." křičela Ina mezi pláčem a sledovala šaty,které se odrazily od Mirova těla a sjely k jeho nohám na zem.
Čekala další jeho výpad...křik, cokoli jen to že se mlčky pro šaty sehne a ve dvou svých prstech je ze země zvedne...ne.
"O tomto Ina...o tomto to je..." špitl se skloněnou hlavou a sežmoulal kus šatů do své dlaně...........


Pokračování příště............

Barbie 45.část

22. února 2014 v 16:59 Barbie
Jeden muž v převleku střídal na pódiu druhého a Miro, který dopadl na židli s pocitem těžce raněného zvířete jen po očku a mlčky.sledoval svou ženu,které se oči leskly slzami.
......Že mu vpálí,že se mu nepostavil...to teda vážně nečekal....zeptá se ho jestli jí má rád...pche...ona pochybuje?....a proč...proč ho brala sem...dostala lístky v práci...jakáááá nááááhoda...nevěří...chce ho dostat na kolena aby mu mohla zabalit kufre....a vzít mu Marínku...jasné... ubíral Miro myšlenky svým vlastním směrem a s úšklebkem se zadíval na púdium,kde jakýsi muž imitoval známou zpěvačku.
...Boha robí sa mu zle....nechce sa na to pozerať..najednou jakoby znovu pocítil nenávist ke svému úchyláctví i k sobě samému, všechny nervy a pocity nicoty a selhání, které se v něm za poslední dobu nahromadily znovu nabíraly na obludnosti a Miro cítil jak se z jeho očí stávají jen malé štěrbinky.
Celé tohle prostředí i to co se teď mezi ním a Inou odehrálo ho dusilo, nikdy...nikdy se přece nehádali...nikdy na sebe nekřičeli...to všechno až teď poslední dobou...co je z něho úchyl...
Přidala se ke všem Mirovo pocitům ještě i lítost a on znovu stočil oči ke své žěně.
Seděla nehnutě s očima upřenýma na pódium, co se tam děje, ale evidentně nevnímala i přes šero,které klubem vládlo, nemohl Miro slzy které se se jí i přes veškeré snažení,je skrýt, koulely po tvářích.
...Veď ju má rád...přeco sa pýtá......cítil se Miro opět jako v kleštích a marně se pokoušel vytříbit všechny svoje pocity.od lásky, smutku až po uraženost a nenávist k sobě samému.
Slzy na Ininých tvářích ho, ale drtily nebyl zvyklý na to aby plakala a už vůbec né kvůli němu a tím, že tohle všechno co se teď mezi nimi děje má počátek jen u něho samého, mu jasné bylo, i přes to jak moc jeho ego před chvílí utrpělo.
Miro trochu vzdychl a poposedl na své židli tak aby dosáhl na Ininy ruce položené na stole.
I přes to, že se stále cítil dotčený, něco mu říkalo,že teď je to na něm.....
"Pojdeme hej?..Prosím nechcem tu byť" položil svou ruku na Ininy a pokusil se vyhnout jejím smutným očím.
"Hm.." špitla Ina a neznatelně kývla.
Měla tolik odhodlání...tak moc přemýšlela a pak stačila jedna...vlastně první otázka a zase na ní křičel, sliboval přece,že už nebude...co udělala špatně? Že se zeptala jestli jí má rád? Přece neřekla, že je impotent, tak proč zase tak vyjel a co myslel tím,že by se divila?.....Přemýšlela a sledovala svého muže,který se sám vydal za číšníkem aby zaplatil.
....Možná opravdu vybrala špatné místo...možná se neměla tak ptát...možná...možná...možná....A co teď?...Půjdou domů a lehnou si každý znova do jiné postele?... sevřelo se Ině srdce a mlčky přijala Mirovu nataženou ruku za kterou jí stejně tak jako ji sem přivedl, ale teď už o něco něžněji ven z klubu zase odváděl.

Tentokrát se neptal Miro Iny a i přes to,že vypil téměř celé jedno pivo sedl za volant a počkal až se Ina usadí a zapne si bezpečnostní pás.
"Pojdeme domov hej a nepláč Ina..." začínal Miro, alespoň zdánlivě a v téhle chvíli si to i myslel, přebírat kontrolu nad celou situací tak, jak byl vždycky zvyklý a trochu se k Ině naklonil.
"Mám ťa rád.." zašeptal a téměř okamžitě vrátil svou pozornost k volantu a šlápl na plyn, nebýt tak pozdě večer zajel by ještě pro Marínku, chce mít svojí holčičku u sebe a né někde u jakési ženské, nedá si své sluníčko nikým vzít...najednou jakoby zase cítil,že teď...pokud opravdu nechce o své holky přijít...je to na něm.....alééé co má tedy dělat?...Už tolikrát si sliboval,že víckrát nepodlehne a ...stejně to nedokázal....

"Taky tě mám ráda..co se s námi děje Miro?..." nevydržela už Ina to šílené mlčení a sotva se ocitli v jejich malé předsíňce o krůček se ke svému muži přiblížila.
"Jááá..neřekla jsem přece, že si....tamto...vím,že se to stává...nechtěla. jsem...nevěděla jsem....že ti to tam bude vadit....já chtěla...jsem si jen....popovídat...Miro ...já....mám pocit...prostě,žeee.... se s tebou něco děje...jááá....chci jen vědět co...." zvedla Ina oči ke svému muži a a zadívala se do těch jeho sklopených.
"Proto...jsem se ptala...jestli...mě máš rád....nechtěla jsem ti ublížit...mám ...měla jsem....strach,že....že třeba....že...." šeptala Ina a lehce své dlaně položila na Mirovo boky.
"Čo Ina?.." zeptal se Miro stejně tiše a jakoby mu to rázem došlo.
....Bojí sa že jej som neverný....bohááááá.... projelo Mirovi hlavou a svými dlaněmi chytil její ruce na svých bocích.
"Nemám inú moja....milujem iba teba.." šeptal už do Ininých dlaní,které si zvedl ke svým ústům a pokoušel se rychle přemýšlet.
....Myslí si,že som jej neverný....niesom a nebudem...len ........ to že som bol sa nesmie dozvedieť,vyskočila mu v mysli opět Zdenička,která byla svými zprávami a teď už i výhrůžkami,že jí neodpovídá stále velmi vytrvalá. Miro se jí,ale teď odmítal zabývat a i přesto,že věděl,že zas bude na fb i mobilu spoustu zpráv,toužil tuhle houlku vymazat z paměti.
"Nemám inú Inuška" zopakoval a pomalu svou ženu za ruku odváděl do obýváku,kde se vedle ní posadil na sedačku.
Doufal,že tím svou ženu přesvědčil a její otázky ustanou Ina, ale ačkoli jí svým způsobem spadl kámen ze srdce a Mirovi to co jí právě řekl věřila, chtěla vědět proč je tedy takový jaký je a trochu ke svému muži v obýváku, který osvětlovala jen malá lampička poposedla.
"Co se tedy s tebou děje?..." špitla a ikdyž se jí žaludek trochu svíral podívala zpříma svému muži do očí.
"Nič..Ina,čo by malo..nič.." začínal být Miro zase trochu nervózní a Ininy nové otázky ho opět značně znepokojily.
....Boha to jej nestačí, čo som jej povedal... mám ju rád...iba ju...nemám inú a nechcem inú...to jej to nestačí?....začal Miro opět v duchu panikařit a jeho dech se trochu zrychlil.
"Opravdu?..Jestli...je něco s čím bych ti mohla pomoct...Miro...lásko,řekni mi to...všechno má přece řešení...a když říkáš,že v tom není nikdo další....."
"NIEJE INA ...NIEJE..." vyhrkl Miro zase příliš hlasitě,ale v zápětí se zarazil.
...Musí sa upokojit,veď už bol celkom v pohodke...nenechá sa rozhádzať.... ona predsa nič nevie..... pokoušel se nedat na sobě znát svou novou rozhozenost a s hlasitým výdechem pevně stiskl víčka..
"Dobře..." špitla Ina, které se pod Mirovým novým výpadem znovu sevřel žaludek a ze sedačky se zvedla.
"Počkaj Ina.." uvědomil si Miro, že to zase nejspíš přehnal a chytil svou odcházející ženu za ruku.
"Vykoupu se..." šeptla Ina a opatrně svou ruku z Mirovo vytáhla.
"Do riti..." nakopl Miro nohu stolku a sevřenou pěstí praštil do sedačky.

"Proč si mi je vlastně dával,vždyť na mě jen křičíš, nesmím se tě na nic zeptat,nic říct,umíš na mě poslední dobou jen křičet..říkáš,že mě máš rád,ale mě to tak nepřijde...když teda nemáš jinou ..tak proč to děláš?....Já tě miluju ...mám tě ráda...a ty mi nedokážeš ani věřit a říct mi co ti je....tak když mi nevěříš....." nedořekla Ina,která se právě vrátila z koupelny a s pláčem se před Mirem, který stále seděl na sedačce se zakloněnou hlavou svezla ve "své" noční košilce a novými šaty v ruce na koberec.........

Pokračování příště..........................

Barbie 44.část

20. února 2014 v 19:49 Barbie
Miro seděl v přítmí klubu u malého stolečku naproti své ženě a nervózně kolem sebe těkal očima.
Mlčel..... a Ina taky, sledovala jen jeho tvář a ruce sepjaté na stolku, které co chvíli stiskl tak, že mu zbělely klouby na prstech.
"Mirooo..." nevydržela už Ina rostoucí napětí a jemně svou ruku přes stolek položila ty Mirovo klínící se do sebe.
Věděla, že to nebude jednoduché, ale.že se bude Miro zase chovat tak divně..nebo snad ještě divněji, .jenom proto,že ho vzala sem, jí ještě víc znervózňovalo.
Zná ho přece tak dlouho a myslela,že ho zná dobře...nikdy by neřekla,že styl téhle zábavy mu bude nějak vadit...
"Miroooo..." zopakovala Ina a Miro by musel být úplně hluchý a hloupý aby v jejím hlasem neslyšel nervozitu a strach,který jí začal přepadat.
....Co udělala špatně, že je takový? Přeci jen chtěla....pobaví se uvolní a popovídají...myslela,že si konečně vysvětlí co se to teď děje, že, že ona konečně pochopí proč Miro poslední dobou chová tak divně a třeba, třeba když budou chtít...určitě....byla o tom přesvědčená...najdou nějaké řešení anebo alespoň ona ho pochopí a nebude se trápit a mučit v nejistotě, že....už jí nemá rád....
"Mirooooo, slyšíš?..." stiskla Ina Mirovo ruce a podívala se do jeho zvláštního výrazu v obličeji.
"Hm..."zaregistroval Miro konečně,že na něho Ina mluví a sklopil oči k jejich na stolku spojeným rukám.
Cítil se příšerně,dusilo ho tohle prostředí...jeho úchylka...a ačkoli ho cizí muži v ženských šatech nevzrušovali ani nijak nepřitahovali, nabírala obludných rozměrů a Miro se cítil čím dál tím víc napnutý...proč sem vůbec chodil...proč neřekl, že sem nechce...proč sám vzal Inu za ruku a šel....protože už nemohl poslouchat to její věčné ...Co ti je? Ono ti vadí?....Bohá proč nezůstal doma...zešílí tady......
"Tak co to bude..." vyrušil Mira číšníkův hlas a on byl na jednu stranu rád,že, alespoň pro tuto chvíli nemusí zvednout oči ke své ženě, která ho stále mučí nějakými otázkami a jemu přitom svědomí nedovoluje se na ní ani podívat...
"Pivo.." procedil mezi zuby a znovu se zadíval na ruce,které Ina z těch jeho zatím nesundala.
"Jááá...dám si džus...pomerančový.." bylo Ině jasné,že musí jít do nealka a na okamžik zalitovala, že se uvázala na řízení a nevzala raději taxík,kdyby si dala třeba víno...možná by se trochu uvolnila.a rozhovor na který se chystala a který ani pro ní nebyl ničím jednoduchým, by možná potom byl snadnější.
Přemýšlela Ina, ale věděla, že tak nebo tak, chce si s Mirem prostě promluvit....možná opravdu měla vybrat klidnější místo,ale opravdu si myslela,že když se napřed půjdou pobavit, bude vše snadnější.Teď už o tom, ale obzvlášť po tom jak se Miro choval,když zjistil kam mají namířeno choval, přesvědčená nebyla a i to jí velmi znervózňovalo, že vybrala špatné prostředí a její muž sem sice šel, ale zřejmě jen kůli ní, že nechtěl se hádat, nechtěl jí kazit radost, nechtěl dělat ještě větší dusno a tak jí prostě chytil chytil za ruku a odtáhl dovnitř...cítila jak pevně jí svírá ruku, jak je to celé "na silu"..jak Miro s oblibou někdy říká a teď tu sedí a ona vidí jak se tu vůbec necítí....
"Miro,já jsem fakt nevěděla,že ti to tu bude vadit..." promluvila Ina konečně a uhnula číšníkovi, který právě přinesl objednané pití.
""Nevadí..." procedil Miro mezi zuby a vytáhl ruce z pod těch Ininých aby se napil piva a konečně tak zvlažil ústa,která se mu uvnitř celá lepila.
Ina svého muže sledovala a jakmile odložil svůj půllitr zpět na stůl znovu vzala jeho ruku do své.
"Miro..já...chtěla jsem....máš mě ještě rád?" Ina se pokoušela volit slova, ale nakonec svou otázku vypálila přímo a pohled kterým se vpila do Mirova obličeje mluvil za všechny pochybnosti nejistotu jakou za poslední dobu zažila.
"Čooo..?" vydechl Miro,který takovou otázku nečekal ani v těch nejbujnějších představách a konečně i on zvedl svůj pohled přímo k očím své ženy.
"No jestli mě máš ještě rád?.." zeptala se Ina znovu, teď ale o něco tišeji.
Překvapený pohled jejího muže jí zarazil a v Ině se mísily pocity.
....Proč se tak diví?..Překvapila jsem ho?..Je jeho svědomí čisté?...
"Ako sa možeš takto pýtať Ina? " mračil se Miro a najednou jakoby se ho Inina otázka dotkla a jeho vlastní nervozita a pocit viny ustoupil kamsi do pozadí.
"Ako?...Ptáš se ako Miro? .........." upínala Ina dál oči na svého muže,chtěla mu říct,jak divně se chová, že se v něm poslední dobou nevyzná,ale byl to Miro,kdo jí nenechal domluvit.
"No ááááno Ina to sa pýtam,kto ti čo nahovoril? " Miro cítil jak mu začínají hořet tváře a jeho mylná představa,že Ina naráží na Zdenu mu svírala žaludek.
"Nikdo Miro,kdo by mi měl co říkát?...Nebo je snad něco co by mi mohl někdo říct?" zadrhl se Ině hlas a i jí se při představě,že jí je Miro opravdu nevěrný sevřel žaludek.
"Nieee, jasné, že nie." chytil se Miro stébélka,které mu Ina nahodila a jeho žaludek se ještě jednou zhoupl.
"Tak proč, Miro si takový...takový..." hledala Ina slova a trochu víc Mirovu ruku stiskla.
"Aký?..." vypálil Miro snad až příliš prudce a tělem mu projely všechny jeho selhání co ho poslední dobou drtily na padrť...
"Divný...jiný než dřív...někdy tě vůbec nepoznávám.." Ině se znovu zadrhl hlas.
...Né nechce se hádat...jen to né....nechce aby se jejich rozhovor ubíral tímhle směrem...néééé nepřišla se hádat......znejistěla Ina a přemýšlela jak rozjitření,které se mezi ně dostalo zahnat a pokusit se hovor nasměrovat do klidnější linie.
...Nemůžou se hádat,tím nic nevyřeší...
Miro už měl,ale svou představu a když tedy nic neví o Zdeně, bylo mu okamžitě jasné na co Ina naráží.
"No jasné aháááá,,sa mi nepostavil.....a už som iný..." zasyčel a najednou jakoby se veškeré Mirovo hroucení přeměnilo ve výbušnou směs a on cítil jak mu tělem neovladatelně lítají blesky.
Představa,že Ina naráží na jeho impotenci ho doslova nadzvedla ze židle a Miro cítil jak nad sebou ztrácí kontrolu.
Pevně přitiskl svou druhou ruku na tu Ininu,která mu na stole držela tu u půllitru a naklonil svůj obličej téměř až k tomu Ininému.
Jestli si do téhle chvíle své sexuální selhání vyčítal a trápil se jím..teď utrpělo jeho ego a i přes to, že Ina nic takového vlastně nevyslovila, Miro si byl prostě jistý.
"A čo ty...ty ma máš rada? Som predsa impotent... a kto vie čo ešte...možno by si sa čudovala.." drtil Miro mezi zuby a nebýt hlasité znělky,která oznamovala příchod konferenciérky na malé pódium, slova,která se Mirovi tlačila na jazyk by ho teď už zřejmě mrzela.
"Sedni si..." zaslechl už jen Inin tichý hlas a jakoby se v něm zase cosi přeplo dopadl při pohledu do Ininých očí zalitých slzami zpátky na svou židli.......

Pokračování příště.............

Barbie 43.část

19. února 2014 v 11:59 Barbie
"Inuška ja..." doploužil se Miro ke koupelně a jen tak v boxerkách doslova "visel" na svých vlastních nohou,které ho né a né unést.
"Miro..oblíkni se prosím.." trvala Ina na svém a i když její tón byl sice prosebný, pohled kterým sjela Mirovo nahé tělo byl naprosto nesmlouvavý.
I jí se,ale při pohledu na téměř zhrouceného Mira,svíralo srdce.
....Tolik o všem přemýšlela.......tolik se snaží nedělat unáhlené závěry...tolik by chtěla rozumět tomu co se s ním teď děje...ale co když...co když už jí opravdu nemá rád a co když.....zabředala Ina znovu do bolavých myšlenek a při pohledu na odcházejícího Mira zpět do ložnice,který šoural nohy jako stařec, pohodila hlavou.
....NE jestli to tak je chce to vědět...nechce se trápit a utápět v nejistotě.....udělala dobře,že si v práci vzala ty lístky na tu show, napřed se oba odreagují a pak si někde sednou, možná přímo v tom klubu a budou si povídat.....uvažovala Ina dál a sáhla po svých nových šatech.

Miro seděl v černých džínách a černé košili na posteli a s prsty propletými mezi svými koleny odevzdaně čekal až se jeho žena v koupelně doupraví.
.....Boha nikam nechcem....čo..přečo to robí....vie snáď niečo...prečo mu to nepovie priamo...prečo chce ísť von?...BOHA čo keď táááá tááááá....čo keď s ňou hovorila....nie ako by....no čo keď predsa....lebo čo keď...niekto ho videl na tom hoteli....nie to isto nie....čo keď.... predsa na ňu kričal....nepostavil sa mu....čo keď už s ním nechce byť...možno si našla niekoho kto nieje impotentný úchyl.....panikařil Miro znovu až ho poléval studený pot a katastrofální scénáře nabíraly na obrátkách.

"Pojď.." natáhla Ina k Mirovi,který stále seděl se sklopenou hlavou,ruku a raději se sama sehnula aby svou dlaň spojila s tou svého muže.
"Pojď.." zopakovala a s jemným tlakem se pokusila Mira z postele zvednout.
"Inuška ja......prečo si si ich zobrala?" chtěl Miro ještě proti vycházce protestovat,ale pohled na Inu v jejích nových šatech jím naprosto otřásl.
Že by si Ina vzala na sebe nové šaty od něho,bylo to sice logické,ale také to poslední co Mra v jeho úvahách napadlo.
"Cooo..proč jsem si vzala?" nechápala Ina a udiveně se na svého muže podívala.
"No toto...tie šaty...prečo...mala si ich včera celé popoludni aj večer.." přestával se Miro kontrolovat a cítil jak ho polévá horko.
"No to měla..no a to vadí?" nechápala Ina dál a trochu se na Mira zamračila.
...Co dělá? Vadí mu to? Proč?... přemýšlela v duchu a sledovala Mirův zvláštní výraz v obličeji.
"Mám si vzít něco jinýho?.." pozvedla Ina obočí a i když vůbec nechápala, jakoby právě věděla, jak moc je to teď důležité.
"Prosím.." vydechl Miro celé jeho tělo jakoby se vznášelo v bublině ze které neuvěřitelnou rychlostí ubývá kyslík.
"Dobře.." špitla Ina a pustila Mirovu ruku ze své.
Pomalu pak došla ke své skříni a krátká černá sukýnka s bíločernou puntíkatou halenkou vystřídala černé šaty na ramínka.
" Už můžeme jít?" zeptala se pak tiše svého muže,který stál stále na to samém místě a cítil jak se "led" pod jeho nohama nebezpečně prohoupává a praská.
"Hm..." přijal Miro opět ruku své ženy a bez jediného slůvka oba vyšli z bytu.

"Budu řídit " zamířila Ina k Mirovo Audi a nastavila dlaň pro klíčky od vozu.
Miro neprotestoval,cítil se tak zle,že neměl nejmenší sílu cokoli říkat natož své ženě jakkoli odporovat.
Srdce mu bušilo na poplach a žaludek se svíral takovou silou,že kdyby ho teď Ina odvezla na kraj světa a nechala na pospas osudu jen by tak rezignovaně seděl a čekal na svůj osud.
...Boha ako to mohol urobiť...povedať jej aby sa prezliekla....

"Máme ještě čas Miro,než to začne...sedneme si nahoře nad klubem a dáme si kafe,ano?" promluvila Ina po jízdě plné mlčení a Mirovi nezbylo než kývnout.
Nechtělo se mu vůbec nic...koukat...dýchat...mluvit....přál si usnout a už nikdy se neprobudit...o čem si Ina chce povídat? A co než začne?...Boha....on přece nemá sílu vůbec na nic selhal úplně ve všem je k ničemu tak co teď bude? Ina na to už přišla jinak by Marínku nedala nikam...k žádné kolegyni...chce se s ním rozejít a malou už mu vzala....už mu jí nechce nikdy ukázat...
Hysterické myšlenky opět přepadly celé Mirovo já a on se se skloněnou hlavou vysoukal z auta ven.
...Kde to jsou?..Kam ho to vede?...Nikam nechce... BOHAAAAAAAAAAAAAAA... vytřeštil Miro oči na vchod klubu vyzdobený fotkami z různých vystoupení, ze kterých se na něho smály mužské tváře v ženských šatech.
"ČO TO JE INA?" vyhrkl a prudce se zastavil u vchodu.
"Co..." Ina zas trochu nechápala a znovu sledovala Mirovu naprosto sinalou tvář.
"ČO ASI TOTO.." mávl Miro rukou směrem k fotkám a několikrát za sebou zamrkal očima.
"Dostala jsem v práci lístky..." zamrkala očima i Ina a nechápavě zakroutila hlavou.
"Vadí ti to? " ptala se dál a trochu Mira zatlačila dál od vchodu.kde právě procházel pohledný muž v kostýmu. a Miro nekontrolovatelně vyfoukl nosem.
"Ježiš...nevěděla jsem že ti tohle vadí.." zvýšila Ina hlas a otočila se za procházejícím tranvestitou.
A přesto, že se celou dobu tak moc snažila zachovat klid a upřednostňovat rozum před emocemi i ona už ztrácela trpělivost.
"Miro sakra..co je to s tebou?" stoupla si Ina na špičky tak,že se jejich nosy málem dotýkali Mirovi otázku do obličeje vyloženě zasyčela.
"NIČ.." vycenil Miro zuby a pevně Ině stiskl ruku za kterou jí vzápětí doslova táhl po schodech,které vedly přímo do klubu..........

Pokračování příště.............

Barbie 42.část

18. února 2014 v 17:35 Barbie
Ina ležela na sedačce a tentokrát to byla ona kdo nešel spát do ložnice.
Konec svého narozeninového dne si tedy rozhodně představovala jinak a i přesto,že jí srdíčko svíral smutek a ona polykala slzy,které se jí stále tlačily do očí,pokoušela se přemýšlet.
Nechápala sice co se Mirem poslední dobou děje,proč je jeho chování tak divné a on se jednou naprosto jedinečný manžel,otec i milenec a vzápětí se vše otočí o sto osmdesát stupňů tak, že ho vůbec nepoznává.On se pak omlouvá je plný lásky a ona cítí,že to myslí upřímně a má jí rád,ale pak se to celé opakuje a to prostě nechce...nechce žít v tom,že nebude vědět jak se její muž zachová v příštích minutách.Má ho moc ráda,záleží jí na něm,ale chce zpět toho Mira,kterého si před pár lety brala a který takový byl ještě nedávno a jestli je jí opravdu nevěrný...tolik holek ho přece svádí...pak to chce vědět a ať si tedy klidně jde...držet ho nebude....Ale musí přece zabojovat, nechce to nechat jít dál tímhle směrem...už teď se trápí a dokud ještě nějakou důvěru ve svého muže a jejich lásku má....musí s tím něco udělat...už jen kůli jejich Marínce...visí na svém tátovi...né přece by Miro svou holčičku neopustil....
Přemýšlela Ina a unaveně se otočila na levý bok....možná by se měla pokusit trochu spát...za chvíli vstává do práce...

Ani Miro nespal, jen tupě zíral do stropu ložnice a nenávist, kterou cítil k sobě samému jakoby v něm nabývala obludných rozměrů a pokoušela se ho sežrat za živa.
Tak moc toužil být jako dřív..mít zpátky svůj život...zavřít oči a vymazat z paměti všechno to nadpozemské co za poslední dobu zažil...o čem nevěděl, že může být tak uchvatné, ale také to čím své ženě ubližuje a to on nechce...nechce....tolik ho to užírá a ještě ke všemu...tá krava...čo to urobil,že jej podľahol a ona teraz...nedá mu pokoj, čo keď sa to Ina dozvie...čo keď sa všetko dozvie..zabalí mu kufre....ku všetkému ešte tak veľa by chcel späť treba len časť svojho pokladu....co si teď počně...nemá nic.....nie veď som hovoril,že už nikdy viac.....
Bojoval Miro sám ze sebou a tíseň která ho celého svírala mu doslova brala dech, stejně tak jako prázdné místo vedle něho v posteli.
....Však zlyhal...Inuška bola taká nežná on....ani sa mu nepostavil.....bohááááá...myslel iba na to, že to ona má na sebe "jeho " šaty....čo si teraz asi myslí,že ju nemá rád?..... propadal Miro zoufalství a pocit, že už nikdy se své ženě nedokáže podívat do očí ho doslova zabíjel.

Miro ležel v posteli otočený zády ke dveřím a skoro nedýchal. Slyšel Inu jak se Marínkou vypravují do práce a školky a trnul,že se otevřou dveře a Marínka jako obvykle skočí k němu na postel.
Tolik svojí holčičku miluje,teď...,ale toužil po jediném ....být sám...kdyby sem jeho maličká přišla musel by vnímat i svou ženu a to by nezvládl......
Když, ale uslyšel v předsíni Inin hlas, který Marínce vysvětloval, že má nechat tatínka spinkat, protože je nemocný, zastavilo se Mirovi srdce.
...Tak predsa sa hnevá....bylo jediné co ho napadlo pevně stiskl víčka.
Ještěže dneska nemá žádné povinnosti, nic by nezvládl...nemá sílu snad ani dýchat,,,,přichází o vše co miluje, jen proto,že je , úchylák a nevěrník a teď i impotent......
Propadal Miro beznaději a jak privinile-jak malý kluk, která se bojí že provedl něco co se nemá se choulil po dekou.
Najednou nevěděl jestli bouchnutí dveří, bez slůvka rozloučení a pusy od malé Marínky mu přineslo nějakou úlevu.

"Mirooo" skláněla se Ina nad svým mužem a trochu zatřásla zatřásla jeho ramenem.
...Spí? Ježiši...není mu něco?...Od večera co se odploužil do ložnice a spaly každý zvlášť ho neviděla...ovládl Inu strach a dlaní se dotkla Mirovy tváře.
"Mirooo" zopakovala a znovu svou ruku přemístila na Mirovo rameno s kterým zatřásla mnohem důrazněji.
"Čo...." olízl si Miro rty a když otevřel oči díval se přímo do těch Ininých.
"Pane bože..myslela jsem že ti něco je" oddychla Ina a posadila se ke svému muži na postel.
"Zaspal som.." hlesl Miro a své oči od Ininých stočil k oknu.
"Miro..." nenechala se Ina, která stejně tak jak v noci, přemýšlela hodně i dnes v práci a dlaní Mirův obličej okamžitě přetočila zpět ke svému.
"Nechceš mi něco říct?..." zeptala Ina přímo a ikdyž i v ní byla docela malá dušička,nehodlala už, ale ustoupit....má ho ráda a ona za svou rodinu bojovat bude a jestli bude on chtí jít......Ina raději tuhle myšlenku utnula a dál sledovala tvář svého muže..
"Som ustatý Inuška, nespal som celú noc.." špitl a pokoušel se nevnímat Inin naléhavý pohled.
"To ani já Miro...aleeee děje se něco čemu nerozumím a rozumět chci.....takže Marínka je u Yvety...ty vstávej a půjdeme ven ano? " Pohladila Ina Mira po tváři a odhodila deku,kterou byl přikrytý.
"Čo..!!!" vykulil Miro trochu oči....nikam se mu nechce...nikam nejde...nie....burcovalo se celé jeho já....a ako že...kde je Marínka?...u Yvety?...Inina kolegyně...prečo?...Nie !!!! Čo chce Ina riešiť...prišla snáď na niečo?...chce sa s ním rozísť...
Panikařil Miro a sledoval Inu,která se ho dál na nic neptala a otevřela jeho škříň.
"Vem si něco...normálního..tenhle večer bude náš..." usmála se a odešla do koupelny aby i ona se trochu upravila.
.....NORMÁLNÉHO...BOHAAAA AKO TO MYSLELA....šílel v duchu Miro a jen velmi neochotně se zvedl z postele.........

Barbie 41.část

17. února 2014 v 12:13 Barbie
Večer si Marínka přála pohádku od "narozeninové" maminky a Miro měl tak možnost konečně zůstat chviličku sám.
Seděl v obýváku na sedačce a pokoušel se rozehnat myšlenky,které se mu v hlavě rojily jak zběsilé a on se zas cítil jako v kleštích...tolik si přál aby až po tom co do popelnice vyhodil boty a on Ině dá šaty a vrátí košilku, všechno zmizelo a on se zase cítil jako dřív...ale nééé je to ještě horší...už nemá nic---nic co by ho přivádělo do těch nadpozemských pocitů s čím by se jen on sám zavřel někde v koutěcku........
Miro sklonil hlavu do dlaní a i když věděl,že je to špatné a on se zas bude cítit provinile,toužil své bohatství získat zpátky.
Znovu se na sedačce napřímil a sáhl do kapsy kalhot kde ho zatlačil mobil,který si tam pro jistotu před Inou schoval a zadíval se na jeho displej.
"Do riti..." zabrblal vztekle a zakroutil hlavou když si přečetl,že má dalších pět zpráv a ještě k tomu několik nepřijatých hovorů.
....Zasa tá krava,isto...pomyslel si a nejraději by vše okamžitě a bez čtení vymazal...
"Hm,som si to myslel..." zabrblal Miro když zjistil,že všechny nepřijaté hovory jsou od Zdeničky a s povzdechem otevřel přijaté zprávy.
"Jasné no..."plácl Miro mobilem vedle sebe na sedačku právě v momentě kdy se ve dveřích objevila Ina a přisedla si ke svému muži.
"Copak? Něco se stalo?" zeptala se tiše a položila svou dlaň na Mirovo stehno.
"Nie nič moja, nič.." zastrčil Miro rychle mobil zpátky do kapsy a nejistě se na svou ženu usmál.
Ina měla na sobě stále své nové šaty a Miro cítil zvláštní neklid...nebyl to,ale pocit vzrušení ani touhy..najednou jakoby se na šaty, které byly jeho bohatstvím a které má teď někdo jiný bál,nebo prostě nechtěl ani podívat...
Mám snad strach? Nebo co to je?..... přemýšlel Miro v duchu a zvláštní pocit,který začal prostupovat jeho tělem byl tak divný a pro něho zatím nepoznaný,že se opět začínal ztrácet sám v sobě...
Cítil se najednou tak podvedený a okradený...
A ačkoli věděl,že by teď měl Inu vzít kolem ramen,nedokázal to a aby svou levou ruku nenápadně zaměstnal raději s ní sáhl pro sklenici džusu,která stála na stolku.
"Hm.." špitla Ina a přitiskla se k Mirovi trochu těsněji.Cítila se na rozdíl od svého muže dobře.
...Má dnes narozeniny ,dostala krásné dárky a i když v ní ještě dopadal nepatrný smutek z jejich včerejšího nedorozumění...Miro se přece tak snažil aby vše napravil....né určitě to tak nemyslel,je toho na něho poslední dobou hodně..a jak říká...má starosti v kapele a to vždy bývá podrážděný..i když takhle na Inu ještě nikdy nevyjel a vlastně i dnes málem i na Marínku,ale bylo vidět,že si to včas uvědomil..je to trochu divné,že i na malou...
přemýšlela Ina.ale raději tyhle myšlenky zavrhla a něžně Mira po stehni pohladila.
Miro cítil bříška Ininých prstů,která jemně přejížděla jeho stehno stále víš a víš a napětí,které ho stále víc a víc pohlcovalo,ale nemělo s touhou nebo vzrušením vůbec nic společného.
Miro si vzpoměl jak před nedávnem před svou ženou utekl přímo z koupelny a celý se otřásl.
...Boha prosím...nie..." žadonil v duchu zoufale a ač se snažil sebevíc pohled na Inu v "jeho" šatech ho spíš deptal než aby v něm vyvolával touhu po milování....
A i když se mu nakonec podařili sklenici vrátit zpět na stolek a položit Ině ruku kolem ramen, celé jeho tělo jakoby rázem ztuhlo a Miro skoro nedýchal.
...Boha nie ..prosím..ja teraz nemožem.... tlouklo mu srdce na poplach a s vypětím všech sil se snažil nesundat Ininu ruku ze svého necitlivějšího místa.
"Je ti něco?" zaptala se Ina tiše po chvíli marného snažení a podívala se Mirovi do strnulého obličeje.
"Nie..nie..Inuška...prepáč prosímťa...ja..ja..." koktal Miro a trochu se od Iny odsunul.
"To nic lásko...to se přece stává.." usmála se Ina trochu smutně a uvolnila ruku z Mirova klína.
"Já pojdem si ľahnúť...prepáč moja...lúbim ťa.." přivřel Miro oči aby Ina nezpozorovala slzy, které se mu do nich tlačily a opatrně,tak aby své ženě co nejméně ublížil vymanil se z jejího objetí, nedokázal tu už sedět a snažit se nedat najevo jak ho to celé rozdrtilo a on se cítí naprosto zhrzený, okradený, chudý a na druhé straně jako ten největší bídák co umí své ženě jen ubližovat i přes to jak moc jí miluje se s ní teď v den jejích narozenin nedokáže ani pomilovat.
Miro se zvedl ze sedačky a aniž by se na svou ženu byť jen jediným pohledem podíval protáhl se kolem jejích nohou.
"Dobrú noc moja.." špitl a v téhle chvíli se opravdu nenáviděl.

"Dobrou..." šeptla i Ina tiše a sledovala svého muže,který se z obýváku doslova ploužil.
...Co to s ním zase je?... Vždyť odpoledne...odpoledne a včera v noci byl jiný....tolik lásky jí dal najevo...asi opravdu má nějaké starosti...ale...aleeee vážně v kapele?....však chová se tak divně poslední dobou...je tak náladový.... a ...co když opravdu?...Vždyť teď když přišla zase rychle schovával mobil do kapsy...schovává si ho poslední dobou pořád...myslí si snad že si toho nevšimla, že s ním chodí v kapse i na záchod a to kvantum zpráv co mu tuhle přišlo?...
začaly znovu Inu přepadat bolavé myšlenky a i jí se stejně tak jako Mirovi ve vedlejší místnosti plnily oči slzami.........

Pokračování příště..........