KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Březen 2014

Lhářka 21.část

31. března 2014 v 10:03 Lhářka
"To ma mrzí.." sklonil se Miro blíž k Natálce a lehce se svými rty dotkl jejích.
...Tak preto... ...přemýšlel v duchu nad důvodem proč mu Natálka stále utíká a i když se mu na malý okamžik zdálo, že před jeho pohledem uhnula, ani ve snu ho nenapadlo o jejích slovech pochybovat..
....Pomože jej ako to len pojde......objal Miro Natálku trochu pevněji a přitiskl rty na její ouško.
"Neboj sa, všetko sa dá.." zašeptal a jazykem její ouško něžně obkroužil.
Natálce projel tělem blesk a celá se prohnula.
...Zas ten úžasný pocit.....to zvláštní napětí, které jí příjemně a krásně napíná tělo, šimrání kolem žaludku co se soustředí tam ..dole......nedokáže odolat....každé Mirovo pohlazení......polibek....něha , kterou se jí dotýká, ta nepoznaná krása co jí celou pohlcuje....... a ona......ona mu lže..... nechce, ale musí......neměla by tohle dělat.....ne....chce to....chce to...chce..... tak moc chce.....
Nedokázala Natálka už tok svých myšlenek jakkoli regulovat a pod jemným tlakem Mirova těla se nechala položit na od sluníčka vyhřátý kámen. Trochu to tlačilo, ale blízkost člověka pro, kterého její srdce začínalo bezezbytku tlouct, vynahradila veškeré nepohodlí a Natálka se tak oddala svému druhému nejkrásnějšímu milování v životě.

"Oooo.." vzdychl Miro s úsměvem a s naprosto bolavými a červenými koleny trochu nadzvedl.
....Možná už se nikdy nepostaví.... napadlo ho a sehnul se k Natálce ještě pro jeden polibek.
"Naozaj už chceš ísť..?" zašeptal a nadlehčený rukami se jí zadíval do očí.
"Hm, promiň.." špitla Natálka aniž by své oči odtrhla od Mirových a přejela něžně dlaní jeho tvář.
"Já..." pípla, ale Miro jí přerušil dalším polibkem.
"Ja viem musíš..." dodal tiše a s námahou se vedle Natálky posadil.. vzápětí se ale otočil, aby i jí pomohl se z tvrdého kamene posadit a ještě jednou obejmul její nahá ramena a něžně se k ní přitulil.
"Pozri.." ukázal na průzračně se třpitící jezírko a usmál se.
"A to som pôvodne chcel, že sa okúpeme, je isto teplá..." sjel Miro dlaní z Natálčina ramene až na její loket a trochu víc její nahé tělo přitiskl na své.
"Faaakt..? " usmála se Natálka a uvědomila si,že koupat se u vody byla naposledy se svou maminkou.
....Už je to tak dávno.... zabolelo Natálku u srdíčka a aniž by nad tím nějak víc přemýšlela zvedla se a pomalými krůčky vykročila směrem k jezírku.
....Ještě malou chviličku a pak...pak už budou muset jet....musí pro Jeníčka...
Miro ještě chvíli seděl na teplém kameni a lačně sledoval Natálčinu nahou postavu, která se jen velmi pomalu nořila do příjemně vyhřáté vody.
....Boha... vzdychl v duchu a cítil jak se mu tají dech.
...Je taká...taká.... nádherná... nespouštěl oči z jejího zadečku a i on se pomaloučku zvedl na nohy u kterých už omačkaná kolena přestal naprosto vnímat.

"Uvidím ťa zajtra?" zeptal se Miro, když si Natálka vymínla,že zbytek cesty pojede tramvají a on zastavil u zastávky, která byla jen malý kousek od jejího domu.
.....Aj tak viem kde bývaš.... usmíval se Miro v duchu a položil svou dlaň na Natálčino koleno.
"Zítra....zítra nemůžu..." pípla Natálka a Mirovu ruku na svém koleni pohladila.
....Tak ráda by se s ním znovu sešla, ale nééé...nejde to...nemůže se s ním vídat každý den, musí být taky s Jeníčkem, svým chlapečkem, nemůže ho přece pořád dávat k paní Řeháčkové.......
"Aaaaaj...nevydržím to..." našpuli Miro laškovně rty a trošičku se zamračil.
....To ako zajtra nie a pozajtra tiež nie, lebo hrám kdesi v Južných.... vracím sa až v nedeľu...tak to nie.....špulil se dál a v hlavě mu zrál nápad, který se rozhodl okamžitě realizovat.
....Tak dlho čakať nebude.....
"Nooooo, som niečo vymyslel..." začal Miro opatrně a po očku sledoval, jestli nejede tramvaj do, které by mu Natálka utekla, ještě než jí vůbec stihne říct, že by vůbec nebylo špatné kdyby pozítří na ten koncert jela v sobotu s ním.
"Já nevím Miro.." zarazila se Natálka a nejistě zamrkala očima.
...To nemůže...co Jeníček....musela by ho nechat u paní Řeháčkové přes noc....noo už tam spinkal, ale to....neví, jesli by to šlo, ale tak ráda by s ním jela....
Přemýšlela Natálka a sáhla po kličce otevírání dveří.
...Jede tramvaj....
"Já...já ti napíšu..." vyhrkla a než se Miro nadál byla z auta venku a rozeběhla se k tramvajové zastávce.
"Bohááááááá.." zakvílel Miro
....Toto sa mi snáď iba zdá...zasa zdrhla...prečo mi to robí.....
"Napíšu, napíšu.." cedil Miro mezi rty a mohl už jen sledovat jak Natálka dobíhá tramvaj a mizí v jejích útrobách.
......Zase si připadá jako pitomec...chce aby s ním byla, né aby mu věčně utíkala a on si ty krásné chvíle s ní musí krást....každá jiná by se od něho nechtěla odlepit.....
"Aj tak so mnou pojdeš, treba ťa aj unesiem.." plácl Miro dlaněmi do volantu, ale nezbylo mu, než odjíždějící tramvaj jen sledovat.

"Tak co Igorek, jak mu je?" zeptala se starostlivě paní Řeháčková a pomalu se před Natálkou šourala do obýváku, kde se Jeníček díval na pohádku.
Měl ručičky celé od čokolády a o pusince snad raději ani nemluvit, usmála se Natálka a vzala si od paní Řeháčkové namočený kapesník aby ho alespoň z toho nehoršího otřela.
"Vám to tu celé opatlá..." podívala se na svou sousedku a sehnula se k Jeníčkoví, který byl do pohádky o drakovi tak zabraný,že ho příchod mámy ani moc nerozptýlil.
"Ahoj broučku..." sedla si Natálka vedle Jeníčka pokusila se mu čokoládu trochu setřít.
"Tak co Igorek...." zeptala se znovu paní Řeháčková a postavila na stolek dva hrnky kávy.
"Jé děkuju paní Řeháčková to jste nemusela, my bysme hned šli.." usmála se Natálka a trochu svou kávu zamíchala.
"Kam byste spěchali.." kafem zamíchala i paní Řeháčková a s očekávánín odpovědi se na Natálku podívala.
"Nooo, oni mě k němu dneska nepustili, jen jsem mu tam nechala nějaké věci, u sestry, aleee prý jen co mu antibiotky vyléčí ten zánět ...asi hnisavý tak bude muset na operaci.." podala Natálka vyčerpávajíící odpověď a znovu svým kafem zamíchala.
"Tak to si tam asi pobude...chudák.." pokývala Natálčina sousedka starostlivě hlavou a otočila se k malému Jeníčkovi, který jen trochu změnil polohu a aniž by svůj pohled od pohádky odpoutal, opřel si hlavičku do mámina klína.
"No kdybyste kdykoli potřebovala...jsem tu..." dodala ještě paní Řeháčková a Natálka se kousla do rtů.
....Má se jí zeptat?...Tak ráda by s Mirem jela, ale co téhle hodné paní má říct, že by byla pryč přes noc?......


Pokračování příště..........

Lhářka 20.část

27. března 2014 v 17:58 Lhářka

Sluníčko venku už pěkně hřálo a opíralo se Mirovi přes okenní sklo do obličeje.
"Hmmmmmmmmmmmmmm.." zabručel Miro a dlaní přes oči se k oknu otočil zády.
....Bude horúco....pomyslel si a přestože už byl skoro konec září v hlavě se mu zrodil nápad, který se mu okamžitě zalíbil.
......Zoberie Natálku k tomu úžasnému jazierku, čo tam bol vtedy s chalanmi po koncertě....nik tam nebol a nieje to ďaleko....
uvažoval a jakoby do něho právě vjel blesk chňapl po svém telefonu.
....Možno už písala....
"Hm.." zabručel znovu a telefon odhodil zpět na postel.
....Kedy ako napíše...hovorila zajtra a to už je.......začínal být Miro znovu netrpělivý a ten zvláštní pocit kolem žaludku, že vlastně neví jak bude dlouho na Natálčinu zprávu čekat, ho zas celý ovládal.
...On prostě čekat nechce, chce jí mít tady teď a hned...jaktooo,že ho nechává pořád čekat....kdyby tu teď byla celou by jí slíbal od hlavy až k patě.....usmál se Miro a bezděky dlaní pohladil místo, kde Natálka včera ležela.


"Ano...ano...dobře..takže dneska za ním nemá cenu chodit...dobře, jen ty věci . ano....děkuju vám pane doktore..." vytípla Natálka hovor a Jeníček, který jí celou dobu sledoval maličko zesmutněl.
"Halooo" zakníknul a sáhl Natálce po ruce v které stále držela svůj mobil.
"Počkej broučku..." otočila se na svého synka a pohladila jeho jemné vlásky.
"To byl pan doktor víš, tatínek je nemocnej a hajá teď nemocnici a pan doktor ho musí uzdravit " mluvila Natálka k Jeníčkovi a sledovala jak se pokouší rozumět všemu co mu říká.
"Mosnej"..bebí má " konstatoval po chviličce přemýšlení Jeníček a vyloudil tím na Natálčině tváři úsměv.
"No má bebí...má nemocný bříško" pokývala Natálka hlavou a trochu se usmála.
....Bříško.....no....žlučník....už minule mu doktor říkal ať drží dietu, že ještě jednou a je to na operaci...ale copak by to jedl ?...uvažovala Natálka s sledovala Jeníčka, který se mezi tím zmocnil jejího telefonu a hbitě svými malými prstíky mačkal jedno tlačítko za druhým.
....Je zamčený...zůstávala Natálka v klidu a v myšlenkách se vrátila k Igorovi.
....Musí mu tedy do nemocnice, donést pár věcí...v noci ho odvezla houkačka...bylo to hodně rychlé...ještě, že Jeníček celé to jeho skučení a nadávání zaspal....sjede teda do té nemocnice...říkal ten doktor v telefonu aby to dala sestře a.... mohla by se pak na chviličku sejít s Mirem....rozjasnily se Natálce oči a jakoby v té chvíli zapomněla na ty nervy co v jejím životě snad nikdy nevezmou žádný konec.
"Počkej broučku, dej mamince..." sklonila se ke svému synkovi a pokusila si z jeho ručiček, které okamžitě tu báječnou hračku stiskly mnohem silněji, si svůj telefon vzít.
"Moje halooo..." protestoval Jeníček,ale máma měla síly přece jen víc a jemu nezbylo než s našpulenou pusinkou sledovat jak se ta úžasná krabička v jejích rukách rozsvěcí a i ona stejně tak jako on teď mačká jedno tlačítko za druhým.
Opřel si ručičky o její stehna a sledoval jak na displeji přiskakují písmenka,která mu sice nic neříkala, ale k věděl,že až mu máma tuhle hračku zase půjčí, zkusí to přesně jako ona.....

Miro seděl u stolu a usrkával pomerančovou šťávu, kterou si právě vyrobil a jeho oči co chvíli sjely na malé hodiny stojící na nízké skříňce.
....Pol jedenáctej...kedy ako napíše.....nechce čakať.....zavolá jej....odložil sklenici a levou rukou sáhl po telefonu, který před ním ležel na stole a trochu s ním v ruce pohodil.
....Má ?... přemýšlel a sám nerozuměl tomu proč už to dávno neudělal.
....Co mu jako brání?...Vždyť vždycky přece zavolal každé....když chtě....žádné servítky si nikdy nebral...tak co jako teď dělá....chová se jako blbec.....přece se nebojí....... mračil se a znovu telefonem pohodil.
"Napíš sakra...napíš" cedil mezi zuby právě v okamžiku kdy se mobil opravdu rozsvítil a svým zvukem hlásil příchozí zprávu.
----JEN NĚCO ZAŘÍDÍM, V JEDNU ?----
Četl Miro a prsty se mu okamžitě přilepily na klávesnici.
----ÁNO, PRÍDEM PRE TEBA, POVEDZ KAM KVETINKA----
Odepsal a v jedné chvíli stál na nohou.
......Musí se osprchovat, oholit, umýt hlavu,,,,boha kde má to černé tílko a plavky...kam dal minile plavky...že by byly ještě v tašce.....poletoval Miro po, bytě a pokoušel se do sebe vpravit oovocnou šťávu, které pořád stála na stole téměř celá sklenice.
....Nemá na to ani chuť...hlavně ať to stíhá....ještě ani neví kam pro Natálku pojede.....
Hrábl po mobilu a zavřel se v koupelně.

"Broučku..." vzdychla Natálka a nechala Jeníčka aby si znovu vzal její mobil a posadila si svého chlapečka na klín.
"Já budu muset za tatínkem, víš jak hajá u toho pana doktora, počkáš zase chvíli u tety, jo ?" vlípla Natálka Jeníčkovi pusu do vlasů a i když opravdu teď do té nemocnice musela, neměla dobrý pocit.
....Měla by pak jet rovnou domů a né nechávat zas Jeníčka u paní Řeháčkové a scházet se s Mirem...to by neměla....vždyť ho tam nechává tak často....
znovu vzdychla a podívala se na svého synka, který byl opět zaměstnaný mačkáním tlačítek na telefonu a Natálie ho pohladila po hlavičce.
"Co broučku? Počkáš u tety ? Maminka se brzo vrátí..."
"Jo " odpověděl Jeníček a i když byla jeho máma teď až druhá-po té kouzelné hračce, neměl vůbec žádný problém u tety zůstat...je na něj tak hodná a povídá mu pohádky.

Natálka vyšla z nemocnice a zamířila k autobusové zastávce. Nechtěla se s Mirem sejít tu..popojede jen pár zastávek, už by tam měl být a přemýšlela dál o svých pocitech.
....Co to dělá...neměla by.....říkala si přece, že na něho zapomene....ale...ale nemůže...nejde to...je tak milý...tak hezký...tak něžný......ukázal jí jaké je milování krásné...a ona si tak moc přeje znovu cítit jeho dotyky a polibky.....ještě nikdy-nikdo.......přemýšlela dál a cítila jak jí srdíčko bije stále rychleji.
....Za chvíli...už za chvíli ho uvidí...tak moc se na něho těší.....jen malou chvíli a pak zase půjde za Jeníčkem......
Natálka vystoupila z autobusu a rozhlédla se. Mirova Audi stála kousek stranou, přehlédnout se rozhodně nedala a Natálce se sevřel žaludek.
Bylo , ale tak jiné než když se jí svíral doma s Igorem. Za chvíli ho uvidí...podvědomě zrychlila krok...chtěla běžet....chtěla už být u něho........tak moc už chtěla cítit jeho objetí....

Miro byl jak na trní.....konečně jede autobus.
........Áno.... roztáhl rty do širokého úsměvu a ještě malou chviličku počkal, než Natálka přejde silnici.
Chtěl se dívat...na její ladnou chůzi, na to jak se jemně prohupuje v bocích...na to jak jí její krásné dlouhé vlasy vlají kolem hlavy...na její útlý pas, který v těsném tričku a uzoučké krátké sukni krásně vynikal.....nemá...určitě zase nemá podprsenku.....
"Boha..." hlesl Miro a olízl si rty, už jí chce obejmout, už nebude čekat ani vteřinu.
Miro vystoupil z auta a vykročil Natálce na proti.
....Uděla už tohle někdy vůbec.?... stihl se ještě zeptat sám sebe a pevně Natálku sevřel v náručí.
"Ahoj kvetinka...." zadíval se Natálce z blízka do očí a aniž by vůbec uvažoval nad tím, že kolem pár lidí co by ho mohlo poznat prošlo.Rychle vyhledal její ústa.
...Je mu to jedno...musí jí prostě políbit, nevydrží to...

"Pozri.." ukázal Miro na malé jezírko kousíček za Prahou, ukryté mezi skálami a přesto jen malý kousek za půvabnou malou vesnicí, kterou před chvílí projížděli. Nikdo tu nebyl...stejně tak jako když tu měl Miro asi před měsícem koncert a spolu s klukama z kapely ho tu večer objevili úplnou náhodou. Hned věděl, že tu není naposledy...takováhle místa Miro miluje a rád se vrací tam, kde ho to nějak uchvátilo.
"To je hezký.." špitla Natálka a s krásným pocitem vnímala stisk Mirovo ruky za kterou jí sem vedl.
"Sadneme si.." ukázal Miro na vyhřátý kus skály, který se mírně skláněl až do průzračné vody od které se odrážely sluneční paprsky a rozprostřel na něho osušku co už z auta nesl v ruce.
"Hm.." usmála se Natálka a nechala Mira aby jí pomohl se na skálu pohodlně usadit..
"Páči sa ti tu..?" přisedl Miro k Natálce co nejtěsněji a objal jí kolem ramen.
"Jo moc,,," špitla Natálka a aniž by nad tím nějak víc přemýšlela položila si hlavu na Mirovo rameno.
Bylo jí opravdu krásně a pocit, že ona není alespoň pro dnešek svázaná Igorem jí dodával pocit štěstí a volnosti.
....Jen pro Jeníčka musí brzo....nemůže ho nechat u paní Řeháčkové moc dlouho....nesmí jí tak využívat....nesmí...už kůli Jeníčkovi....musí se mu věnovat...je to její chlapeček....přemýšlela Natálka a nechala Mira aby jí k sobě ještě víc přivinul.
Miro už věděl, že Natálka není z těch co rády, moc a zbytečně mluví....měl najednou pocit,že se mu to líbí, že toho věčného hihňání, nakrucování se a snahy zaujmout ho, má dost a tohle krásné tiché posezení jen v objetí s pár slůvky protkanými něžnými polibky je to co ho teď naplňuje a rozechvívá celé jeho tělo.
Cítil jak mu setkání a chvíle s Natálkou přinášejí nové pocity, které doposud neznal a že najednou nepotřebuje, tak jako tomu bývá s jinými odvézt jí kousek za Prahu, opřít o první strom, nebo na to jít rovnou v autě a pak jet s pocitem prázdnoty zpět domů a co nejdřív svou společnici vysadit a zmizet
Seděl by tu takhle na věky a byl by šťastný..
......Jen aby mu zas nechtěla hned utéct.....
"Budu muset domů.." hlesla po chvíli Natálka jakoby mu snad četla myšlenky a Miro se trochu napřímil.
"Nie...přečo zasa..tak skoro....nie nepustím ťa" pohladil Miro Natálku po tváři a v jeho očích se odrazil smutek.
....Nie to mi predsa neurobí...už zasa..... zoufal Miro v duchu a pátral v Natálčiných očích po něčem co by mu dalo aspoň nějakou odpověď.
"Nezlob se prosímtě.." špitla Natálka, které bylo jasné, že něco Mirovi říct musí,že to,že se ptá přece musela čekat.
Tak ráda by s ním byla mnohem déle, ale nemůže, přece nemůže. musí pro Jeníčka.
Tohle mu, ale říct nechtěla...bála se...tak moc se bála, že by jí pak už nechtěl nikdy vidět. A ona si musí přiznat,že ho vidět chce...tak moc ho chce vidět...je jí s ním tak krásně.....
"Já...já víš....mám moc nemocného....strejdu...zachránil mě když....když...maminka umřela....já ...nemůžu ho nechávat moc samotného..." lhala Natálka ani nevěděla jak a sklopila oči...........

Pokračování příště..............

Lhářka 19.část

26. března 2014 v 15:44 Lhářka
Natálka seděla v křesle u Jeníčka v pokoji a na prsou svírala svůj mobil.
....Tak moc by si přála cítit teď znovu Mirovo objetí.....jeho dotyky...polibky.....byly tak krásné a jiné...jiné než to co prožívala před chvílí se svým mužem...bylo to teď snad ještě odpornější než kdykoli před tím.... Tak moc by mu chtěla napsat....vybavila si Mirovu usměvavou tvář a i její rty vykouzlily nepatrný úsměv......ale....je přece vdaná........ vzdychla Natálka a zavřela oči.
Igor za zdí hlasitě chrápal a jí se při představě jeho nahého těla znovu zvedl žaludek, jakoby se jí teď znovu dotkl a ona mu pod jeho těžkým tělem musela být opět po vůli...nemohla dýchat...dusila se....
"Sss..aaa" otřásla se Natálka a podvědomě své tělo ještě víc schoulila, telefon jí při tom vyklouzl z ruky a tlumeně dopadl na koberec s velkými barevnými zvířátky ve vzoru.
....Snad se Jeníček nevzbudil....otočila se aby zkontrolovala svého chlapečka a zadívala se do jeho klidné spící tvářičky.
....To by tak ještě chybělo aby se lekl a začal plakat....probudil by Igora a bylo by zle...oddychla si Natálka a pohladila Jeníčkovi ručičku ve které pevně svíral plyšového slona.Teprve potom se sehnula pro mobil ležící na koberci a zadívala se na něho.
....Slíbila,že Mirovi napíše..... zase trochu váhala a doufala,že rozhodnutí o tom jestli to udělat má, bude teď snadnější.
Igor za zdí znovu hlasitě zachrápal a Natálka i tak zřetelně slyšela jak se s hekáním na sedačce otáčí a neubránila se jasné představě, která jí znovu přišla naprosto odpudivá.
....Kéž by už jeho nahé tělo nemusela nikdy vidět...kéž by se jí už nikdy nedotkl....kéž by už nikdy........ přemýšlela a dál se dívala na svůj telefon.
...Je to přece tak snadné...jen napíše pár slov....pár slov a odešle je....tak moc by Mira chtěla zase vidět...jen vidět...nebude s ním už spát......ikdyž ...bylo to tak krásné.....ale ona nesmí...... zmítala se Natálka v pochybnostech, ale už za malou chviličku ťukala zprávu do svého mobilu.

Miro ležel stále ve stejné poloze a se zavřenýma očima třímal ve dlani telefon...kdyby usnul a neslyšel ho..jako minule...zavrní mu v ruce a to ho spolehlivě vzbudí.......říkal si a přisunul ruku blíž k tělu.
Usnout, ale ani nestihl a mobil se mu v ruce rozdrnčel až sám nadskočil leknutím.
....Natálka...napadlo ho pro něho jediné možné vysvětlení a prudce se na posteli posadil.
---RÁDA TĚ UVIDÍM----- četl Miro strohou zprávu, která, ale i tak stačila k tomu aby se mu srdce rozeběhlo jako o závod a výraž jeho obličeje nabral na blaženosti.
----KEDY MOJA, KEDY? ZAJTRA, POZAJTRA,? V SOBOTU HRÁM,DO NEDELE TO BEZ TEBA NEPŘEŽIJEM------ kmitaly Mirovo prsty po klávesnici a nejraději by teď hned vyběhl, sedl do auta a pro Natálku si úplně normálně dojel.
....Ví přece kam...... nespouštěl Miro oči ze svého telefonu netrpělivě si poklepával prsty o stehno.
"Odpíš...odpíš..." cedil mezi zuby a než se jeho telefon znovu rozsvítil, připadalo mu, že čeká věčnost.
-----TAK ZÍTRA, JEŠTĚ NAPÍŠU---- přišla další strohá zpráva a Miro pocítil malé zklamání.
"Napíše, napíše...zasa abysom iba čakal..." plácnul sebou zpátky na záda a jeho ruce se znovu složily pod hlavu.
"Nechcem čakať.." hudroval si Miro tiše a přemýšlel jestli opravdu nemá jít a prostě si pro Natálku nezajet.
"Kľudne zobudím celý dom" brblal dál a mračil se jako malý kluk ,kterému odpírají jeho nejoblíbenější hračku.
Neodolal, ale a po chvilce mračení vzal telefon do ruky ještě jednou.
-----PEKNE SA VYSPI, BUDEM ČAKAŤ, KVETINKA---- napsal ještě Natálce na dobou noc a zavřel oči.

Natálka přes sebe přetáhla lehkou deku a tak jak už mnohokrát se u Jeníčka v pokoji schoulila do velkého křesla.Budou jí ráno sice trochu bolet záda, ale nevadilo jí to. Spávala tu často a ráda, tady u svého chlapečka byla spokojená a její bolavá duše tu nalézala kýžený klid. Igor sem téměř nechodil a Natálka tu tak měla pocit jakési čistoty a bezpečí.
Dnes navíc usínala s představou, že zítra uvidí toho kdo jí, ač se tomu stále pořád tak trochu brání, tolik učaroval a kdo se k ní chová tak krásně a něžně jako ještě nikdo....krom její maminky... nechoval a docela tím, že jí teď ještě napsal tak krásné zprávy, zastínil Igorovo nechutné chování i pocit ponížení, který musela dnes večer zase strpět.

"Vstávej..." probudil Natálku Igorův hlas a ještě chvíli trvalo než si uvědomila, že je stále noc a on se nad ní sklání v jakésim si nepřirozeném postoji.
"Co..." vydechla ospale Natálka a její pohled se stočil k Jeníčkovi,který se ve své postýlce zavrtěl.
"Vstávej " zaskřehotal Igor znovu a aniž by své ženě věnoval další pohled otočil se k ní k ní zády a rozeběhl se z pokojíčku ven.
"Ššššš " nechápala Natálka stále co se děje a s novým zkontrolováním Jeníčka z křesla vstala.
Jeníček se naštěští ve spánku jen zavrtěl a Natálie se s pocitem, že jí Igor snad nepřišel budit kvůli svým potřebám došourala ke dveřím.
....Né nechce.....přece si pro ní nepřišel......prosím...modlila se v duchu, ale zvuk, který za chvíli uslyšela ze záchodu jí nenechal na pochybách.
....Igor zvrací....
Potichu zavřela Jeníčkův pokoj a v předsíni rozsvítila, právě ve chvíli kdy se Igor bílý jak stěna objevil ve dveřích záchoda.
"Co ti......." nestihla se Natálka ani zeptat a i když bylo vidět jak moc je Igorovi zle stíhal se ještě ošklivě mračit.
"Co si mi do toho žrádla dala...?" zaburácel, ale zároveň se otočil na patě a znovu se sklonil nad záchodovou mísou........


Pokračování příště...........

Lhářka 18.část

25. března 2014 v 18:05 Lhářka
"Hm, tak makej, nebudu čekat tejden...na nic" dodal významně Igor a pořádně Natálčina prsa ve svých dlaních pomačkal.
"Jo..chvíli.." polkla Natálie a se zavřenými víčky trochu sklonila hlavu.
....Bolí to...ať jí pustí....prosila v duchu a zoufale se pach potu svého muže snažila nevnímat...vždy to pro ní bylo odpudivé...myslela si ale že tak to má být...Igor vždycky říkal,že správnej chlap smrdí, ale dneska...Miro...tak krásně voněl.....
Natálka se jen o trochu víc schoulila a znovu se ze všech sil snažila neotřást.Igor její prsa dál mačkal a ona na svém zadečku cítila to co jí teď bylo odpornější snad tisíckrát víc než jindy.
"Prosímtě..." pípla tiše když jí Igorova ruka zajela až na nahé tělo a ona trochu víc se přimkla ke kuchyňské lince.
"Co je?" zaburácel Igor a nahé prso Natálce zmáčkl ještě silněji.
"Musím to osmažit. a Jeníček ještě nespinká..." pípla znovu Natálka a ukázala na právě doobalené řízky.
"Nespinká, nespinká..." zašklebil se Igor jízlivě a konečně pustil Natálii ze sevření.
"Aby si se z něj neposrala, tak dělej, ať se nažerem a jde chrápat.." zabručel Igor naštvaně a Natálka s úlevou poslouchala jak se od ní vzdaluje a s funěním se opět skládá na sedačku.
"Pivooooo.." dolehlo k ní ještě z obýváku a ona otevřela lednici.
"To je dost.." zabručel znovu Igor naštvaně, ačkoli Natálka pivo přinesla téměř okamžitě a chytil svou ženu pevně za ruku.
"Co ta práce?" pohodil hlavou a sledoval Natálii jen malou škvírečkou pootevřených očí.
"Zase se musím ptá.." zvýšil Igor hlas a přitáhl si Natálčinu ruku blíž k sobě.
"Néé já ti to povím...pak v klidu...spálí se mi řízky" sevřel se Natálii žaludek a doufala,že tahle odpověď bude Igorovi zatím stačit.
....Musí něco rychle vymysle....
"Neser mě ti říkám...." zvedl Igor znovu hlas, ale ruku své ženy pustil.
Řízky se salátem, pro něho byly opravdu lákavé a Igor už se těšil až si nacpe své vzdouvající se břicho
Natálie krmila Jeníčka a mlčky sledovala Igora, který si už po druhé přidával z mísy uprostřed stolu, bramborový salát a napichoval k němu třetí řízek, tak velký, jak měli oba s Jeníčkem k večeři dohromady.
"Zase ňáký privilégia.." zabrblal Igor s plnou pusou a ukázal na Jeníčkův talíř, kde místo salátu bylo pár uvařených brambor.
"Je malý na salát...na noc" špitla Natálka a raději se na svého muže ani nepodívala.
"Ať si zvyká.." huhlal dál Igor aniž by sousto spolkl a kydnul Jeníčkovi na talíř lžíci salátu.
"Žer.." zazubil se až mu kus rozkousaného řízku vykouklo mezi zubama.
"Neci..." podíval se Jeníček nejistě na Natálii a instinktivně semkl své malé rtíky.
Moc dobře věděl,že odporovat tátovi se mu nikdy moc nevyplácí, ale na to co mu teď přistálo na talíři vůbec neměl chuť.
"Tak si trhni nohou, smrade...a žádná pohádka, jasný..." zamračil se Igor a lžíci znovu hrábnul do Jeníčkova talíře aby si salát, který mu věnoval nandal na svůj talíř.
"Jasnýýýýý???" podíval se znovu na Jeníčka, který ho bojácně sledoval a nedovolil si nic jiného než svou blonďatou hlavičkou kývnout a ubezpečit svého otce, že "jo" je mu to jasný a maminka mu dneska večer pohádku před spaním zase nepřečte.

Miro ležel na posteli a s rukama složenýma pod hlavou si v mysli přehrával celé dnešní odpoledne...vlastně od té doby co Natálka odešla nedělal nic jiného. Jen se teď večer ze sedačky v obýváku přemístil do ložnice a zasněně se díval do stropu. Stále jakoby Natálku cítil vedle sebe...její křehké tělo...hebkou kůži....krásná malá prsa, která mu doslova učarovala....hnědé velké oči, které překrývají nádherně dlouhé řasy a když mrkne...když mrkne jejich závoj ho doslova ovívá...je jak mrkací panenka...ano je panenka...nádherná tak zranitelná...tak krásná..........usmíval se Miro a přetočil se na bok, aby si mohl položit hlavu přesně tam kde jí odpoledne měla Natálka.....snad ještě ucítí její přítomnost.
Miro se zhluboka nadechl a zavřel oči.
.....Proč...proč mu, ale pořád utíká...příště už jí tak snadno nepustí....chce jí mít tady u sebe......říkala, že mu napíše...jak to že to ještě neudělala?.....
Počká ještě chvíli a pak jí zavolá ...nebo né?........počká ještě chvíli....slíbila mu přece, že napíše.......sáhl Miro po svém mobilu a zkontroloval jeho dispej.
....Nič...stále nič...ako dlho má čakať......čo keď nenapíše.... sevřel se Mirovi žaludek a sám v téhle chvíli ve svých pocitech ještě tápal.


"Tak jak..." vybafl Igor sotva Natálie uložila Jeníčka do postýlky a s příslibem,že pohádka bude zase ráno až tatínek odejde do práce, políbila svého chlapečka na dobrou noc a s těžkým srdcem odešla z jeho pokojíčku. Byl naštěstí od Igora tak vycepovaný, že si nedovolil se svou mámou nijak smlouvat ani plakat ve snaze situaci nějak změnit. Jakoby i takhle maličký tušil,že by tím nic nezměnil a svou mámu zbytečně trápil, ještě víc než už se trápí ona sama.
"Co..." nevěděla Natálie v první chvíli na co se Igor vlastně ptá a jen k němu otočila hlavu.
"CO....COOOO" zahromoval a vykulil na Natálku oči.
"Dones pivo a snad už mi konečně řekneš jak ta práce...do prdele to se musim zase ptát?..... zvedal Igor dál hlas a Natálce bylo čím dál tím víc ouzko.
....Něco sice vymyslela, ale uvěří jí?.....
Pomalu se došourala do lednice pro další Igorovo pivo a s otevřeným se pak vydala zpět do obýváku.
"Sedni---" rozkázal Igor, tak jak bylo jeho zvykem a maličko pokrčil nohy.
"No?.." kývnul hlavou a propálil svou ženu pohledem.
"No...jsem...tam dneska...byla na té...druhé....zkoušce...." zalhala Natálka a kousla se do spodního rtu.
"Nooooo?" pobídl ji Igor netrpělivě a dloubnul Natálku kolenem do zad.
"No...zase jsem uklidila...kancelář..." lhala dál Natálka a maličko se v zádech pod Igorovo dloubnutím narovnala.
"Jako tam furt budeš uklízet na zkoušku...za hovnoooooo" mračil se Igor a Natálii se klepal žaludek čím dál tím víc....už jí to co vymyslela nepřišlo tak dobré, ale nic jiného připraveného nemá....musí to risknout....
"N...né...já...oni říkali...že dobrý, ale......" koktala a Igor jí dál propaloval očima
"Co ale...sakra ser písmena..." rozčiloval se a Natálka se vedle něho na sedačce doslova ztrácela.
"No.... musím chodit na školení abych mohla nastoupit...mě vemou pak.." vychrlila ze sebe Natálka další lež a doufala, že Igor se nebude dál ptát a lež o školení jí umožní ještě alespoň jednou se s Mirem některý den sejít.
"Aha..." mlaskl Igor pusou a zkroutil rty do nepřirozeného tvaru.
"Na co jako uklízečka potřebuje náký zasraný školení.?" nedal se Igor jen tak obalamutit a dál se na Natáli mračil.
"Já...nevím...tak..já...já tam nepůjdu..." sklopila Natálka hlavu a už se bála cokoli říct.
"Tak to néééé....konec flákání makat půjdeš" zvedl Igor výstražně prst a chňapl Natálce po ruce aby si jí silou k sobě přitáhl.
Okamžitě věděla o co Igorovi jde a představa, že se jí teď začne dotýkat v ní vyvolávala dávivé pocity.
...Né...nechce....prosím.... modlila se v duchu Natálka a její tělo jakoby se celé dostalo do křeče a zatnulo se.
"Co je..." obořil se Igor a jeho ruce přitlačily na síle aby Natálku dostal vedle sebe na sedačku.
"Tak co je...sakra..." obořil se znovu a prostě na svou ženu těžce nalehl.
"Není mi dobře"....pípla Natálka a snažila se nevnímat to jak jí Igor neurvale vyhrnuje zástěrku, kterou měla zavázanou přes své květované šaty.
"To přežiješ..." nedal se Igor odradit a zip který Miro odpoledně tak něžně rozepínal, rozevřel jedním rychlým tahem a bolestně se Natálce zakousl do bradavky.
Natálie odvrátila hlavu a polkla..Jediné co si v téhle chvíli přála bylo aby už to zase skončilo.
"Jéééééé" zafuněl Igor a jeho tělo se s heknutím převalilo vedle Natálie.
"No a nic ti není.." zazubil se a trochu do Natálie strčil, měl teď na sedačce málo místa a už jí vedle sebe nepotřeboval.

"Broučku.." špitla Natálie a svezla se jako už po tolikáte do velkého křesla vedle dětské postýlky.
Oči se jí zalévaly slzami a ona si nic na světě nepřála víc než to aby ji Miro objal..........

Pokračování příště........

Lhářka 17.část

24. března 2014 v 11:29 Lhářka
Miro zvedl hlavu a zadíval se Natálce do očí, jeho dlouhé vlasy jí při tom šimraly na tváři a ona se na ní lehce podrbala.
Cítila se tak hezky...tak zvláštně...tak příjemně a lehce...jak to, že to teď bylo tak jiné...tak nádherné než to na co je zvyklá z domova.....
přemýšlela a hrklo v ní.
.......musí domů...Jeníček...Igor....večeře.....
"Já..už....." pípla tiše a přivřela oči.
Dotyk Mirových rtů, kterými se rozhodl umlčet slova, které prostě nechtěl slyšet, jí znovu projel celým tělem a Natálka se samovolně nadzvedla v bocích.
"Nie...ešte nie...prosím.." šeptal Miro mezi polibky a spojení jejich těl, které zatím něžně udržoval, mu znovu napínalo snad všechny svaly v těle
......Ne nechce aby už odešla....ještě jí chce objímat...líbat...ještě se jí chce dotýkat..... přemýšlel a své rty opět přesunul k Natálčínému oušku a byl to jen okamžik než její tělo znovu znovu vyšlo vstříc jeho něžnostem.....

"Já už opravdu musím.." usmála se Natálka,která teď už začínala být nervózní a otočila hlavu k Mirovi,ležel na bohu s podepřenou hlavou a prohlížel si její jemný obličej.
.....Je taká....taká....taká........hledal to správné slovo a s položením ruky přes Natálčino bříško se usmál.
....Tak nebola panna..... napadlo ho a sehnul se k Natálce s polibkem.
"Dobre...aj keď by som bol rád keby si ostala...odveziem ťa" usmál se a znovu Natálku políbil.
"Ne...já.... pojedu tramvají..." vylekala se Natálka a posadila se na posteli.
"Odveziem ťa..." zopakoval Miro a přejel Natálčina záda celou svou dlaní.
"Né opravdu....já pojedu tramvají..." začínal v Natálce už zase převládat strach.
....Copak se od něbo může nechat odvézt....nesmí vědět kde bydlí.....a néééé přece si říkala, že dnes naposledy....bože co to udělala? Vyspala se s ním. co když to Igor pozná? ...Co když se s ní rozvede....Co Jeníček?...Musí domů....musí ....musí....musí....ježiši co řekne Igorovi, ohledně té práce....co to jen udělala...je z ní nevěrnice......slíbila přece že mu bude oddanou ženou.....zachránil je...jí a Jeníčka....... propadla Natálka panice a rychle posbírala své oblečení.
....Musí domů......
Miro ještě chvíli ležel v posteli a sledoval Natálčin úprk s šaty na prsou do koupelny.
"Čo som zasa urobil zle.." zabrblal a natáhl si boxerky povalující se na posteli.
"Natálka.." strčil hlavu do pootevřených dveří a zadíval se na její útlou postavu, která teď když si lehce zakloněná rozčesávala dlouhé vlasy ještě víc vynikla.
"Čo sa stalo? Niečo som urobil? " zeptal se Miro tak trochu smutně a vůbec nechápal proč se zase tak změnila a je zase taková....taková.....divná.
I Miro teď poznával pocity, které doposud nezažil....svíral se mu žaludek a v mysli pátral kde udělal chybu....vždyť přece nechce aby odešla.....
"Natálka " zopakoval a tak jak byl....jen v boxerkách si stoupl před Natálii a opřel se zadkem o umyvadlo.
....Chce vědět co se stalo..... zadíval se Natálce do očí a pevně si jí dlaněmi přitál za zadeček.
"Tak čo je kvetinka? Nepáčilo sa ti..so mnou...?" zeptal se tiše nicméně dost důrazně, tak aby Natálie pochopila, že tenhle kluk jí bez vysvětlení asi nepustí.
.....Jenže...co mu má říct....pravdu...pane bože to přece nemůže....už by jí pak nechtěl........zarazila se Natálka nad svými myšlenkami a s leknutím si uvědomila, že přemýšlí tak jako by ho snad ještě někdy chtěla vidět ona...né nechce...nemůže.....
"Natálka.." začínal být Miro trochu netrpělivý a své ruce na Natálčině zadečku přitiskl mnohem pevněji, Už neříkal nic, jen své rty silně přitiskl na Natálčiny a doufal,že tak...pokud to ještě nepoznala, pochopí jak moc by jí chtěl znovu vidět.
"Líbilo...moc" špitla Natálka a přestože to vůbec neměla v úmyslu, položila obě své dlaně na Mirova ramena a zadívala se mu do očí.
"Jen...já už opravdu musím...prosím..." dodala Natálka a Miro v jejím hlase zaslechl jakousi naléhavost, kterou si sice nedovedl vysvětlit, ale která ho teď nutila aby tuhle dívenku, která ho tak moc zajímá pustil ze svého náruči a nechal odejít...tak jak ho o to prosí.
"Dobre..." hlesl Miro posmutněle a stáhl ruce podél svého těla.
"Kedy ťa uvidím..." díval se za odcházející Natálií a i v jeho hlase teď byla znát naléhavost.
"Já...napíšu ti...." polkla Natálie a rychle za sebou zavřela dveře Mirova bytu.

"Mamííííí..." přiběhl Jeníček své mámě naproti až do předsíně a paní Řeháčková se na Natálii ve dveřích usmívala.
"Byl si hodne? " sehnula se Natálie k Jeníčkoví a po očku mrkla na svou sousedku.
"Jo honej.." napýřil se Jeníček a omotal své ručičky kolem máminy nohy.
"Moc děkuju paní Řeháčková, ještě že vás mám" pokývala Natálie hlavou a zvedla svého synka do náruče.
"Není za co...stačí říct...kdykoliv.....zrovna před chviličkou jsem viděla Igorka...už ho máte doma...tak pááá Honzíčku" zamávala paní Řeháčková Jeníčkovi a Natálie v půlce schodů naprosto ztuhla.
....Je doma? Jakto?...Měl přece přijít až tak za dvě hodiny.....proboha...nemá večeři a co mu řekne....noooo byla přece jako v práci.....pane bože....nepozná na ní nic?....byla mu nevěrná.......... šílela Natálka strachy a co nejtišeji strčila klíč do zámku.
"Ahoj špitla Natálie, ještě s Jeníčkem v náručí a naklonila se k jeho oušku.
"Pozdrav tatínka broučku"....zašeptala a něžně svému chlapečkovi ouško políbila.
"Achoj" pozdravil Jeníček, ale už se z máminy náruče soukal dolů na nožičky aby mohl odběhnout do svého pokoje,kde si s pár autíčky a plyšáky vydržel hrát celé hodiny.
"Je něco k jídlu?.." zabručel Igor a sjel svou ženu naštvaným pohledem.
"Jo já to hned dodělám..." promnula si Natálka nervózně ruce a pohledu svého muže se raději vyhnula...tak moc se bála, že na ní vše pozná....
"Jednou člověk přijde dřív a ani žrádlo není hotový..." slyšela ještě Natálka Igorův naštvaný tón a podle funění usoudila, že se ze sedačky na které do teď ležel zvedá.
.....Jen ať nejde sem....modlila se Natálka a z představy blízkosti Igorova těla se jí dělalo špatně.
"Co to bude....za jak dloho se nažeru" uslyšela, ale vzápětí těsně za zády jeho hlas a vší silou se snažila neotřást, když se jeho tělo ze zadu přilepilo na nejí a na prsa se jí neurvale přimáčkly celé jeho dlaně.
"Za chvíli..." pípla a pokoušela se svůj odpor ustát.......................

Pokračování příště.......................

Lhářka 16.část

23. března 2014 v 15:49 Lhářka
Miro Natálku po očku sledoval a trošičku,tak aby jí mohl palcem lehce pohladit krk, posunul ruku na jejím rameni.
"Dáš si ešte džus? " zeptal se tiše a pohodil hlavou k téměř prázdné sklenici, kterou Natálka svírala v dlaních na svém klíně.
"Hm.." tiše kývla a nechala Mira aby opatrně sklínku z jejích rukou vytáhl.Dotkl se jejích prstů při tom jen lehce i to, ale stačilo aby se Natálce zatajil dech napětí kolem žaludku mnohanásobně vzrostlo.
....Chtěla přece odejít...říct mu to co musí a odejít...ale jak?...Když to prostě nejde...nedokáže ze sebe dostat jedinou větu...slůvko...nic z toho co mu chtěla říct...aby jí nechal být,,,že je vdaná....má Jeníčka...že prostě nemůže tady s ním sedět...nemůže jí líbat a objímat....ale...ale je to tak krásné....pocity, které nikdy před tím nezažila jí projíždějí tělem, jako blesky a ona...ona tak strašně chce aby se jí zase dotkl.....ale dnes naposledy...určitě....musí to dodržet,,,slíbila si to přece....dnes naposledy a pak pak už na něho určitě zapomene....musí....
Natálka mrkla na hodiny.
.....Ještě má čas....Jeníček ještě určitě spinká, večeři má skoro připravenou a Igor přijde až k večeru......
"Páči sa ti to? Možem pustit iný film, ak by si chcela..." přerušil Miro její přemýšlení a položil na stolek po okraj naplněnou sklenici.
"Néé to je ...je to hezký..." usmála se Natálka slabounce a otočila hlavu k Mirovi, který vedle ní znovu dosedl, jen o poznání těsněji a jeho ruka se znovu usadila na Natálčině rameni.
....Je to tak příjemné.....přivřela Natálie oči a sama sobě musela přiznat,že kdyby se jí teď Miro zeptal o čem ten film, na který se už nějakou dobu dívají je, věděla by jen to, že se tam hodně tančí a zpívá.
Už neměla z Mira a jeho blízkosti tak panický strach..naopak si začínala uvědomovat jak dobře jí vedle něho je a že tenhle zvláštní pocit chvění kolem žaludku, který se při každém byť jen sebemenším dotyku
jeho ruky rozlézá do celého jejího těla je něco co opravdu ještě nikdy necítila a že dotyk muže nemusí a není vždy tak odpuzující jako když se jí dotýká Igor.
Nicméně, ale i Natálčin rozum stále pracoval na plné obrátky a obavy z toho co by s ní a Jeníčkem bylo, kdyby se to,že je v bytě u cizího kluka, on jí objímá a dokonce se líbali, dozvěděl Igor v ní vyvolávalo obavy a ona uvnitř sváděla boj.
....Měla by odejít...měla a zapomenout....slíbila si to tak přece....jen ještě malou chviličku...jen malinkatou, ještě jednoui cítit jeho něžný dotyk....cítit jeho vůni...podívat se mu do očí....naposledy a pak...pak odejde.....
"Já už budu muset jít...." špitla a otočila hlavu k Mirovi, který k ní vyslal udivený pohled a maličko víc si jí za rameno k sobe přitáhl.
....Nie nepustí ju....nechce aby odišla...chce ju ešte chvíľu držať...iba chvíľu...... přistihl Miro sám sebe,že to není sex na co myslí....chce prostě aby tu ještě byla, chce jí mít vedle sebe a třeba jen takhle objímat, klidně jen takhle objímat...jen aby tu ještě zůstala.
"Nie Natálka...prečo...veď...ešte nieje koniec..." položil Miro Natálii ruku na tvář a očima zapátral v jejích tak, že Natálie opět ztrácela půdu pod nohama.
Já...já musím..." špitla znovu a i její oči do těch Mirových doslova vpíjely.
......Tak moc by tu s ním chtěla zůstat...ale nemůže...přece nemůže....
"Natálka...čo robím zle, že mi stále utekáš ?" naklonil se Miro až těsně k jejím ústům a lehce svými rty přejel po těch Natálčiných.
"Nic..ty nic..." vzdychla Natálka a přivřela oči.
....To ona... to ona dělá všechno špatně...jako vždycky.....
Svíral se Natálii žaludek a ona se pokoušela nevnímat letmé dotyky Mirových úst.
"Pozri sa na mňa kvetinka" šeptal Miro přímo na jejích rtech a opatrně ty její olízl..
Tak moc se bál aby neudělal něco špatně, aby příliš nespěchal, netlačil...tak moc se bál, že mu teď zase uteče.
....Som toto vobec ja?.... Za jednu takovouhle by přece mohl mít dalších deset...teď hned za dvíli...stačí vyjít ven...zvednout telefon, ale on....prostě nechce.....napadlo ho a maličko svůj obličej od toho Natálčiného odtáhl.
"Pozri sa na mňa.." zopakoval a sledoval jak Natálka, které tělem po dotyku Mirova jazyka projelo něco ohromujícího, pomaloučku otvírá oči a její dlouhé nenalíčené řasy pomalu odkrývají pohled jejích velkých hnědých očí.
"Já musím...já ...já.." koktala Natálka a aniž by si to uvědomovala jemně svými prsty promnula jeden z Mirových dlouhých světlých pramenů.
"Ja ti nechcem ublížiť.." pozvedl Miro oboči a ještě o kousíček blíž si k Natálce poposedl.
...Ano teď už na sex myslel....byla tak blízko a on po ní touží...vlastně snad od prvního dne...ale... je to teď nějaké jiné....napřed...myslel si, že si prostě užije, ale....né teď cítí něco jiného..bojí se aby něco nepokazil, aby mu neutekla, aby ho chtěla ještě vidět......je tak něžná, křehká....jiná....než ostatní baby co se na něj jen věší a dají mu kdykoli si na nějakou ukáže.....a on netouží pak žádnou z nich znovu vidět.....necítí pak nic...jen chce být rychle pryč.....Natálka je jiná...
"Natálka, ostaň ešte chvíločku..." ž adonil Miro a znovu se sklonil k jejím rtům a lehce ty své o ně otřel.
Natálie se trochu prohnula a i když to tak vůbec nechtěla její rty se maličko rozestoupily a uvolnily tak Mirovi cestu k polibku, který už okusila v lese a který jí doslova paralyzoval a ona ačkoli jí v mysli stále blikalo velké červené světlo nedokázala udělat vůbec nic ani když se Mirovo ústa odpojily od jejích a lehounce a jen velmi opatrně sjely po jejím krku níž až k rameni a znovu se pak vydali zpět k Natálčinému oušku a lehce vsály její maličký lalůček bez náušnic.
To co se dělo s Natálčiným tělem bylo nepopsatelné a vzdech, který vyšel z jejích úst byl naprosto spontánní a nezadržitelný.
...Neznala nic takového, ....a pocity, které se jí teď zmocňovaly byly nové a naprosto jí ovládaly....měla by utéct....problesklo jí ještě hlavou, ale s novým přisátím Mirových úst na její hebký krk věděla,že......né...nedokáže to....je to tak krásné...tak nadpozemské.....chce to ještě cítit...ještě okusit ten slastný pocit, který jí celou pohlcuje....
Natálie zaklonila hlavu a Miro opatrně sjel rty do jejího výstřihu. Nebyl nijak hluboký, ale i tak dokázal něžný polibek na vykukující rýhu mezi prsy, vyloudit z Natálčiných úst další nekontrolovatelný sten, slyšela svůj zrychlený dech a když Miro svými rty znovu vyhledal její ústa doslova se zajíkala.
I Mirovo tělo se vzrušeně napínalo, bylo to příjemné a plné očekávání. Cítil jak mu Natálka taje pod rukama a její narůstající vzrušení ho doslova rozpalovalo. Přesto byl, ale stále velmi opatrný a něhu, kterou téhle křehké dívce věnoval od něho nedostala snad ještě žádná jiná.
"Poď moja..." hlesl Miro a opatrně Natálku podebral a zvedl ze sedačky do své náruče..
...Chce si jí vzít v ložnici, chce aby měla veškeré pohodlí....bude něžný jako nikdy před tím....možná....možná je opravdu ještě panna.....přemýšlel Miro a znovu své rty přitiskl na Natálčiny.
"Pod..." šeptl znovu a aníž by odpojil svůj pohled o Natálčiných očí vykročil s ní v náručí směrem k ložnici.
....Je taká ľahučká ... ako pierko......napadlo ho a nohou za nimi zabouchl skleněné dveře, tak aby se mohl sklonil a opatrně Natálku položil na velkou postel.
"Miro..." pípla Natálka a trošičku nejistýma očima sledovala jak si Miro vedle ní lehá na bok a znovu se k ní sklání s polibkem.
"Neboj sa ..." šeptal ještě do jejích úst a víc se ze strany přitiskl.Natálka přivřela oči. Cítila jen jak jeho dlaň jemně sjíždí z jejího bříška přes stehno až ke koleni a stejně tak něžně putuje zpět až pod její prsa, kde Miro chvíli váhal a raději své rty znovu něžně přisál na Natálčin krk a spolu s s ouškem ho jemně slíbal .
Jeho vzrušení nezadržitelně rostlo, nechtěl,ale nic uspěchat a jen maličkato víc se se svým tělem na Natálku přitiskl.
...Boha...explodujem..... pomyslel si,ale ještě jednou jemně Natálce pohladil její krásně ploché bříško.
Teprve potom vzal do dvou prstů zip od šatů a jak nejpomaleji to dokázal ho rozepnul.
Když na něho vykoukly dvě malá pevná prsa, která ani v nejmenším nepotřebovala podprsenku, zatajil se mu dech a jeho ústa se k nim pomalu přesunula................
Natálce se znovu zatočil svět a ona ačkoli už jí Igor "měl" nespočetkrát konečně poznávala, že existuje i mazlení nebo předehra toho co jí doposud přišlo odporné a ponižující...... a vždy z toho měla hrůzu a modlila se aby už to skončilo......
Teď se jen oddávala dosud nepoznaným pocitům a dotykům o kterých zatím neměla ponětí,že existují.


"Si najkrajšia..." usmál se Miro a ještě hlasitě oddychujíc spojil na okamžik svoje i Natálčiny rty.
"Najkrajšia..." zopakoval a aniž by jejich těla s ještě doznívajícím vzrušením odpojil položil Natálce svou blonďatou hřívu na rameno a zaposlouchal se do jejího tlukoucího srdce, které doléhalo až sem.
"Chcel by som takto ostať na veky..." šeptal dál a lehce Natálku políbil na nahé rameno.
"Já taky.." špitla Natálka, ale sama věděla,že to není možné a i když se teď cítila nadpozemsky šťastná a zažila své nejkrásnější okamžiky v životě, musí se teď zvednout a odejít....odejít domů.....a být tím čím doopravdy je matka malého Jeníčka a manželka svého muže, kterého musí ctít a poslouchat...tak jak to slíbila, když si ho brala......
A na Mira musí zapomenout.............


Pokračování příště............

Lhářka 15.část

20. března 2014 v 15:05 Lhářka
"Dáš si džus?" zeptal se Miro a zadíval se na Natálii sedící na kraji křesílka.
Byla tak trochu shrbená a kolena, mezi kterými stále tiskla své ruce se jí tak maličko klepaly.
"Natálkaaa.." přistoupil Miro kousek blíž a položil Natálii ruku na rameno.
"Dáš si džus? " zopakoval a jemným tlakem ukazováku druhé ruky zvedl Natálii bradu tak, aby jí viděl do očí..
"Neublížim ti a usmej sa, hej...pristane ti to.." nahodil Miro lehký úsměv a laškovně Natálii ukazovákem cvrnkl do nosu.
"Tak ten džus, hej.." pustil Miro Natáliino rameno a odešel do kuchyňského koutu,kde z lednice vyndal džus a nalil ho svou sklenic.
....Je tak hezký a...a milý....ještě nikdo na ní nebyl takhle milý..... přemýšlela Natálka a a sledovala Mira, který mezi tím došel až ke stolku a postavil před ní plnou sklenici.
"Děkuju.." pípla a ještě než přiložila to lahodné pití ke svým rtům, vzpomněla si na Jeníčka.
.....Poprosí Igora aby mu nějaký levný koupil....když měl narozeniny...taky mu ho přinesl......
"Tak obedovala si?..Pripravil som dobrotu " přerušil Miro Natálčino přemýšlení a ona se při Mirových slovech konečně neznatelně usmála.
"Si vařil..?" špitla a představa Mira u sporáku jí přišla zvláštní.
....Igor nikdy nic........nestihla Natálka svou myšlenku ani domyslet a Miro už se opět rozešel do kuchyňkéhou kouta a otevřel lednici.
Co je v míse,kterou pak položil na linku se Natálka neodvážila odhadovat a jen s údivem sledovala jak se Miro v kuchyni obratně otáčí.
"No varil..trochu." pokýval hlavou ze strany na stranu a usmál se.
"Niečo na ten zposob.." zamrkal očima a vytáhl z jakési zvláštní trouby plech stejně malý jako ta trouba a v Natálce ať chtěla nebo né rostla zvědavost.
Pomalu se z křesla zvedla a i když se tak trochu divila sama sobě maličkými krůčky došla až k Mirovi a zadívala se na zvláštní placičky, které zdobil ovocem a nakonec na polovinu z nich ještě přidal šlehačku.
"Co to je...to je hezký.." špitla a pokoušela ty zvláštní placky identifikovat. i trouba se jí zdála jakási zvláštní a Miro se úsměvem díval jak si jí prohlíží.
" To je sušička, ja nejem varené jedlo..." prohodil Miro jen tak mimochodem a ukázal na krásně nazdobený talíř.
"Toto sú...niečo ako palacinky, budú ti chutit, sú z banánov.." vysvětlit stále víc udivené Natálce a s pobídnutím aby si šla sednou vzal do tuky oba talíře.
....Nejí vařené jídlo? A co teda jí?...... přemýšlela Natálie a se zvláštním pocitem, že je to snad po prvé po třech letech , co to není ona kdo servíruje dosedla zpět do malého křesílka.
"Dobrú chuť..." kývl Miro a zabodl vidličku do ovoce, které bylo čisté, bez šlehačky.
"Do...dobrou.." odpověděla Nátálie, ještě trochu nejistě, ale sama cítila jak se její srdíčko , dech i kroutící se žaludek uklidňují a ona ani sama neví proč a jak tomu došlo se začíná cítit mnohem klidnější.
...On...on je tak....hodný...tak milý...tak...tak jiný....jiný než Igor.....ještě nikdo na ní takový nebyl.....


"Chutilo..?" zeptal se Miro když Natálka dojedla a vzal do ruky svůj i její prázdný talíř.
"Jo..dobrý to bylo, děkuju.." olízla si Natálie rty a trochu upila ze svého džusu.
....Odnáší, za ní ze stolu.... cítila se tak trochu nesvá...doma by si nedovolila sedět u prázdného talíře ani náhodou Igor by jí hned ukázal "co proto".....pomyslela si a maličko poposedla.
.....Co chce teď dělat?....Neměla by odejít..... tak trochu jí zase přepadaly myšlenky na útěk,ale Miro prošel kolem jejího křesla a sehnul se kamsi pod televizi do malé skříňky.
"Pustíme si film, hej...čo máš rada horory nebo skor niečo ľahké..?" zeptal se ukázal rukou na skříňku plnou DVD.
"Normálne stahujem, no teraz by to trvalo.." usmíval se dál Miro a Natálie se cítila čím dál tím uvolněněji, už nebyla tak křečovitá, ani strachy bez sebe...jediné co musí...musí hlídat hodiny aby včas dojela domů vyzvedla Jeníčka...dodělala večeři a vymyslela něco...něco co poví Igorovi...jak ta brigáda......
"Taaak.." zamrkal Miro a tázavě na Natálku kývnul.
"To je jedno...něco hezkýho.." odpověděla tiše a kloubkami prstů si přejela přes rty.
"Dobre..teda romantika..." zalovil Miro ve skřínce a zasunul disk do přehrávače.
"Poď.." zvedl se na nohy a chytil Natálku za ruku..
"Takto nič neuvidíš..." usmál se a malou silou za ruku jí postavil na nohy.
....Ano seděla vlastně zády....uvědomila si Natálie a cítila jak se svým tělem lehce dotýká toho Mirového.
...Bylo to tak příjemné a jí se tělem zase rozlézalo to krásné mravenčení..jako ..jako v tom lese.....jako..jako kdykoli když se jí dotkne a ona cítí to co dosud necítila....měla by se odtáhnout......
"Poď kvetinka.." projel Miro dlaní přes tvář Natálčiny dlouhé vlasy aby se svou rukou zastavil vzadu na její hlavě a silně a bez varování přitiskl své rty na její.
Byl to jen okamžik,ale Natáce se podlomily kolena...jeho teplé a vlhké rty jí doslova pohltily,
Miro se,ale v zpětí odtáhl chytil jí za ruku.
"Poď.." zopakoval a zamířil k sedačce, kde si stále mlčící Natálku vedle sebe posadíl a bez ptaní jí objal kolem ramen.
Film právě začínal a Miro se natáhl po ovladači.........

Pokračování příště..........

Lhářka 14.část

19. března 2014 v 9:31 Lhářka
Děkuju vám paní Řeháčková a nezlobte se prosím vás.." zašeptala Natálie a položila usínajícího Jeníčka u své sousedky na postel.
"Nezlobím se děvče, vždyť jsem slíbila, že kdykoli, hlavně aby vám ta práce dobře dopadla.." usmála se paní Řeháčková a pomohla Natálce přistrčit k posteli velké křeslo, tak aby z ní Jeníček nespadl.
"No...snad ano.." špitla Natálie a pohledu téhle hodné paní se raději vyhnula.
Bylo po poledni a Jeníček je po obědě zvyklý spinkat.
....Ona má ale v jednu hodinu sraz s Mirem,...vybrala tenhle čas záměrně...Igor přijde až k večeru, stihla dokonce za dopoledne připravit i na večeři...taky myslela na Jeníčka, po obědě usne a nebude jí tolik postrádat, už takhle má obrovské výčitky,že ho zas dává hlídat k sousedce.Je to sice moc hodná paní,ale copak jí takhle může zneužívat....ale dnes je to naposledy.....pak přestane lhát, řekne Igorovi,že práce nevyšla, bude sice nadávat, ale to vydrží...jen ještě dneska....tolik chce Mira ještě vidět...jen cítit zas jeho dotyk...vidět jeho oči...slyšet jeho hlas....naposledy....bože kolikrát už si tohle slibovala....nééé dnes je ho opravdu naposledy.......přemýšlela Natálie a trochu zrychlila krok,čas má tak akorát aby tam do jedné stihla dojet.

Miro seděl v autě a netrpělivě poklepával prsty o volant. Intervaly tramvají teď v poledne ho přímo drásaly, měl pocit, že už tu sedí celou věčnost a stále nic nejede.
......Príde...musí....slůbila to.... přistihl se jak hlasitě funí nosem a bříška prstů už ho od tlučení do volantu pěkně bolí.
.....Konečne...konečne ide tramvaj.....napřímil se Miro na sedadle a s očima přilepenýma na přední sklo pátravě sjížděl každého kdo z tramvaje vystupoval.
"Boha ako posledná..." ulevil si hlasitě a plácl do volantu tak silně až se celý otřásl a ještě chvíli lačně sledoval Natálčinu drobnou postavu, byla sice ve stejných šatech, které měla i minule, ale Miro se jejích křivek nemohl nabažit.
.....Je taká iná...zvláštna....usmál se a dál sledoval jak se při chůzi jemně prohupuje v bocích,
.....Taká krehká.....
.....Vždy když se jí dotkne, má pocit, že se mu rozplyne pod rukama.......zasnil se Miro a stáhl okénko u svého auta.
....Musí na ní zavolat, dřív než dojde k hospůdce.....dnes parkuje kousek dál, tak aby nebránil provozu, nechce...nesmí jí zase vyplašit......
"Natálka..." rozhodl se nakonec z auta vystoupit a ještě malou chviličku, než se Natálie otočila za jeho hlasem sledoval její ladnou chůzi.
....Ako by sa vznášala.....napadlo Mira a sám se v té samé chvíli zarazil......ještě nikdy nad žádnou takhle nepřemýšlel.

"Ahoj.." usmál se Miro a pár rychlými kroky stál ve chvíli u Natálie.
"Ahoj..Natálka.." zopakoval spolu s malým polibkem na tvář a okamžitě chytil její dlaň do své.
"Poď moja..." zašeptal ještě skloněný k Natálčinému obličeji a vykročil opačným směrem, než byla hospůdka u které se měli sejít..
"Ahoj.." špitla Natálka a ikdyž se na Mira lehoučce usmála a dotyk jeho rtů na své tváři stále příjemně cítila, zůstala stát na místě.
....Kam jde?....Hodpoda je na druhé straně.....
"Poď.." zopakval Miro tiše a o jeden krůček se k Natálce vrátil.
"Kam..?" zvedla Natálie k Mirovi už zase trochu ustrašené oči a pokusila se vytáhnout svou dlaň z té jeho.
....Né nikam s ním nepojede....nemůže....zas jí odveze někam daleko a....
"Natálka neboj sa, poď..." přerušil Miro tok jejích myšlenek a vrátil se k ní ještě o další krůček.
.....Byl zase tak strašně blízko a Natálka cítila jak se jí zrychluje tep...
" Já...já...nemůžu s tebou nikam jet.." pípla tichounce a znovu k Mirovi zvedla vystrašené a snad i provinilé oči.
"Nepojdeme ďaleko, hmm? Iba tu kúsok, sľubujem..." sklonil Miro hlavu trochu níž a stejně tak jako minule se svými rty dotkl špičky Natálčina nosu.
...Nechce jí přece ublížit..jen...chce s ní být sám..... cítil Miro zvláštní vzrušení, které nedokázal popsat a s dalším údivem si uvědomil, že tohle vzrušení je jiné než to, když jde s nějakou babou a ví, že za chvíli bude jeho bez nejmenšího protestu.
"Poď kvetinka.." stiskl Miro Natálčinu ruku trochu víc a vykročil směrem kde stálo jeho auto.

Miro objel blok a zaparkoval mezi auty uprostřed boční ulice, která byla mírně do kopce.
Natálka se trochu rozhlédla a její nejistota opět vzrostla o trochu víc.
...Kam jí to odvezl?... Nic tu není žádná hospůdka...jen jakési krámky...... přemýšlela a na chvíli se pokusila utěšit tím, že Miro půjde a v některém tom krámku si prostě něco koupí a pak pojedou dál, do jiné hospůdky, chvíli posedí a ona pak ..za chvíli...bude muset domů.
Sledovala Mira jak vystupuje a...ne nikam nejde.....jen obchází auto a otvírá její dveře.
....Ne,,,, přece si nemyslí, že s ním půjde do jednoho z těhle domů...ne to nepůjde..... stiskla si Natálka ruce mezi stehna a žaludek rozehrál svůj kroutící se koncert.
.....Né ježiš...proč s ním zase někam jela.....proč mu prostě nedokáže říct,že nééééé........ sklopila Natálie hlavu a bez hnutí dál seděla na sedadle spolujezdce.
"Poď Natálka.." sklonil se Miro do auta a jemně jí uchopil za loket. Cítil její napětí a sám se zas pozastavil nad svými myšlenkami.
...Dělá dobře?.... Neměl ještě počkat?....

Natálka sjela očima světlé dveře s malou jmenovkou a její žaludek se znovu překroutil vzhůru nohama.
...Vede jí k sobě domů...né musí utéct...nechce tam jít....nemůže....proč mu to prostě neřekne...proč má tak zvláštní pocit..přece...přece ví, že nesmí....proč má ten zvláštní pocit..... panikařila Natálka strachy a zároveň jakoby jí cosi našeptávalo,že ano...jen malou chviličku....je jeden jediný polibek, tak krásný a něžný jaký ještě od nikoho jiného nedostala a pak-pak uteče.....
Miro odemkl dveře a pohledem Natálii zkontroval. Stála nehnutě a on trochu semkl rty.
.....Opravdu to moc neuspěchal?....
"Bež ďalej.." opatrně přiložil svou dlaň na Natálčina záda a jemným tlakem jí před sebou popostrčil dál do malé, jen slabým světlem z obýváku osvětlené předsíňky a zavřel vchodové dveře.
"Poď Natálka.." pobídl Miro znovu Natálii, která dál nehnutě stála a pootevřel dveře do obýváku, který byl spojený s kuchyňským koutem.
"Obedovala si ?" zeptal se a opět Natálii jemně popostrčil do pootevřených dveří,
Pohled, který se Natálii naskytl jí naprosto učaroval, stoleček v obýváku byl sice malý,ale tak krásně a pečlivě prostřený, že znovu zůstala jen nehnutě stát.
"Sadni si..." usmál se Miro a byl sám se sebou spokojený.
...Ještě že ho napadlo připravit oběd....celý večer přemýšlel jak Natálku překvapit a celé dopoledné svůj plán realizoval....sám se občas divil proč, když chtěl nějakou pozvat na jídlo...nikdy to nebylo domů...baby si sem nebere a hlavně...nepotřebuje je krmit aby je dostal....
....Len Natálka...je taká iná...taká....kvetinka.... usmál se Miro sledoval jak si Natálie sedá na kraj malého křesílka a jako obvykle svírá ruce mezi svými koleny........


Pokračování příště...........

Lhářka 13.část

18. března 2014 v 14:38 Lhářka
Spinkej broučku..." zašeptala Natálie a sklonila se k Jeníčkovi do postýlky.
Cítila jak jí jeho malé ručičky okamžitě objaly a ona přitiskla svou tvář na jeho.
"Spinkej...já musím za tatínkem, pohádku přečteme ráno ano? " šeptala dál a lehce se od Jeníčka odtáhla, tak aby mu viděla do jeho krásně modrých očíček.
Byly smutné a Natálii bylo jasné jak moc by chtěl aby tu s ním teď jeho máma zůstala. Srdce se jí svíralo, ale představa Igorova křiku a hrubiánství jí nutila k tomu aby svého chlapečka, přemluvila aby se teď pokusil ve svém pokoji usnout sám.
"Nebudeš plakat viď, spinkej maminka pak za tebou přijde..." šeptala dál a cítila jak se jí do očí hrnou slzy.
"Jooo???" špitla ještě a vtiskla Jeníčkovi další pusu.
"Jo.." pípl Jeníček a i jeho hlásek dával znát jak moc by chtěl aby u něho maminka zůstala.

"To je dost...jsem ti říkal abys mu neblbla hlavu a nečetla ty sračky..." zamračil se Igor sotva Natálie vešla do obýváku a trochu se na sedačce posunul.
"Sedni..." rozkázal a u kázal na místečko vedle sebe.
"Nečetla ..." dosedla Natálie na krajíček sedačky ke svému muži a sevřela si dlaně mezi kolena.
"Je malinkej...." pípla ještě sotva slyšitelně, ale na Igora se podívat neodvážila.
"Co jako malinkej...." chňapl Igor po Natáčině stehně a pevně ho sevřel ve své dlani, přesně v tom samém místě co minule a Natálie jen sykla.
"Život není žádná pohádka...jasný?" nadzvedl se Igor a pohledem propálil tvář své ženy.
"Jo..." špitla Natálie a stále se neodvážila na I gora podívat, natož mu nějak odporovat.
"No..." nadzvedl Igor obočí a spokojený s pokorou své ženy se znovu svalil na sedačku.
"Tak a co ta brigáda..." zeptal už se o trošičku vlídněji a rádoby laškovně znovu pomačkal Natáliino stehno.
Natálka se kousla do spodního rtu a trochu v noze napnula svaly.
Bolelo to, ale to vydrží...jen honem něco vymyslet o té brigádě.
"No...byla to dneska jen zkouška....jsem uklidila....jednu kancelář...mi zítra....zavolají.....lhala Natálie a čerpala tak z informací, které měla původně od Kláry.
" Jak jako zavolaj ?..." nechápal igor a už se zase mračil
"No jestli...mě vezmou.." lhala dál a i když se hrozně bála, sama se divila jak hladce jí to jde.
"Aha...tak doufám, žes tam nic neposrala, takže bys chodila odpoledne?...Baba ho bude hlídat ?" pohodil Igor hlavou směrem ke zdi sousedící s dětským pokijem a ještě trochu víc stikl Natálčinu nohu.
"Jo..paní Řeháčková mi to slíbila.." špitala Natálie a pokoušela se nevnímat bolest, kterou jí Igor svým stiskem způsoboval.
"Aspoň se baba nebude nudit a tady bude klid...." zazubil se Igor a posunul svou neurvalou ruku po Natálčině stehně o kus výš...

Natálka se svezla do velkého křesla u Jeníčkovi postýlky a chytla svého chlapečka za ručičku.
Už spinkal a ona tak mohla dát, alespoň z části a tichounce průchod svým vzlykům.
Cítila se tak špinavá...Igor vedle hlasitě chrápal, usnul sotva dosáhl svého a převalil se na druhý bok.
....Bože je jí tak zle...nechce...tak strašně nechce....zvedá se jí žaludek.....ale musí...musí kvůli Jeníčkovi....Igor ho moc rád nemá, ale jinak mají vše..s ní by nikdy neměl to co má teď....kdoví jak by skončila, kdyby se o ně Igor nepostaral......bože pomoz mi....pomoz....... koulely se Natálce slzy po tvářích a ona něžně hladila ručičku svého chlapečka.
....Kedy ťa uvidím...kedy...kedy...kedy..... jakoby najednou uslyšela Mirův hlas, který dnes odpoledne tolik prosil o to jí zase vidět.
.....Ale copak může? Co by bylo kdyby se to Igor dozvěděl ... A on Miro? Je to přece zpěvák,,,,jistě má spousty holek a ona má Jeníčka...chtěl by jí s Jeníčkem? Postaral by se o ně jako Igor?...Né to jistě né...chce si jen užít...jako všichni a pak jí odkopne...nééé Igor je sice pruďas,ale mají co jíst a kde bydlet...Jeníček má svůj pokojíček...hračky... ona to prostě musí vydržet...kvůli Jeníčkovi....chápe, že ho Igor nemůže milovat...není jeho, ale stará se o ně....zachránil jí...tehdy, když ona......přemýšlela Natálie, ale v myšlenkách se zase vrátila k dnešnímu odpoledni.
....Kedy...kedy.... Natálka....slyšela znovu Mirův hlas a zavřela oči.
Za víčky se jí jen pro ní znovu odehrálo celé dnešní odpoledne.
...Kedy.....zněl stále v uších Natálce Mirův hlas celé její tělo rozechvělé vzpomínkami prahlo po jediném...napsat mu, tak jak slíbila.
.....Zítra...zítra by přece ještě mohla....naposledy...řekne Igorovi,že volali z té práce a ona tam musí ještě na jednu zkoušku....naposledy......uvažovala Natálie a pomaloučku vyndala z kapsy svého županu mobil.....
...Tak moc by ještě jednou...opravdu naposledy....chtěla okusit Mirovo něžné dotyky.......

Miro se dál povaloval na sedačce o občas mrkl po svém telefonu, vytáčelo ho jak mlčí, měl pocit,že se na něho z toho stolku drze šklebí a vysmívá se jeho netrpělivosti i tomu jak prahne jen po té jedné...co by sto dalších dalo za tuhle jeho pozornost....
...Kokot.... zamračil se Miro a jedním tahem svůj mobil strčil pod malý polštářek, který měl pod hlavou.
...Sakra, veď mu sľúbila, že napíše...ako dlho má čakať... už je to najmenej tri hodiny a nič...stále nič.......skřípal Miro zubama a pocit, že si s ním ta holka dělá co chce ho užíral víc a víc.
...Chce aby se mu ozvala...teď-hned....... plácl Miro několikrát dlaní do sedačky a téměř v té chvíli nadskočil, pod jeho zády se rozvibroval jeho mobil a Miro rychle zalovil pod polštářkem.
"Jo! JO! JOOOOOO" rozlehl se bytem Mirův vítězoslavný tón a on se pokoušel palcem co nejrychleji otevřít zprávu,která mu právě dorazila.
Jenže...ležel na zádech a jeho netrpělivostí mu telefon vyklouzl a bolestivě přistál na jeho bradě.
"Do prrrdele." zanadával Miro česky a s ůlevou při písmenku "r" se na sedačce raději posadil, rukou si pohladil doznívající bolest a konečně rozklikl příchozí zprávu.
-----TAK ZÍTRA 13 h. V TÉ HOSPODĚ NATÁLIE------četl a ikdyž v téhle chvíli cítil jakési zadostiučinění, byl to on kdo hodlal mít poslední slovo.
-----PRED KRČMIČKOU, BOSKÁM---- odepsal odhodil mobil na stolek.
"Si moja..." pokýval Miro vítězně hlavou a svalil se zpátky na sedačku........


Pokračování příště..................

Lhářka 12.část

17. března 2014 v 15:52 Lhářka
Já, já nevím....." pípla Natálie a s malým nádechem přivřela oči. Mirův dotyk opět projel celým jejím tělem a ona instinktivně stáhla kolena k sobě.
"Sľúbila si mi to.." přemístil Miro svou pravou ruku z Natálčina kolena na opěradlo její sedačky a naklonil se k ní trochu blíž..
"Kedy.." nehodlal se Miro jen tak vzdát a znovu si levou rukou na Natálčině tváři natočil její obličej přímo proti tomu svému.
"Kedy..." zopakoval a s pomalým přibližováním svých úst, nedovolil jejím očím kamkoli uhnout.
"Natálka naozaj ťa chcem vidieť.." žadonil a lehce své rty přitiskl na její.
"Já..jááá...napíšu ti..." vyhrkla Natálie a než se Miro nadál odtáhla se od něho a vystoupila z auta tak rychle,že mohl jen udiveně sledovat jak ve svých lehoučkých šatičkách dobíhá právě přijíždějící tramvaj.
"Napíšu ti..." ulevil si Miro hlasitě a plácl dlaněmi do volantu.
"Čo si prdel zo mňa robí?..." ještě chvíli zíral na zavírající se tramvajové dveře a pak s nasupeným výrazem šlápl na plyn.

"Zlatíčkoooo.....děkuju vám paní Řeháčková.." sehnula se Natálie k malému Jeníčkovi,, který své mámě přiběhl naproti a omotal jí maličké ručičky kolem krku a ona ho se spoustou maličký polibku zvedla do náruče.
"Už jsem tady..." šeptala svému chlapečkovi do vlásku a ještě jednou se usmála na svou postarší sousedku.
"Opravdu moc vám děkuju..."
"Není za co děvče, on je moc hodný, takový tichoučký, nezlobí, vůbec o něm nevím, viď Honzíčku?.." pohladila paní Řeháčková Jeníčka po zádíčkách a znovu se na Natálii usmála.
"Je to zlatíčko...musíte z něho mít s Igorkem radost..." dodala ještě Natálčina sousedka a v Natálii hrklo.
......Igor..kolik je hodin....musí domů....nemá uvařenou večeři........


Natálie otevřela troubu a podlila krásně vypečené kuřátko.....musí mít křupavou kůrčičku...jinak bude Igor zase nadávat, že nic neumí ani kuře upéct.....vzdychla a třesoucí se rukou ještě jednou kuře přelila.
"Papání...." usmál se Jeníček a přitulil se své mámě k noze, právě ve chvíli kdy v předsíni zarachotily klíče a Natálie jasně cítila jak se její chlapeček přimkl trochu silněji.
Byl sice maličký a i když...nedej bože....na něj Igor nikdy ruku nevztáhl...jeho křik, nadávky a to,že ho nikdy ani pohladil, stačilo k tomu aby se mu co nejvíce stranil.
Natálie zavřela troubu a zvedla svého synka do náruče.
"Ahoj...." špitla sotva Igor vešel do kuchyně a odhodil klíče na stůl.
"Nazdar..." zabručel odpověď a zamračil se.
"Co ty.... neumíš pozdravit tátu..." osopil se na Jeníčka, který se Natálie držel kolem krku a sledoval jak se jeho otec mračí.
"Pozdrav tatínka..." pobídla Natálie Jeníčka tiše a políbila svého chlapečka na tvář, žaludek se jí už zase svíral a ona se modlila aby Igor zas nezačal křičet.
"Achoj.." pípl Jeníček a podíval se na svou mámu.
"Huááát..." dodal tichounce a ona věděla,že chce jít do pokojíčku a hrát si...nechce být tam, kde je jeho otec.

Igor se odvalil od prázdného talíře a ve svých domácích trenkách zamířil do obýváku na sedačku.
"Dones pivo.." poručil ještě Natálii, která dojídala spolu s Jeníčkem večeři a neznatelně kývla.
" Jo.." sjela očima talíř plný kostí, který Igor na stole nechal a kousíček ho odsunula, odnese ho pak spolu s nádobím po sobě a Jeníčkovi...byla na to zvyklá...Igor po sobě nikdy nic neuklidil...od samého začátku jí nedovolil přemýšlet jinak, než že to on je tam pán, který se obětoval a živí jí i s harantem ona musí jen mlčet a být hodná...nechce přece i s tím klukem skončit pod mostem.....
Natálie vzdychla a ještě než Jeníčka vyndala z jeho stoličky odnesla veškeré nádobí do dřezu...
"Tak to pivooooo..." rozlehlo se bytem a Natáleii bylo jasné,že Igorovi už se čekání na jeho oblíbený nápoj zdálo moc dlouhé.
"Už jdu....." vyndala Natálie pivo rychle z lednice a usmála se na Jeníčka.
"Počkej broučku, maminka hned přijde a půjdeš do vaničky.."
"To je dost.." zabručel Igor a chytil svou ženu pevně za ruku.
Jeho chlípný pohled se nedal přehlídnout a Natálii se v mysli vrátilo dnešní krásné odpoledne.
..... Miro.... vybavila si v duchu jeho milé oči a jakoby znovu ucítila dotyk jeho rtů.
"Jááá...počkej...prosím Jeníček je v sedačce musím ho uložit" pípla nesměle a Igor vyfoukl nosem
"Né, že mu zas budeš číst nějaký sračky, zavři ho tam ať chrápe a přijď...jooo a povíš mi jak ta brigáda...se musím ptát sakra...." zahromoval Igor a povolil stisk na Natálčině ruce....

Miro si ležel na sedačce a pohrával si se svým mobilem.
...Hovorila,že napíše...kedy ako?.....
Počká ještě chvíli a pak jí zavolá....přemýšlel a vítězoslavně se usmál...ještě, že ho napadlo jet za tou prokletou tramvají...bylo to docela snadné....ani si ho nevšimla jak pospíchala....a on on už ví kde jí hledat ..když mu nenapíše.....i kdyby měl v tom domě obzvonit všechny partaje........


Pokračování příště..........