KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Duben 2014

Lhářka 37.část

30. dubna 2014 v 15:08 Lhářka
"Naty..." zkrabatil Miro trochu obočí a konečně se pohnul směrem ke dveřím po kterých se Natálka, sice pomau, ale naprosto nekontrolovatelně sunula k zemi.
"No tak moja...vstávaj.." uchopil dlaněmi pevně její ruce pod rameny a svou vlastní silou se pokoušel Natálku zvednout na nohy.
Šlo to těžce, cítil jak jí nohy naprosto vypovídají službu a Miro jakoby teď držel jen hadrovou panenku.
Srdce se mu svíralo a jemu nezbylo než zapojit veškerou svou sílu a zvednout tuhle křehoučkou dívenku do náručí.
Položila si hlavu na jeho rameno téměř okamžitě, ale její ruce zůstaly bezvládně visel dolů k zemi a Miro jí musel o to víc sevřít v těch svých.
...Má ju položť na sedačku...lebo si aj s ňou v náručí sadnúť do veľkého kresla....přemýšlel a trochu rozhlédl.
...Nie..chce ju držať....rozhodl se téměř okamžitě a pomalu se s Natálkou v náručí posadil a trochu víc jí ve svém sevření upevnil.
Žaludek se mu stále svíral, chtěl - cítil, že by měl něco říct, ale vůbec nevěděl co a jediné co si v téhle chvíli a mezi svými zmatenými myšlenkami uvědomoval bylo to,že má tuhle holku moc rád a nechce aby byla smutná.
"Já..." přerušila Natálka svým špitnutím tok Mirových myšlenek a pomalu zvedla svou visící ruku aby jí dlaní lehce položila na Mirovo předloktí, kterým jí pevně objímal kolem útlého pasu, aby se mu z klína nesesunula dolů.
"Jáá.." nadechla se znovu a Miro slyšel jak těžce polkla. Tak moc to všechno bolelo,ale i když Miro mlčel, byl tu - s ní- neodešel po tom co mu už řekla a Natálce jeho blízkost a dotyk pomáhala víc než si byla schopná ve svém pocitu selhání a vlastní viny připustit.
"No, hovor moja, neboj sa.." zmohl se i Miro konečně na pár tichých slov a i když se svým způsobem tak trochu bál co ještě uslyší, doufal, že to zvládne.
" Čo bolo keď si zistila, že nie si chorá, ale že budeš mať......" pokusil se Natálce, po chvíli mlčení, ještě trochu pomoct a něž stihl zvolit ty správná slova, Natálka jakoby maličko pookřála.
"Jeníčka..." uslyšel Miro z jejích úst tak něžně až se mu srdce znovu sevřelo a dál se zaposlouchal do pokračování příběhu o tom, co vše se semlelo kolem Natálčina těhotenství.
Poslouchal pozorně, Natálka mluvila tiše a se sklopenou hlavou, pořád se tak moc styděla
.....Co když si i on o ní teď bude myslet, že je kur..... znovu se to slovo neodvážila ani domyslet, srdíčko jí bylo jako splašené a slova se zadrhávala v krku.
"Počkaj moja...chceš povedať,že ťa znásilnili, možno aj traja a nahovorili ti........." nevydržel už Miro tlak, který v něm Natálčino vyprávění teď vyvolávalo a on při slovech o záchraně, a obětavosti v křesle doslova rostl.
"Ne ne ne, to já opila jsem se, já jsem, to já za to můžu, jáá..nezlob se na mě....." vyhrkla Natálka a jakoby se teď v Mirově náručí doslova ztratila a Miro nevěřil svým uším.
.....Natoľko ju presvedčili o jej vine, že ona tomu verí..... soptil Miro v duchu, už nebyl nerozhodný a ani netápal ve svých myšlenkách.
Teď...teď měl jedinou touhu....jít a někoho pořádně praštit......když, ale ucítil jak se mu Natálka na klíně třese, svojí zlost trochu zkrotil, navíc stále měl pocit,že tohle pořád ještě není konec všeho co by měl vědět.
"Kvetinka...no tak neboj sa, já sa nezlobím..." ztlumil trochu svůj hlas a přesunul dlaň na Natálčinu tvář tak aby si její hlavu ještě víc přitiskl na své rameno.
"Povieš mi ešte niečo ?" zkusil Miro položit otázku a cítil ve své dlani Natálčino slabé kývnutí.
"A tvoj muž...ten kotolník, vravela si,že nemá malého rád....teba hej ? " ptal se Miro opatrně a doufal,že se tak dozví něco tom jak vlastně tohle manželství, založené na lži a strachu funguje.
"Stará se o nás...je v nemocnici..." odpověděla mu Natálka tiše a naprosto jinak než očekával a znovu se v jeho náručí o trochu víc schoulila.
Miro si trochu vzdychl, ale jakoby cítil, že i když mu tohle jako odpověď zdaleka nestačí, neměl by už na tuhle křehoučkou květinku co se mu klepe v náručí, moc tlačit a i když sám teď nevěděl proč tohle dělá, něco ho nutilo aby se k ni ještě trochu víc sklonil a přitiskl rty do jejích vlasů.
"Vieš čo moja...tak ak chceš já ťa teraz do tej nemocnice odveziem.hej..." otočil Miro "list" s pocitem, že tím Natálce snad možná trochu uleví vetkl něžný polibek do jejích vlasů.
.....Mal by jej možno dať trocha času...celá sa tresie.....nemusí sa mu tu zložiť.......jteraz ju už nebude trápiť.....no ešte to nieje koniec...on to takto nenechá........to čo počul....posvieti si na to.......a .ak je na nich ten chlap zlý.......



Stará paní Řeháčková zkontrolovala spícího Jeníčka , který i když spinkal svíral v ručičce svou novou hračku a s povzdechem poodhrnula záclonu.
...Stojí tady u toho okna takovou dobu....že by Natálku prošvihla a neviděla jí do té nemocnice odcházet?.....Nebo,že by ještě spala....říkala,že jí není dobře..a... o jakém pánovi to vlastně Jeníček mluvil.....že mu dal ten telefon.....vždyť to děvče co jí zná je celé roky samo.....bez přátel....má snad jen jednu kamarádku.....jinak je pořád doma s tím maličkým a jak zná Igorka...ten si jí pohlídá......ale tak jaký pán ?...... přemýšlela dál paní Řeháčková a její oči se znovu stočily na chodník.
Z domu právě vycházela Natálka podpíraná vysokým blonďákem s vlasy až po lopatky,.......


Pokračování příště........................"

Lhářka 36.část

29. dubna 2014 v 14:38 Lhářka
"Dobrý den.." špitla Natálka mezi dveřmi a a Jeníček s očíčkama upřenýma na "tetu" omotal ručičky kolem její nohy.
"No děvče, už jsem o vás měla strach, jste v pořádku ?" ptala se paní Řeháčková starostlivě a zadívala se do Natálčiny i v šeru předsíně, viditelně bledé tváře.
"Jo jsem.....to je dobrý, paní Řeháčková, jen...mě trochu bolí hlava.." zalhala Natálka a přejela si dlaní čelo.
Cítila se tak slabá, nejraději by teď zavřela dveře a kdyby to šlo úplně se vypařila.
Zmizela někam, kde by jí nikdo nenašel a ona nemusela cítit vůbec nic.
Jenže musela....musela se usmívat na tuhle starou paní, která přece přišla protože se na něčem domluvily a ona se o ní bála...jo..jo... domluvily se přece...že pohlídá Jeníčka...ona musí za Igorem do nemocnice........ uvědomovala si Natálka a cítila jak se v ní všechno sevřelo...nehce za ním jít...nechce...... a Miro....vedle v obýváku sedí Miro......co mu to o sobě všechno řekla ?.....valil se Natálce tlak do hlavy a jen vzdáleně a ze všech sil vnímala sousedčina další slova, která si možná tak trochu přála i slyšet.
"Tak si běžte odpočinout, já si vezmu Honzíčka k sobě a pak si pro něho přijďte.....co říkáš Honzíčku? Půjdeš se mnou? Budeme si hrát...." sklonila se paní Řeháčková k Jeníčkovi a natáhla k němu svou vrásčitou ruku.
"Jo..tetou huát.." podíval se Jeníček na svou mámu a pustil se její nohy aby mohl svou ručičku vložit do té tetiny.
"Děkuju..." bylo jediné na co se Natálka v téhle chvíli zmohla a lehce pohladila svého synka po vláskách.
"Není za co, děvče a pozdravujte Igorka.." otočila se paní Řeháčková ještě na schodech a pomaloučku se po nich s Jeníčkem vypravila.

Miro byl stále v obýváku a i přesto, že ho tam Natálka zavřela, nemohl alespoň útržky jejího rozhovoru se sousedkou neslyšet.
....Hmmmm Irorek....zrejme obľúbenec.... ušklíbl se a se za zamračeným výrazem popošel až k oknu, bylo pootevřené a Miro se zadíval na liduprázdný chodník, měl ale pocit,že i kdyby se za ním procházelo celé procesí, bylo by mu to fuk a on by to stejně nevnímal.
Hlavu měl stále plnou toho co od Natálky před chvílí slyšel.
....To nieje možné...toto....přemýšlel nad tím šíleným příběhem a s pocitem,že tohle zdaleka není vše se pomalu otočil směrem ke dveřím.
Slyšel jejich tiché klapnutí a zadíval se na Natálku,která právě vešla do obýváku a zády se o jejich skleněnou výplň opřela.
"Jeníček je u sousedky.." špitla naprosto neslyšně a svou sklopenou hlavu ještě víc sklonila.
Ruce i nohy se jí třásly a tolik...tak moc s styděla.
....Co si o ní Miro asi teď myslí?....že je kur....ani na to slovo nechce pomyslet, ale Igor jí to tak často říká....dala ...ani sama neví kolika klukům a ještě tvrdí, že si to nepamatuje....neměla chlastat, může si za všechno sama......museli jí tehdy všichni za její hrozné chování zachraňovat....měla by být vděčná........říkala tehdy ta vychovatelka, musí říct, že se to stalo jinde, že opilá nebyla a i když toho kluka neznala šla s ním dobrovolně...jen s jedním a dobrovolně....zdůrazňovali tehdy v domově, .jinak půjde do polepšovny a bude to vyšetřovat policie a ona bude mít škraloup na celý život... a její otec už souhlasil se splnoletněním, může se vdát, pan Igor - ten z kotelny- si jí vezme zachrání jí...jinak by i s dítětem šla někam do nějakého divného domu, nebo by jí ho vzali, když by neměla kde bydlet... když řekne co jí radí, nic se nestane a všechno bude v pořádku, žádná policie ani polepšovna........
Třískaly Natálce v hlavě ty nejčernější vzpomínky a ona cítila jak jí nohy nenesou a pomalu se zády sune po dveřích k zemi.
Miro chvíli stál a sledoval ji.
I jemu se v hlavě tloukly myšlenky jedna o druhou.
.....Veď má ju predsa rád...tak moc rád....tak prečo teraz nieje schopný sa pohnúť......


"Co to máš ?" zeptala se paní Řeháčková malého Jeníčka, který seděl v křesle a stále dokola na mačkal na svém telefónku jedno tlačítko za druhým.
" Haloo.." odpověděl aniž by svá očíčka od své nové hračky zvedl.
" Jooo..ukáááž...ten je krásnej a požnáš jakou má barvu? " usmívala se paní Řeháčková a posadila si Jeníčka na klín.
"Žutou.." odpověděl Jeníček pyšně a znovu zmáčkl snad dvě tlačítka najednou.
"No ty si , ale šikovnej chlapeček...ano je žlutý.." pochválila ho "teta" a přiložila prst na jedno z blikajících tlačitek.
"Můžu taky ?" zeptala se a Jeníček pokýval hlavičkou.
"Jo " sledoval Jeníček bedlivě "tetin" prst a jeho rtíky se při dalším pronikavém zvuku roztáhly do krásného úsměvu.
"Jéééé ten, ale zvoní..to máš nový viď ?" zmáčkla paní Řeháčková další tlačítko a pohladila Jeníčka po hlavičce.
"Jo...pán dal...já uozbil ...pán splavil..." rozpovídal se Jeníček a paní Řeháčková nechápala.
"Pán ?...Co si rozbil? " zeptala se Jeníčka,který z telefónku nespouštěl oči.
" Halooo....uozbil.....pán dal maminta....pán..." vysvětloval Jeníček a paní Řeháčková z toho nebyla za mák moudrá.......


Pokračování příště.........

Lhářka 35.část

27. dubna 2014 v 14:40 Lhářka
"Já nevím Miro...já...nevím " vzlykla Natálka na Mirovo hrudi ještě jednou a jakoby se v té chvíli vrátila zhruba o tři roky zpátky.
Miro teď cítil její ruce kolem svých zad mnohem těsněji a i celé Natálčino tělo se zvláštně napjalo.
Pocit viny, vlastního selhání nespravedlnosti, který v sobě tak dlouho nosí a tlumí každý jeho bolavý dotyk, jakoby se najednou nafoukl a hrozil prasknutím.
....Možná...možná on je ten pravý, komu by se měla svěřit........ještě chviličku potlačovala touhu tyhle vzpomínky "vyplivnout" a necítit už tolik jejich tíhu.
"No moja hovor..." vycítil snad Miro Natálčin boj se sebou samou a vetkl jemný polibek do jejích vlasů.
"Jááá....." vzdychla Natálka a pevně přitiskla tvář na Mirova prsa.
Věděla,že teď už není cesty zpět a i když se pořád tak strašně moc bojí, Mirovi tohle vysvětlení dluží a on se tak mohl zaposlouchat do pro něho vcelku šíleného příběhu, který by ho nenapadl ani v tom nejhorším snu.
O tom jak Natálce onemocněla maminka...bylo jí sotva třináct...a nejprve jí vzali jedno prso.
Maminka to nesla statečně a ony se po několika chemoterapiích, kdy s ní celé noci nespala a hlídala aby se neudusila zvratky a zesláblou vodila na záchod, mohly radovat, že všechna vyšetření dopadla dobře a ony to zvládly a tuhle hroznou nemoc porazily...spolu.
Užívaly si pak život, byly pořád spolu a maminka koupila pak dovolenou u moře...byla nádherná...i když mamince sluníčko nedělalo dobře užily si jí jak žádnou jinou...ani jedna znich, ale netušila,že je jejich poslední a krátce po návratu maminka onemocněla znovu a tentokrát jí nemoc vzala útokem...vzali jí i druhé prso a i když se tak moc snažila její zesláblé tělo už další chemoterapii nezvládlo a ona Natálce zemřela v náručí.
Bylo jí čtrnáct a půl, neměla nikoho..jen otce, ale odešel od nich když jí byly tři roky a prakticky o ní nikdy zájem nejevil, měl novou rodinu a jeho žena o tom,že by jí vzali k sobě nechtěla ani slyšet.
Natálka se tedy ocitla v dětském domově, byla, ale už velká, nemluvná a samotářská i po tom všem co prožila dost zakřiknutá.
Kolektivu se stranila a ten jí ani moc nepřijal...každý si jí vzal "na paškál" kdykoli si zamanul.
I když jednu kamarádku měla...jen jednu jedinou a ona tehdy na nějaké svátky to bylo, kam jet měla, Natálka ne a zůstala v domově, jenže spolu s ni pár těch nejaktivnějších potvor co jí nikdy neudělaly nic dobrého.
To už jí bylo trochu přes patnáct...přišly pro ni tehdy, že bude mejdan...měla tušit, že v tom je zrada, ale ani sama neví proč tehdy šla.
Dolů do kotelny...ten chlápek co tam dělal...prý nakoupil pití...jinak by ho do domova nijak nepronesli i kdyby jim ho prodali.
Dal si s nima pár panáků a odešel nahoru, říkalo se tehdy, že chodí za tou vdanou vychovatelkou co měla ten den službu.
Jich si tam dole nikdo nevšímal a i ikdyž jí to vůbec nechutnalo, prostě pila...nechtěla být zase terčem posměchu a urážek. A když si k ni přisedli nějací dva kluci, bylo jí to jedno, vůbec je neznala ani toho dalšího co potom přišel. Podávali jí další pivo, chutnalo zvláštně...měla všechno v mlze a ty dvě holky se jen smály...pamatuje si ještě,že odešly...pak už nic.
Vzbudila se ve své posteli a příšerně jí bolela hlava a břicho.
Když to nedostala jednou- dvakrát nevěnovala tomu moc pozornost- maminka jí o těhle věcech nikdy nic neříkala- když po třetí a po čtrvré začla se trochu bát, navíc měla pocit, že jí roste břicho....co když je taky nemocná jako maminka....když za ní chodila do nemocnice...to tehdy mohla spát u sousedky....byla tam paní s velkým břichem a maminka říkala,že tam má nádor.
Jenže bříško se jí zvětšovalo pořád víc a cítila takové zvláštní tlaky....tolik se bála,že umře....tak jako maminka.


Paní Řeháčková chvíli poslouchala a pak opatrně a jen velmi krátce zmáčkla Natálčin a Igorův zvonek.
...Možná měla ještě počkat napadlo jí, když v bytě neslyšela žádný hluk, ale měla i tak tochu strach, Natálka přece vždy dodržela když se spolu na něčem domluvily.
Vzdychla stará paní a opřela se do zvonku trochu rázněji.

"Zoní mamí zoní " přiběhl Jeníček do obýváku, stále s telefónkem v ruce a zůstal na Mira, který svíral v objetí jeho mámu, koukat.
"Já vim...." špitla tiše Natálka a lehce se od Mira odtáhla.
Nedokázala se mu teď podívat do očí a i Miro, který tušil, že tenhle příběh zdaleka není u konce měl problém se po tom co slyšet vůbec pohnout.
"Zoní.." zopakoval, ale Jeníček když se zvonek rozdrnčel znovu a rozeběhl se ke dveřím a plácl do nich ručičkama.
"Honzíčkuuu..." ozvala se za dveřmi stará paní Řeháčková a trochu se lekla.
"Kde je maminka? " ptala se dál starostlivě a Natálka se pokusila na sedačce od Mira trochu odsunout.
"To je sousedka..ona Jeníčka hlídá.." špitla a pokusila se postavit na nohy, které se jí neskutečně třásly a vykročit směrem do předsíně.
"Jáá jduu...uu " zaslechl Miro ještě než ho Natálka zavřela v obýváku jak jí přeskočil hlas a naprosto bezradně složil obličej do dlaní..
...Snívalo sa mu toto? Čo ešte príde?....Nemal by teraz odísť?....


Pokračování příště.............

Lhářka 34.část

24. dubna 2014 v 15:23 Lhářka
"Ako nevieš ?" zeptal se Miro a s rukou stále položenou na Natálčiných ramenou se trochu sklonil.
"Natálka..ja tomu moc nerozumiem..ty nevieš kde je otec tvojho syna? " ptal se Miro tiše a znovu se pokusil Natálčin obličej otočit ke svému.
Šlo to snáze než před chvíli, ale vidět její zoufalé a uplakané oči Mira doslova drtilo.
"Já...já...jáááá nevííím.." koktala Natálka a Miro sledoval jak se jí přebytečné slzy valí z očí po tvářích dolů.
....Do riti...že to nenechal byť...keby ju nesledoval.....keby ju nepodozrieval....nemuseli tu takto sedieť.... a on by nemal pocit, že za to može......vyčítal v duchu sám sobě, ale na druhou stranu mu bylo jasné, že dřív nebo později by tahle situace zřejmě stejně nastala.
....Je predsa vydatá....má dieta...jej muž nieje otcom toho chlapca, no ale zdá sa mu, že, že v poriadku tu nieje niečo iné.....nieje predsa slepý....ten malý ako sa čudne správal.......aj ona Natálka...sa stále čohosi bojí.....nie.....tu je niečo zle a on chce vediet čo......aj keď tomu stále nerozumie, toto už pochopil......
Napřed, ale chce vědět jednu věc a zeptá se teď hned......
"Natálka....máš ma rada?.." díval se Miro Natálce stále do uplakaných oči a trochu svůj obličej přiblížil k jejímu.
"Máš..?" zeptal se znovu,když se dočkal jen zoufalého pohledu jejích očí a chytil Natálčiny tváře do obou svých dlaní.
"Ja teba hej...veľmi...no kým si si so mnou iba hrala a máš rada svojho muža...odídem a už ťa nebudem.........." riskoval Miro slova, která mu šla přes rty jen velmi těžce, ale...tak jak doufal...s Natálkou tato slova přeci jen hnula a on nestihl ani dopovědět.
Natálka sebou mírně cukla a její oči nabraly ještě vyděšenější výraz.
"Ne...nechoď pryč.." omotala lehounce své ruce kolem Mirova krku a srdíčko, které tlouklo jak splašené se jí vyhouplo až do krku.
...Možná teď dělá velkou chybu, ale....ale...nechce aby odešel....
"Mám...tě...ráda...nechoď pryč.." špitla a konečně nechala Mira aby jí k sobě přitiskl.
"Povieš mi čo sa deje..?" volil Miro slova jen velmi opatrně a jemně položil svou bradu na Natálčin vršek hlavy.
Cítil jak jí bije srdce,zrychleně dýchá a celá se chvěje.
"Neboj sa...moja.." pobídl jí ještě tiše a dlaněmi pohladil Natálčina záda.
"Já....mamin...ka....víš....v domo..vě..." koktala dál Natálka a Miro si pomalu uvědomoval, že tohle křehké děvčátko, co se mu ukradlo srdce a teď se mu chvěje v náručí absolutně neví kde ani jak začít a pokud on sám jí nějak nepomůže, nedozví se vůbec nic.
"Kvetinka..." pohladil Miro znovu Natálčina záda a zhluboka se nadechl.
"Počkaj....hovorila si, že mamička ti zomrela a ty si išla do domova...hej ? " pokoušel se Miro zorientovat v tom co už věděl a přemýšlel jak nejopatrněji se zeptat dál.
"Tvoj otec ťa nechcel....koľko ti bolo?.." přemýělel Miro, že vlastně ani to kolik je Natálce let neví.
....Ale má přece toho malého kolik mu tak je? Dva---tři--- ?
"Patnáct...skoro.." špitla Natálka stále s hlavou na Mirovo hrudi a on cítil jak mu z krku přesunula ruce na záda.
"A teraz...koľko ti je.." neodpustil si Miro otázku, která mu vrtala v hlavě a napjatě čekal na odpověď.
"Osmnáct...bylo." pípla Natáka sotva slyšitelně a Mirovi rychle počítal.
Pomalu mu,ale začínalo být jasné o jaké záchraně tu před chvílí mluvila a další otázka na sebe nenechala dlouho čekat..
"On si ťa zobral aj cudzím deckom...neplnoletú....prečo nie jeho otec....tiež bol maloletý?.." ptal se Miro tiše a i jemu se srdce rozbíhalo stále rychleji a žaludek o sobě dával vědět čím dál tím víc, jakoby tušil, že to nejšílenější ho ještě čeká.
"Jo, vzal si nás, pra..coval...v dom...mově.., se doho...dli..." vzlykala Natálka a Miro se znovu trochu ztrácel.
"Kto pracoval v domove, tvoj muž...ako dohodli...čo otec ten pravý ?" nedokázal Miro už neklást otázku jednu za druhou a Natálka se v jeho náručí ještě víc schoulila.
"Já nevíííím....já nevííím Mirooooo....já....já se opila.....a pak nevíííííím....us...nula....j...seeem....nevíííím kdo je jehoooo oteeeec" rozplakala se Natálka a Miro celý ztuhnul.....


Paní Řeháčková se znovu podívala na hodiny a zadumaně pokývala hlavou.
....No teď už by tu teda být měli.
.......Natálka přece psala že musí za Igorkem do nemocnice.
Že by Honzíček ještě spal?.....Snad jsou v pořádku?....No asi se tam opravdu zajde podívat.......
Přemýšlela dál a znovu se podívala na hodiny.
....No opravdu už je dost....nebude čekat.....těch pár schodů ještě přebelhá.
Usmála se stará paní jen tak pro sebe A trochu obtížněji se zvedla ze svého křesla a vzala do ruky svazek klíčů.
....Je to jen jedno patro....raději půjde a zazvoní.....
"Čert nikdy nespí.." řekla jen tak sama pro sebe a vyšla ze svého bytu do potemnělé chodby.
"Taaak..." oddychla si když pomaloučku sešourala schody a s prstem na zvonku TŘÍSKOVI...ještě na okamžik zaváhala a přiložila ucho na tmavé dveře......


Pokračování příště................

Lhářka 33.část

22. dubna 2014 v 18:13 Lhářka
Čože? " odvrátil Miro pozornost od Jeníčka, kterého opatrně stavěl na nožičky a trochu se na Natálku zamračil.
"Nemá ho rád..." pípla znovu Natálka a opřená o futro dveří se sotva držela na nohou.
"Kto..? Koho?..." neodpustil si Miro otázku a tak nějak automaticky pohladil Jeníčka po světlých vláskách.
"Toto už nikdy nerob...nedělej......" dodal ještě a zkoumavě se zadíval do Natálčina uplakaného obličeje.
...Mlčela...a jako dnes už po několikáté sklopila oči.
"Natália....možeš mi..." začal Miro, který už si začínal připadat jak "Alenka v říši divů" a cítil, že ztrácí trpělivost, trochu zhurta a o kousek se k Natálce přiblížil.
Sledoval při tom jak se nahrbila a její už tak hodně sklopená hlava doslova mizela mezi jejími rameny.
Stihl, ale ještě zaregistrovat Jeníčka,který nehnutě stál stále na tom samém místě kam ho Miro postavil a s očíčkama plnýma strachu je oba sledoval.
....Boha čo sa to tu deje.... ptal se Miro sám sebe v duchu při pohledu na tyhle dva ustrašené človíčky a všechna vysvětlení, která se mu teď sama nabízela mu přišla naprosto neskutečná,šílená a neuvěřitelná.
Už to nebyla trpělivost co ztrácel....Miro měl pocit jako když se ztrácí on sám...nikdy se s ničím takovým nesetkal, ale...ale třeba je to všechno jinak....
"Natálka...." začal znovu a o poznání mírněji.
"Možeš mi to prosím nejako vysvetliť.." přiblížil se k třesoucí Natálce ještě o kousíček blíž a po očku mrkl na Jeníčka, který je oba dál sledoval vykulenýma očíčkama.
Nevěděl jestli podepřít Natálku u které měl pocit,že se za chvíli sesune k zemi,nebo jít a poslechnout to šílené nutkání zvednout do náruče toho prcka co mu najednou přišel naprosto sám, bezbrannej a ještě křehčí než jeho máma.
Díval se teď z jednoho na druhého a cítil jak se mu klepe žaludek.
.....Je možné aby tu bolo nejaké násilie?........vyslovil konečně alespoň v duchu tu šílenost a jakoby se mu až teď v mysli vybavily malinké modřinky na Natálčině stehně....neptal se jí na ně.
...No možno to boli prsty.....


Stará paní Řeháčková pozvedla ruce s jehlicemi a zadívala se na malý svetříček se vzorkem krtečka.
....To bude mít Honzíček radost....usmála se a při představě jak tuhle pohádku ten malý cvrček hltá si svůj výtvor ještě jednou zálibně prohlídla.
....Je sice léto, ale už tuhle koukala...když bylo pár chladnějších dní,že nosí pořád ten jeden a ten samý svetříček a už mu z něho pěkně lezou ručičky....a to děvče asi moc penez nemá.....no ona ví své..... povzdychla si a mrkla na hodiny.
...Už by tu měli být....Natálka jí přece psala esemesku jestli malého pohlídá....musí za Igorkem do nemocnice.....no možná maličký usnul a ona ho nechce budit....ještě chvíli počká, ale...ale pak se tam zajde podívat...to děvče je pořád tak bledé a slabé......přemýšlela paní Řeháčková a smutně pokývala hlavou.
...Ale ten maličký...je tak roztomilý...škoda,že ona má svá vnoučata tak daleko skoro je nevídá..... zesmutněla paní Řeháčková a znovu si prohlédla krtečkový vzor.
....Už vidí jak se mu rozzáří očíčka....po kom on je vlastně má a vlásky?.....
Už párkrát nad tím přemýšlela....Natálka je hnědovláska a Igorek...no tak trochu do zrzava.....moc krásy nepobral.....usmála se paní Řeháčková znovu a raději takové myšlenky, jako už párkrát zavrhla.
Počká ještě chvíli a pak zajde zazvonit.....


"Poď.." objal Miro nakonec Natálku kolem ramen a pokusil se šibalsky mrknout na Jeníčka stále stojícího na tom samém místě.
"Budeš si hrať hej....chvíločku.....dám maminku hajat " přešel Miro opět na češtinu a maličko se na Jeníčka usmál.
"Jo já huát.." pípl Jeníček a tak jak byl už dávno zvyklý, být tu často a sám zavřený sedl si ve svém pokojíčku na koberec.
Jen strach z jeho očíček jakoby se trochu vytratil a on se znovu na Mira otočil.
"Já neuozbil..." zakroutil hlavičkou a zvedl v ručičce malý žlutý telefónek od MIra na kterém vzápětí zmáčkl jedno z tlačítek.

"Hovor Natália...." posadil Miro Natálku na sedačku a a těsně si k ní přisedl.
Srdce mu sice tlouklo na poplach a musel si přiznat, že se stále cítí tak trochu zklamaný i oklamaný jejím lhaním, ale všechno to co se tu během posledních chvil stalo mu přišlo tak šílené, že teď už si prostě odmítal připustit možnost, že by odešel bez nějakého vysvětlení.
...I kdyby to mezi nimi mělo skončit...chce vědět všechno.....
"Hovor...kto ho nemá rád...jeho otec?.." pobídl Miro znovu Natálku tiše a jemně jí položil ruku kolem drobných ramen, chtěl ještě druhou rukou zvednout její bradu tak aby se na něho podívala, ale její odpor byl dost silný na to aby pochopil, že se sklopenýma očima se jí bude mluvit mnohem snáz.

"Jo...není...je..ho o..tec.." špitla Natálka a Miro sledoval jak si ve svém klíně drtí prsty do běla.
"Já...já...zachr...zachrá...nil nás...já maminka....umře...la....tá ..ta...je...ho žena...nech....tě...l...la....mě...musela jsem...do ...domova...." koktala Natálka a Miro tomu zatím ani za mák nerozuměl.
" A jeho otec...pravý?." zeptal se Miro tiše, přesto, ale hodně zpříma.
Natálčina ramena jakoby se v té chvíli v jeho objetí doslova ztratila a hlava jí klesla o mnoho níž.
"Já ne..vííííím " vzlykla zoufale Natálka a Miro najednou věděl,že se dotkl hodně citlivého místa téhle křehké květinky............


Pokračování příště............

Lhářka 32.část

20. dubna 2014 v 20:39 Lhářka
...Mal by som ísť..." zopakoval si Miro v duchu a cítil jakoby ho právě utahovali do velkého svěráku.
Bolest a zklamání ho doslova zžíralo.
...Tak predsa.... to čeho se bál a co si za žádnou cenu nechtěl připustit je nakonec pravda.
....Je vdaná...vdaná...vdaná.... řvalo mu hlavě a Miro se marně pokoušel tohle šílené slovo vstřebat.
....Ako mu to mohla urobiť....veď ...vyzerala,že ho má rada...ako on ju... má ju rád... toľko ju má rád.....
... Veď ani to dieťa mu nevadí...uvědomoval si Miro s podivem znovu, že Jeníček mu nepřekáží ani v nejmenším a při vzpomínce jak dneska kupoval tu hračku se trochu usmál..
....No manžel to hej.......třídil Miro své pocity a zavíral oči před bolestí, které mu tohle poznání přineslo.
....Jasné no...to pivo v chladničke...to jej stále ponáhlanie sa....takže nieeee strýko !!!!......
Došla Mirovi další Natálčina lež a pomalu k ní otočil hlavu.
Natálka byla stále v polosedu, podepřená lokty, které se jí neskutečně klepaly, ale ona sama nebyla schopná ani toho nejmenšího pohybu.
....Né...tohle přece nechtěla....Co...co si o ní asi teď myslí?....Určitě to nejhorší..... Ale ona ho má přece ráda....tak moc ráda....Miluje ho jako ještě nikdy nikoho nemilovala....Jenže....jenže ...jenže......musí myslet na to aby měla s Jeníčkem kde být......
Natálka cítila jak jí hoří tváře a zvláštní hukot v uších jen tlumeně propouštěl Mirova slova k jejímu vědomí.
"Takže...nijaký strýko ?...Iba si si so mnou hrala?...A tvoj muž je teraz kde?..." kladl Miro otázky sice tiše, nic - méně natolik důrazně aby se každá jedna z nich do Natálky zařízla tím nejnabroušenějším ostřím.
" V...nem...mocnici " nedokázala lhát a její droboučká postava se na sedačce doslova ztrácela.
"Aha..." zkrabatil Miro obočí a trochu se od Natálky odvrátil.
" Takže to všetko bolo jedno veľké klamstvo..... vzdychl Miro a přejel si dlaněmi po stehnech.
Chtěl se zvednout - chtěl odejít, být najednou co nejdál, zmizet i se svým zklamáním a už nikdy tuhle holku, co mu jen lhala nevidět.
Jenže ať se snažil sebevíc nedokázal to......představa,že by teď odešel a už nikdy tuhle křehkou květinku nevzal do náručí ho bolela mnohem víc.
Bojoval Miro uvnitř sebe sám se sebou a jediné co v téhle chvíli dokázal bylo to, že vztáhl ruku po sklenici s vodou, kterou před chvílí odložil na stolek a přiložil jí ke svým ústům.

"Nezoní.." vyrušil ho, ale vzápětí smutný dětský hlásek a Miro stočil svůj pohled k malému Jeníčkovi, který stál téměř u něho a podával mu svou novou hračku..
"Čo..." nechápal Miro a automaticky se otočil na Natálku.
Byla stále ve stejné poloze a Miro měl pocit, že svého synka a ani nic jiného momentálně vůbec nevnímá.
"Naty.." šeptl a rukou přejel hřbet té její.
Cítil jak sebou cukla, ale její hlava dál zůstávala sklopená a Miro teď znovu uslyšel Jeníčkův hlas.
"Nezoní " zopakoval a položil mu telefónek do klína.
"Naty " pokusil se Miro Natálku ještě jednou oslovit a jen tak tak zachytil tu žlutou bakelitobvou věc, která se mu z klína sunula na zem.
"Nezoní..." zopakoval mu Jeníček už po třetí a Miro si mírně vzdychl.
....No jasně, chápe už co mu říká....nezvoní mu to....jakto?....
"Nezvoní jo?.." pootočil Miro hračku ve svých rukách.
....No jasné ...batérie vypadli.... pokýval Miro hlavou a projel prstem malý prázdný otvůrek uprostřed telefónku.
"Kde sú...no " podíval se na Jeníčka a bylo mu okamžitě jasné, že se tenhle mrňous se jen "potřeboval" podívat do útrob své nové hračky.
"Tak kde sou... nooooo baterky..." přešel Miro na češtinu a znovu rukou ukázal na prázdný otvor.
"Pokojíšek....já uozbiiil.." couvl Jeníček před Mirovo rukou a hřbetem ručičky si zmáčkl tvářičku.
"Čo robí..." zarazil se Miro a chvíli na Jeníčka jen tak koukal.
Natálka vedle něho se ani nepohnula a Miro se znovu podíval na Jeníčka.
"Já nectěl...." mačkal si Jeníček tvářičku dál a rozběhl se směrem do svého pokojíčku.
"Čo robí..?" ptal se Miro znovu sám sebe a i s telefónkem se zvedl na nohy.
"Naty..." pokusil se znovu Natálku bezvýsledně oslovit a jakoby z dětského pokojíčku uslyšel tichý pláč vydal se k jeho dveřím.

Jeníček seděl na zemi a v ručičce svíral dvě malé tužkové baterie.
"Daj.." došel Miro až k němu a natáhl ruku tak aby i Jeníček dosáhl a mohl mu baterky dát.
Jeníček sebou, ale znovu cuknul a Miro by nedal nic za to,ž e v jeho očíčkách zahlédl strach....stejný jako vídává u jeho mámy.
...Čo to ako..... pořád tak trochu nechápal a napadlo ho, že mu asi nerozumí.
"Dej mi to..." řekl pro jistotu česky a svou nataženou ruku trochu víc k Jeníčkovi přiblížil.
"Já uozbil....já nectěl....plomiň...já kleknu...hanba..." vzlykal Jeníček a Miro zíral jak se přesouvá do rohu pokojíčku, kde si kleká čelem ke zdi.
....Čo...čo ...čo to robíííííí..... valil Miro doslova oči a sebral ze země baterie, které tam Jeníček upustil, aby je během malé chviličky dal tam kam patří a telefónek se znovu mohl rozdrnčet.
"Pozri....podívej už je to spravený...nerozbil si to.." mluvil Miro dál česky a sám se divil jak pochopil vše co mu tenhle malej kluk říká.
Opatrně se pak k němu přiblížil a s pocitem,ž e tohle celé je nějak divné se k Jeníčkovi sehnul......

"Nemá ho rád...." pípla Natálka ode dveří a přes závoj slz sledovala jak Miro Jeníčka opatrně za ramínka zvedá na nožičky.



Pokračování příště.........

Lhářka 31.část

19. dubna 2014 v 8:52 Lhářka
"Není tínek....je mosnej..bíško bolí.." zvedl Jeníček hlavičku ke své mámě a zadíval se jí do očí, jakoby se o tom potřeboval ještě jednou ujistit.
"Né není neboj se broučku ." položila Natálka své čelo na Jeníčkovo a pohled do očí svému synkovi opětovala.
"Ukaž co to máš, je to haloooo?" odtáhla se, ale po chvíli a vzala do ruky Jeníčkovu hračku a ve snaze odvést jeho pozornost od svých slz i myšlenek na tátu a rozklepanými prsty zmáčkla první tlačítko,které jí napadlo.
"Jeee....." usmála se i když stále smutně, na svého synka když se jí telefónek v ruce rozdrnčel na plné kolo a pro jistotu zmáčkla ještě další tlačítko.
"Zoníííí..." roztáhl Jeníček rty do krásného dětského úsměvu a Natálka stejně jako Miro stále stojící ve dveřích sledovali jak se jeho očíčka rozzářila.
Miro ale stále nic moc nechápal a to co by chápat mohl prostě odháněl.
Přesto,ale nemohl své myšlenky, které se mu mu běhaly hlavou zcela ignorovat.
....Akoooo ?....To dieťa sa bojí svojho otca?...Je teda naozaj vydatá? ...To nie... zasa klamstvo?....Prečo sa ten malý bojí?....No vlastne veď aj ona sa stále niečoho bojí....manžela?... Je vydatá !!!! ...Možno by teda mal ísť.....pokoušel se Miro vstřebat to co právě viděl a slyšel a maličko si mezi dveřmi odkašlal.
Natálka sklopila oči a malý Jeníček si Mira, který pomalu k sedačce vykročil stále trochu nedůvěřivě prohlížel.
"Na napi sa..." natáhl Miro k Natálce ruku se sklenicí vody a s pohledem upřeným na její sklopené oči zůstal nad ní i Jeníčkem nehnutě stát.
"Děkuju..." špitla Natálka a pokusila se z Mirovi ruky vzít sklenici do své, třesoucí se tak, že se to nedalo přehlédnout.
"Počkaj...." nadechl se Miro a trochu se přes malého Jeníčkla sklonil aby vzal sklenici i s Natálčinou rukou do své a pomohl jí tak se napít bez toho aby to celé vylila.
"Já huát...pokojíšek.." protáhl se Jeníček okamžitě pod Mirovo skloněným tělem a než se Miro nadál nadál zmizel ve vedlejší místnosti.
Miro za ním otočil hlavu jen na malý okamžik a znovu se pohledem vrátil k Natálce, která ve sklenici jen trochu smáčela rty.
"Napi sa..poriadne.." pobídl jí Miro a sklenici s vodou stále přidržoval u jejích úst.
"To je dob..rý..dě...ku..ju.." smočila Natálka rty ještě jednou a trochu od sklenice odtáhla.
"Dobre..." pokýval Miro hlavou a odložil sklenici na stolek, který stál v těsné blízkosti.
"Nechcela by si niečo povedať?..." zeptal se Miro po malé chvíli opravdu velmi tiše a podíval se na Natálku, která sice zůstala v polosedu, ale její oči byly stále sklopené.
Tak moc se bála na Mira podívat...tak moc se styděla...zlobí se na ní...určitě se na ní zlobí... a co mu má říkat?...Co se změní? ..S Jeníčkem už jí chtít nebude a...až se to dozví Igor.....nemají kam jít.....vyhodí je......Jeníček....vezmou jí ho když nebude mít kde vydlet....né oni ho nechají tady u jeho táty...dá ho do domova........zatajil se Natálce při tom pomyšlení hrůzou dech a oči, které měla stále sklopené se jí zalily slzami.
....To nesmí dopustit.....
"Já...já...já...." pokoušela se Natálka mluvit, ale hlas jí absolutně neposlouchal a Miro poposedl trochu blíž.
"Čo moja?" zeptal se tiše a jednou ruku opatrně zvedl Natálčinu hlavu.
Chtěl jí vidět do obliřčeje....chtěl vědět co se děje....chtěl aby už konečně něco řekla aby tomu všemu aspoň trochu rozuměl....přece...přece si s ním jenom nehrála.....né to určitě né....není taková, ale....ale lhala mu přece....asi víc než si , když sem šel myslel.....honily se Mirovi hlavou myšlenky jak zběsilé a cítil jak mu nervozita projíždí tělem.
...Má dieťa...to už mu je jasné...no možno...čuduje se sám sebe...nevie prečo no nevadí mu to....mohla mu to predsa povedať....len čo to pivo tej chladničke...je naozaj vydatá? Len to nie prosím......
přemýšlel Miro dál a jemně Natálčinu hlavu pozvedl ještě trochu víc.
"Natálka, hovor...prosím...." šeptl a znovu se o kousek přisunul.
....Musí mu to říct.....musí.....musí to skončit....musí myslet na Jeníčka....přesvědčovala Natálka v panickém strachu,že by mohla o Jeníčka přijít sama sebe a konečně k Mirovi zvedla oči plné slz.
" Já..já... já jsem...v..v...vd..aná..." soukala ze sebe s obrovskou bolestí ve svém srdíčku přiznání a hlas, který jí absolutně neposlouchal se jí zadrhával snad za každým písmenkem, které se pokoušela vyslovit....
....VYDATÁ.... sevřelo se Mirovi snad celé tělo.
....Nieee toto predsa počuť nechcel.....nie nechcel.... svěsil Miro bezvládně ruce přes svá stehna a neznatelně pokýval hlavou.
....Mal bysom ísť.............

Pokračování příště............................

Lhářka 30.část

16. dubna 2014 v 13:38 Lhářka
"Na, naozaj je to halooo " přistrčil Miro ruku s dětskou hračkou blíž k Jeníčkovi, který se své mámy držel dál kolem krku, ale zvědavě obsah Mirovi ruky sledoval.
"Fakt pozri..." pokračoval Miro aníž by se na Natálku byť jen na okamžik podíval a na malém dětském telefonku zmáčkl jakési tlačítko.
Netrvalo dlouho a ta žlutá věc se rozbklikala a téměř okamžitě zazvonila jako opravdový mobil a Miro s ním znovu vztáhl ruku k Jeníčkovi, kterému se rozsvítily očíčka a už se své mámy tak křečovitě nedržel.
"Haloooo.." hlesl Jeníček a jeho malá ručička se natáhla k té Mirovo.
"Mamí haloooo ...zoní " oznamoval nadšeně Jeníček a strčil svůj nový poklad mámě přímo před oči.
Už se nechtěl chovat, sunul se z mámina náruči na zem na nožičky a z té kouzelné věci nespouštěl očíčka.
Miro Jeníčka chvíli sledoval a tak trochu nechápal co na tý bakelitový věci vidí, ale zjišťoval,že to jak je ten mrňous nadšený mu dělá dobře a on je i když mu srdce stále tluče na poplach a vůbec neví co teď bude dál, sám se sebou spokojený.
....Tak toto vyšlo.....napadlo ho a odvrátil svůj pohled od Jeníčka k Natálce, která stále stála mezi dveřmi a i jí srdce tlouklo jako zběsilé.
...Co tu dělá....co tu dělá....co tu dělá.???.......pokoušela se dýchat a před Mirovo pohledem sklopila oči.
"Možem ďalej ?" protrhl,ale Miro ticho a aniž by čekal na odpověď kolem Natálky se protáhl do předsíně.
....Tolik se bál,že by řekla ne....
....Ne..ne...neee...nemůže ho sem přece pustit...nemůže....bože né...co to dělá......řvalo celé Natálčino já, ale sama nebyla schopná vydat ani hlásku, natož Mirovi v jeho vejití nějak zabránit.
Dokázala jen sledovat jak zavírá dveře a protože malý Jeníček se svou novou hračkou zmizel v pokojíčku,kde jí pátravě zkoumal, zůstala teď v potemnělé předsíni s Mirem docela sama.
Zůstal stát těsně u ní, nedotýkal se jí, ale, jen sklonil hlavu...tak, že cítila jeho dech.
"Přečo si ma klamala.." zeptal se tiše a Natálka sklopila hlavu jak nejvíc to šlo..
" Prečo..?" zopakoval Miro snad ještě tišeji a přesto,že i on měl velmi stísněný pocit, silně vnímal jak se Natálka celá třese.
......Jakoby se mu teď úplně ztrácela....
"Promiň.." pípla a skřížila své ruce až pod bradou.
"Promiň...to je všetko čo mi povieš...? " šeptal Miro dál a o maličký krůček se k Natálce přiblížil.
"Naty...pozri sa na mňa..." promluvil znovu stále stejně tiše když se Natálka ani nepohnula a silně stiskl víčla.
....Preboha...nechce jú predsa trápiť...veď aj jemu je mizerně....to ona predsa klamala jeho...tak přečo sa jej tu doprošuje...... ztrácel Miro trpělivost a Natálka ikdyž měla stále skloněnou hlavu uslyšela jeho hluboký vzdech.
"Počuješ...pozri sa na mňa, chcem vedieť prečo si ma klamala, myslel som....že...že ma máš rada...že je nám spolu pekne...tak pozri sa na mňa. " teď už Miro hlas maličko zvýšil a dvěma prsty nekompromisně Natálčinu bradu zvedl tak aby i v přítmí předsíně viděl do jejích očí.
Byly plné slz i strachu a Mirovi se sevřelo srdce, přesto si ale už nedokázal pomoct.
" Mám ťa rád kvetinka a neviem prečo si ma klamala, kým nechceš nepovedaj....no pojdem...nebudem ťa nútiť..." padaly z Mira slova, které možná ani vyslovit nechtěl, ale Natálčino mlčení ho doslova zžíralo a on už nedokázal naléhat a doprošovat se pravdy...cítil se teď mnohem zhrzenejší než když sem přišel s nadějí, že si vše vysvětlí.
Jeho prsty z Natálčiny brady pomalu sjely a Miro se otočil ke dveřím.
Nechtěl už se dívat na tu co mu ukradla srdce a teď po něm bolestivě šlape.
"Néééé prosím ....nezlob se já se bojím......" zaryl mu, ale vzápětí do uší Natálčin vzlyk a Miro uslyšel šum jejího těla,které se sunulo po zdi k zemi.

"Čoho sa bojíš...?" položil Miro opatrně Natálku na sedačku a rozhlédl se.
....Dojde pro trochu vody....né to nechtěl.........len nech neplače.....
Nakoukl Miro do další místnosti kde předpokládal, že bude kuchyň a otevřel linku ze které vyndal větší sklenici.
....Musí sa poriadne napiť.... rozhlédl se Miro ještě jednou a zauvažoval jestli natočit z kohoutku, nebo prostě otevřít lednici a podívat se jestli tam není voda balená, tak jako u něho doma.
"No.." pokýval nakonec hlavou a vzal za dveře lednice,která stála v rohu místnosti.
....Kúsok másla...otvorené mlieko... dve vejce....akási kaša v miske a pivo?...toľko? jeden dva tri...peť...osem piv?....nestačil Miro zírat a ještě chvíli se díval na obsah Natálčiny lednice.
....Zdá sa mu to?....Nič tu nieje iba pivo?......zakroutil Miro nevěřícně hlavou a otočil se ke kohoutku aby vodu alespoň trochu odtočil a byla tak víc studená.

"Pakáš mamíííí ? Táta ? Na já dám...halooo" uslyšel Miro vyplašený dětský hlásek a ve dveřích obýváku se i se sklenicí v ruce zarazil.
Malý Jeníček podával své mámě svou novou hračku a pracně k ní šplhal na sedačku aby jí vzápětí objal kolem krku a těsně se k ní přitulil.
"Ne..broučku já nepláču...." přitáhla Natáhla Jeníčka blíž k sobě a zabořila obličej do jeho vlásků.
"Tatínek tu není...neboj se..." šeptala dál aniž by si nechápajícího Mira ve dveřích vůbec všimla.

Pokračovíní příště.......

Lhářka 29.část

15. dubna 2014 v 18:24 Lhářka
Miro se na posteli opatrně pohnul a jen malou škvírečkou na kterou dokázal otevřít oči zamžoural po ložnici.
Oknem se sem přes na půl stažené žaluzie rvaly sluneční paprsky a nepříjemně Mira pálili do obličeje.
"Bež do riti..." zašklebil se Miro a jedním tahem ruky proti oknu odhodil malý polštářek, který mu bez tak neskutečně překážel.
Prudký pohyb, ale zatočil s jeho žaludkem a bolestivé říhnutí na sebe nenechalo dlouho čekat.
"Bléééééé" posadil se Miro a s rukou na rtech se pokoušel tu nechutnost, kterou mu jeho žaludek posílal do úst rychle polykat..
"Nechceeeeem.." zakvílel Miro a s útrpným výrazem sebou znovu plácnul na záda.
Nějak tomu pořád nerozuměl.
....Čo to ako je? Je chorý?.... ještě malou chvíli nechápal, ale pak se mu pomalu jako ve skládačce, která si přeskakuje jak se jí zlíbí, začal vracet včerejší den s krásným ránem až po šílené odpoledne a ještě šílenější večer.
A ačkoli věděl, že je teď v posteli sám, prudce se otočil k její prázdné polovině.
....Do riti...vzal sem cudzí babu ?....Čo bolo ?...Čo bolo....bolo niečo ?.......Miro usilovně přemýšlel a trochu se na posteli nadzvedl.
....Nieje nahý.....dokonca aj nohavice má na sebe.....mračil se a myšlenky, které jakoby se mu chtěly jen vysmívat, mu od cizí holky v jeho posteli, přeskočily rovnou k Natálce.
.....MÁ DIEŤA....... píchlo Mira snad v každém koutku těla a na hruď se mu v tom samém okamžiku svalil balvan co mu nedovoloval se ani nadechnout.
.....Klamala ho.....jeho krehká kvetinka ho klamala....mamííí...mamí...mamííí....jakoby znovu zaslechl hlas toho kluka a viděl ručičky, které k ní vztahoval.
Stiskl Miro víčka a stočil se na posteli do klubíčka.
....Klamala ho.... prečo?....veď...má ju rád....má ju rád.....aj tu druhú predsa vyhodil....no možno nemal byť taký hrubý..... přeskakovaly Mirovi myšlenky opět sem a tam a přes to, že si uvědomoval, že má dneska dopoledne zkoušku, neměl chuť se podívat ani na to kolik je hodin....

I Natrálka to ráno otevřela oči hodně těžce, měla je oteklé od pláče a neskutečně jí celé palíly.
....Neozval se....celou noc tlumeně plakala a se spícím Jeníčkem, kterého si snad poprvé v životě mohal vzít na noc k sobě do postele, sledovala svůj mobil.
....Nic...je konec....Miro jí nenapsal....zlobí se na ní a nechce jí už....jak by mohl s děckem...věděla to....proto se tak moc bála mu to říct.....přece ho nechtěla milovat....ale miluje...tak moc ho miluje.....Natálce se znovu zalili oči slzami a ona se pokusila zdržet vzlyk, který se jí dral neúprosně z krku.
....Je konec..... jen malou chvíli směla být šťastná....ale i tak to bylo krásné....jen jak teď má žít dál...bez Mira a všeho toho krásného co s ním poznala......ale....musí....má přece Jeníčka a on je na prvním místě....tady mají domov u Igora....živí je...Miro je nechce...... rozplakala se Natálka znovu tiše a raději se ke spícímu Jeníčkovi otočila zády a zabořila obličej do polštáře.
....Nesmí ho vzbudit.....

"Kde si volééééé, ti přilehla podolek....Natálka ?...." helakal Matěj do telefonu sotva se Mirovi podařilo přijmout příchozí hovor a jeho tvář se celá zkřivila.
"Čo je..." usekl a neměl nejmenší chuť někomu, natož klukům, kteří by se na něm teď jistojistě s chutí popásli cokoli vysvětlovat.
"No co by bylo zkoušíme, bez tebe , tak makej ona to vydrží..." smál se Matěj a Miro raději beze slova hovor vytípl. Bylo mu víc než jasné jak si ho tam ti idioti asi dobírají a on rozhodně neměl v úmyslu jim sloužit jako terč.
Vůbec netuší jak dlouho tu takhle leží.
Bolelo ho celé tělo, hlava i žaludek. Zavíral oči, ale usnout nedokázal.
....Čo má robiť ?....ptal se stále dokola sám sebe a stejně tak si dokola přehrával včerejší odpolední setkání s Natálkou.
Chvílemi se litoval a chvílemi nadával sám sobě, že co ho to vlastně napadlo....takhle jí sledovat....možná kdyby počkal.....řekla by mu to sama.....možná ...ano....určitě by mu to řekla....co mu vlastně vadí víc?...To že má dítě....nebo to, že mu to neřekla......ptal se sám sebe a znovu si vybavil ten děs v Natálčiných očích když na sebe u vchodu jejího domu narazili.
...Vždyť má jí přece rád....tak proč k němu nebyla upřímná....co mu ještě skrývá.....přejel si Miro unaveně obličej dlaní a znovu se v představách vrátil k nečekanému setkání s Natálkou a jejím synem.
...Na dám...dej halo....vzpoměl si jak mu ten mrňous cpal ožužlané lízátko výměnou za jeho mobil a musel se usmát.
"Hrá si rád s mobilom..." zašeptal Miro a otočil se ke svému telefonu, který se znovu rozdrnčel.
....No jasné Matt....mal by mu povedať se skúška sa ruší.....má teraz niečo doležitejšie........

Natálka pohladila ještě spícího Jeníčka a opatrně vylezla z postele.
...Nechce ho probudit...jen ať spinká....udělá zatím snídani a pak ...pak by mohli jít na hřiště....zastaví se ještě za paní Řeháčkovou, jestli jí Jeníčka odpoledne pohlídá když ona bude muset za Igorem do nemocnice......vzdychla Natálka a žaludek se jí stáhl ještě mnohem silnějí,než jí to do teď předváděl.
...Snad si ho v té nemocnici ještě nechají......napadlo jí, ale vzápětí se za své myšlenky zastyděla.
....Tohle by mu přát přece neměla......
Natálka se odploužila do kuchyně a jedním okem mrkla na hodiny.
....Už je skoro deset, spinká dlouho....brouček,....smutně se usmála a natočila do konvice vodu na čaj.
"Mamíííííí...." stál najednou Jeníček v kuchyni přímo u své mámy a v náručí si nesl velkou knížku pohádek, z které mu Natálka večer četla.
"Pochátku..." sotva tu velkou knížku v ručičkách otočil aby jí své mámě podal. Věděl, že táta není doma a tak ho nikdo neokřikne aby neotravoval a mazal si hrát do pokoje.
"To víš,že jo, broučku.." sehnula se Natálka k Jeníčkovi a vzala si knížku od něho do svých rukou.
"Potom joooo?...Napřed se převlíkneš a napapáš a potom bude pohádka, ano ?" pohladila Natálka Jeníčka po hlavičce a jakoby teď na malou chvíli zapomněla na trápení a bolest, která jí zužuje.
"Jo" souhlasil Jeníček a očíčkama bedlivě sledoval kam Natálka knížku odkládá.

"Tak papej.." položila Natálka před Jeníčka talířek s chlebem s máslem nakrájený na kostičky a maličko se usmála.
....Kdyby tak Igor viděl že papá v obýváku na sedačce to by bylo křiku. Vzdychla Natálka a raději se myšlenky na svého muže pokusila zahnat.
....Není tu přece.....
"Libišky..." okomentoval Jeníček nakrájený chleba a Natálka si vzpomněla na svou mámu.
I ona jí ho krájela na "rybičky"
...Kéž by jí tak měla u sebe, stulila by se jí do náruče a cítila jak jí hladí ve vlasech.....tak jako vždycky když měla nějaké trápení.....zasnila se Natálka a v duchu své mámě poslala pusu.
"Maminko moje pomoz mi" špitla ještě téměř neslyšně a maličko zaklonila hlavu.
....Kéž by tak dokázala vrátit čas.....

Mirovi tlouklo srdce jako zběsilé a sám nevěděl jestli to co právě dělá, je to co udělat chce.
Jednu chvíli o tom byl sice skálopevně přesvědčený, ale vzápětí ho svazoval strach a obava, že to prostě nemá cenu a on se utápěl v pocitu zklamání a v nemalé míře i uraženého mužského ega.
....Čo keď tým iba všetko pokazí....čo keď vlastne ani nechce.....nie chce....chce isto chce.....možno...... nevěděl vlastně vůbec nic a ikdyž se pokoušel vyznat sám v sobě, měl pocit,že to prostě nedokáže......
Nohy ho,ale sami nesly ke stejným dveřím co včera a Miro s hlasitým vzdychnutím stiskl Natálčin zvonek.

"Zoní..." napřímil se Jeníček a upřel svá velká očíčka na svou mámu.
"No... asi teta..." napadla Natálku pouze paní Řeháčková a vzala Jeníčka do náruče.
....Snad na ní není vidět jeí noční pláč.....nakoukla Natálka ještě v koupelně do zrdcadla, aby zkontrolovala své oteklé oči a zvonek se v té chvíli rozdrnčel znovu.
"Už jdu..." zvýšila malinko hlas a stiskla kliku vchodových dveří.

"Miro...." zatajil se jí při pohledu na ve dveřích stojícího Mira dech a cítila jak se jí Jeníček opět chytil kolem krku.
"Na...priniesol som ti to haloooooo..." usmál se Miro a vztáhl ruku se žlutou krabičkou k malému Jeníčkovi


Pokračování příště.....

Lhářka 28.část

14. dubna 2014 v 10:42 Lhářka
,Mamí...říká jí mamí....nevěřil Miro svým uším a dál jen strnule zíral jak se Natálka snaží toho mrňouse zvednout do náručí.
Cítila jak se jí podlamují kolena, taška s chlebem jí neskutečně překážela a Jeníček jakoby v té chvíli vážil tunu.
....Co tu dělá...proboha jak jí tu našel..... dusila se Natálka svým vlastním zoufalstvím a jednou rukou se pokusila Jeníčka, který se jí okamžitě chytil kolem krku, usadit ve svém náručí.
Stály tak s Mirem proti sobě a pohledy jejich očí na sebe narážely.
Mirův úžas a naprosté vykolejení se nedaly přehlédnout.
....Má dítě?...něco takového nečekal ani ve snu....lhala mu...tak přeci jen mu lhala..... svíralo se mu srdce a pokoušel se oddělit bolest od zlosti.
Nešlo to a on jediné co si teď naplno uvědomoval byl Natálčín zoufalý pohled plný slz.
Pohnout se, ale nedokázal.
.....Ten kluk jí objímá a říká mami.....
"Na já dám...dej haloooo" protrhl Jeníček to šílené ticho a s pohledem upnutým na Mirův mobil, který si stále křečovitě tiskl na prsa k němu natáhl ručičku s lízátkem.
"Čo.." hlesl Miro a nepřítomně zamrkal očima.
...Čo po ňom chce...aké halo..... nechápal a jeho oči se konečně odpoutaly od Natálčiných. Díval se teď na tu malou červenou kulatou věc co mu ten mrňous cpe pod nos a vůbec ničemu nerozuměl.
" Ne.." špitla Natálka a lehce svému synkovi stáhla ručičku i s lízátkem.
"On...rád si...hraje s mobilem..." šeptala dál a Miro slyšel jak se jí zadrhává hlas.
"Jo..." stiskl Miro pevně rty a udělal krok stranou.
Chtěl být najednou pryč...nedívat se na tu co miluje a na to dítě...její dítě...lhala mu...lhala mu...lhala mu...bylo jediné co si teď uvědomoval a aniž by se na Natálku znovu podíval protáhl se kolem ní a Jeníčka na chodník.
"Miro..." pípla zoufale Natálka a maličko se za ním otočila.
"Nechaj ma..." usekl Miro se skloněnou hlavou a zamířil ke svému vozu.
"Nechoď pryč...prosím...." šeptala Natálka zoufale a s očima plnýma slz sledovala jak Miro bez jediného otočení nasedá do auta.
"Nechoď pryč prosím..." pípla znovu za odjíždějící audi a přitiskla Jeníčkovu hlavičku na své rameno.
Nechtěla aby viděl její slzy.
"Pakáš, mamíííí, " nedal se ale Jeníček ošálit a objal svojí mámu kolem krku.
"Né, broučku.....nepláču " stiskla Natálka pevně víčka a s bolestivě tlukoucím srdcem se otočila zpět ke vchodu do domu.
....Bože to je konec.....umře bez něho.....měla mu to říct...ale jak....tolik se bála....nechtěl by jí potom už....jako teď....už jí nechce....věděla to.....jak mu to měla říct???....Vrať se prosím vrať se...prosila v duchu Natálka a s Jeníčkem v náručí pomalu vyšla schody a odemkla byt.
Slzy už, ale skrývat nedokázala....velké jako hrachy se jí koulely po tvářích a Natálka svého chlapečka tiskla k sobě.


Miro prudce zabrzdil a rozhlédl se.
......Je doma...skoro doma...jak se sem vlastně dostal ?..... Nedokázal si cestu vůbec vybavit a bezvládně položil ruce na volant.
......Nesnívalo sa mu to?...Naozaj....naozaj ju videl s deckom.....mamíííí...hovolil je ten malý mamíííí......klamala ho...prečo tam chodil...prečo.....
"Nieee..." zkřivil se Mirův obličej do blestné grimasy a Miro si na volant položil i čelo.
Bolest, která mu zužovala srdce neznal...byla ale příšerná a Miro měl pocit,že se dusí.....
....Ako mu to mohla urobiť...čo...čo mu eště skrývá....keď má dieťa...možno je aj vydatá........projelo Mirovi tělem cosi spalujícího a on znovu cítil něco co ještě nikdy před tím.
...Nie isto nie...ved nemá prstienok.....přemýšlel Miro a s pocitem těžce raněného zvířete z auta vystoupil.
....Kyslík...potřebuje kyslík....zadusí sa....boha.....svíral se Mirovi celý hrudník a okolní svět jakoby najednou zmizel.....


"Na já dám..." vylezl si Jeníček ke své zlomené mámě na sedačku a přistrčil červené lízátko k jejím ústům. Nechtěl ho za nic měnit..chtěl jen aby přestala plakat, nevěděl co se děje.
...Táta přece není doma a maminka někdy pláče když na ní křičí.....nedokázal si ve své dětské dušičce tuhle situaci vysvětlit a víc tu upatlanou věc přitiskl mamince na rty.
"Papej broučku, maminka to koupila tobě.." vzlykla Natálka a pokoušela se příval slz zadržet.
....Nesmí před ním brečet...už tolikrát si to říkala, né vždy to sice dokázala když byl na ní Igor hrubý, ale neměla by...Jeníček je maličký a nerozumí tomu.....říkala si a s pokusem o úsměv si otřela oči.
"Poj´d miláčku....pustíme si tu pohádku, jo? " posadila si Jeníčka na klín a sáhla po ovladači.
Ví sice, že mu slíbila, že mu nějakou přečte, ale to by teď určitě nezvládla...budou se spolu dívat....
"Z knížky ti přečtu až večer, jo...až půjdeš spinkat.." šeptla ještě a přitiskla si svého maličkého na klíně víc k sobě.
"Jo..." souhlasil Jeníček a zadíval se na přeskakující programy než jeho máma našla ten správný kanál.
"Tak a je to..." usmála se smutně Natálka a přesunula pohled z kresleného lva na obrazovce ke svému mobilu.
...Nic... sevřelo se jí srdce a v duchu zoufale prosila aby se jí Miro ozval.

"Daj ešte.." zamžoural Miro na barmana a postrčil k němu prázdnou whiskovku.
Absolutně netušil po kolkáté už, ale bylo mu to jedno...chce prostě zapomenout...utopit to hloupé srdce, které ho tak bolí a vysmívá se mu.
...Klamala ho.....kalmala...klamala.... asi ho nemá rada ako on ju..... mísil se v Mirovi vztek, lítost i bolest a vše dohromady nabíralo na obludných rozměrů.
....Ako mu to mohla urobiť.....
"Se neudržíš na nohou.." usmál se barman a dolil Mirovi na ještě nerozpuštěný led další dvojitou porci skotské.
"Sa neboj...udržím všetko..." zamžoural Miro a jeho pohled se s přibývajícím množstvím alkoholu v jeho žilách, už po několikáté stočil ke stolku kde seděly dvě celkem pohledné dívky.
Vyzývavé pohledy té co seděla čelem se přehlédnout nedaly.
"Hm " zabručel Miro a obsah další sklenky do sebe nenávratně obrátil.
"Daj.." pistrčil k barmanovi sklenku znovu a těžkopádně se sesunul z vysoké židle.
.....Može mať predsa každú...tak čo sa trápiť....odfrkl si Miro nosem a nejistým krokem se vydal léčit svou bolest.

"Tak bež..." plácl Miro dobře vyvinutou tmavovlásku po zadku a popostrčil jí do své předsíně.
Nohy se mu sice motaly a v hlavě po velkém množství alkoholu, které vypil pěkně hučelo, ale nechtěl to vnímat...chtěl zapomenout na všechno, prostě zapomenout.
"Bež..." zopakoval a už v předsíni zabořil rty do dívčnina velkého výstřihu.
.....Čo robíš..... projelo mu výstražně hlavou, ale okamžitě myšlenky na to,že dělá blbost zahnal.
....No čo, raz sa to neposerie....aj Natálku sem zobral a zklamala ho.... odmítal řešit výstrahy, které k němu vysílal jeho značně utlumený rozum a stiskl kliku ložnice.
" Poooď.." zavrčel a tělem pak svou návštěvnici dotlačil přímo k posteli.
Bezmyšlenkovitě pak dívku zbavoval jednoho kousku oblečení za druhým.
Čekal, ale marně.
Pocit touhy a neskutečného vzrušení nepřicházel.
"Rob niečo.." přetáhl si Miro tílko přes hlavu a lehl si naprosto rezignovaně na záda.
Jednu ruku nechal podél svého těla a druhou přitlačil dívčinu hlavu na své břicho.
Cítil jak mu po něm přejíždí jazykem a přivřel oči.
...Bude to fungovať....zaklonil hlavu a za zavřenými víčky se mu jako rána pod pás vybavila Natálčina tvář.
" Nie..." chytil Miro dívčinu ruku na jeho poklopci a prudce se posadil.
"Vypadni.." vyhrkl a jeho obličej nabaral zamračený výraz.
"Cože? " nechápala polonahá tmavovláska a udiveně si Mira prohlížela.
"No povedal som...vypadni. " zopakoval a cítil jak se mu hrne krev do hlavy.
"Jak vypadni.??? ," dívka jakoby stále nechápala a Miro se jí podíval přímo do očí.
"No jednoducho sa obleč a choď " zavrčel jí přímo do obličeje a natáhl na sebe zpátky své tílko.
"Ty si blbej...kreténe.." procedila dívka mezi zuby a posbírala své oblečení kolem postele.

Pokračování příště.........