KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Květen 2014

Lhářka 51, část

28. května 2014 v 23:00 Lhářka
Igor se s lahví piva svalil na sedačku a hlasitě zafuněl.
....To se,ale nažral....konečně....tohle potřeboval.......nějaké kecy o dietě..... prdlajs......trocha salámu a tlačenky mu nemůže ublížit...dyť si k tomu nedal ani moc chleba...jen tři krajíčky........noooo teď to zapije pivečkem a bude mu fajn...až na tu malou děvku....ta mu teda hnula žlučí....kdyby tady byla svalil by jí hned vedle sebe..........přimhouřil Igor oči a představil si Natálčino nahé tělo.
...Je jeho...jen jeho.....patří mu.....vypiplal si jí...naučil poslouchat....nikdo mu jí nevezme.....natož nějakej vlasatec....sakrta ten jeho ksicht.....zná ho...určitě ho zná....ale odkud.......přemýšlel Igor a pocit ponížení, který mu Natálka s Mirem uštědřili v něm rostl čím dál tím víc.
......Vona s tím zmetkem snad chrápe......kurva jedna... a von...co si to dovolil na něho sahat.....je to jeho rodina.....může si s nima dělat co chce...to on je živí....jemu budou vděčný....líbat prdel by mu ta kurvička měla....co mu má ten vopičák co něco zakazovat...sahat na něj......hajzl....sráč jeden mladej.....počkej....najdu si tě............soptil Igor v duchu dál a jeho zlost vůči Mirovi stále rostla.¨
....Ještě aby mu tak ublížil...je přece nemocnej..........úžil Igor oči čím dál tím víc a instinktivně si přiložil dlaň na operované břicho.
......Měl tam přece díru...to jak do něj ten zmetek strčil.....

Miro seděl na sedačce jemně se prsty proplétal v Natálčiných vlasech.
Měla hlavu složenou v jeho klíně a Miro cítil její stále klidnější oddychování.
....Zaspala.....to je dobre.......potrebuje nabrať silu.......přemýšlel a očima sjel na hodiny, přímo naproti němu.
....Už je celkom dosť a on stále nevie čo zajtra bude, či odíde alebo nie....táá...tááá ...tááááá krava.....nemohl přijít manažerce za zpackaný kšeft na jméno, ale zároveň si uvědomoval, že nechat tu teď Natálku s Jeníčkem samotnou dva dny, asi také není to nejlepší řešení....
....Ako to len urobí?.... přemýšlel a znovu namotal na prst pramen Natálčiných vlasů.
....Ma ich také jemné.....usmál se a opatrně prst zase vymotal a s povzdechem pak zaklonil hlavu.
....To sa to teda naozaj pekne zamotalo....no musí to nejako riešiť....len ako, no...čo vlastne teraz bude...vie iste iba to, že ju ľúbi a že tam ich naozaj nechať nemohol....no čo, ale teraz....nevie on nevie...či chce mať rodinu...či chce tu mať dieta.....nie....nevadí mu že má dieta...len...len nevie či ho chce mať tu...stále.....no je taky malý, krehký, ustrašený....ako jeho mama.....do riti....čo s nimi ten zasran robil...a.....čo mám teraz robiť on......... posouval Miro své myšlenky opravdu jen velmi opatrně a ani tak se v nich sám tuhle chvíli prostě nevyznal.

"Mamintu..." zakňoural tiše Jeníček a rozespale se rozhlížel po Mirovo ložnici.
Neznáme prostředí ho trochu děsilo, chtělo se mu čůrat, měl žízeň, byla mu zima a on ani nikde neviděl svou mámu.
"Mamintu..." zopakoval trochu nešťastněji a promnul si ospalá očička, trochu ho pálila a Jeníček natáhl k pláči.
" No taaak, čo je...nepláč.." objevil se Miro ve dveřích ložnice a sklonil se nad nešťastným Jeníčkem.
"Ma...min...tu..." dožadoval se Jeníček své mámy už přes pláč a Miro ho instinktivně zvedl do náruče.
" Maminka spinká..." zašeptal celkem tiše a dlaní přejel Jeníčkova zpocená záda až se celý otřásl.
...Do riti...má zasa horúčku..... zamračil se Miro a zkoumavě si prohlédl Jeníčkovi červené tvářičky.
" Super, no..." procedil mezi rty když si uvědomil, že lék, který koupil v noci v lékárně zůstal na stolečku v Natílčině obýváku a pomalu mu docházelo to, co Natálce už v autě.
....Nemají nic...jen to co mají na sobě a nové pyžámko, které Miro v návalu zlosti Igorovi málem omlátil o hlavu.
"Ja šůlat......" přerušil, ale Mirovo uvažování Jeníčkův stále nešťastný hlásek a ještě malou chviličku trvalo než Miro pochopil co po něm ten špunt vlastně chce.
" Čo..jo..aha...no..." ale bylo na Jeníčka trochu dlouhé a Miro vzápětí ucítil jak se mu po břiše rozlévá cosi teplého.
"Jáá šůůůlat.." rozplakal se Jeníček na celé kolo a Miro naprosto strnul.
....Nie...to to nie...bohááááááá....kvílel v duchu a instinktivně od sebe Jeníčka trochu odtáhl.
" Ježiš..." stála už, ale Natálka mezi dveřmi a i ona stále trochu rozespalá sledovala jak se Miro snaží víc té mokré sprchy nepochytat.
"Promiň.....nezlob se Miro..... broučku.....cos to provedl...takový velký..." brala už Natálka plačícího Jeníčka z Mirova náručí a cítila se opravdu špatně.
...Neměli sem chodit....taková ostuda......

"Boha Naty nič sa nedeje...to dáme, hej...na...oblieč ho" podal Miro, který se za chvíli vzpamatoval Natálce své triko a podrbal se ve vlasech.
....Musí niečo urobiť.....přemýšlel a sledoval jak Natálka nahého Jeníčka, který už se zas celý třásl balí do jeho trika,
" Má zas horečku.." popotáhla Natálka nešťastně a zabalila Jeníčka ještě do deky ležící na sedačce.
Jeníček už neplakal, ale jeho očička, se už znovu leskla a bylo jasné,že teplota po pláči a strachu, kterého si dneska ten maličký užil víc než dost, opět nabírá na síle.
A jediné čeho se teď ten capart i přes to, že se evidentně vůbec necítil dobře dožadoval, byla jeho nová hračka.
"Haloo...dej " kníkal tichým a prosebným hláskem a upínal svůj pohled na Mira.
...No jasné ...do riti.... uvědomil, že i telefonek zůstal tam co lék na teplotu a zamyslel se.
"Vieš čo Naty...o chvíľu som zpeť.." podrbal se Miro ve vlasech znovu a než Natálka, které bylo okamžitě jasné co má Miro v úmyslu, vůbec stihla cokoli říct, zabouchl za sebou vchodové dveře svého bytu.......

Pokračování příště........

Lhářka 50.část

26. května 2014 v 12:11 Lhářka
Miro zaparkoval na svém obvyklém místě a v duchu děkoval bohu,že ho za tu chvíli co byl pryč nikdo neobsadil a i za to,že jeho z nejvěrnějších si svou audienci odbyla když přijel domů zavřít okno a teď už tu není.
.......Tá by civela ako puk.....ušklíbl se v duchu a sklonil se k zadním sedačkám aby převzal od Natálky spícího Jeníčka.
"Daj mi ho...poď moja.." řekl opravdu jen velmi tiše a v jedné ruce pevně jeho bezvládné tělíčko ukotvil,tak aby druhou volnou ruku mohl napřáhnout k Natálce stále schoulené na sedačce.
"Poď.." zopakoval a sehnul se k ní o trochu níž, vzal pak její chladnou a chvějící se ruku do své a jemným tlakem jí pomohl z auta vystoupit.
"Počkaj.." šeptl pak znovu a opatrně její ruku zase pustil, centrální zamykání Audinky měl v kapse a zároveň s ním nahmátl i klíče od Natálčina bytu
....Nevrátil som ich...skvelé..... usmál se v duchu a znovu nahmátl Natálčinu dlaň.
"Poď ideme" chytil tak Natálku, která se mezitím ani nehnula a se spícím Jeníčkem v náručí pomalu vykročil ke vchodovým dveřím svého domu.
Cítil se zvláštně a ačkoli si to v téhle chvíli i vyčítal, znovu se po očku rozhlédl, jestli není na blízku někdo kdo by ho takhle viděl, nebo nedej bože vyfotil.......
.....Na tie bulvárne kecy, niesom zvedavý....říkal si v duchu,ale sám dobře věděl,že to není jediný důvod proč v téhle chvíli netouží po publicitě.


"Dám ho do spálni.." mluvil Miro stále tiše a pohledem zkontroloval Natálku, která zatím nepromluvila jediné slůvko a stála nehnutě v jeho předsíni.
"Hej Naty počúvaš ma? Dám ho do spálni, kým spí hej? Bež si zatial sadnúť..do obývačky" pokoušel se Miro strnulou Natálku alespoň maličko probrat a zatímco se v levé ruce pokoušel udržet jejího spícího syna, který se mu zdál tm dál tím těžší, pravou Natálku maličko popostrčil směrem do obýváku.
"Sadni si, ja hneď prídem, urobím pitie..."
"Hm.." pípla Natálka a Miro po cestě do ložnice zaregistroval jak sebou mírně cukla a šouravými krůčky se vydala směrem k obýváku.
"Boha..." procedil Miro tichounce mezi rty a konečně položil stále spícího Jeníčka na druhou půlku postele, než na tu na které obvykle spává on.
Jeníček se maličko zavrtěl a jeho malé rtíky se trochu zkroutily,ale v zápětí se k Mirovi otočil zády a znovu začal poklidně oddychovat.
Tvářičky měl,ale od pláče stále červené a jeho dlouhé řasy u zavřených očíček byly viditelně slepené slzičkami.
...Hajzel.... pocítil Miro opět neskutečnou nenávist k člověku, který mu dnes doplnil obrázek o Natálčině životě a celý se otřásl odporem.
" Zabiť som ho mal " procedil ještě mezi zuby cestou ke dveřím z ložnice, které za sebou nechal trochu pootevřené.


Igor těžce dýchal a s pocitem zlosti a naprostého ponížení sledoval dveře, které už se za Mirem a Natálkou zaklaply před nějakou dobou.
.....Co to jako bylooo za vopičáka...k..de se tu vzal a co si to jako dovolil...... ta malá děvka si na něj přivedla chlapa?.....Jak jako?...Ona s ním něco má?...Nebo sakra...kdo to byl.....doprdelééééé.....ten jeho ksicht....už ho někde viděl....mrcha....mrcha....mrcha....obětoval se pro ní....vzal si jí i s harantem....kurva jedna.....měl se na ní vysrat...možná by to prošlo.....byla vožralá....sakra no....lítal v tom tenkrát.....musel si jí vzít......kdyby v tom začal někdo šťourat.... bestie jedna......vrátí se......bude ho ještě prosit.....jí ukáže mrše.....i tomu smradovi....ho tu trpěl....takhle se mu odměnila? Tak to néééééééé........ soptil Igor v duchu a pomalu se vzpamatovával z úleku Mirova výpadu.
....Něco takového, tedy opravdu nečekal......ta malá bestie je jeho...jen jeho....to on si jí vychoval....... úžil Igor oči a jeho ruce se pevně sevřely v pěst.
....Najde si jí.....sakra odkud on toho vlasáče zná?...........praštil Igor sevřenou pěstí do sedačky tak silně, že zasyčel boletí.
Jizva po operaci byla ješte moc čerstvá a pád na sedačku, který mu Miro způsobil byl dost velkým tlakem na bolavé břicho.
"Do prdele..." chytil se Igor za operovaní místo se strachem v očích o sebe samého si vyhrnul tričko.
....Aby se mu s tím tak ještě něco stalo?.....Co když tu umře a nikdo mu nepomůže......


"Nezlob se na mě..." pípla Natálka sotva k ní Miro dosedl na sedačku a objal její stále se chvějící tělo kolem ramen.
"Čoo, prečo by som sa mal hnevat.." nechápal Miro její slova a sklonil svůj obličej k jejímu.
"Kvetinka, veď..ty za nič nemožeš.." šeptal k jejím sklopeným očím a druhou rukou se pokusil zvednout její skloněnou hlavu.
"Jo...můžu...za všechno...to já...já........" vzlykala Natálka a pocit viny spojený s obrovským strachem co teď s ní a Jeníčkem bude jí zcela ovládal.
Miro se,ale zamračil a drív než stihla říct cokoli dalšího jí zarazil
"Ty nič moja...rozumieš...ty si nespravila nič zlé a to si pametaj jednou pre vždy a už nikdy nechcem nič podobné počuť...jasné?...Pozri sa na mňa.... " měl Miro jejího neustálého sebeobviňování teď tak trochu dost a upřel své oči do Natálčiných, které se k němu plné provinění zvedly.
"Jasné..?" zopakoval hlasitějí a Natálka jen slabě kývla.
"Chcem to počuť Naty..." docházelo Mirovi stále častěji, že tohle děvče je s neustálým pocitem viny zvyklé na pokoru a dlouhým a cíleným potlačování jejího vlastního JÁ, jí z něho už moc nezbylo.
....Toto zmením.... říkal si v duchu a opatrně Natálku k sobě přitiskl.


....Ježiš.... hrklo v Igorovi když po pečlivém zkoumání své jizvy našel jednu maličkou trhlinku a bolest, kterou cítil se v té chvíli snad tisíckrát znásobila.
....Zranil ho...ten zmetek ho zranil....je přece po operaci....má mít klid...má se o něj někdo starat...jeho žena....a ona ona si odejde s tím zmetkem...tohle mu nedaruje....najde si ho, ale......však ona přileze...mrcha....kurva....děvka...jen vytáhne paty už se peleší.......vrátí se...určitě se vrátí......bude přece pro toho haranta potřebovat věci...odešla jen tak, ale to se spletla.....nic jí nedá...je to za jeho prachy a nikam jí už nepustí...svini.... přiváže jí k posteli.....i kdyby jí měl jednu střihnout...nic jinýho si nezaslouží...aby se vzpamatovala a věděla, že ho bude poslouchat...je její páááán...... ...... láteřil Igor dál a pomaličku se zvednul ze sedačky.
.Auuuuu to bolí......musí si dát to pivo.....ježiší to to bolíííí......snad se mu nic nestalo a nemá to vevnitř celé roztrhané....co když krvácí avykrvácí......přemýšlel o hrůzách, které by ho mohly potkat a s spocitem že za tohle se teda pomstí se šoural k lednici.
.....Má mu to donést děvka....vykašlala se na něj....odkud jen toho hajzla zná ???........


Pokračování příště............

Lhářka 49.část

22. května 2014 v 19:40 Lhářka
"Bež.." zopakoval Miro Natálce, která ještě chvíli stála s plačícím Jeníčkem za jeho zády a vyděšeně sledovala Igorův nechápající a zároveň neuvěřitelně zlostný pohled, kterým Mira propaloval.
"Co...kdo......co to má bejt....ty kurvo..." zasyčel Igor a pokusil své rameno z Mirova sevření vytrhnout.
Chtěl se napřáhnout, odstrčit ho a chňapnout po své ženě.
.....Je to přece jeho žena,,,,bude ho poslouchat....co tady ten vlasáč dělá......kdo to je....co si to dovoluje...to on je tady pánem.... soptil Igor v duchu, ale bolest, kterou mu Mirův stále silnější stisk způsoboval, mu nedovolovala víc než se znovu stáhnout a vrhnout na Natálku další zlostný pohled.
" Kurvo..." vyštěkl znovu a Natálka se za Mirem ještě víc skrčila a přitiskla Jeníčka víc na své tělo.
Bála se tu zůstat....bála se odejít.....Jeníček stále plakal a ona tiskla Mirovo klíče od auta ve dlani tak silně až jí do ní bolestivě tlačily.
Mirova její přítomnost a pláč malého Jeníčka rozčilovala......
....Do riti...prečo nejde..... měl takovou chuť tohodle hnusáka praštit, ale je tu přece ten malý......stíhal ještě ve své zlosti, která v něm rostla stále víc, přemýšlet a strčil do Igora tak prudce až celou svou vahou padl na sedačku, kterou měl přímo za sebou.
"Už nikdy sa ich nedotkneš..." sklonil se Miro až těsně k jeho obličeji a výstražně proti Igorovi zvedl pravačku.
Riskoval sice, že i Igor, který už necítil jeho sevření proti němu také vypálí, ale než se ten jakkoli stihl ze svého pádu vzpamatovat hrábl Miro vedle něho na sedačku a jedním tahem sebral Jeníčkovo nové pyžámko do své ruky. Ani nevěděl co ho to napadlo, ale znovu svůj pohled otočil přímo k Igorovi.
"Máš ustlané..." procedil mezi zuby a konečně se otočil ke stále se krčící Natálce.
"Bež....." lehce, ale natolik důrazně aby se konečně hnula jí i s Jeníčkem popostrčil ke dveřím.......

Natálka seděla na zadním sedadle Mirova auta a tiskla k sobě svého, teď už jen vzlykajícího synka.
....Pane bože....nemají kam jít...nic nemají..... jen to co mají na sobě....co s nimi teď bude.........přemýšlela a přes závoj slz sledovala Mira, který už nějakou chvíli chodil kolem svého vozu a co mu zrovna přišlo pod nohy prostě nakopl.
......Čo to bolo toto...... zmetok...zasran....kokot.....mal som ho zabiť........ soptil v duchu a pokoušel se alespoň trochu uklidnit.
......Musí si to teraz sovnať....no čo no...pojdu k nemu....čo teraz iné.....tam už ich nepustí........ zhluboka se nadechl a zadíval se přes okénko na ty dva choulící se človíčky a otevřel přední dveře svého auta, aby se posadil za volant.
"Neboj sa moja, bude dobre...drž ho pevně prosím" otočil se ještě na Natálku a bylo mu jasné, že teď prostě musí riskovat.
....Snad nepotkají žádné policajty.......nemá přece sedačku.......no ako inak ich má odviesť.........bude ju musiet kúpiť......a nielen to........napadlo ho a znovu se otočil směrem k zadním sedačkám.
Jeníček už pomaličku přestával vzlykat a ikdyž měl tvářičky od hysterického pláče celé červené, zdálo se,že se uklidňuje a vysílený co nevidět v mámině náručí usne.
"Drž ho kvetinka, nemáme sedačku " zopakoval Miro tiše a s povzdechem přejel Natálce třesoucí se ruku.
Stiskla mu jí téměř okamžitě a Miro jakoby v té chvíli cítil jak moc se tahle křehoučká dívenka, kterou teď vytrhl z podivného, ale jediného bezpečí, které znala, bojí.
A i jemu samotnému teď docházela závažnost celé situace a jediné co mu v téhle chvíli bylo jasné bylo jen to, že nechat je tam přece nemohl.
....Možno ho mal naozaj zabiť.....zoberie ich sebe...no čo iné....přemýšlel Miro a trochu si v duchu povzdechl......zvládne to?...Chce to?....Veď...predsa ju ľúbí.....áno ľúbi o tom je presvedčený....len ....len....len......bál se Miro prostě pomyslet na to....jak moc by se teď jeho život s malým dítětem, v jeho bytě měl změnit a strach co pocítil ho přece jen trochu vylekal.
....No nieje iná cesta....teraz....... pokýval neznatelně hlavou a sešlápl plyn svého Audi.
....Predsa ich nemože nechat na pospas tomu zvieraťu............


Pokračování příště............

Lhářka 48.část

21. května 2014 v 18:32 Lhářka
Miro sledoval provoz na silnici se stále nasupeným výrazem a co chvíli nevěřícně zakroutil hlavou.
....Toto sa mu snáď iba zdá...veď čo robí, prečo je zrazu taká neschopná...lebo...bola aj skôr...len on to nevidel?....boha taký kšeft, za slušné...čo slušné?...Bomba peniaze a ona to poserie...........honily se Mirovi v hlavě myšlenky a automaticky zaparkoval na "svém" místě přímo před domem kde bydlel a okamžitě zalitoval,že se dokud byl čas pořádně nerozhlédl.
"Nieeeee..." zakvílel a sledoval jak se ze zíďky zvedla jeho nejvěrnější a se svým typickým úsměvem, který už tak trochu nemohl vystát, zamířila přímo k němu.
Už nebylo úniku a Miro se pokusil s vystoupením z vozu nadasit profesionální úsměv.
"Jéééé ahoj, já tady na tebe čekám..." oznámila mu a on jakoby ani nemusel nijak zvlášť poslouchat a přesně věděl,že uslyší právě tohle.
"Ahoj...no.." pronesl né příliš nadšeně a v tuhle chvíli, v podstatě rezignovaně se pokusil o ještě profesionálnější úsměv, než ten, který nasadil před chvílí.
....Tuhle holku moc nemusel...je snad všude kam se hne a když jí náhodou nevidí na nějakém koncertě...říkal si,že je snad na smrtelný posteli.....zastyděl se, ale Miro trochu za tyhle své myšlenky a s povzdechem zabouchl své auto.
....Jako by toho na něj nebylo dost...ještě tohle..... přemáhal se k otočení na oddanou fanynku a čekal na stále stejný rituál každého jejich setkání.
" Já jsem ti něco přinesla..." šveholila dál dívka a Mirovi bylo okamžitě jasné, že právě teď vytáhne z tašky trs banánu.
.....Má je rád...ale ještě párkrát mu je donese tohle stvoření a už se na ně nebude moct ani podívat....
"No to si skvelá..." usmál se a pokusil se na sobě nedat znát, jak rád by se jí už zbavil.
....Tak teraz príde na rad fotka a potom odmietnem pozvanie na kávu... říkal si v duchu a doufal, že pak už se s ní alespoň na nějakou dobu zase rozloučí.
"Vyfotíš se se mnou viď..? " přišlo hned vzápětí a pevné sevření okolo ramen ho nenechalo na pochybách, že za chvíli přijde cvaknutí foťáku, který dívka držela v druhé, natažené ruce.....

"Fůůůůůůůůů " vyfoukl Miro tváře a s úlevou se zády opřel o vnitřní stranu svých vchodových dveří.
....Tak to by bolo...zatvorí to okno....chvíľu počká.....a pojde zasa...... přemýšlel a doufal, že dívka pro dnešek spokojená, už bude pryč a on bude moct v klidu zase nasednout do auta a odjet za Natálkou.
...Jo jasné...staví se po cestě ještě v nějakém obchodě a koupí tomu malému nějaké pyžamo....to sa fakt nevidí toto......zakroutil znovu hlavou a pořádně přibouchl ve své ložnici okno, které v noci po zoufalém Natálčině telefonátu ve spěchu ani nezavřel.


Natálka se sklonila nad stále spícím Jeníčkem a zkontrolovala jeho pravidelný dech.
....Horečku už asi nemá....oddychla si a lehce se svými prsty dotkla jeho čelíčka.
....Už není ani tak zpocený.... usmála se na Jeníčka,který pod jejím dotykem pomaličku otevřel očíčka.
"Nebolí tě něco broučku?" šeptla Natálka a ještě víc se nad svým synkem sehnula.
"Ne..." pípl Jeníček a přejel si ručičkou po obličeji.
"Bumbat..." pípl znovu a Natálka se okamžitě otočila ke stolku na kterém stále vedle talířku s ovocem stál i hrnek s čajem,který Miro ráno sám připravil.
"To víš,že jooo...poď hačni si.." usmívala se Natálka a pomohla se Jeníčkovi na sedačce posadit tak, aby mu hrnek s čajem mohla přidržet u pusinky.
Jeníček se lačně napil a opatrně se rozkoukával po místnosti, očíčka měl sice stále unavená, ale jeho máma hned poznala jak pátravě zkoumá své okolí.
Nevěděla, ale jestli se bojí,že se odněkud vynoří jeho křičící otec nebo...nebo třeba hledá Mira,který na něho byl tak hodný a trochu jí ta představa zahřála u srdíčka.
Jeníčka se,ale na nic neptala a opatrně si ho i s dekou, ve které byl zabalený posadila na klín.
" Koukej, papání " řekla tichounce a natáhla se pro talířek s ovocem aby vložila Jeníčkovi do pusinky kousek ovoce.
Jeníček na jazyku soustředěně převaloval malou sladkou jahodu a Natálka ho s úsměvem pozorovala.
....Vždyť on ani neví jak jahoda chutná....napadlo jí a maličko při tom posmutněla.
"Etě..." vyrušil jí až Jeníček a ukázal své mámě prázdnou pusinku.
"Chutná ti to, joooo...zlatíčko ?" natáhla se Natálka znovu k malému talířku a vzala do ruky další krásně červenou jahodu.
Ani ve snu by jí v téhle chvíli nenapadlo,že Igor, její muž se už stále víc blíží ke svému domovu.

Miro zaparkoval kousek dál od Natálčina domu a zamračil se.
....Do riti, žiadné miesto, neuvidí z okna svoju Audinku..... hudroval v duchu nespokojeně a sebral ze sedačky spolujezdce malý balíček s dětským pyžámkem, které cestou koupil.
....Ta pokladní na něj sice koukala dost divně ale měl černé brýle....snad ho nepoznala.....doufal a ještě chvíli po cestě k Natálčinému domu, sám o sobě přemýšlel.
.....Robí zvláštne veci....nikdy by nepovedal, že toto bude robiť....vždy sa takýmto záväzkom bránil, nechcel ešte svoje deti, natož cudzie....a teraz...teraz sa chvová ako fotor a príde mu to normálne..........vycházel Miro schody k Natálčinému bytu a opatrně cinkl na zvonek.
....Čo keď ten malý stále spí......

"Ježiš Miro né,.. to si....nemmusel.." chytla se Natálka dlaní přes ústa když rozbalil dětské pyžámko s autíčkovým potiskem a zaregistroval jak se Jeníčkovi,který už si sám bral z talířku jednu kuličku hroznového vína za druhým, rozzářila očíčka.
"Moje..." hlesl s plnou pusinkou a přejel prstíčkem obrázek červeného autíčka na svém novém pyžámku.
"Nemusel, no chcel som Naty, nerieš to, hej..." usmál se Miro a rozložil před Jeníčka sedícího na sedačce ještě i pyžámkové kalhotky, právě ve chvíli kdy Natálce zazvonil mobil ležící na malé hnědé skřínce a všichni tři i s malým Jeníčkem otočili hlavu stejným směrem
"Ano Třísková..." ozvala se Natálka tiše neznámému číslu a za poslouchala se do cizího ženského hlasu.
"Ne...není doma, je...v......." zaslechl Miro Natálčinu odpověď, ale v téhle chvíli jí moc pozornosti nevěnoval a se zamračeným výrazem poplácal prázdné kapsy u svých kalhot.
....Do riti....nechal v aute mobil..na prednom sedadle....mu ho šlohnú.....
"Moja dojdem si do autá som tam nechal mobil...požičam si kľúče..." sděloval Natálce už za pochodu a stáhl klíče od bytu z věšáčku u dveří.
Nemohl už vidět jak se Natálka celá sinalá sesunula do křesla, neschopná se pořádně nadechnout.
....JDE DOMU...IGOR JDE DOMU...volali z nemocnice,že mu sestra zapomněla dát recept na léky, které ještě musí brát.....PROBOHA MIRO....MIRO KDE JE....MUSÍ PRYČ......NÉÉÉÉ NÉÉÉÉÉ JEŽIŠ NÉÉÉÉÉÉÉ ........panikařila Natálka, ale celá ztuhlá se v křesle nemohla ani pohnout.

Miro zadumaně seběhl schody a v duchu už zase hudroval.
....Ako ho tam len mohol zabudnúť...kokot...ešte sa mu tam vlámajú..........chytil za kliku velkých domovních dveří a sotva, že se jen tak tak nesrazil s nazrzlým chlápkem, který si ho změřil nepříjemný pohledem a kdyby Miro hbitě neuhnul snad by ho i porazil.
"Jaj pardón..dobrý..." nevěnoval mu Miro moc další pozornost a s novým zakroucením hlavy vyběhl na chodník.
.....Boha ten bol nesympatický ani odpovedať na pozdrav nevie........ ušklíbl se ještě Miro a rozeběhl se ke svému autu.

Igor vyfuněl schody do svého patra a s klíčemi připravenými v ruce se škodolibě usmál.
......A máš mě tu...... našpulil pusu a rázně klíče strčil do zámku.
"NAZDAR....TO JE JAKO COOOOO?" zahromoval sotva si stoupl do dveří obýváku a sjel očima Jeníčka, který sebou neuvěřitelně cukl a který byl "roztažený na jeho sedačce"
"Je nemocný" pípla tichounce Natálka přes stažený krk a pokoušela se alespoň trošičku pohnout.
"Mazej do svý postele..." zvedl Igor výstražně ruku a na podpatku se ve dveřích otočil směrem ke kuchyni.
....Musí zkontrolovat lednici...běda jak mu sežrali jeho jídlo.......a pivo...musí tam mít ještě pivoooo...ježiši už aby se ho napil...otevře si ho sám...tahle chcíplá ryba než by mu pro něj došla tak lekne............hmouřil Igor vztekle oči a po cestě ještě odhodil tašku, kterou, kterou stále držel v ruce.
"Ukliď to...dělej.." nařídil ještě Natálce a jedním tahem otevřel lednici.
"A TOHLE JE ZASE COOOOOOOOO" zařval Igor tak hlasitě až sebou Jeníček stejně tak jako jeho máma znovu trhli a Natálka se rychle přesunula ke svému synkovi na sedačku aby ho objala.
Právě v okamžiku kdy se Igor doslova vřítil do obýváku a prudce Natálce zamával před jejím obličejem krabicí pomerančového džusu.
"Co to kupuješ za sračky...za moje prachy..... co to tam jako jééééé.....a řekl jsem ať tem smrad vypadne...koukej mi to tu ustlat....." řval Igor jako pominutý a prudce chytil Jeníčka, který už se zoufale a strachy rozplakal za ručičku tak pevně až mu pod jeho stiskem celá zčervenala.
"Nech ho je nemocný...." plakala už i Natálka a trochu víc Jeníčka přitiskla na svá prsa.
"Cožeee...ty mi budeš odmlouvat....si tu nějak zvlčela.....já sem nemocnej.....zavři ho vedle a koukej se o mě postarat to já jsem tady páááán....si asi zapomněla.....kde bys bezemně byla i ten tvůj harant, kterýho ani nevíš s kým máš....děvko......" řval Igor dál a znovu plačícímu Jeníčkovi zatáhl za ručičku.
" A DOSŤ..." ucítil Igor pevný stisk na svém rameni a stejně tak jako Natálka prudce otočil hlavu na Mira,který si díky klíčům,které si půjčil odemkl a už nějakou chvíli tuhle scénu pozoroval a na kterého Natálka v návalu děsu z Igorova návratu docela zapomněla.
"Co..." zamrkal Igor zaraženě očima a zadíval se do těch Mirovo z kterých létaly blesky.
Povolil při tom sevření Jeníčkovi ručičky tak,že se Natálka vedena obrovským strachem téměř okamžitě i s Jeníčkem v náručí schovala za Mirova záda.
"Sklapni zasran..." funěl Miro nosem a stále svírajíc Igorovo rameno otočil se k Natálce.
"Zober malého a bež do auta...je za rohom." zalovil volnou rukou v kapse a podal Natálce klíče od svého vozu.
" Miro...." tekly Natálce slzy po tvářích ale zoufalý pláč jejího syna,který jí křečovitě držel kolem krku jí konečně donutil se pohnout a přijmout Mirem nabízené klíče.
"Bež, neboj sa ja prídem...hneď " řekl Miro a otočil se zpět na Igora, který se pomalu probíral z prvotního překvapení a s hlasitým nádechem valil na Mira zlostně oči.
"Iba sa len pohni a zabijem ťa" nepustil ho Miro, ale ke slovu a trochu víc stiskl Igorovo rameno.


Pokračování příště.........

Lhářka 47.část

20. května 2014 v 20:18 Lhářka
" Len čo to vybavím som späť" šeptl Miro a sklonil se k Natálce s letmým polibkem.
....Toto už riešil a malo to byť na zajtra vybavené...do riti...zasa urobila všetko na pol, je na dve veci...radšej si bude všetko robiť sám a bude.....spílal v duchu své manažerce, která mu poslední dobou pila krev čím dál tím víc a se zamračeným výrazem bral schody dolů po dvou.
...Vybaví to a vráti sa,možno sa cestou ešte staví doma...v noci sa tak ponáhlal,že možno ani okno nezatvoril.........přemýšlel Miro dál a ještě než se usadil za volant odhodil svůj mobil na sedačku spolujezdce.
Natálka stála u okna a s tlukoucím srdcem ho sledovala.
....Co jen teď bude dál?....Má ho ráda......je jí s ním tak hezky a je tak hodný na Jeníčka.....jak ho převlékl...choval.......to Igor nikdy neudělal....co jen bude až se vrátí z nemocnice?...... sevřelo se v Natálce snad všechno a ona se s povzdechem otočila na spícího Jeníčka.
.....Ne nechce ...nechce znovu zažívat Igorovu zlobu a to jak je na malého zlý a necitelný....ona to vydrží....ale její chlapeček....je ještě tak maličký a bojí se svého táty jak čert kříže.......svého táty.....zopakovala si Natálka znovu v duchu ty dvě slůvka a smutně se usmála.
.....Však ona ví,že ho nemá rád,ale....vzal si je přece....mají kde bydlet a hlady taky neumírají....no...lednici,ale nikdy takhle plnou neměli......vzpomněla si Natálka na Mirův nákup a znovu se smutně usmála.
.....Nebo...ano měli,ale nesměli si nic vzít.....bylo to jen Igorovo a on určoval co snědí.......popošla Natálka pomaloučku k sedačce a posadila se vedle svého spícího synka.
....Broučku.... okusila dlaní jeho čelíčko a očima sjela na talířek s ovocem,která tam Miro přinesl.
....Jen co se Jeníček probudí, dá mu to sníst....tak dlouho nic takového neměl...Igor říká,že jsou to jen drahé zbytečnosti......jen když měl Jeníček narozeniny a ona ho poprosila o džus, přinesl i dvě mandarinky....prý ať se "smraďoch" jak mu říkal už od peřinky, když se pokakal, poměje....smál se tehdy Igor a hodil mandarinky na stůl tak prudce až se z něho skutálely....nutil tehdy Jeníčka aby pro ně vlezl až ke zdi...že prý ať ví,že si je musí zasloužit...........vzpomínala Natálka a cítila jak se jí oči zalévají slzami.


"Tak čo je sakra Matt, ja som dnes naozaj nemal v pláne......." nedořekl Miro a zabodl pohled do své manažerky,která horečně cosi vysvětlovala do telefonu a tvářila se při tom, že obětí v celém tomhle nedorozumění je jen a jen ona.
"Čo robí..?" pohododil Miro hlavou k oknu, kde právě manažerka stála a nervózně zafuněl nosem.
"No co asi.....pokouší se je přesvědčit,že jsou kokoti..." ušklíbl se Matt a pozvedl proti Mirovi významně obočí.
"Boha a čo teraz rieši, tak odídeme tam zajtra alebo nieeeee?" zvedl Miro naštvaně hlas a bez ohledu na to,že manažerka stále mluví do telefonu jí poklepal na rameno až sebou dost znatelně trhla.
"Já vám ještě zavolám.." oznámila stroze do mobilu a bez dalších slov hovor, z kterého se do teď snažila vyjít jako vítěz vytípla.
"Tak čo sa zasa deje...," vyštěkl Miro a kdyby pohled zabíjel manažerka by zřejmě v téhle chvíli už ležela na zemi.
"Nemalo to tu už byť..." rozhlédl se po malé zkušebně a provokativně mávl přes celou její šířku rukou.
"Si mi hovorila, že je to zariadené a čo akooo? Zajtra máme odísť...." hudroval Miro a vůbec to nevypadalo,že by manažerku, která se už asi po třetí snažila nadechnout k nějaké odpovědi hodlal pustit ke slovu.
"Už ma to to naozaj serie, to je stále niečo, ti hovorím ak to tu zajtra ráno nebude, máš padáka a ja si budem všetko robiť sám, toto je super kšeft a ty niesi schopná nič zariadiť a nehovor mi,že za to zasa možu tý druhý...ako vždy..." nebyl Miro už moc k zastavení a znovu máchl rukou do prostoru zkušebny aby se vzápětí s naštvaným a zamračeným výrazem ve tváři sklonil až k jejímu obličeji.
"Zajtra ráno ti hovorím....posledná šanca " znovu procedil mezi zubama a ikdyž nerad pouštěl hromy, blesky a vlastně si myslel,že to ani moc neumí, teď mu z očí přímo lítaly.
.....Prečo sem vlastně jazdil...toto mohol a po mobile....
"Čau..." usekl a praštil za sebou dveřmi zkušebny.


"Tak pane Tříska, tady máte...tohle dáte svému obvodnímu lékaři a tady máte pokyny k vašemu stravování a pane Tříska...známe se, žádné přejídání ani mastné a tučné...." podávala sestra Igorovi propouštěcí papíry a symbolicky mu zahrozila prstem.
.....Ten je tu za chvíli zpátky......myslela si v duchu stejně své a nahodila nucený úsměv.
"No jooo sestro, se nebojte, manželka se o mě postará.." cedil Igor mezi zubama a papíry jí z ruky doslova vytrhl.
"Tak se tu mějte, konečně jdu ..do prdele" procedil už ale trochu tišeji a bez dalšího rozloučení vyšel ze sesterny na nemocniční chodbu.
....Konečně...konečně....za chvíli je doma a už ho nikdo nebude buzerovat jak ve špitále......ta malá mrcha se zas před ním bude strachy plazit...bude zírat až jí zmáčne ten její pevnej zadek...ale napřed chce žrááááát........ přihmouřil Igor oči a rozhlédl se před nemocnicí po nějakém taxíku......


Pokračování příště.............

Lhářka 46.část

19. května 2014 v 19:50 Lhářka
Miro si přesedl do křesla a nechal Natálku aby znovu se ukládajícího Jeníčka přikryla až pod bradičku.
Teplotu teď po ránu měl jen lehce zvýšenou a lék, který mu znovu společnými silami dali jí za chvíli jistě ještě víc srazí....říkal si Miro a trochu na stolku poposunul talířek s nakrájeným ovocem blíž k Natálce.
"Nemal by niečo zjesť.." šeptl tiše a sledoval jak Jeníček stále unavený nemocí a nočním pláčem zavírá očíčka a téměř současně šátrá ručičkou po polštáři dokud nenahmátl svůj žlutý telefónek.
Miro se usmál a jakoby ho v té chvíli polil pocit, který doposud neznal a dokázal o něm říct jen to,že je fascinující,
"Asi až se vzbudí.." přerušila Natálka tiše jeho úvahy a ještě než ze sedačky vstala vtiskla Jeníčkovi na čelíčko polibek.
"Děkuju ti.." otočila se pak k Mirovi a s plachým úsměvem vložila svou dlaň do jeho natažené ruky.
"Za čo moja.." usmál se Miro a něžně si jí posadil na svůj klín.
"Že..že...si tu....že si při...šel...já...bála jsem...se..." špitala Natálka se sklopenou hlavou a hluboce si povzdechla.
"So mnou sa bať nemusíš.." pohladil Miro Natálku po zádech a tak jak mu ze strany seděla na klíně přitiskl její tělo na své.
"Jasné..?" šeptl Miro přímo do jejích vlasů a cítil jak Natálka lehce kývla.
Znovu tu byl ten krásný pocit bezpečí...tak jako už po několikáté kdy jí svíral ve svém objetí a Natálka si znovu uvědomila jak jí Igor vůbec nechybí a ona se děsí okamžiku kdy se k ní znovu přiblíží.
....Ne nechce...nechce aby se jí dotýkal...nechce..... zavřela pevně víčka a jak jen to dokázala co nejpevněji Mira objala.
...Tak moc by chtěla aby tu s ní zůstal......

Igor byl jako na trní, ranní vizity se nemohl dočkat a nejraději by už balil tašku.
....Musí...musí to být v pořádku...snažil se přece...dokonce držei i tu zasranou dietu...nenažral se hladověl...musel se snažit...jinak by ho tu drželi furt, že mu ale bylo zle...fuj.....ušklíbl se Igor a znovu stočil oči ke dveřím nemocničního pokoje.
...Kde sakra sou.....už chce jít.....jestli ho nepustí...podepíše to...už tu prostě nebude...chce domu...do svýho pelechu..dát si pivo a nažrat se...do prdeléééé kde sou.... to bude ta malá mrcha zírat až se objeví ve dveřích...udělá jí překvápko....běda jestli sežrali to jeho jídlo.....se do toho hned dá....a paaaaak...pak zavře toho malýho smrada do pokoje a běda jak mu ta kurvička bude odporovat.......... mhouřil Igor oči a při představě Natálčiných prsou si olízl rty... se do nich zakousne až ta mrcha zakvičí.........

"Nooo Matt.." ozval se Miro tiše do svého mobilu,který mu zazvonil v kapse a otočil se ke spícímu Jeníčkovi, spinkal,ale maličko sebou cukl a Miro s omluvným úsměvem Natálku lehce sesunul ze svého klína.
....Půjde do předsíně, nebo do kuchyně....pohladil Natálku po tváři a dál pozorně poslouchal Matějův hlas.
" No jasné, ja viem, veď to až zajtra..." zastavil se Miro v kuchyni u okna a k Natálce dál doléhal jeho hlas.
"Nie...toto sme predsa už riešili...povedal som,že......" bylo patrné,že Matt Mirovi skočil do řeči a cosi mu horečně vysvětluje.
"Nie...ja teraz jednoducho nemožem.." skočil i Miro do řeči Matějovi a chvíli to vypadalo, že se ti dva začnou hádat.
Miro prsty nervózně klepal do parapetu a jeho hlas zněl stéle podrážděněji.
"No fakt skvelé, čo si nezariadim sám je vždy v průsere, ju vyhodím....no hej viem,že ty za to nemožeš...ja ti cinknem..." usekl Miro rozhovor a naštvaně zastrčil mobil zpátky do kapsy.
...Naozaj už toho má dosť....manažierka na baterky.......hudroval v duchu a s provinilým výrazem se zastavil mezi dveřmi do obýváku.
"Stalo se něco?" šeptla Natálka tiše,která nemohla Mirův rohovor neslyšet a zvedla k němu své velké oči.
"No hej moja, musím teraz odísť.." přikročil blíž ke křeslu ve kterém Natálka seděla a sesunul se k jejím nohám na bobek aby vzal její dlaně do svých.
"No neboj ja sa vrátím...čoskoro...sľubujem" usmál se Miro a přitiskl své rty k Natálčiným dlaním...


"Tak pane Tříska.." dočkal se Igor konečně příchodu svého lékaře a upnul na něho tázavý pohled.
....Jestli ho nepustí...posere se...chce domu....... dýchal Igor nervózně a visel očima na doktorových rtech..........


Pokračování příště..........

Lhářka 45.část

18. května 2014 v 12:48 Lhářka
......Zase ten blonďák..... přemýšlela paní Řeháčková nad hrnkem kávy a nervózně poklepávala prsty o stolek.
....Ráno ho zase viděla...vycházel od Natálky a Igorka z bytu......že by tam byl přes noc?....Kdo to asi je?....Sice si ho moc neprohlížela a on jí slušně pozdravil, ale hned se odvrátil...no...ale ty jeho vlasy....má je až po lopatky........to za jejích mladých let nebylo....ale co u toho děvčete dělal....nerozumí tomu, že by Natálka..........paní Řeháčková raději své myšlenky utla.
...Né to děvče takové není...je taková hodná a tichá.....a však ona ví,že se Igorka bojí....nemusela nic říkat....poznala to i ten malčký má ze svého táty strach......svíralo se staré paní srdce a v duchu Igorovi spílala.
....Ona přece ví jaký je Igorek pruďas....ale že by ho Natálie podváděla?........ raději znovu ani nedomýšlela, ale jediné kludné vysvětlení kdo by ten hoch mohl být jí vůbec nenapadlo.
....Přece kdyžod ní odcházel ráno....... nedalo to paní Řeháčkové a znovu se v myšlenkách vrátila ke svému rannímu setkání s Mirem a najednou jakoby se její srdce zastavilo a staré paní se zatajil dech.
......Né to přece né,.... chytla se dlaní na prsou a přivřela oči.
....Plete...určitě se plete...co jí to jen napadá za hlouposti.......ale.....ale...ale Honzíček má přece stejně světlé vlásky jako ten......už tolikrát a marně v něm hledala alespoň maličkou podobu s Igorkem........


"Mami.." zakníkal Jeníček z obýváku a Natálka se od Mira trochu odtáhla.
"Už jdu broučku..." usmála se ještě a vykročila za svým synkem.
Miro ještě chviličku stál u otevřené lednice a pak jí jedním tahem ruky zavřel.
...Toto proste musel.....nedalo sa na to pozerať...čo jedia?...veď je to malé dieťa...choré a ona nemá ani na lieky a prázdnú chladničku....čo ako ten jej....ten...ten..........nemohl Miro opět Igorovi přijít na jméno a se zkrabatětým obočím sebral z kuchyňského stolu talířek s nakrájeným ovocem.
Ve dveřích obýváku se, ale srazil s Natálkou, nesla Jeníčka vyčůrat a Miro si všiml jeho opět propoceného pyžámka., položil talířek na konferenční stolek a s teploměrem, který na tom samém stolku sebral si sedl na sedačku.
....Počká až se s ním vrátí a změří ho....no asi by mu měli dát ještě to růžové cosi.....přemýšlel Miro a sledoval Natálku, která se mezitím s Jeníčkem v náručí vrátila ze záchodu. Držel se jí kolem krku a unaveným pohledem si MIra prohlížel.
" Pojď, hajneš si miláčku a maminka ti přinese suché tričko.." sklonila se Natálka s Jeníčkem k sedačce a Miro si všiml jak se jeho tělíčko otřáslo zimou.
Položil tploměr zpátky na stolek a otočil se směrem k těm dvěma.
"Počkaj..daj mi ho..aj toto mu daj suché" natáhl Miro pro Jeníčka ruce a ukázal na zcela propocený polštář na kteém Jeníček spal.
"Jo..děkuju" usmála se Natálka trochu nesměle a a pokusila se Jeníčka,který se jí pořád pevně držel posadit Mirovi na klín.
"Neboj...strejda tě jen pochová..." špitla Natálka a jemně ze sebe sundala Jeníčkovi ručičky.
"Pán..." pípl Jeniček a ukázal na telefónek,který ležel na mokrém polštáři.
"Halooo" pípl ještě jednou a sledoval svou mámu, která jeho hračku podala Mirovi a hbitě stáhla mokrý povlak z polštáře.
" Možno....možno radšej ho najskôr prezleč.." šeptl Miro tiše a trochu Jeníčka,který se znovu otřásl přitiskl na své tělo.
"Jo....vlastně jo...." přejela si Natálka dlaní obličej a cítila se trochu nesvá. Nebyla zvyklá aby jí s Jeníčkem někdo pomáhal, vždy musela zvládnout všechno sama Igor se ho snad vůbec nedotýká, snad jen....když ho za ručičku plačícího táhne do kouta nebo nese do jeho pokojíčku, když se mu nezdá dost rychlý....... zesmutněla Natálka při té vzpomínce a se sklopenou hlavou se vydala do dětského pokojíčku pro čisté a suché oblečení.

"Tak ta...dy..." trošičku se zarazila a podala Mirovi,který už Jeníčka sám svlékl a držel ho zabaleného v dece na svém klíně, čisté tričko tepláčky.
" Možno pyžiamko by bylo lepšie.." natáhl Miro po věcech ruku a nedůvěřivě si prohlédl velké knoflíky na Jeníčkových tepláčkách.
...Budú ho tlačit... napadlo ho a tázavě se na Natálku podíval.
"No...já....musím ho vyprat...jsem ho převlíkala už v noci " pípla Natálka a stydlivě před Mirem sklopila oči.
....Igor říká,že dvě mu bohatě stačí...není prý žádný Rothschild a dává jim víc než si zaslouží.....vzpomněla si Natálka na slova svého muže a uvědomila jak jí vlastně ani trošičku nechybí a jak se moc bojí chvíle kdy ho z nemocnice pustí a on tu zase s nimi bude.
...Ale je to přece jeho byt...to oni jsou u něho a musí mu za to být vděční........
"Jo..." šeptl Miro a ikdyž to byla další věc co ho docela rozhodila, neříkal raději vůbec nic.
.....Má iba dve pyžiamka ?.... vzpoměl si na štos ve skřínce své sestřičky a zvedl se na nohy tak aby mohl Jeníčka, zatím co Natátálka ještě odešla pro čisté povlečení, převléknout.
"Zober prosím aj čaj na zapitie...." zvedl Miro ještě mírně hlas a zamával za Natálkou Jeníčkovým lékem v ruce.
...Je zo mňa foter... napadlo ho ještě a s úsměvem cvrnkl malého Jeníčka lehce do nosánku.


"Tak kdy, pane doktore ? " zavrtěl se Igor na posteli a tázavě se zadíval na muže v bílém plášti, který spolu se sestrou obcházeli večerní vizitu.
"Vydržte pane Tříska, zítra budou výsledky..tak už se možná dočkáte.." odpověděl doktor a otočil se na starší sestru.
" Když buou výsledky zítra v normě, můžete to připravit..." pokýval hlavou a Igor se spokojeně nadechl.
....Konečně....konečně půjde domů.....no dobrá....vydržel to a teď si užije se vším všudy..........

Lhářka 44.část

14. května 2014 v 13:02 Lhářka
" Čo sa deje.?." vyhrkl Miro, sotva za sebou práskl dveřmi auta a vyběhl schody k Natálčinému bytu.
Její vyděšený hlas a Jeníčkův zoufalý pláč, co ve sluchátku slyšel ho dost vylekal a dával mu jasně najevo, že po telefonu z Natálky nedostane nic kloudného.
" Idem...." řekl jen a v rychlosti na sebe natáhl džíny a triko, které večer pohodil v koupelně na zem.
Ani si teď vlastně nepamatuje jestli v tom spěchu zamkl svůj vlastní byt.


"Čo je mu..?" ptal se Miro v přítmí předsíně a očima sjížděl Natálku tisknoucí v náručí svého pláčem a teplotou vysíleného synka, stále jen tak zabaleného do mokrého prostěradla.
Už tolik neplakal, ale slabé dětské vzlykání i to jak se celý třásl Mira celkem znepokojovalo.
"Ne....vím...má...horečku..." vzlykla Natálka a zvedla k Mirovi uplakané oči plné naděje.
"Boha..bež...." zastrčil Miro Natálku jemně i s Jeníčkem do obýváku, kde svítila stojací lampa a on si znovu prohlédl to malé stvoření v mámině náručí.
Jeníček měl tvářičky stále rudé a že horečka ani po zábalu moc neustoupila mu bylo jasné na první pohled.
"Koľko má....dala si mu nejaké lieky ...ako je to dlho? " ptal se a rozhlížel se po malém konferenčním stolku, kde stál pouze hrneček od čaje, který Jeníček stejně vyblinkal.
"Néé...jen ten zábal" vzlykala Natálka a ve smutném pohledu, který k Mirovi vyslala bylo jasné provinění
"No to mu daj dole, je iba mokrý.....kde ich máš?" ptal se Miro dál a automaticky sáhl malému Jeníčkovi na zpocené čelíčko
"Koľko má?...Kde máš tie lieky?.." zeptal se Miro znovu a maličko na Natálku zvedl hlas.
"Já...já nemám.." vzdychla Natálka hlasitě a povolila své sevření aby Miro,který konečně pochopil,že je potřeba vzít vše do svých vlastních rukou vzal Jeníčka z jejího náručí a položil ho na sedačku aby ho vybalil z mokrého prostěradla.
"Ako nemáš?.." divil se otočil svůj pohled k Natálce.
"Prinies niečo suché.......oblečenie" dodal a hodil přes třesoucího se Jeníčka,který už konečně přestal vzlykat, deku povaluící se na sedačce.
Přemýšlel přitom, jak je možné,že Natálka nemá doma takovou základní věc jako je dětský lék proti horečče.....on sice tyhle chemické sračičky moc neuznává,ale někdy je to nezbytné, pamatuje si,že i jeho otec tohle doma měl když byl brácha malej i sestřička...ta ještě malá je, takže to tam určitě má, pro všechny případy......nikdy nevieš.....říkával mu když se na to Miro zrovna moc netvářil, ale nakonec mu přece jen dal za pravdu, s malými dětmi je tohle prostě nezbytnost........uvažoval a sledoval Natálku, která donesla Jeníčkovo druhé čisté pyžámko.
"Obleč ho...idem do lekárne..a kľud..." pokýval Miro hlavou a lehce sjel svými prsty Natálčinu tvář.
"Né počkej, né.....já nemám peníze..." špitla Natálka a sklopila před Mirem oči.
"To nerieš......obleč ho.." řekl Miro tiše a ikdyž by ho ani nenapdlo po Natálce cokoli chtít její slova ho trochu zarazila.
......Nemá peniaze.....taška plná jedla pre manžela....v chladničke nič okrem piva......obrázek téhle rodiny už se mu zase o trošičku víc vyjasňoval. a Miro v autě doslova skřípal zubama.

"Toto mu daj, polku odmerky." strčil Miro Natálce do ruky skleničku s růžovou tekutinou hned mezi dveřmi a jen co si v koupelně opláchl ruce vydal se za ní do kuchyně, kde nalévala do malého hrnečku čerstvě udělaný čaj pro Jeníčka a Miro sledoval jak se jí stále klepou ruce.
"Počkaj.." mluvil pořád tiše a čaj i s lékem vzal do ruky sám.
Jeníček pořád ležel na sedačce přikrytý dekou a i přesto,že spinkal a on už se tolik netřásl, viděl Miro,že horečka neustoupila ani za mák.Jeho tvářičky byly červené pořád stejně a vlásky mokré potem.
"Sadni si .." pokynul Miro Natálce a hrneček s čajem položil na stolek aby měl obě ruce volné k odměření tohodle růžového čehosi, co v něm moc velkou důvěru nevyvolávalo,ale bylo mu jasné,že teď něco říkat prostě nemá smysl.
Natálka se mezi tím pokusila naprosto bezvládného Jeníčka zvednout a probrat ho aspoň natolik aby byl schopný lék spolknout.
"Já neciiiii.." zdálo se,že Jeníček nespokojený s tím, že ho maminka budí začne znovu plakat, a sotva mu Natálka přiložila lék k pusince, ručičkou jí ho málem vyrazil.
"No tak zlatíčko..otevři pusinku.....bude ti líp.." prosila Natálka svého synka a Miro je připravený s čajem v ruce chvíli sledoval.
Jeníček se chvíli ošíval, ručičkami si chránil pusinku a tiskl své malé rtíky k sobě tak silně, že jen sotva mezi nimi hledala nějakou škvírečku a měla opravdu co dělat aby lék na lžičce u jeho pusinky udržela.
"Počkaj.." položil Miro hrnek zpátky na stolek a sedl si k Natálce na sedačku tak aby od ní mohl malého Jeníčka vzít a opřel ho si ho jeho rozpálenýma zádíčkama o své tělo.
Vzpoměl si v téhle chvíli na tátu, jak to dělával s jeho sestřičkou a jen velmi něžně a opatrně stiskl Jeníčkovi nosánek, tak aby k dýchání musel otevřít pusinku a Natálka té chvilky mohla využít k vsunutí léku. Jeníček sice trochu prskal,ale meducínka byla sladká a když mu Miro v zápětí přiložil ke rtíkům hrnek s čajem lačně se ho napil.
"A je to....bude dobre.." usmál se Miro a opatrně Jeníčka vrátil do náruče jeho mámy.
"Kým horúčka neustúpi....pojdeme k lekárovi...." dodal ještě a skoro okamžitě zarazil Natálčin protest o tom,že tohle se platí.
"Už som ti povedal, nerieš to..hmmm?" pohladil Miro Natálku znovu po tváři a očima zkontroloval Jeníčka,který už zase usnul.
"Děkuju..." pípla Natálka a nechala Mira, který jí k sobě za ruku lehce přitáhl aby jí obejmul.
Cítila se najednou tak strašně v bezpečí a znovu si v hlavě přehrávala ten moment, kdy sám vzal Jeníčka do svých rukou a dal mu léky.
...Tohle by Igor nikdy neudělal, jen by tu křičel a nadával, že kůli němu nemůže spát a Natálka by se i s Jeníčkem musela zavřít v jeho pokojíčku a hlídat aby ani trošku nezaplakal.......


Natálka otevřela oči a rozhlédla se, malou chviličku trvalo než si uvědomila co se v noci dělo a že vlastně usnula až někdy k ránu a poslední na co si vzpomíná bylo Mirovo objetí.
...Jeníček....hrklo v ní a prudce otočila hlavu do strany.
Spinkal,ale klidně hned vedle ni na sedačce a ikdyž měl čelíčko ještě teplé zdálo se,že horečku už zdaleka nemá tak vysokou jako v noci a Natálce se značně ulevilo.
....Nebýt, ale Mira...... vzdychla a pevně zavřela víčka při vzpomínce jak moc jí v noci pomohl se rozhlédla po obýváku.
....Kde je....přece tu v noci byl....přece neodešel....né....neměla usínat......odešel......zoufala Natálka a ještě než se na sedačce posadila znovu zkontrolovala svého chlapečka. Spinkal,ale klidně a oddychoval mnohem pravidelněji než tomu bylo v noci. Oddychla si Natálka a opatrně se ze sedačky zvedla.
....Musí Mirovi zavolat, znovu mu poděkovat...proč jenom odcházel ?.....

"Dobré ráno.." zvedl se,ale Miro ze židle,sotva Natálka vešla do kuchyně a než se nadála vetkl na její rty něžný polibek.
"Už je mu lepšie, však?" objal Miro Natálku, která zatím nebyla schopná slova a pomalu jí dovedl ke kuchyňskému stolu,kde už stál čerstvě uvařený čaj a Natálka udiveně zírala na talíř plný nakrájeného ovoce.
"Kde......." pípla a pořád nějak nechápala.
"Bol som nakúpiť, som si požičal kľúče, nevadí však..?" odpověděl Miro jen tak mimochodem a přistrčil k ní talířek blíž.
"Ale...." nedostávalo Natálce pořád slov a Miro talířek přistrčil ještě blíž.
"Jedz...aj pre malého je...."
"Počkej.." prohrábla si Natálka nejistě vlasy a Miro sledoval jak se zvedá a otvírá lednici.
Byla plná ovoce, zeleniny i nějakých přesnídávek všeho toho co malé děti jedí, byly tam vejce, mléko a dokonce i džus a Natálce se podlomily kolena.
...Né...co to dělá...to nemůže..... zírala do plné lednice a vůbec nevěla co by v téhle chvíli měla říct, cítila se tak hrozně hloupě.
"Nerieš to moja, nič tu nebolo a ten malý teraz potrebuje ovocie aj zeleninu, proste toto všetko..." předběhl Miro Natálčiny úvahy a sotva k ní přistoupil blíž, máchl rukou směrem do otevřené lednice.
"To já...ale...to...nejde....Miro...to....přece...." koktala Natálka, ale Miro ji jen stejně tak jako v noci k sobě něžně přitáhl.
"Nerieš to Naty.." zopakoval a políbil svou květinku do vlasů.
O tom,že na schodech potkal Natálčinu sousedku,ale raději pomlčel......


Pokračování příště..........

Lhářka 43.část

13. května 2014 v 17:03 Lhářka

"Copak zlatíčko..." byla Natálka rázem vzhůru a přiložila dlaň na Jeníčkovo rozpálené čelíčko.
....Má horečku.. problesklo jí hlavou a stáhla jeho spocené vlásky do zadu.
"Bumbat." dožadoval se Jeníček znovu něčeho k pití a Natálka se rychle vyhoupla ze sedačky na nohy.
"To víš,že jo....počkej,,,přinesu ti čaíjček.." sebrala v rychlosti ze stolku talířek s namazaným chlebem, kterého se Jeníček večer ani nedotkl a rozběhla se do kuchyně.
....Mělo by tam být ještě trochu v konvici a musí udělat čerstvý....přemýšlela a ještě než nalila trochu čaje do hrnečku strčila talířek do lednice.

Jeníček se lačně napil chladného čaje a zvedl ke své mámě teplotou lesklá očíčka.
"Žima.." knínul tichounce a už už se znovu pokládal zpátky na sedačku.
"Ne broučku počkej.." snažila se ho Natálka zadržet a zvedla svého chlapečka do náruče.
...Musí ho přece aspoň převléknout z věcí ve kterých usnul a vždyť je celý propocený.....přitiskla Jeníčka víc na své tělo a z obýváku se s ním v náručí vydala do ložnice.
....Vezme si ho k sobě.....
"Já neciiii..." bránil se,ale Jeníček a nabíral k pláči když ho Natálka začala na manželské posteli svlékat a celý se třásl.
"Hajat..." tahal Jeníček tepláčky zpět na nožičky a znovu se Natálce pokládal do postele.
"No tááák, vydrž broučku..." snažila se Natálka chlácholit svého chlapečka a co nejrychleji ho převléct do čistého pyžámka.
Pokoušela se nevnímat jeho pláč, který byl čím dál tím zoufalejší i to jak se s ní Jeníček snaží ze všech sil zápasit aby si mohl hajnout.
Tvářičky měl celé rudé a slzičky mu po nich stékaly proudem.
.....Musím ho ještě změřit a....ježiš snad je tu nějaká medicina....Igor přece říkal,že jí koupí....snad jí koupil..... kousala se Natálka nervózně do rtů a konečně Jeníčkovi dopla poslední knoflík na blůzičce od pyžama.
"Tak, hajni si miláčku...maminka ti přinese meducínku...nespinkej ještě...." otočila se k posteli už odedveří a zamířila do kuchyně kde v lince byla krabice s léky a teploměrem
......Pane bože...nic tu není...nekoupil to......panikařila Natálka a přehrabovala krabici se všemožnými mastičkami a prášky.
....Jen paralen.....to mu přece nemůžu dát...prosila jsem přece Igora o ten dětský lék..... zoufala Natálka a nervózně vysypala celou krabic na linku aby se v celé té hromadě znovu rychle prohrábla.
....Možná to přehlídla.....
"Ježiš....." vzdychla když nenašla vůbec nic a vzala do ruky teploměr.

...Skoro 39.... zděsila se Natálka a bezradně se rozhlédla po ložnici.
Jeníček sice už zase spinkal,ale celý hořel a Natálka jasně cítila jak se jeho malé tělíčko chvěje.
....Co má dělat?......minule když byl Jeníček nemocný, běžela v noci do lekárny,ale to byl Igor doma...sice věděla,že u něho sedět nebude,ale alespoň tu nebyl sám a ona utíkala celou cestu...ale teď...te´d....copak ho tu může nech\at samotného a říct pani Řeháčkové???? Vždyť je po půlnoci a...a ....vždyť na tu meducínku asi ani nemá.....hodně utratila za Igorovo jídlo......svěsila Natálka hlavu do dlaní a srdíčko jí tlouklo jako splašené.
....Možná...možná by mohla Jeníčkovi udělat zábal....bude plakat, ale třeba mu tím tu teplotu srazí....přemýšlela a se sevřeným žaludkem otevřela malou skříňku naproti postelím aby z ní vytáhla menší prostěradlo, které celé namočila do studené vody.
....Musím...přemlouvala sama sebe když se pak s prostěradlem zastavila nad spícím Jeníčkem a znovu rukou okusila jeho hořící tvářičky.
....Má ho z pyžámka zase svlíknout a celého zabalit do toho studeného...nemá na to srdce....bude plakat...ale jak jinak mu má srazit tu hroznou teplotu?...A když zavolá doktora...napíše jí léky na, které stejně nemá.....zajíkala se Natálka v duchu a pomalu svého synka odkryla a sedla si k němu na postel.
"Neboj se broučku....maminka ti pomůže..." šeptala a znovu Jeníčkovo pyžámko začala rozepínat i za tu chviličku bylo znovu celé propocené a Natálce by lo do pláče.
Jeníček už se teď nebránil, jen se celý třásl a Natálka ho opatrně položila do rozprostřeného mokrého a studeného prostěradla.
Křik,který v tu chvíli spustil se rozlehl snad celým domem a Natálce se tajil dech.
"Neplakej...neplakej....pomůže ti to....vzlykala a tiskla ten mokrý plačící uzlíček na svá prsa.
Jeníček se tak moc ve spánku lekl,že nebyl absolutně k utišení a Natálka jen bezradně sledovala jak se mu ze zoufalého pláče zvedá žaludek a on zvrací i tu trošičku čaje co před chvíli vypil.
....Co má dělat co má dělat.....tekly Natálce slzy po tvářích a Jeníčkův neutuchající křik jí doslova děsil.

" Prosím...tě...přijeď...pros...sím...prosím......" vyděsil i Mira Natálčin zoufalý hlas, sotva ve tmě své ložnice nahmatal zvonící mobil,který ho svým drnčením vzbudil............


Pokračování příště....................

Lhářka 42.část

11. května 2014 v 22:39 Lhářka
"Maminta..." rozběhl se Jeníček ke dveřím sotva se bytem paní Řeháčkové rozlehl zvonek u dveří a plácl do nich ručičkami.
"No to víš, že je to maminka..:" šourala se na ním "teta" a trochu si oddychla.
....Dneska to bylo trochu náročnější a Jeníček jakoby nebyl ve své kůži.......přemýšlela a oddělala řetízek, kterým kvůli Jeníčkovi dveře raději zajistila.
" Ahoj broučku.." sehnula se Natálka pro Jeníčka téměř okamžitě a svůj pohled stočila ke své sousedce.
" Omlouvám se paní Řeháčková, trochu jsem se zdržela...nezlobil?" zeptala se Natálka tiše a pohladila svého synka po vláskách.
"Nene děvče, jen...je trochu mrzutý.." pokývala stará paní hlavou a Natálce neunikl její zkoumavý pohled.
Raději svůj pohled odvrátila a víc k sobě svého synka přitiskla.
"Půjdeme domů.." zašeptala pak do jeho vlásku a trochu plaše se usmála.
Neměla dobrý pocit, jakoby by z téhle hodné staré paní vyzařovalo cosi zvláštního.
....Že by je přece jen s Mirem spolu viděla?......přemýšlela Natálka,ale vzápětí tuhle myšlenku zavrhla.
...Né..to určitě né...vždyť spolu jen vyšli z domu a s Jeníčkem určitě neměla čas koukat z okna.....ujišťovala se v duchu Natálka a zaháněla své špatné svědomí.
"Tak pojďte ještě na kávičku..." přerušila,ale její přemýšlení paní Řeháčková a trochu ustoupila ze dveří, aby měla Natálka s Jeníčkem v náručí prostor vejít do jejího bytu.
Natálce se moc nechtělo,ale nebyla zvyklá odporovat - komukoli a tak se už za chviličku usazovala u své sousedky v obýváku na sedačku .
Jeníček se jí stále držel jako klíště a pokládal si hlavičku na její rameno.
"Copak broučku ? " přitIskla Natálka Jeníčka víc k sobě a sjela dlaní jeho zádíčka.
"Hajat.." zakníkal Jeníček a Natálka se tázavě podívala na paní Řeháčkovou, která právě přinášela z kuchyně dva hrnky vonící kávy.
"No spinkal odpoledne asi dvě hodiny,ale je pořád takový mrzutý.." zakroutila stará paní hlavou a a ukázala na teploměr položený na stolku.
"Ale teplotu nemá.." pokrčila ještě rameny a starostlivě sledovala Honzíčka,který na klíně své mámy zavíral očíčka.


Miro za sebou zabouchl dveře svého bytu a aniž by nad tím nějak víc přemýšlel odhodil svazek klíčů, kterými si před chvílí odemkl na botník mezi stoh různých obálek, papírů a novin.
....Musí s tím něco udělat.... napadlo ho když klíče žuchly kamsi doprostřed toho všeho a pár papírů se svezlo na zem na boty.
"Do riti" zabručel ještě nespokojeně, ale dál ho ta spoušť ani trochu nezajímala a on se otočil rovnou ke dveřím koupelny.
....Musí si dát sprchu....potřebuje jí.... odhrnul závěs u vany a jen tak ledabyle ze sebe scházel vše co měl na sobě.
Pokoušel se nemyslet, chtěl si prostě jen užít ten pocit vody stékající po jeho těle a vnímat z něho jen to příjemné.
Dnešní den ho dostal na kolena a on už prostě potřeboval vypnout.
....Né nebude myslet na nic a nikoho...snad se mu to povede.....zavřel Miro oči a nastavil chladné vodě svůj obličej.
.Moc to ale nepomáhalo a ať chtěl nebo né, v mysli se mu stále vracelo vše co se dneska stalo.
A Miro zase ztrácel půdu pod nohama.
....Čo teraz bude...ako to bude ďalej....čo má robiť....má dieta...je vydatá.... a to všetko čo tomu predchádzalo je také šialené.....no možno mal chcieť vedieť ako to s tým manželstvom vlastne je....možno sa mal spýtať rovno....či ....či čo...vlastne...veď je to len jeho domnienka, že ich ten---ten...ten....že sa knim správa zle....no prečo by sa ten malý správal tak ako sa správal a mal v očiach ten istý strach čo Naty....nie isto sa k nim ten kokot správa zle....boha...no čo teraz......čo vlastne teraz chce aby bolo.....no čo chce svoju kvetinku...jej nik ubližovať nebude....má ju rád...chce s ňou byť a má snad snad o ňu delit...NIE.....no potom by mala od neho odýsť....no... a kam isto to nieje jej byt...kým sa veci majú tak ako sa majú...no keď pojde.....tak aj s malým ...no kam.... sem....boha...mal by mať teraz dieťa...tu dieťa..... čo teraz má robiť???????..........vrátily ho myšlenky zase na začátek a Miro vodu která mu stále stékala po těle zastavil a po slepu sáhl pro velkou osušku, která vždy visela na jednom z věšáčků.
....Kde je....zašátral rukou po zdi, aby si vzápětí uvědomil,že jí přece hodil do špíny s tím,že tam jistojistě dá za chíli čistou.
"Do riti..." zabrblal znovu a tak jak byl nahý a mokrý se z koupelny vydal ke dveřím ložnice,voda mu z těla i vlasů kapala proudem a Miro měl co dělat aby neuklouzl.
...To by mu tak ještě chybělo....pomyslel si a konečně se v ložnici jeho bosá chodila zabořila do příjemně měkkéo koberce.
"Seriem..." zamračil se a už mu bylo fuk, že původně si vlastně šel pro novou osušku a tak jak byl sebou plácl mezi peřiny.
" Oschne to.." ujistil sám sebe a zavřel oči.

Tak pojď sluníčko.." zašeptala Natálka tiše a postavila Jeníčka, který k ní, ale téměř okamžitě znovu vztáhl ručičky, v předsíni na zem.
Byla ráda, že už je doma, neměla dneska u paní Řeháčkové dobrý pocit. a ikdyž se jí ptala jen na to jak Igorovi je, bylo v jejím pohledu něco zvláštního.
.....Že by jí přeci je s Mirem dneska viděla.... přemýšlela a vzala mrzutého Jeníčka znovu do náruče.
" Hajat. " dožadoval se Jeníček své postýlky a Natálka si starostlivě vzdychla.
...Co to s ním dneska je....vždyť teplotu nemá, znovu mu jí s paní Řeháčkovou měřily....a nemá......zakroutila Natálka hlavou a odnesla svého synka do obýváku, kde ho posadila na sedačku. Jeníček si ale skoro okamžitě lehnul a natáhl ke své mámě ručičky.
"Halo dej.." pípl tiše a jedním ukazováčkem namířil na Natálčinu kapsu, ze které koukal malý žlutý telefónek od Mira.
"Na.. udělám ti papání.." usmála se Natálka a podala Jeníčkovi jeho hračku.
"Já hned přijdu, zlaíčko..hajej.." řekla znovu tiše a zamířila do kuchyně. kde ještě než odešla pro Jeníčka k paní Řeháčkové, odložila tašku s jídlem, které mělo být původně pro Igora a s kterým jí sestra v nemocnici odchytila přímo u dveří jeho pokoje.
...Tlačenku dá do mrazáku i klobásy...jsou tučný a pálivý...to nechá pro Igora...stejně to bude chtít a ona mu nezabrání aby to snědl, ale koupila i šunku tak jí dá Jeníčkovi...snad nebude Igor moc nadávat...ona si nevezme stačí jí chleba,ale Jeníčkovi by snad mohla....až bude Igor doma a bude nakupovat sám...zase bude moct něco uvařit a bude i normální jídlo....povzdechla si Natálka a odebrala z 20-ti dekového balíčku tři slabé plátky šunky, které položila na krajíc tence namazaný máslem.....musí zbýt ještě na snídani pro Jeníčka a másla už tu je jen kousíček.....přemýšlela a potěžkala ještě otevřenou krabici mléka ve dveřích lednice.
...Zítra Jeníčkovi udělá k té šunce trochu bramborové kaše... usmívala se smutně Natálka a krajíček chleba ještě nakrájela na malé kostičky.
....Libišty..... usmála se ještě jednou a v duchu si vzpomněla jak těm malým kostičkám říkala ona když byla malá a maminka jí je přesně takhle krájela na rybičky a teď to ona dělá svému chlapečkovi.
"Tááák broučku...papání..." vešla Natálka do obýváku s talířkem v ruce a zadívala se na svého spícího synka. Ležel na sedačce schoulený do klubíčka a stejně tak jako u "tety" v jedné ručičce svíral telefónek od MIra.
"Zlatíčko.." šeptla Natálka a opatrně, tak aby s ním příliš neťukla položila talířek s chlebem na stoleček.
...Má ho takhle nechat spinkat?....ptala se sama sebe a koukla na hodiny.....je sice už skoro večer, ale není vykoupaný ani v pyžámku....no nechá ho chvili spinkat tady na sedačce a uvidí jestli se probudí....... sundala Natálka Jeníčkovi opatrně bačkůrky a přehodila přes jeho malé tělíčko deku.
...Kdyby to tak viděl Igor...že usnul tady...na "jeho" sedačce to by bylo křiku, vždycky ho žene do pokojíčku a většinou tam s ním ona nesmí ani zůstat....přemýšlela smutně Natálka a opatrně se vedle svého na chlapečka na sedačku schoulila taky.
...Zdřímne si s ním....je tak unavená........jen na chvíli zavře oči.....mrkla ještě Natálka na svůj mobil a trochu na něm ztišila zvonění.
.....Miro říkal, že jí zavolá..tak aby to Jeníčka nevzbudilo.....zavolá jí vůbec?...Po tom všem co mu řekla a jak zvláštně se choval, když jí přivezl...možná už jí opravdu nebude chtít....né to určitě né....říkal, přece,že jí má rád....že jí miluje....ale co bude dá?..... Co bude....je přece vdaná a má Jeníčka......vracely se i Natálce vzpomínky na dnešní bolavý den a stejně tak jako Miro na druhém konci města, byla plná nejistoty, pochyb a taky lásky....velké lásky,kterou v ní tenhle blonďatý kluk dokázal probudit a o které snad ani nevěděla, že existuje.

"Bumbat.." cukla sebou Natálka, když uslyšela Jeníčkův kňouravý hlásek a otevřela oči do tmy obýváku.
....Jak dlouho spali...už je noc.....přejela si Natálka dlaní obličej a pokoušela se v šeru rozeznat rysy svého synka, který seděl vedle ní na sedačce a malou teplou ručičkou jí tahal za prst.
"Bumbat.." zopakoval Jeníček a Natálka konečně nachmátla šňůrku od velké stojací lampy, hned vedle sedačky a zatáhla za ní.
Žárovka sice moc velké světlo nevydávala,ale i tak se Jeníčkovi její světlo moc nelíbilo a ručičkama si zakryl očíčka.
"Bumbat..." začal natahovat k pláči a Natálka sjela,očima jeho zpocené vlásky.
Teď už tu teplotu měl a podle ručičky, kterou se své mámy dotýkal zřejmě dost vysokou.........

Pokračování příště..........