"Čo hovoríš Mirko. prečo ste boli taký nezodpovední?" zamračila se Mirovo matka a zatímco v jedné ruce pohupovala malou Kačenku, která se tvářila už celkem spokojeně, druhou natáhla k Mirečkovi,který jí podával malou kulatou ozdobu na stromeček.
"Babí poď, jéžíšet" dožadoval se už oblečený, strojení stromečku a starosti jeho otce, který ze sebe konečně a hodně potichu vysoukal to co ho neskutečně zužovalo,ho příliš nezajímaly.
"Jo počkaj miláčik, babka už ide " vzala Yvona od Mirečka ozdobu a znovu otočla hlavu ke svému synovi.
Miro seděl v křesle a jakoby teď od své matky čekal nějaké rozhřešení.
"Mama, neboli sme nezodpovední, veď som ti povedal, Kači hovorila,že sa nič...." nestihl Miro ani doříct a malý Mireček teď podával ozdobu i jemu.
"Oci poď, já ci stlomešek..." dožadoval se svého a Miro se na něho mírně usmál.
"Neboj sa chrobáčik ozdobíme ho, počkaj chvíľočku.." vzdychl a svůj pohled od Mirečka znovu stočil ke své matce...četla v něm jediné.
...Čo mám robiť mama?..Neviem to, alebo....ale bo viem ?!!....Áno...nechcem aby to urobila....len...čo keď to naozaj nezvládnú.....
"Boha Mirko tak jej zavolaj, hovoríš, že si spoznal, že ani ona to nechcela urobiť" přetrhla, ale matka tok jeho myšlenek a konečně se i s Kačenkou v náručí zvedla a popošla s Mirečkem, který nedočkavě upínal očíčka jak k ní tak ke svému otci, ke stromečku.
"Zavolaj jej, kým už nieje neskoro, možno práve na to čaká a pametaj si chlapček....v tomto neexistuje žiadna istota, že sa nič nestane.." pokývala Yvona hlavou a konečně pověsila první ozdobu na vánoční stromeček.
"Jooo jéžíšet" poskočil Mireček a popoběhl do krabice položené na druhém křesle pro další třpytící se kouli, byla clá růžová a Mireček si jí zálibně prohlížel.
"Já bol honej, dostanu dalček.." stihl ještě oznámit babičce napůl slovensky co všechno mu jéžíšek jistojistě přinese a oba rázem otočili hlavu do předsíně, kde právě z ložnice vyšel Miro s naprosto bezradným várazem.
"Tak čo?" pohodila Yvona hlavou a pohoupla usínající Kačenku, kterou stále v jedné ruce chovala.
"Neviem mama, má to vyplé...do boha, koľko je hodín.." podrbal se Miro ve vlasech a očima vyhledal hodiny na polici.
"No po deviatej...neskoro...boha je neskoro.." zaúpěl a s dlaněmi na obličeji se sesunul znovu do toho samého křesla.
"Ty plakáš ocí.." přiskočil, ale Mireček réměř okamžitě ke svému tátovi a nekompromisně se mu ruce z obličeje snažil sundat.
....Jeho táta pláče? Proč? je přece jéžíšek...aha asi zlobil a bojí se že nic nedostane.....vysvětlil si svým dětským rozumem Mirovo počínání a aniž by se svého táty na něco ptal vyšplhal mu na klín aby se mu zblízla podíval do očí, jestli v nich má opravdu slzy.
"Ty plakáš?" zeptal se znovu a Miro ucítil jeho malé ručičky kolem svého krku.
" Ty zlobil? Neboj já pučim dalček, ježíset dá mě, já byl honej..." snažil se Mireček svého otce utěšit a Miro ho k sobě trochu víc přitiskl.
"To vieš chrobáčik, milujem ťa...oci si teraz neičo musí zariadiť počkáš s bábkou hej, ustrojíte stromček, zatial.." vtiskl Miro svému synovi polibek do vlásku a postavil ho ze svého klína na zem.
"Mama idem tam...možno to stihnem" lehce se usmál a než se Yvona nadála zavřel za sebou její syn dveře svého bytu.
" Oci honej, já žeknu jéžíštovi..." zamračil se Mireček a sledoval babičku, která už spící Kačenku odnášela do ložnice do její postýlky.
"No hodnej, to vieš.." pokývala Yvona hlavou a rukou strčila do Flíčka,který si stále hověl na velkém letišti.
"Bež..." popohnala ho zatímco Flíček naštvaně zasyčel a zmizel v předsíni.
Tak...udělala jsem co jsem musela...nešlo to jinak...prostě nešlo. Ať se na mě Miro zlobí - nebo né...doufám, že né. Tolik jsem o tom přemýšlela...celou noc...vybavovala si všechny rozhovory, které jsme dlouhé týdny s Mirem vedli i to jaké argumenry jsem používala ikdyž jsem cítila něco docela jiného než to o čem jsem se svého muže a vlastně i sebe snaila přesvědčit,ale...tolik jsem se bála,že už třetí dítě nezvládnu...sama...jsem na všechno tak sama...já vím,že Miro je hodně vytížený, má málo času, cestuje, zkouší, má stále nějaké pracovní schůzky a já já jsem pořád sama s dětmi.... a opravdu někdy je to k zbláznění...ano zabezpečí nás finančně...to bezesporu, ale...někdy to opravdu nestačí....né nechci aby to teď znělo nevděčně, ale já už oravdu nevím kam dřív skočit. Mireček s Kačenkou jsou ještě malý a další miminko??? Kde mám brát sílu? Bože, ale já to opravdu musela udělat...musela.
Přemýšlela jsem stále dokola nad svým rozhodnutím, ale už nešlo vzít zpět...udělala jsem to co jsem musela. Přezevšechny argumetty jsem prostě nemohla jinak...a budu se s tím muset poprat ať už mi s tím Miro pomůže a nebo né....tohle rozhodnutí je jen moje. Cítila jak se mi z jedné strany neskutečně ulevilo,ale z druhé přesně naopak.
"Sítííííí..." jásal Mireček když babička konečně zastrčila šňůru od žároviček do prodlužovačky a celý vánoční stromeček se rozblikal v celé své kráse.
"Šššššš...nekríč slniečko, kým sestru nezobudíš" napomenula ho tiše a Mireček zamrkal očíčkama.
"Šššššš, Kašenka" pokýval hlavičkou a s usazením na sedačku, sledoval babičku,která otevřela lednici a i ona pokývala hlavou.
"No plné no..len nič pripravené, tak poďme na to..zaslúžili by obaja.." dodala ještě tiše Yvona a začla z lednice vyndavat vše potřebné pro přípravu štědrovečerního menu.
Mireček se zabral do pohádky v televizi a jí ikdyž se snažila myslet spíš na to co dělá, se myšlenky stále vracely k Mirovi a Kačce.
...Ako to mohli nechať zájsť tak ďaleko...sú predsa vianoce...štedrý deň a ona ide na potrat...sakra...prečo to neriešili skoršie...kým už dovolili aby sa do tejto situácie dostali....ako tomu dievčaťu asi je....dnes...v nemocnici...doma dve malé decká..toto si predsa nikdy neodpustí....a Mirko...tiež by zaslúžil...mal jej předsa povedať, že by to robiť nemala...no pravda, no asi jej naozaj moc nepomáha...no vedela predsa koho si berie...ale dobre že tak...dobré dievča si vybral....pacholok...vždy bol samá baba až čo Katarínu spoznal....všetky ostané ho prestali baviť....len....přečo to nechali zájsť tak ďaleko.....honily se Yvoně myšlernky stále dokola a na malý okamžik přestala krájet zeleninu do velké mísy.Zvuk, který jí vyrušil, jí trochu sevřel žaludek.
....Že by kľúče?...To už je Mirko zpať?..Možno to naozaj nestihol....povzdychla si Yvona a s pomalu se otočila směrem do předsíně.
"Dobrý deň, idem za ženou.." vyhrkl Miro udýchaně po té co vyběhl schody po dvou a trochu nuceně se usmál na sestru, která seděla u stolu cosi vypisovala do do počítče.
"Dobrý...no poždě..bohužel už..." usmála se i sestra a mohla už jen sledovat Mirova záda, který si její slova vyložil po svém a aniž by čekal na dokončení věty sbíhal schody zase dolů.
...Nestihol to...jeho dieťa je preč...mŕtvé...zabilii ho...obaja...dýchal ještě hlasitěji než před chvíli, kdy v něm svítila ještě maličká naděje a marně se pokoušel uklidnit srdce,které mu v hrudi bušilo jako o závod.
...Přeč...musí preč....byť sám aspoň na chvíľu...nemože za Kači a nemože domov...ako sa teraz mame pozrie do očí..ako sa sám na seba pozrie......docházelo Mirovi stále silněji jak moc nechtěl aby se tohle stalo a prudce se zabouchl ve svém autě.
...Kým sa trocha uklidní...pojde a pomože mame s prípravou na večer....musí sa dať do kopy kvoli nej...a Mirďasovi...Kačička je ešte malá...no mama...ako jej to povie, že svojej žene nestihol povedať ako moc si želá aby to nerobila?....
Seděla jsem na sedačce a usrkla z horkého čaje.
...Neměl už by tu být?...Kde je tak dlouho?...Autem je to přece jen chvíle...přemýšlela jsem a po očku mrkla na hodiny...možná...možná bych mu měla zavolat....jo zavolám mu...ikdyž to,že už jsem doma jsem Mirovi spíš chtěla nechat jako překvapení...po tom co mi jeho matka, řekla proč se za mnou do nemocnice rozjel, ale teď...teď fakt nevím...už by tu opravdu měl být.....pohladila jsem po vláskách svého synka,který měl svou blonďatou hlavičku u mě v klíně a se zaujetím sledoval v televizi kreslenou pohádku.
"Neboj sa dievčatko on príde.." všimla si Yvona mého pohledu na hodiny a zastrčila do lednice další mísu na štědrovečerní stůl.
Chtěla jsem jí pomoct,ale nenechala mě, prý mám po tom všem odpočívat...usmívala se a i ona se teď po očku podívala na hodiny.
Právě ve chvíli kdy zarachotily klíče v zámku.
"Ocííííí" vyskočil Mireček téměř okamžitě ze sedačky a rozběhl se do předsíně.
"Ocííííí, maminta..." zopakova a já uslyšela jak Miro hlasitě vzdychl.
"No príde neboj, chrobáčik...oci to nestihol" vzdychl ještě jednou a mě jakoby v té chvíli bylo všechno jasné.
Pomalu jsem se i já zvedla ze sedačky a s mírným úsměvem k jeho matce popošla skoro až do předsíně.
"Co si nestihl, miláčku.." zašeptala jsem a pomalu svého muže objala kolem krku.
Byl naprosto vykolejený a mě bylo jasné, že mě doma vůbec nečekal...mlčel a ajen se na mě díval.
"Kači..čo tu..." hlesl konečně a já ucítila jeho ruku na svých zádech.
"Sem doma....jsme doma..." opravila jsem se a jeho druhou ruku položila na své maličké bříško.
"Kačiiii..." hlesl Miro podruhé o poznání šťastněji a lehce si mě na sebe přitiskl.
" Najkrajši darček, najkrajši..." šeptal mi Miro už přímo do úst a já z povzdálí slyšela babičku,která odváděla malého Mirečka co stále opakoval cosi jako "dalček" do ložnice odkud se už ozývala naše malá holčička,která se práve vzbudila.
A nám právě začal ten nejkrásnější Štědrý den............
