KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Prosinec 2015

Rok se s rokem sešel --- Kdo vlastně jsi? 5.závěrečná část..

25. prosince 2015 v 11:05 Kdo vlastně jsi
"Nie počkaj Kači, prečítaj si to.." slyšela jsem svého muže, který mi znovu podával papír co jsem po něm hodila.
"Nechci nic číst, prostě ho odveď" kulila jsem na Mira oči a pevněji Kačenku, která v mém náručí vyvíjela neuvěřitelnou sílu, aby se dostala k tomu zvířeti, sevřela.
"Haaaaaaf" křičela a já ucítila jak mě její nožičky bolestivě nakoply do břicha.
"Au sakra, tak odvedeš ho, Mirečku jdi okamžitě od něho.." doufala jsem,že mě můj synek poslechne a přestane té černé uslintané věci nastavovat svůj obličejík.
"NE..PEJSEK" zaprotestoval Mireček a objal tu chlupatou věc kolem krku,aby si více užil lízanců, kterých si teď užíval přehršel.
"Kači ukľudni sa, prečítaj si to.." snažil se Miro znovu upoutat mou pozornost na papír a trochu ho prsty vyrovnal, aby mi ho vzápětí strčil přímo pod nos.
"Já se mám uklidnit?!!!!!!? Ho prostě odveď, víckrát to říkat nebudu" zúžila jsem na Mira oči a ruku s papírem mu odstrčila.
A ani nevím jak jsem dokázala udržet Kačenku jednou rukou, sehla se abych druhou odtáhla křičícího Mirečka od toho zvířete.
"Vodveď ho" byla jsem naprosto říčná a po dnech kdy jsem byla na všechno sama a měla toho nad hlavu neskutečně vytočená.
...Jak ho to jako napadlo? Psa? Tři děti je snad málo? Potřebuje mě ještě víc vytížit? Kde ho jako vzal?...soptěla jsem a i přes své vytočení a křik našich dětí vnímala smutek v Mirovo očích.
"Tak poď kamoš, som ti hovoril,že to neprejde...možno som ťa nemal nájsť ja,ale Ježiško,ťa dá niekomu inému..." sehnul se Miro pro to zvíře a v náručí s ním se ke mě trochu přiblížil.
"Chápem Kači, bol to blbý nápad...prepáč" smutně se usmál a já měla prvně možnost podívat se tomu psovi do oddaných očí,které na Mira upínal.
"Néééé pejseeeeek..." doplňoval Mireček stále Kačenčino "haf" a vytrhl svou ručičku z mojí.
"Oci, oci, oci..." rozeběhl se za svým otcem, který už bral za kliku vchodových dveří a objal ho kolem stehna.
"Nééééé pejsek. kam ho nešeeeš?" zvedl k němu prosebně očíčka a já sledovala jak Miro svého synka pohladil po bloďatých vláskách.
"Neviem chrobáčik...tam kde som ho našiel"
"Nééééé" zakňoural Mireček prosebně a mě se ho snad prvně, od chvíle kdy jsem tohle zvíře uviděla u nás v předsíní, zželelo.
"Áno...možno tam čakal na niekoho iného..bež k mamičke." pohladil Mio znovu svého synka a teď jsem to byla já kdo si zkousl ret.
Najednou jsem se cítila provinile...ale copak tady může zůstat pes? Kdoví kde ho našel?....V lese říkal?....Nééé...To nejde.....máme tři děti už takhle nevím co dřív a co když je nemocný...co když kouše...co když...co když...co když.....napadalo mě dalších milion důvodů proč prostě ne a sledovala jak se za Mirem zavírají naše dveře.
"Peeeej ....s....eeeek kkkkk" vzlykal Mireček a i Kačenka, která se už přestala v mém náručí zmítat jen smutně hlesla
"Haf neny" a jakobych za to nemohla já našpulila smutně rtíky a objala mě kolek krku.
"Achjoooo" vzdychla jsem a pohleden zabloudila na papír ležící na zemi a který mi Miro celou dobu cpal před oči.
Pomalu jsem se sehla a ikdyž jsem to vlastně vůbec nechtěla číst, vzala papír do ruky.
...JMENUJI SE ČERTÍK,MŮJ PÁN UMŘEL...VEZMEŠ SI MĚ......
Četla jsem a znovu mnou projel pocit viny.
....Né Kačeno....měj rozum, když už ho nemá nikdo jiný...okřikla jsem v duchu sebe samu a sehnula se k Mirečkovi, který stále seděl zádíčky opřený o vchodové dveře a nešťastně vzlykal.
" Pojď, budeme strojit stromeček.." snažila jsem se upoutat jeho pozornost jiným směrem a pomohla mu vstát.
"Jo....pejsek ..oci dá Jéžítovi a pšinese, jo????" zvedl ke mě uplakaná očíčka a já si naplno uvědomila jak nechci aby moje děti byly ulpakané na štědrý den.
Dneska se přece mají radovat, těšit na Jéžíška a ony zatím pláčou.
A Miro? Přiveze psa !!! Našel ho někde v lese...chudák...kdo mu to udělal, ale jako přinést ho domů???? Opravdu mě chtěl naštvat?..To asi né,ale přece musel předpokládat,že nadšená jistě nebudu....ale co to tam bylo? Že mu umřel pán? A někdo ho uvázal v lese? To jako....jak to někdo může udělat?....
"Sakra.." zašeptala jsem a zamířila i s dětmi do obýváku.
V oharádce spinkala Yvonka a mě napadlo, jak se jí to v tom kraválu co tu do teď byl vůbec podařilo.
"Tak kdepak máme ty ozdoby..." trochu nuceně jsem se usmála a znovu si prohlédla uplakané obličejíčky svých dětí.
...Ten Miro by zasloužil.... kam s tím psem vlastně jel?.... napadlo mě a já otočila hlavu k oknu.
I přes záclonu jsem viděla jak stojí u naši audiny i se psem v náručí a telefonuje.
...Snaží se ho udat...uvažovala jsem a znovu ucítila malé sevření žaludku.
...Kdo by ho asi chtěl...většina jeho přátel je na tom s časem jako on.....no,ale co s ním udělá?....Odveze ho zase do lesa?...No to né...to by neudělal....přistihla jsem se,že mi je toho psa snad ještě ke všemu líto a dál přes záclonu sledovala jak Miro s pokrčením ramen zastrčil telefon do kapsy a cosi tomu zvířeti, které už stálo u jeho nohou a upíná na něho pohled,vysvětluje.
Miro znovu pokrčil rameny a obešel auto, pes byl stále těsně u jeho nohy a místo toho aby se díval před sebe stále oddaně k Mirovi zvedal pohled.
Miro mu ještě něco říkal a pak otevřel dveře u spolujezdce a ten chlupáč tam s naprostou důvěrou skočil.
...Kam ho veze?....Snad ne zpátky do toho lesa?....Co to říkal Mirečkovi?...že tam asi čekal na někoho jinýho?.... ptala jsem se sama sebe a vůbec jsem nevěděla proč,ale výčitky svědomí ve mě rostly čím dál tím víc.
...Je přece Štědrý den....
"Pocem miláčku.....vzala jsem napřed Kačenku a strčila jí do ohrádky ke spící Yvonce a pak to samé udělala s Mirečkem.
"Maminka se hned vrátí, hezky si hačněte a buďte hodní ano???" vysvětlovala jsem nic nechápajícím dětem a ještě je pohledem zkontrolovala.
"Hned jsem tu....ani muk, musím za Jéžíškem.." otočila jsem se ještě na prahu přesdíně a strhla klíče z věšáčku.

"Mirooo, Mirooooo..." mávala jsem rukama mezi dveřma vchodu našeho domu a to že jsem svému muži mohla prostě jen zavolat, mě napadlo až teď.
Audinka se pomalu rozjížděla a já pevně doufala,že mě Miro uvidí.
"Mirooooo" zkusila jsem to znovu a trochu po chodníku popoběhla.
"Čo tu robíš Kači, kde sú decká?" zasvil Miro auto a když jsem k němu doběhla stáhl okýnko.
"V ohrádce, pojďte domů, po vánocích s ním něco vymyslíme" sklonila jsem se a Miro se maličko usmál.
"Hovoril som s mamou, prišla skoršie, idem teraz pre ňu na letisko, zoberie si ho" počechral Miro dlaní hřbet toho chlupáče a druhou ruku protáhl otevřený okýnkem a přítáhl si mě až těsně k sobě.
"Milujem ťa.." zašeptal už se svými rty na mých a já si vychutnávala jejích měkkost, které jsem se ani za ty roky co jsme spolu ještě nenabažila.
"Bež k našim slniečkam hej, o chvíľu prídeme.." mrkl ještě jedním okem a mě bylo jasné,že všechno zlé pominulo.
Až se Miro vrátí i s babičkou a tím psem, ysvětlíme dětem,že tenhle vánoční dárek od Jéžíška byl prostě pro ní a protože toho má moc a nestíhá poslal ho do cesty tatínkovi.

Vyběhla jsem schody a okamžitě zamířila do obýváku, v celém bytě vládlo nezvyklé ticho a já se s láskou zadívala na naše tři poklady spíci teď všechny v jedné ohrádce.
Psí extempore je natolik zmohlo,že Mireček s Kačenkou usnuly u své sestřičky každý z jedné strany nevědět jaký to někdy dokážou být pořádní raubíři, řekla bych,že tyhle tři blonďaté hlavinky jsou rození andílci.
Přikryla jsem své štěstíčka dekou a vzala do ruky pár ozdobných koulí.
...Ustrojím ten strom než se vzbudí.....už vidím jak jim září očíčka a co teprve až se ta chlupatá věc vrátí s tátou a babičkou...........


KONEC.....


TAK MILÝ ČTENÁŘI DOUFÁM,ŽE SE VÁM ZÁVĚR LETOŠNÍHO BONUSU LÍBIL....PŘEJI VÁM KLIDNÉ PROŽITÍ DALŠÍCH SVÁTEČNÍCH DNÍ A HODNĚ ŠTĚSTÍ DO NOVÉHO ROKU.
TADY NA BLOGU SE SEJDEME AŽ V LEDNU.......TAK SI UŽÍVEJTE, HALSUJTE A PIŠTĚ KOMENTY.......JSOU PRO MĚ SKVĚLÝM DÁRKEM.........AHOJ.....

Rok se s rokem sešel --- Kdo vlastně jsi? 4.část.

23. prosince 2015 v 22:49 Kdo vlastně jsi
Ležela jsem v posteli a přestože jsem byla neskutečně unavená né a né usnout.
Hlavou se mi honilo asi sto mililiónů věcí, které ještě nemám hotové a které prostě udělat ještě musím.
Zítra je štědrý den...Miro se konečně ráno vrátí a Mireček s Kačenkou, kteří se teď ke mě tisknou, každý z jedné strany, se konečně dočkají strojení stromečku. Tolik se toho za ty dva dny dožadovali,ale já prostě nestíhala.Nakonec svými vlastními silami ozdobily malými zlatými koulemi alespo%n pár spodních větví.
Nejméně tři koule vzaly za své a Mireček se rozplakal,že je má Jéžíšek spočítané. Snažila jsem se mu to rozmluvit,ale ..ocko prý povedal...
Proč mu říká takové hlouposti?
Ale zjištuji,že co řekne ocko, je prostě svaté a já nemám šanci to změnit.
Jako s tím R ...to mu teda ještě vytmavím.... stále dokola opakuje prdel....dokonce už i Kačenka se to pokoušela vyslovit....říká to přece její velký brácha.
"Achjooo" vzdychla jsem a objala z každé strany obě své děti.
...Musím se pokusit usnout, zítra budu jak mátoha....poroučela jsem si a zavřela oči.
...Ráno je tu Miro....můj Miro....náš Miro...moc se na něj těším a ikdyž se mu tu prdel chysám pěkně vytmavit....nemůžu se ho dočkat....moc ho miluju....stejně jako před lety když jsme spolu začínaly....ikdyž.....úplně na začátku, jsem toho pitomce nemohla vystát ......přelétl mi přes rty úsměv a já jakoby to bylo včera...uslyšela pod okny hlahol tehdejší Mirovi kapely a uslyšela tu šílenou větu...
...Ty kokos, tu chcem.... nesnášela jsem ho snad od první chvíle.....a to jsem nějakou dobu ani neměla ponětí kdo ten libovej frajírek, co se vedle nás stěhuje, vlastně je....

Miro hodil tašku na zadní sedadlo svého vozu a a otevřel dveře u spolujezdce.
"No bež no.." pobídl Čertíka, který se od něho, od chvíle kdy Miro nakonec podlehl jeho psímu pohledu a nechal ho u sebe v autě s příslibem,že je to naozaj iba dočasné...nehnul ani na krok a nechal chlupáče aby se na sedačce spolujezdce uvelebil.
"No a čo teraz..hovor.." zeptal se tak trochu i sám sebe a šlápl na plyn.
...Je Štedrý deň a on konečne ide domov, ku svojej rodine...už sa ich nemože dočkať...no len čo s týmto nadelením?
Nemal to srdce ho nechat v lese...len Kači ho asi zabije..nemože jej předsa ku trom deťom doviezť aj psíka...vzdychl Miro a po očku mrkl na ležícího Čertíka na vedlejší sedačce.
...No ani jeho nemože predsa zasa niekde vysadit...možno útulok....napadla Mira spásná myšlenka,ale představa,že ted zajede do nějakého útulku, zazvoní a ......boha nie to by boli zasa titulky.....ŠMAJDA SA ZBAVUJE NECHTĚNÉHO DÁRKU....ROZMAŘILÁ CELEBRITA....a ještě další mnohem a mnohem horší....viděl Miro titulky bulváru a zamyslel se.
...Flíček predsa zomrel...no možno keby......uvažoval,ale téměř okamžitě tenhle argument zavrhl.
...Kači ho zabije....no má s týmto stvorením robiť? Je predsa štedrý deň....


Mireček s Kačenkou se znovu pokoušeli ozdobit spodní větve vánočního stromečku a Mireček bedlivě sledovat aby se už žádná z koulí nerozbila.
Pořád věřil,že Jéžíšek je má spočítané a moje argumenty,že to až tak nevadí a každý přeci občas něco rozbije ho o tom,že Jéžíšek sleduje každou kouli, nepřesvěčily.
Přebalovala a krmila jsem Yvonku a k uším mi doléhalo Mirečkovo napomínání aby Kačenka dávala pozor.
Bylo to roztomilé já byla, po jejich tahanici o plyšáka, kdy nakonec museli oba dostat po lípnutí na zadek, ráda,že jsou ti dva relativně v klidu.
Sledovala jsem je teď už s Yvonkou na klíně, která si sama držela lahev s mlékem a zaujetě si prohlížela svůj první vánoční strom v životě.
Byla jsem v téhle chvli naprosto spokojená, pohled na naše zlatíčka mě naplňoval štěstím a starosti, které jsem měla v noci, než se mi konečně podařilo usnout,že ještě soustu věcí nemám hotových, mě momentálně nechávaly klidnou.
...Za chvíli je tu Miro...konečně budeme spolu....pomůže mi...už jen tím,že pohlídá naše ratolesti, ozdobí s nimi stromeček a já si dodělám to co musím.
Jeho mamka volala,že se jí to přeci jen podařilo a na štědrý večer budse u stolu s námi....co víc si přát.
..Snad jen svojí maminku....kéž by tu mohla být s námi....umřela když se narodila Kačenka....zesmutněla jsem a poslala své mamice do nebe vzdušný polibek.Pomáhala mi jak to šlo ikdyž u dávno sama nemohla, nohy jí nesloužily léta...byla mi vždy oporou...Miro byl vždycky hodně na cestách...pamatuju si jak říkávala..
"Co si holka počneš až já tady nebudu" vůbec mě tehdy nenapadlo, jak brzy ten čas přijde...
...Ale už tam nahoře není sama...má tam svého milovaného Flíčka....vzpomínám jak jí ho Miro tehdy přinesl....ikdyž ze začátku Mira zbožňovala a nabádala mě jaký je to hodný chlapec a já ho nemohla vystát...jen to mezi námi začalo být vážné...měla pocit,že jí mě bere a někdy to sní bylo opravdu složité.
A tak Miro přinesl Flíčka aby neměla pocit,že je tak sama a zafungovalo to.....Miro měl vždy na vše řešení....no vlastně má dodnes......
"Eeeeeee" byla jsem tak zabraná do svých myšlenek,že jsem ani nepostřehla,že Yvonka už má lahev prázdnou a podává mi jí.
"Ty už bsi to vybumbala?" usmála jsem se svojí holčičku a postavila lahev na stolek.
"Budeš si hrát ano?" dodala jsem ještě a s malým polibkem na Yvončinu hlavičku jí přenesla do ohrádky uprostřed obýváku.
Měla jsem teď všechny tři své poklady na očích a vyndala si z lednice vše potřebné na Mirův speciální salát.

"No a sme tu.." vzdychl tak trochu Miro a plácl dlaněmi o volant.
Sledoval jak Čertík zbystřil a s pohledem na svého nového pána natáhl ouška,
"Moc sa neteš, Kači nebude rada.." pokčil Miro rameny a jakoby si až teš naplno uvědomoval, že Katčina reakce asi nebude nejvřelejší, rozevřel svou cestovní tašku ve které bylo ještě nějaké místo.
"No bež do vnútri a prosímťa ani muk" zaprosil Miro a Čertík jakby mu snad rozuměl sse jedním skokem uvelebil v poloprázdné tašce.

"Ahoooj som doma..." uslyšela jsem z předsíně milovaný hlas a zaregistrovala Mirečka,který se rychlostí blesku řítil do přes celý obývák.
"Ockooooooo.." křičel a než jsem já sama stihla dojít visel už svému otci okolo krku.
"Ahoj.." usmála jsem se a Miro ke mě natáhl volnou ruku.
"Ahoj moja, ako ste sa mali" přitiskl své rty na mé a já ucítila jak mě k sobě tiskne.
"Nestíhám.." odpověděla jsem po pravdě a Miro se maličko odtáhl aby se mi mohl podívat do očí.
"Ako to?" usmál se a znovu se přitiskl na mé rty, aby se v zápětí otočil na Mirečka, kterého stále držel druhou rukou v náručí.
"Pomáhate mamičke?" zeptal se a Mirečkův výraz zvážněl.
"Jo s Kačenkou, stlllromešek...prrdel, já umim, ty naučil" pokýval Mireček hlavičkou a já sledovala jak se teď měmí i Mirův výraz.
"Pššš čo sme hovorili,že je to tajné...lebo je to čo? Sprosté slovo.." snažil se Miro zachránit situaci a hodil po mě provinile okem.
"Aha tajný jo? Celé dva dny neslyším nic jinýho a že ocko naučil i Kačla už se to pokošela říct" mračila jsem se a dloubla Mira do žeber......najednou se mi nechtělo ho peskovat, byla jksem tak ráda,.že je konečně doma.
"Kačica jo? To chcem počuť.." vycenil na mě Miro své bílé zuby a mě mírumilovná nálada přecházela.
"Varuju tě..." procedila jsem mezi rty a znovu svého muže dloubla do žeber, abych se k němu v zápětí znovu přitiskla.
"HAFFFFF" vybafla v zápětí Kačenka,která se právě přibatolila do předsíně a já ucítila jak Miro trochu ztuhl.
"Coooo?" nechápala jsem a téměř okamžitě ucítila zvláštní otření o nohu.
"HAFFFFF" vybafla znovu Kačenka a Miro si s povytaženým obočím přikousl spodními zuby vrchní ret.
"Ti musím niečo povedať..som ho našiel v lese na provaze.." koktal a pomalu postavil Mirečka na zem.
"CO...KOHO???" nechápala jsem a v neblahém tušení znovu ucítila otření o nohu.
"Pusť mě.." pokusila jsem vymanit z Mirova obětí, který už mě zas pevně držel a já zírala na černou chlupatou kouli,která olizovala naší Kačenku.
"Pejseeeeek" křičel do toho Mireček a snažil se taky urvat alespoň jeden lízanec.
"Co to jeeeee MIRKUUUUUU" nevěřila jsem svým očím a můj muž věděl,že je zle.
Mirku mu říkám jen když jsem opravdu na doraz.
"Copak som ho tam mohol nechať.." cpal mi Miro do ruky jakýsi papír a já ztrácela dech.
"Ježiši ať je to zvíře neolizuje.." vrhla jsem se k našim dětem a vzala Kačenku do náruče.
"Haaaaaaaf" rozlehl se vzápětí ale její pláč bytem a naše hodná holčička se začla v mém náručí škubat a kopat nožičkama ve snaze dostat se co nejdříve zpátky, zatímco Mireček labužnicky nastavil obličejík tomu zvířeti.
"Okamžitě ho odveď.." ztrácela jsem trpělivost a hodila po Mirovi papír, který mi před chvíli nacpal do ruky..........

Pokračování příště......


MOJI MILÝ ZÍTRA JE ŠTĚDRÝ DEN A JÁ MYSLELA,ŽE TENHLE VÁNOČNÍ BONUS SKONČÍ 4.DÍLEM, ALE NĚJAK TO NEVYŠLO A TAK SE JEŠTĚ ZÍTRA POKUSÍM DOSTAT K TOMU ABYCH VÁNOČNÍ PŘÍBĚH KATKY A MIRA UKONČILA..........

PŘEJI VÁM RÁNO KRÁSNÉ PROBUZENÍ DO SVÁTEČNÍHO DNE A PROSÍM HLASUJTE........VAŠE AUTORKA......

Rok se s rokem sešel --- Kdo vlastně jsi? 3.část

21. prosince 2015 v 17:56 Kdo vlastně jsi
Miro odtrhl obálku a otočil se aby se vrátil na silnici.
....Nechal tam přece audinu...uprostřed....odomknutú....čo keby ju niekto nabúral - ukradol....a ikdyž silnice zela prázdnotou, při téhle myšlence mu pěkně zatrnulo.
...Musí rýchlo zpať...vykročil Miro rázně zpátky k silnici a málem se jak široký tak dlouhý kácel k zemi v doprovodu zoufalého zakničení chlupáče, který se svému zachránci tiskl k noze.
"Do boha, ty si tu.." vydechl Miro a ještě malou chviličku vyrovnával rovnováhu,která se mu na rozbahněné zemi získávala dost těžko a on cítil jak se jeho nové botasky nabalují mokrou hlínou, stejně jako blízkost toho malého stvoření u své nohy.
"No čo s tebou..." sehnul se Miro sotva pevně stál na nohou a v dost potemnělém lese znovu nahmatal provaz uvázaný kolem krku toho zoufalce, který jakmile ucítil trochu volnosti přitiskl se víc na Mirovo nohy.
"No čo s tebou ja si ťa nemožem zobrat, bež utekaj, si volný..." pohladil Miro chlupáče po hřbetě a zvedl se na nohy.
"Už musím ísť, lebo mi auto ukradnú a tiež idem pracovať a pak musím domov,vieš" vysvětloval a s obálkou v ruce, znovu vykročil směrem k silnici.
"Tak sa maj, utekaj, si volný" pohodil Miro rukou kamsi do prostoru sotva s úlevou,že jeho audinka tu stojí tak jak jí tu nechal, dosedl na své místo řidiče a malý pudlík se s upnutým pohledem na ně, usadil u jeho otevřených předních dveří.
"No nieee chrobáčik, ja si ťa naozaj nemožem zobrať, veď utekaj, už možeš" naklonil se Miro maličko k psíkovi a sledoval jak mu obálka,kterou si před maličkou chvílí položil na kolena sjela pod nohy.
"Do riti " zanadával a předklonil se tak, aby ji pod svými nohami nahmatal. První co mu ale padlo do ruky byl jeho telefon,který mu tam spadl, když si přes přední sklo představovala,že na něho na silnici číhá minimálně medvěd a usmál se, aby se v zápětí naklonil trochu víc a zašátral pod sedačkou znovu.
Nahmátl ji skoro okamžitě stejně tak jako ucítil na svých zádech přeběhnutí chlupáčových tlapek a Miro mohl jen bezmocně sledovat jak se pudlík usadil na sedadle spolujezde a upřel na něho oddaně oči.
"No nie, nemožem, bež domov..." byl Mirův pohled snad ještě prosebnější než ten psí a Miro roztrhl obálku,kterou držel v ruce.
JMENUJI SE ČERTÍK A MŮJ PÁNÍČEK UMŘEL, VEZMEŠ SI MĚ?
Četl Miro a pomalu na svého nezvaného hosta, který si mezi tím na sedačce lehl a jakoby věděl co teď jeho zachránce čte, na něho stále upínal prosebý pohled.

"Tak a co teď.." uvažovala jsem nahlas a pokoušela se utříbit myšlenky na to co všechno ještě musím.
..Jsou dva dny do toho Štedrého a já jsem na všechno sama....Mirovo mamka dorazí letos o něco později...nějak jim to v práci nevyšlo a Miro....no škoda mluvit.....jsem v tom sama.... vzdychla jsem a sjela očima velký strom,který mi Miro v rychlosti, když se včera jen, vpodstatě na noc vrátil domů upevnil do stojanu.
...To jsem zvědavá jak polezu až nahoru...nedá se nic dělat ten až poslední ikdyž Mireček i s Kačenkou se jeho strojení dožadují sotva ho ráno objevili v obýváku....
...Ještě, že Yvonka z toho takový rozum nemá......vzdychla jsem znovu a pootevřela dveře do ložnice.
Jak jsem říkala Yvonka je to nejhodnější miminko na světě.
...Spinká...usmála jsem se a pro jistotu ještě nakoukla do dětského pokojíčku.
"Uš?" zeptal se Mireček a mě byla jeho otázka naprosto jasná.
"Ne, zlatíčko, hraj si hezky s Kačenkou, mám moc práce..." usmála jsem se a doufala,že se Mireček strojení nebude dožadovat intenzivněji.
"Štlomešet" ozvala se, ale Kačenka a já jen zakroutila hlavou.
"Nééé miláčkové, ještě né, hrajte si ano?" zaprosila jsem a raději své poklady v pokojíčku přivřela.
" Potom, mamka má moooc loboty, ocko naučil preedel my teď hllllrát" zaslechla jsem ještě svého synka, který důležitě vysvětloval své sestře a raději jen stiskla rty.
...Zahluším ho...jen co přijede...prolítlo mi hlavou směrem k mému muži a vytáhla jsem z lednice předposlední těsto na ovocné kuličky, dělané podle jednoho z vitariánských receptů,kterými mě můj muž pravidelně zásobuje.
"Tak to nahňohňám a pak ještě poslepovat linecký" přejela jsem si dlaní čelo a představila si Mira jak se zas bude dívat,ale normální cukroví prostě na vánoce být musí...aspoň trochu. Je to naše každoroční dilema,ale já se prostě nedám....stejně si myslím,že ochutnává ikdyž to svádí na děti.....usmála jsem se a zabořila prsty do ovocné hmoty.
Abych vzápětí uslyšela Kačenčim křik.
"Co je..." otevřela jsem dveře pokojíčku nohou a rychle otírala zbytky hmoty do utěrky,kterou jsem v kuchyni ryclhe podadla do ulepených rukou.
"Moojeeeeee...néééé mojeeeee....mojeeeeee" křičel teď už i Mireček a tahal Kačence z ruky malého plyšového medvídka bez kterého neusne ani kdyby mu kdokoli snášel modré z nebe.
"Ježiši, ticho vzbudíte Yvonku, nechte toho" pokoušela jsem se své děti stišit, ale sama jsem zvýšila hlas natolik,že netrvalo dlouho a z ložnice se ozvala i naše nejměnší holčička.
"Mojeeeeee..." pokračoval Mireček s Kačenkou ve své tahanici a já se s utěrkou přilepenou na upatlaných rukou opřela o rám dveří.
...ŠMAJDA AŤ UŽ SI DOMA....bylo moje vroucný přání a jen jsem pevně tiskla víčka abych se aspoň maličko udržela v klidu.


Pokračování příště......



MOJI MILÝ USNADNILA JSEM VÁM TROCHU ROZHODOVÁNÍ A PŘI ZKUŠENOSTECH, JAK MOC NERADI PÍŠETE KOMENTY IKDYŽ JSEM VÁS O NĚ UŽ MOCKRÁT PROSILA...TADY JE ANKETA......STAČÍ KLIKNOUT A PODLE TOHO KTERÁ POVÍDKA ZÍSKÁ NEJVÍCE HLASŮ, U TÉ SE DOČKÁTE POKRAČOVÁNÍ.........

Rok se s rokem sešel --- Kdo vlastně si? 2. část

20. prosince 2015 v 18:02 Kdo vlastně jsi
"Mamka, vstávaj" hupsnul Mireček, který si stále víc liboval v rodné řeči svého otce vedle mě na postel a svými malými prstíky zajel do mých pootevřených úst.
"Aaaaa Miruškooo, co děláš.." cukla jsem sebou lehce jeho prstíky mezi zuby stiskla.
"Chlápeš.." R mu ještě moc nešlo a já se na oko zamračilo.
"Jáááá? Nechlápu... a ty neumíš R, dneska ho budeš cvičit, aby Jéžíšek viděl jak se snažíš"
"Jojo jáá umim.." našpulil se Mireček a já v něm znovu viděla jeho otce, když se cítí dotčený.
"No neumíš.." cvrnkla jsem svého synka laškovně do nosu a otočila hlavu k postýlce, kde se malá Yvonka zavrtěla.
"Prrrdel.." zařízlo se mi do uší a já rázem ztuhla.
"Cooooo?" otočila jsem se zpět na Mirečka a znovu jakobych viděla vítězoslavný pohled svého muže, kterého jsem si v našich začátcích, kdy jsme se snažily triumfnout jeden druhého a on skoro vždy vítězil, užila víc než dost.
"Prrrdel.." zopakoval Mireček a já se na něho teď už vážně zamračila.
"Mirďas, tohle se neříká, kde ses to naučil"
" Ja cvičil s oteckom ježíšet už vie že ja umim" špulil se dál Mireček a já si přejela dlaní obličej.
...Zahluším ho...vyfoukla jsem nosem a mít svého muže teď po ruce, pěkně bych mu to vytmavila.
...Kdy ho to naučil?...přemýšlela jsem a znovu se na svého dotčeného synka trochu zamračila.
"Tohle slovo je ošklivý Mirečku, už ho nechci nikdy slyšet, budeme se učit R spolu" řekla jsem a sledovala jak se Mirečkovi rtíky našpulili ještě o trochu víc.
"Nie...já umim, ocko naučil, prrrrdel, prrrdel, prrrdel" pohodil Mireček hlavou a tak jak na mojí postel před chvíli hupsnul otočil se ke mě zády a já už jen uslyšela jak se uraženě zabouchl v dětském pokojíčku.
"Mirďas.." procedila jsem mezi rty a ještě vteřinku marně doufala,že to ani jednu z našich holčiček nevzbudilo.
Dvojitý pláč mě,ale téměř okamžitě utvrdil o opaku.
"Božeeeee..." zakvílela jsem a znovu si uvědomila jaké štěstí můj muž má,že ho nemám po ruce.

Miro sešlápl brzdu ještě o trochu víc a pokoušel se ve tmě rozeznat obrysy toho co mu právě nehnutě stálo v cestě.
...Dajaké zviera... bylo to jediné co ho napadlo a pro jistotu se ještě rozhlédl po setmělém okolí.
...Stromy, všade iba stromy, svetlá nič moc a nikde ani živáčka...no kto by taky jazdil takto skoro pred sviatkami....no čo to je? Nehýbe sa to....možno hladný medveď, lebo kojot....napadalo Mira a představa,že je zřejmě široko daleko jediná dostupná potrava mu tak trochu naháněla husí kůži.
Nevěděl jestli má došlápnout brzdu, šlápnout na plyn, nebo otočit auto do protisměru.
....Ať udělá cokoli, bude to určitě špatně, buď ho ta věc sežere nebo do ní nabourá a pak ho stejně sežere a když udělá čelem vzad stejně ho dožene a sežere....dával Miro průchod své představivosti, lterá nabírala obludných rozměrů a s očima stále upřenýma přes přední sklo nahmatal na sedadle spolujezdce svůj mobil.
...Niekam zavolá,..ale kam?.....přemýšlel a tak nějak automaticky o pár metrů ještě popojel.
"Uuuuuuu.." zavyla ta věc a Mirův mobil se rázem ocitl kdesi pod sedačkou.
"Sakra.." třeštil Miro oči dál přes přední sklo své audiny a sledoval jak sebou ta věc před jeho autem škubla a další zavytí na sebe nenechalo dlouho čekat.
"Sa poseriem.." funěl Miro a konečně zjistil.že teď už světlo z jeho reflektorů dosahuje dostatečně blízko k té krvežíznivé věci co už sebou uprostřed silnice celkem znatelně škubala.
"Do riti, to snad nieeeee.." rozpoznával Miro "medvěda" před svým autem a pomalu z něho vystoupil, aby se k němu přiblížil.
"Boha, čo tu robíš?" sedl si na bobek k malému černému pudlíkovi a opatrně k němu natáhl ruku.
...Čo keby ho kúsol....uvažoval,ale smutně oddaný pohled chlupáčových očí Mira naprosto odzbrojil a jeho ruka už neváhala tohle stvoření pohladit.
"Čo to tu máš?.." všiml si Miro provazu o který se jeho ruka zarazila akterý pevně obmotával chlupáčův krk.shala dost daleko do lesa a Miro šel po jeho délce až k jednomu ze stromů, aby téměř okamžitě narazil na obálku přivázanou na druhém konci špagátu.


"Tak a ty pojď sem.." pozvedla jsem obočí proti svému synkovi, sotva jsem obě holčičky utišila a sledovala jak se ke mě Mireček neochotně blíží.
"Vzbudil si svoje sestřičky.." pokývala jsem hlavou a snažila se o přísný výraz.
"Hm.." sklopil Mireček hlavu,ale jeho rtíky zůstávaly dál našpulené.
"Jaké hmmmm Mirďas, takhle zlobíš dva dny před Jéžíškem?" To....."
"....Já nezvobím, já sú hodnej a LLRRR viem, ocko naučil.." nemínil se Mireček smířit s tím,že R neumí a trucovitě opět pohodil hlavičkou.Jeho delší blonďaté lokýnky, na kterých si jeho otec náležitě zakládal, mu poskočily kolem hlavy a já v něm opět viděla svého muže.
Vždy když máme nějakou rozepři a on si je jistý svou pravdou, pohazuje hlavou úplně stejně a se špulícími rty také nemá ke svému synkovi moc daleko.
"Tak tatínek se sice R naučil,ale v ošklivým slově, naučím ti je jiné hezké a ty mi slíbíš,že už nebudeš bouchat dvěřma a budit svoje malé sestřičky, seš jejich velkej brácha, máš je chránit a né je zlobit.." začala jsem raději po dobrém a bylo vidět,že se Mireček snaží pobrat vše co mu teď říkám
"Jo já velkej blácha,LLRRR umim, prdel, mě páčí takový slovo" vysvětlil mi Mireček a než jsem se nadála vyhoupl se mi na klín a omotal svoje ručičky koem mého krku.
"Já velkej a hodnej ako ocko" vlípl mi Mireček polibek na tvář a odzbrojil mě naprosto stejně jako to dělává jeho otec.


Pokračování příště............



TAK DOUFÁM,ŽE SE VÁM DRUHÝ DÍL VÁNOČNÍHO BONUSU LÍBIL A IKDYŽ SE ZATÍM ZDÁ ŽE O POKRAČOVÁNÍ NĚJAKÉHO PŘÍBĚHU MOC NESTOJÍTE....MOC ĚKUJU PÁR ČITATELKÁM, KTERÉ SVÉ PŘÁNÍ PROJEVILY.... ZA JEJICH NÁVRHY .......

Rok se s rokem sešel --- Kdo vlastně jsi? 1. část

16. prosince 2015 v 17:42 Kdo vlastně jsi
MOJI MILÝ ČTENÁŘI, STALO SE UŽ TRADICÍ,ŽE VŽDY NA VÁNOCE MÁM PRO VÁS BONUS V PODOBĚ VÁNOČNÍ POVÍDKY NEBO POKRAČOVÁNÍ NĚJAKÉHO PŘÍBĚHU....LETOS VÁM RADOST RÁDA UDĚLÁM O NĚCO DŘÍVE....NEBUDU MÍT UŽ MEZI SVÁTKY ČAS NA PSANÍ A TAK 1. ČÁST VÁNOČNÍHO BONUSU TU MÁTE UŽ DNES.....POVÍDKA "KDO VLASTNĚ JSI" BYLA JEDNA JEDNA Z NEJÚSPĚŠNĚJŠÍCH A MY SE DO RODINY KAČKY A MIRA LETOS PODÍVÁME UŽ PO TŘETÍ, MYSLÍM,ŽE UŽ NAPOSLEDY....TAK SE VÁS PTÁM...JE NĚJAKÁ POVÍDKA KTERÁ BY JEŠTĚ STÁLA ZA TO ABYSME SE PO ČASE PODÍVALI JAK SE JEJÍM HRDINŮM DAŘÍ???? JESTLI ANO PIŠTE DO KOMENTŮ A JÁ UVIDÍM CO SE S TÍM DÁDĚLAT



"Kači, tak ja idem.." slyšela jsem šepot svého muže a ucítila lehký dotyk jeho rtů na svých.
"Už?" mžourala jsem do tmy ložnice a po paměti omotala ruce kolem Mirova krku.
"Já nechciiii.." zakníkala jsem jak malá holčíčka a víc si ho k sobě přitiskla.
"Musím moja, čoskoro som doma" šeptal Miro dál do mých rtů a já ruce kolem jeho krku zaklínila trochu pevněji.
"Hmmm čoskoro, to znám..." kníkala jsem dál a ikdyž jsem věděla,že zázrak se nestane a on odjede, stejně tak jako milionkrát před tím a to i přesto,že se teprve včera vrátil, chtěla jsem si jeho přítomnost ještě vychutnat.
"Kači notaaak musím, o dva dni som zpeť" snažil se Miro aspoň maličko uvolnit mé sevření,ale jeho rty se o to víc přitiskly na mé.
"Dva dni noooo, to už je ale štědrý den" protestovala jsem dál a cítila jak Miro využil mých pootevřených rtů.
Jeho jazyk se lehounce dotkl mého, byl hebký a vlhký a přesto, že můj muž ještě před chviličkou hrozně pospíchal a stačilo mu vzít si jen bundu a boty jeho ruka něžně zabloudila pod mou noční košilku.
"Áno štědrý a my budeme iba spolu, všeci sľubujem Kači..." znovu mi zašeptal do úst a tak jak to dovedl jen on přemístil své rty na muj ušní lalůček.....

"Si neskutočná,ale teraz už naozaj musím.." převalil se Miro spolu s polibkem z postele a pokoušel se po tmě najít své oblečení,které mu ještě před chvílí přišlo naprosto nepotřebné.
"Já vím.." usmála jsem se trochu smutně a s natáhla ruku abych rozsvítila malou lampičku a on měl své hledání snadnější.
Oba jsme,ale stočily pohled k postýlce,kde spokojeně spinkala naše téměř půlroční Yvonka.
Dali jsme jí jméno po babičce za to jak nás o minulých vánocích bez výčitek podržela a ikdyž jsme oba věděli jak moc tenhle blonďatý uzlíček chceme, chvíli nám trvalo, než jsme našli společnou řeč.
Yvonka je to nejúžasnější miminko na světě, je hodná, nepláče a svému otci jakoby z oka vypadla.
" Pozriem sa ešte na mrňatá.." přerušil mě Miro za chvíli v přemýšlení a já koukala,že už je zas oblečený a sklání se ke mě s novým polibkem.
"Jo..." usmála jsem se a mrkla na budíka.
...Je teprve šest...doufám,že budou ještě chvíli spát....spojila jsem své rty s Mirovými a přitáhla si deku víc pod bradu.
"Jeď pomalu, miluju tě" špitla jsem a Miro se odedveří ještě jednou otočil.
"Ja teba , budem sa snažiť to zmáknuť čo najskor..." šeptl i on a potichu za sebou dveře naší ložnice zavřel a já se otočila na bok směrem k naší holčičce.
....Zmáknuť čo najskor....znělo mi ještě chvíli v uších a já věděla,že to bude zase jako jindy.
Přijede na poslední chvíli až zas bude všechno hotový,ale jeho oči budou zářit stejně jako ty našich dětí.
Mirečkovi už budou čtyři a Kačičce dva.....
...Miluju je.... usmála jsem se prostrčila ruku žbrdlinou u postýlky abych se dotkla ručičky našeho nejmenšího štěstí a jemně jí pohladila.
"Dva dny .." vzdychla jsem a a vzpomněla si jak jsem loni na vánoce opustěla domov já.
Smutná a rozervaná na kusy.....měla bych dnes být šťastná a taky,že jsem.....Miro přece odjel pracovat....musel.
...Zvládneš to Kačeno....pohodila jsem trochu hlavou a zavřela oči.
...Je to jen těma vánocema...jinak je to přece stejné...odjíždí stále, ale vrací se a miluje nás...dokonce se snaží i víc pomáhat....tak jak slíbil, když jsme rozhodli si nechat třetí dítě......tak se uklidni..........okřikovala jsem v duchu sebe samu a trochu víc stiskla víčka.
...No stýská se mi no......vrátil se teprve včera a už zase odjel....

Miro sledoval potemnělou dálnici a přemýšlel jestli bylo opravdu nutné tuhle práci brát, jestli neměl zůstat doma, tak jako celý zbytek kapely a každý normální člověk.
....No už nieje čo riešiť..podpísal zmluvu....ale nemal to robiť mal ostať doma s Kači detmi, už takto od nich odchádza stále častejšie, sľuboval predsa že bude pomáhať a napokon zoberie prácu,ktorá siahá do vianoc....sakra, nechal v tom Kači samú...mama tento rok príde neskoršie, takže ani ona jej nepomože s prípravami...nemal som to brať aj ked za slušné peniaze...vyčítal v duchu Miro sám sobě a jakoby stále cítil Katčiny ruce kolem svého krku.
....Ako pevno ho držala...nechcela pustit....musel sa s ňou pomilovať...stále po nej túži...rovnako ako keď ju balil... a že to nebolo zrovna ľahké.....vyloudil se Mirovi při té vzpomínce na rtech úsměv a vzpomínka na jejich první milování.
...Nedal si pozor...nebyl na to zvyklý a to byla pohroma....Kači ho vyhodila.....ale chvíle před....hra s jahodami...ako sa vzpouzela a on si byl už istý,že tentoraz mu neodolá a...neodolala.......a aj ked sa hnevala...vedel,že už je jeho...len jeho...bola tak iná ako ostané, čo ho len naháňali......bol do nej cvok a stále je.....je jediná a vždy bude....musí čoskoro domov, tak ako to sľúbil. Usmíval se Miro dál a trochu sešlápl brzdu.
"Čo to....." trochu přihmouřil oči a předklonil se k přednímu sklu................



Pokračování příště............

Škola ro(c)ku 20. část

14. prosince 2015 v 21:32 Škola ro(c)ku
"Čemu se jako směješ?" vyprskla Patricie a pokusila se Mira od dveří odstrčit.
...Nebude tu už ani minutu....chtěla ho vidět...myslela si,že si všechno vysvětlí, že ho to třeba taky mrzí.. a ON ????!!!!.... Má tu ženskou a ještě se jí směje.....polykala Patricie slzy bolesti a zároveň vzteku na sebe i na Mira.
"Pusť mě.." vyprskla znovu a ještě jednou do Mira rukou strčila.
Miro ji,ale za ruku chytil a pevně sevřel.
Přes slzy teď sledovala jak se k ní se stále usměvem na rtech naklání.
"Naozaj chceš odýsť, nechceš sa pozrieť,že tu žiadnú nemám aj keď by som mohol, rozišla si sa predsa so mnou nie?" neodpustil si Miro pár štiplavých slov a aniž by se dál Patricie na něco ptal rázně vykročil směrem ke koupelně.
"Tak čo je tam nejaká?" zeptal se znovu a za pevně svíranou Patriciinu ruku jí vtáhl do koupelny, aby se k ní v zápětí opět otočil čelem a pevně ji ksobě přitáhl.
"Tak čo jee???" zeptal se znovu a byl to on kdo se teď, po dnešním šíleném dni konečně cítil pánem situace.
"Ne.." pípla Patricie a zvedla k Mirovi oči zalité slzami.
"A nerozešla.." pípla znovu a raději oči znovu sklopila.
Tlak Mirovo dlaní na jejích zádech sílil a jeho tělo obalené kolem pasu jen v osušce jí stále víc a víc podlamovalo kolena.
...Takhle to přece nechtěla, takhle né....přemýšlela Petricie,ale Miro byl neúprosný.
"Nieee? A kto buchol s dverami a kričal,že už ma nechce nikdy vidieť,že som sobec a idiot?" nedával Miro Patricii nic lacině a pravou ruku z jejích zad přesunul pod její bradu aby jí s použitím mírného násilí zvedl obličej těsně k tomu svému.
" Ty si mi řekl,že jsem husa a že ...." "....Áno ja viem čo som povedal, no žiadnú tu nemám..jasné?...." skočil Miro patricii do řeči a tak jak bylo v jeho povaze už nechtěl tuhle situaci dál řešit.
Byl si jistý,že aspoň pro tuto chvíli má Patricii plně ve své moci a všechno ostatní teď ustupovalo do pozadí.
Měl toho za celý dem, počínaje srážkou se Zdenou, přes Bublinu, bábu s holí na chodníku, hovna v jeho ruce, oblečení v uslintaný tlamě, pád v koupelně a vůbec všeho kolem nad hlavu, navíc zítra zas musí do tý hrozný práce....chce relax, uvolnění...nechce už nic řešit...... a přesto,že věděl,že je to možná špatně...cítil,že to jediné co teď chce, je se s Patricií milovat.
....Istě ho neodmietne....uvažoval a tak jak stále držel prsty její vzpřímenou bradu, stačilo jen aby se maličko sklonil a přitiskl své rty na její.
....Povedala predsa,že sa s ním nerozišla......

Zdena skopla rozpuštěný ledový zábal a pomalu se na sedačce posunula.
...Zkusí se postavit...nemůže tu přece jen tak sedět a čekat.....už to bude dobrý....určitě...nemůže tu přece jen tak sedět a čekat....musí to rozchodit...už to ani moc nebolí....utěšovala sebe samu a za bedlivého pozorování Bubliny,která seděla opodál poposedla až na samý okraj sedačky.
"Tak..." odfoukla si a opřela se dlaní o malý konferenční stolek, aby se napřed pevně postavila na tu zdravou nohu.
"To půjde.." těšovala se dál a opravdu hodně opatrně se pokoušela narovnat.Stlek byl,ale dost nízky a Zdena se ho musela pustit.
Blancovala teď nejistě na jedné noze a rozhlížela se.
...Zeď tak daleko není, tak kdyby to bolelo zachytí se za ní.....uvažovala a opatrně položila bolavou nohu na zem.
"Au.." bolestně zkřivila obličej a Bublina,která z ní nespoštěla oči zbystřila, jakoby ted přesně věděla co její panička potřebuje, byla rázem u její nohy a Zdena se při její výšce mohla celkem dobře opřít o její hřbet.
"Hodná holka..." vzdychla Zdena a tak jak jí to bolest v noze dovolaovala zamířila k záchodu.
....Přece se nepočůrá a ...má žízeň hlad...ježiši jak půjde zítra do práce a co Bublina a její další vycházka....docházely Zdeně nepříjemné skutečnosti a zázrak,který si teď opravdu moc přála při svém belhání po bytě přestávala věřit.
...Na noc si to znovu zaleduje a ráno to určitě bude dobrý...

Miro se převalil na záda a slastně přivřel oči.
...Áno presně toto potreboval....nemínil teď přemýšlet vůbec nad ničím a v očekávání naprostého klidu se založil ruce pod hlavu.
Byl spokojený a ani záda už ho moc nebolala.
...Sex je liek na všetko...teraz vypne a nič ho nezaujímá....
"Tak jsme se nerozešli?" ucítil, ale vzápětí Patriciiny bříška prstů, která mu přejela od žaludku až k podbřišku a on instinktivně stáhl svaly na břiše.
"Čooo? Nieeeee" znělo,ale trošku podrážděně a Miro ikdyž mu Patriciny dotyky, které teď soustředila právě do podbřišku byly příjemné, cítil,že teď už by byl nejraději sám.

***

Zdena toho moc nenaspala, noha jí bolela a ikdyž se v noci ještě dvakrát dobelhala si vyměnit ledový zábal,že by to pomáhalo se jí vůbec nezdálo.
..Co má dělat?...Musí přece do práce,ale jak se tam dostane?..A Bublina, co Bublina....musí na vycházku?.... zoufala si a ikdyž celou noc tuhle myšlenku zavrhovala....uvědomovala si čím dál tím víc,že je jen jediný člověk na světě, kterému by v téhle chvíli mohla zavolat........



Pokračování příště,,,,,,,,,,,,,,

Škola ro(c)ku 19.část

11. prosince 2015 v 9:41 Škola ro(c)ku
"Potrebuješ ešte niečo?" zeptal se Miro a s pohledem na Zdenin nově zaledovaný kotník se obtížně narovnal.
"Néé děkuju a promiň" kývla Zdena lehce hlavou a trochu provinile se na Mira usmála.
Jasně, že věděla, že za tohle všechno může on. To on jí ráno málem zabil a před Bublinou ho přece chtěla varovat ještě než odemkl,ale neposlouchal jí.....uvažovala Zdena a i pres všechno jí celá tahle situace přišla tak trochu směšná,ale při pohledu na tohodle blonďáka jí bylo jasné,že on se zrovna moc nebaví.
"No dobré, tiež sa ospracedlňujem, maj sa, čau..." prohnul se Miro s dlaní na kříži trochu v zádech a otočil se k odchodu.
Pocit,že už konečně odchází mu přinášel značnou úlevu,ale sám nevěděl jestli je dostačující před znepokojením,že jeho úžasné džíny a triko s nápisem,které dostal od svých fanoušků drtí v tlamě ta černá obluda....vzdychl Miro a ještě na vteřinku zauvažoval jestli se přeci jen nemá znovu pokusit to tomu monstru sebrat.
Nakonec,ale od téhle myšlenky ustoupil a aniž by se na Zdenu ještě jednou podíval zabouchl dveře jejího bytu z venku a co mu záda dovolovala seběhl schody do přízemí.


"To se dělá?" pohladila Zdena Bublinu, která po Mirově odchodu vyplivla jeho kalhoty z tlamy a s bezelstným výrazem v očích si došla Zdeně položit hlavu do klína.
"No dělá se to, cooo?" pohladila Zdena Bublinu, která k ní stále upínala naprosto nevinné oči, znova a usmála se.
"No jo, já už vím ty si mi chtěla ukázat,že jsou i jiný chlapi, viď?" změnil se Zdenin úsměv v trochu bolavý a ona maličko zakroutila hlavou.
"Ale já to vím, holka zlatá, jen tenhle.....to né, víš, je to .....no prostě né, tomuhle blonďákovi vrátíme kalhoty a hotovo, jo?" mrkla Zdena na Bublinu a trochu na sedačce poposedla.
...Měla by se pokusit to nějak rozchodit....musí přece fungovat, nemůže si dovolit....sedět a čekat až to přejde......počká až tenhle další ledový zábal povolí a pak se na to postaví....určitě už to půjde.......


"Ffffffffffff" odfoukl Miro úlevně a usmál se.
....Omotáva si teraz uterák naprosto rovnako ako u Zdeny...iba s tým rozdielom,že tu mu gaťky nik neseberie.....no a mohol by kľudne..tieto...niesú jeho.....ohrnul Miro nos směrem k hromadě Zdeniných věcí, které ze sebe serval hned v předsíni, když jeho první cesta po příchodu domu vedla rovnou do kouipelny a zamračil se.
" Kto teraz, do riti" zabručel a aniž by Zdeniným věcem věnoval nějakou další pozornost zamířil ke dveřím tak jak byl aby je otevřel jen na malou škvírku.
"Paťkaaa..." pozvedl Miro udiveně obočí a sjel svou bývalou přítelkyni pohledem. v krátké sukýnce a vypasovaném tričku s výstřihem byla k nakousnutí a Miro přemýšlel co,že se to mezi nimi vlastně stalo.
...Vážne sa rozišli?.....
"Ahoj jááá, přišla jsem, chtěla jsem tě....vidět a mám tu nějaké věci...ještě" přerušila překotně Patricie tok Mirovo myšlenek a nejistě na jeho prahu přešlápla.
"Aha, jo ja som teraz..sa kúpal, no poď ďalej" pootevřel Miro dveře svého bytu o maličko víc aby mohla Patricie vejít a teď i ona sjela jeho tělo, omotané jen kolem pasu v osušce, očima.
" Bež si sadnúť, ja hned prídem. ukázal Miro směrem k obýváku a jeho oči opět lačně zabloudily na Patriciin zadeček.
...No veď čo sa medzi nimi podialo? To ona buchla zo dverami a teraz k nim zasa prišla, tak čo ako..jasný signál,nie?......vyložil si Miro Patriciinu přítomnost po svém a už mohl jen sledovat jak se jí nohy zamotaly do Zdeniných tepláku co se stále válely v předsíni na zemi a ona jen tak tak vyrovnává rovnováhu.
"Co to tady máš?" sehnula se Patricie sotva pevně stála na nohou a vzala do ruky jeden ze svšků.
" To je tvoje?" zeptala se nedůvěřivě a s přičichnutím k černému tričku se nedůvěřivě otočila ke koupelně ve které se stále svítilo.
"Aha...já jsem blbááááá..." vypískla Patricie trochu nekontrolovatelně a odhozením trička zpátky na zem rázně vykročila zpět ke vchodovým dveřím.
"Niee počkaj, to som ja mal na sebe.." docházelo Mirovi čeho se Patricie domýšlí a zablokoval dveře svým tělem.
Vzpomněl si,ale u toho opět na Bublinu,která udělala totéž a s vodítkem v tlamě se dožadovala vycházky.
Představa sebe samého s vodítkem v puse přišla,ale Mirovi natolik směšná.že i kdyby tisíckrát nechtěl vybouchl v huronský smích a sledoval jak Patricie nasadila zabijácký výraz, který mírnily jen slzy deroucí se do jejích očí......


Pokračování příště......

OMLUVA

7. prosince 2015 v 19:53 Nástěnka
Moji milý čtenáři, musím se Vám znova moc omluvit......nestíhám. Ale slibuju,že nejdýl o víkendu se dalšího dílku dočkáte....nezlobte se prosím na mě a budu moc ráda když mi zachováte přízeň ....děkuju Vaše autorka.