KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Květen 2016

Škola ro(c)ku . 30. část

22. května 2016 v 8:53 Škola ro(c)ku
"Zdena prepáč, ja teraz naozaj nemožem" vzdychl Miro a očima raději uhnul Zdeninu pohledu.
...Nie teraz naozaj nie....neurobil už toho dosť? ...Teraz musí domov...nie s Bublinou von....uňho je Paťka...musí to vyriešiť.... aj keďsa mu nechce....a tiež má eště dnes zkúšku, zajtra predsa hrá...konečne....
"Hm, tak se nezlob" špitla Zdena a otevřela dveře Mirovo audinky. Den v práci, ikdyž si fakt myslela, že to zvládne pro ní byl náročný a nebýt Mira, který jak mohl jí pomáhal se kamkoli přemístit, asi by to nedala.
...Jenže ona si nemůže dovolit být doma....prostě nemůže...ale ...pořád ho takhle otravovat asi taky né...ted jí zas odvezl domů s Bublinou chodí ven má z toho rozbitý kolena a nejen to.....ale co má dělat? Vlastně má jen jeho...ale... nějak to musí zvládnout sama........ sklopila Zdena rezignovaně hlavu a pomalu vysunula z auta napřed tu zdravou nohu, aby se na ní pokusila vzepřít.
"Sa na to...." zabručel Miro, který už její marný boj chvíli sledoval a prudce vstal se svého místa řidiče a auto obešel.
"Poď, chyť sa.." natáhl ke Zdeně jednu ruku a druhou pevně sevřel její loket aby jí pomohl na nohy.
"Děkuju.." špitla znovu Zdena sotva slyšitelně a opatrně na zdravé noze poskočila.
"Zdena pomožem ti domov, ale pak naozaj musím. Musím niečo vyriešit, súrně..." zmáčkl Miro centrální zamykání auta a pomalu s belhající Zdenou zamířil k jejímu domu.
"Jooo jasně, děkuju" špitala dál Zdena a přemýšlela o bezvýchodnosti situace kolem Bubliny.
...Bude jí asi muset nechat vyčůrat doma, ale ona to možná neudělá...nikdy to neuděla...bude to chudinka držet.....kdyby aspoň měla komu zavolat......propadala Zdena zoufalství, ale Mira už prostě otravovat nechtěla.
....Řekl,že nemůže...tak asi nemůže...vlastně se nediví,že už ho to nebaví.....
"Zdena počúvaj, ja naozaj teraz musím, no pokúsim sa vrátiť zpeť...mám dnes ešte zkúšku" uslyšela, ale v zápětí Mirův hlas a on jakoby právě četl její myšlenky a cítil její beznaděj vypouštěl ze svých úst slova, která ani nechtěl.

"Paťkaaa???...." zavolal Miro sotva odemkl, do ticha svého bytu a zaposlouchal se.
....Že by stále spala?... skrabatil trochu obočí a zamířil do obýváku kam jí s nepříjemným pocitem ráno nasměroval.
Sedačka,ale byla prázdná a Miro se otočil zpátky do předsíně.
...Boty tu sú.... zamračil se trochu víc a očima sjel zavřené dveře ložnice.
"No jasné..." procedil mezi rty a opatrně zmáčkl kliku své ložnice.
"Patricia..." zvedl teď už trochu víc hlas a dvěma kroky se přiblížil k velkému letišti.
Patricie byla zachumlaná až pod bradu a s naprosto oddaným pohledem Mira sledovala z jeho půlky postele.
" Vstávaj..." zastavil se Miro u postele a zadíval se do očí, které byly stále ještě trochu oteklé a značně rozmazané, aby ho vzápětí bouchl do očí velký černý flek na jeho novém bílém povlečení.
"Vstávaj, zopakoval a pohodil rukou k polštáři.
"Skvelé toto.."
"Co..." nechápala Patricie Mirovo ročarování a znovu na něho upřela pohled.
" Kdo je Bublina? Říkals,že se neroz........"
".....boha Paťka vstávaj, nemám času nazbyt" nenechal jí Miro,ale domluvit a cítil jak hrozně nerad se v takovýhle situacích ocitá, jak prostě nechce nic rozebírat a řešit.
...To naozaj sama nepochopí,že je koniec?.... uvažoval a znovu se zadíval na svou expřítelkyni.
"Vstávaj..." zopakoval po třetí a ani sám nevěděl proč chytil cíp své deky aby Patricii odkryl a tím jí popohnal k nějakému pohybu.
Ležela před ním,ale najednou úplně nahá a Miro se v jedné jediné vteřině ztrácel.
....Boha...pokl tak trochu na sucho a ve zlomku sekundy si vůbec nebyl jistý co s ním tenhle pohled vlastně dělá.
Patricie se ani nehnula a Mirovo znejistění si vysvětlovala po svém.
"Miroooo, já ti to odpustím..." zaskřehotala a Miro,který stále stál a při pohledu na její nahé tělo pátral ve svých pocitech se sklonil a znovu chytil cíp své deky aby Patricii znovu přikryl.
"Nemáš co ma odpúšťat, vstávaj, musím ísť" otočil se Miro ke dveřím a bez dalšího pohledu na Paťku z ložnice odešel.
...Nie naozaj je koniec, proste to tak cíti, aj ked si nebol istý, teraz už je..... přemýšlel a s očekáváním,že Patricie vstane a oblékne se dopadl do sedačky v obýváku.

"Bublííí miláčku, můžeš se vyčůrat v předsíni" přemlouvala Zdena Bublinu,která na ní upínala žádostivě oči a s občasným zakňučením odbíhala k zavřeným vchodovým dveřím.
Zdena byla opravdu nešťastná, bylo jí jasný, že Bublina se doma nevyčůrá a to jak jí asi je snášela jen velmi těžce.
....Miro nejde a možná ani nepřijde...říkal, že se pokusí, ale už je to tak dlouho a neozval se a ..... ona mu psát ani volat nechce...né nemůže přece ho nahánět......vzdychla Zdena a čím dál víc v myšlenkách svolovala k tomu, že přeci jen zvedne telefon a zavolá bývalému....Petrovi......asi je to zbytečný a on zas bude hnusnej, ale při pohledu na Bublinu si byla čím dál tím víc jistá, že aspoň zkusit to musí.


Pokračování příště ..........

Předem děkuji za komentíky a nezapomínejte hlasova....zajímavý boj mezi dvěma povídkami o první místo...mě fakt baví :) čekala jsem že to bude Matýsek, ale že bude zápasit zrovna s touhle povídkou, to opravdu ne ....děkuju :)

OMLUVA

11. května 2016 v 20:25 Nástěnka
MOJI MILÝ ČTENÁŘI....

NEZBÝVÁ MI NEŽ SE VÁM ZNOVA OMLUVIT, JSEM V ČASOVÉM PRESSU A AČKOLI BYCH RÁDA, NEZBÝVÁ MI NA PSANÍ VŮBEC ČAS. POKUSÍM SE DÁT DALŠÍ DÍLEK CO NEJDŘÍV. NEZLOBTE SE A ZACHOVEJTE MI PROSÍM PŘÍZEŇ ....

OPRAVDU NEVÍM JAK PSANÍ STÍHAT....... JE MI TO MOC LÍTO

MOC DĚKUJI VAŠE AUTORKA......

Škola ro(c)ku 29.část

1. května 2016 v 16:10 Škola ro(c)ku
"Do riti.." zíral Miro na své zalepené koleno vyčuhující z nohavice a zhluboka se nadechl.
...Toto mu eště tak chýbalo....
"Co jeeee?" otočila se zdena od skříně kde si právě vybrala červené tričko a pobaveně povytáhla obočí.
"Je .. ďorka, čouhá ti koleno..." natáhla ukazováček směrem k Mirovo noze a Miro se znovu zhluboka nadechl.
"Jo, čouhá.."cítil jak mu zas nervy pracují na plné obrátky a na Zdenu se zamračil.
"A ty čo robíš? Do žiadnej roboty nepojdeš..sa zasa ukľudni a sadni si, ja sa idem domov púrezleicť a aj keď sa tam nehrnem tak ako ty idem do roboty ja, maj sa" zvedl se Miro z křesla a ještě jednou se otočil na Zdenu,která po jeho slovech naprosto změnila výraz obličeje.
"Néééé Miro počkej, prosímtě, já...já musím do práce, prosímtě, odvezeš mě, prosímtěěěěěěě" žadonila a Miro znovu zkrabatil obočí.
"Ako musíš? Si chorá, tak netáraj" nechápal Miro Zdenino chování a otočil se k odchodu.
"Miroooooooo prosííííím, já musíííííí" svěsila Zdema ruku s tričkem a i její brada klesla o něco níž.
"Ako musíš, do boha Zdena...si...." pokoušel se Miro ještě oponovat,ale Zdena ho větu dokončit nenechala.
"....musím no...." pípla a Miro jakoby v jejím hlase zaslechl zoufalství.
"Tak dělej, rob...musím ešte domov, to som zvedavý ako to dáš..." zakroutil Miro nechápavě hlavou, ale dál se už tím co se Zdeně honí hlavou a jaké má pohnutky k tomu jít do práce polámaná, odmítal zaobírat.
...Má dos starostí sám zo sebou....

"Tak tu počkaj hej, hned som zpať.." onámil Miro Zdeně aniž by se na ní podíval a vystoupil ze své audinky, kterou zaparkoval přímo před vchodem domu, kde bydlel.
...Inokedy také šťastie nemá, tu na hlavnej je problém sa vmestnať a teraz keď zasa musí preč je tu miesta.....uvažoval a zamířil k domovnímu vchodu.
...Musí sa pohnúť, veľa času už nemá... uvažoval dál a i přesto,že kolena ho přeci jen ještě trochu bolela vyběhl schody aby vzápětí zůstal zírat na droboučkou postavu schoulenou na schodech u jeho bytu.
"Paťkaaaaa...čo tu..." vyhrkl a nevěřil svým očím, když k němu jeho bývalá přítelkyně zvedla hlavu.
Uplakané, oteklé a rozmazané oči hovořily za vše.
"Říkals,že se nerozcházíme" pípla sotva slyšitelně a Miro cítil její bolavý pohled až v mozku.
"Noooo, počúvaj..." hledal marně slova a sehnul se aby Patrícii pomohl na nohy.
"Já teraz musím do roboty, hodím ťa domov, hej" hledal rychlé řešení a zarazil se.
...To nie...v aute je Zdena...to nemože...vyvádzala by...do riti čo s ňou.....musí do roboty....nemá času nazbyt a nechat ju tu, to nemože.....střílely Mirovi myšlenky v hlavě závratnou rychlostí a při podpírání Patricie jednou rukou odemkl svůj byt.
"Poď, vyspi sa, ja musím do roboty..." řešil Miro v situaci v rychlosti a i přestože věděl,že to není zrovna dobrý nápad, nic lepčího ho momentálně nenapadalo.

"Tak ideme..." dosedl Miro na místo řidiče už v jiných kalhotách a zhluboka vzdychl.
...Naozaj toto mu eště chýbalo.... šlápl na plyn a po očku mrkl na Zdenu.
Seděla mlčky a jakoby teš by\la zabraná do svých vlastních myšlenek.
...Taky dobré....uvítal Miro ticho,které autem vládlo a pokusil se všechny své myšlenky soustředit k provozu na rušné hlavní třídě.

" Tak na to ideme.." pobízel Miro sám sebe sotva doprovodil Zdenu do její třídy a sám se vydal k učebně ve které na něho teď čekala Mrázová.
...Keby tak bola chorá.... přál si celkem vroucně a neochotně stiskl kliku u dveří.
"Dobrýýýý den pane profesorééééé, jsem se na Vás těšila" nenechala ho,ale jeho studentka na pochybách, když se téměř okamžitě rozlehl třícou její dost výrazný hlásek.
"Dobrý deň Mrázová.." odpověděl Miro dost strikně a slova o tom,že on se teda netěšil vůbec raději spolkl.
"Tak už zítra, že jooo" hodlala, ale Mrázová dál vézt koncerzaci a Miro v první chvíli nechápal.
"Čo zajtra?" zamračil se a otevřel sešit se svými poznámkami.
"No zejtra pane profesore... koncert....a buete Miroooooooo" zaklonila Mrázová zasněně hlavu a Mirovy myšlenky se konečně trochu rozjasnily.
...Áno zajtra konečne hrá......pocítil jakousi úlevu a konečně stočil pohled ke své studentce.
Její obligátní minisukýnka opět zahalovala jen to nejnutnější a Mirovi se automaticky vybavily puntíkaté kalhotky.
....Kokot.... zarazil,ale vzápětí sám sebe a ťukl prsty do stolu.
"Mrázová sadnite si, zoberte gitaru, neprišli sme diskutovat" pokusil se nabrat alespoň nějakou autoritu a sledoval jak Mrázová zamrkala silně namalovanýma řasama.
" Ale zejtra, pane profesoréééé, budete můj Miro" nehodlala se Mrázová jen tak vzdát a hodila na židličce nohu přes nohu, tak aby Miro nepřehlédl její dnešní spodní prádlo.......


Pokračování příště.............