KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Listopad 2016

Škola ro(c)ku 42.část

25. listopadu 2016 v 18:10 Škola ro(c)ku
Miro se svalil na sedačku a zamračil se.
...Snívalo samu to,alebo nieeee???....
Zakroutil hlavou a složil si pod ní ruce.
...No nesnívalo noooo... musel, ale vzápětí uistit sám sebe a pomalu se na sedačce zase posadil aby se lokty opřel o svá stehna a dlaněmi si promnul obličej.
...Čo ako teraz má robiť?....má zavolať nech si po ňu prídú a čo im ako povie?....Že bol len tak mimochodom u toho keď ju zrazilo auto a mu ju v nemocnici dali, lebo sa vydával za jej brata?... A prečo tam ako bola, prečo bola u fitka?...Veď nechodí cvičiť...to Peter tam chodí.... a přečo hovorila nechoď tam?...Prečo...prečo...prečo.....
Pokládal si Miro stále dokola ty samé otázky a znovu si dlaněmi promnul obličej.
...Možno išla za Petrom, ale prečo? A Prečo by on tam nemal chodiť....išla cez tú vozovku ako blázon iste...prečo sa nepozrela na autá...veď tam je provoz ako blázon....vraj nechoď tam.....kam? Do fitka? Prečo?.... vracely se Mirovi stále tytéž otázky a aniž by nad tím přemýšlel ze sedačky se zvedl a pomalu došel ke dveřím ložnice, které potichu otevřel.
Patricie spala na velkém letišti, přesně tak jak jí tam před chvílí uložil a zdálo se, že spokojeně oddychuje.
...Ako by sa ani nič nestalo... napadlo Mira a dveře zase potichu zavřel.
...Nestalo no....pokýval hlavvou a do uší jaoby se mu znovu zařízl Patriciin výkřik a následný tupý náraz.
...Veď mohla byť mŕtva...projel Mirovi po zádech mráz a jako by jen na malý okamžik pocítil lásku co dřív a ještě jednou na kousíček pootevřel dveře ložnice a zadíval se do Paťkina obličeje, který jen lehounce z venku osvětloval měsíc.
....Nieee nemiluje ju, už nie...to vie...bohužial.... len sa zliakol...každý by sa zliakol...nechtěl už se Miro dál nimrat ve svých pocitech a ložnici zase zavřel.
....Len čo za ráno zobudí...zavolá jej mame alebo Petrovi, ale bo niee...odveze ju domov....hovorili že sa jej nič nestalo iba teraz spí po tých tabletách..... hned ráno to vyrieší....pokýval Miro hlavou a zamířil zpátky do obýváku, musí sa vyspať aspoń trocha....
Svalil se znovu se znovu na sedačku a zavřel oči....

Patricie ucitla bolest hlavy a jen velmi opatrně otevřela oři.
...Kde to je?... svraštěla obočí a pokusila se bolest odehnat prsty, kterými si silně prohmátla čelo.
"Au.." sykla,ale v zápětí a ucukla z bílého přilepeného obvazu, který jí zakrýval čtvrtku čela.
"Ježiš..." vrátila Patrici z lehýnka prsty na své čelo a jakoby se jí v tom samém okamžiku vybavil včerejší večer, kdy se rozhodla jít Mira varovat před svým bratrem.
"Miro..." hlesla a srdce se jí zastavilo.
...Nestihla to,,,,šel tam...to auto,,,, rána...co bylo dál?...neví..... šel přece do toho fitka...viděla ho... utíkala..volala...neslyšel jí...to auto ...rána.... Miro....kde..je?....Petr...zabil ho.... Musí ho najít....MIRO...MIRO...MIRO...
ubíraly se Patriciiny myšlenky jen jedním směrem a bez toho aby vůbec uvažovala nad svým zranením,,,nebo nad sebou samou.....pokusila se vstát z postele.
"Aaaaaa" dosedla Patricie zpátky na postel a pokusila se nevnímat slabost, která jí projela tělem.
Jediná myšlenka, která jí te´d hnala dál byla na Mira a na to jestli je v pořádku.
....Musí ho najít....musí .... vstala, te´d už mnohem pomaleji, z postele a zadívala se na své boty postavené u postele.
...Proč tu má boty? A proč spí v tričku co nosí ven?...Nechápala pohleden přejela ješte džíny složené u postele.
...Divné... napadlo jí,ale dál tyhle maličkosti neřešila.
...Musí zjistit co je s Mirem...jestli mu Petr ublížil....nestihla to..... vzala za kliku ložnice a zarazila se.
...Není doma... otočila se zmateně zpátky do ložnice a srdíčko jakoby se jí znovu zastavilo.
...Není doma...je......... je....je u Mira....JAKO TOOOOOOOOOOO.... tlouklo teď Patricii srdce pro změnu jako o život a zmatenost, která jí ovládala už od probuzení nabírala na obrátkách.
...Miro ...Miro...Miro.... otočila se Patricie zprudka zpátky do předsíně a očima projela každý její kout a jakoby snad u Mira byla poprvé v životě pohledem propálila vchod do obýváku.
...Musí se tam podívat...dýchala ted krátce a rychle a jednou svou bosou nohou zakopla o druhou.
Nic jí,ale v téhle chvíli nepřišlo tak šílené jako strach o toho, kterého milovala.
"Miroooooo" vydechal,ale v zápětí s úlevou a jediné co dokázala vnímat byl Miro spící na sedačce.
Spal tvrdě, dlouho nedokázal usnout a ikdyž se snažil, myšlenky na to co se stalo se mu hlavou honily ještě hodnou chvíli po té co ke spánku na sedačku zalehl.
"Mirooooo..." vydechla znovu Patricie úlevně a se stále zmateným, ale šťastným úsměvem se k němu stulila na sedačku..................


Pokračování příště.............

Škola ro(c)ku 41.část

9. listopadu 2016 v 20:31 Škola ro(c)ku
"Čo blázníš, prosímťa !!" vydechl Miro spíše výčitku než otázku a vyskočil z nemocniční lavice, přímo do cesty setře, která Patricii, po sérii vyšetření, vyvezla z rentgenu a káravě Mira změřila pohledem.
"Prepáč.." špitl Miro už o něco pokorněji a zadíval se na Patricii.
Seděla nehnutě a se skloněnou hlavou si mnula prsty na rukou, které měla složené ve svém klíně.
"Čo jej je?" zeptal se Miro tiše a přesunul svůj pohled k setře.
"Jen leknutí.." odpověděla sestra a otočila vozík směrem k výtahu.
"Akooo?" A čo?......." nechápal Miro a zamračeně i s dámskou kabelkou, kterou sebral na silnici a z které po svém příjezdu za sanitkou, vyndal jen doklady, vyrazil za sestrou.
... Ľaknutie?.... Z toho má flaster na hlave?... mračil se Miro dál
" Počkajte..je teda v poriadku?...Myslím či má nejaká zranenia?.." nemínil se Miro vzdát a pomohl sestře vytlačit vozík z výtahu, který trochu podjel.
"Děkuju, nemáme sanitáře..." usmála se sestra a zajela před dveře vyšetřovny, která byla hned za rohem.
"Já vám nemůžu nic říct, počkejte na pana doktora" zakroutila lehce hlavou a než se Miro nadál zmizela i s Patricii v ošetřovně.
"Do........" usekl si Miro sprostou nadávku na jazyku a dopadl na další nemocniční lavici.
...Je tu už hodiny, stále ju niekam vozia a nikto mu nič nepovie....ako to vlastne myslela,že.... nechoď tam...nemal by zavolať jej mame....alebo Peterovi? ...Nie radčej nie....sakra čo tam robila? Přečo sa poriadne nepozrela na vozovku?...Veď sám mal čo robiť prejsť.... ČO TAM ROBILA????.....přemítal Miro myšlenky a nervozně poklepal prsty o lavici.
...Mohol by mu už konečne nietk niečo povedať?...

Petr vaběhl schody a opatrně odemkl.
...Holky už budou spát... uvažoval a hned za dveřmi sjel očima dveře od ložnice jeho matky a Patriinin pokoj.
...Tma... snad ségra zas nebudlí..škoda,že toho zmetka nepotkal,ale není všem dnům konec...jednou mu do rány přijde a jeho roztomilej ksicht je minulostí....
"Buzerant.." procedil Petr tiše mezi zuby a nenávistně zúžil oči.
...Nikdo nebude jeho malou setričku trápit, ani ten......hledal Petr v duchu správný výraz, který by mu aspoň trovhu ulevil a zamířil ke svému pokoji.
....Však jak říká...jednou na něj natrefí.... plácnul Petr vzteky do matrace a oblečený tak jak byl se svalil na postel, aby se ještě trochu pozornějo zaposlouchal do ticha místnosti.
....Né nebrečí........

Miro nervózně pochodoval po chodbě a očima propichoval dveře vyšetřovny ve které sestra i s Patricií zmízela snad před hodinou.
Ani se nehnuly a Miro se zastavil přímo u nich.
...Zabuší...naozaj zabuší...to nieje možné, čo tam robia ..takú večnosť....vraj mi povie lekár? ... Ktorý...keď tu žiadný nieje.... aj tak vedia gulový...
"Do boha.." promnul si Miro obličej a sáhl do kapsy pro moil.
Bylo už hodně po půlnoci a Miro ztrácel trpělivost závratnou rychlostí.
..Prostě buchne na tie dvere a bude.... pohodil Patricinou kabelkou na svém rameni a zvedl pravou ruku sevřenou v pěst k bílým dveřím s nápisem vyšeřovna č.3
Jakoby to ale mel vypočítané, ještě než jeho pěst dopadla se dveře otevřely a postaší muž v bílkém plášti si Mira změřil pohledem.
"A vy jste?" zeptal se rázně a Miro v první chvíli absolutně nechápal.
"Čo...prosím?" opravil se a i on si dokrora změřil pohedem.
"Čo je Paťke?" pokračoval Miro v otázce a dál propichoval doktora pohledem.
Nemínil už na nic čekat, jakmile už konečně někdo vyšel, chce informace...teď hned...
"Ptám se jestli jste příbuznný slečny Novotné.." pokračoval ale i doktor ve stejném tónu a Mirovi pomalu docvakávalo.
...Aha eště aj sa s ním nikto tu nebude baviť...no to nie...
"Ano jsem její bratr...Petr" zalhal s bravurní češtinou a doufal,že ho ted nebude chtít doktor legitimovat a nebo,že to třeba nepozná.
..Aj tak by mu nic neukázal...
"Dobře..." promnul si doktror obličej a unaveně sundal silné brýle z očí.
...Po bratrovi se ta holka sháněla... vzpomněl si a ikdyž věděl,že je to proti pravidlům, neměl v úmyslu to dál řešit.
"Pane Novotný, vaše sestra, kromě šrámu na hlavě a psychického šoku, neutrpěla žádná vážná zranění...byla jí podána sedativa a jen co sestra dovypíše potřebné papíry můžete si jí odvézt domů...zbytek vám dovypráví též sestra....já se s vámi loučím...
Nasadil si lékař znovu brýle na nos a aniž by Mirovi věnoval nějaký další pohled obešel ho a pokračoval k výtahu, ve kterém v zápětí zmizel.
Miro mohl už jen přesunout pohled znovu ke dveřím vyšetřovny z které právě sestra vyvezla netečnou Petricii na vozíčku a podala Mirovi několik lejster.
"Pan doktor už vám vše asi řekl, Jste tu autem,že?" spíše konstatovala než se ptala a Miro stíhal jen kývnout.
"Fajn tak nate, v pondělí se hlásit u jejího ošetřujícího lékaře, bude teď trochu netečná, možná usne.. jo? Tak si pospěšte" strčila sestra Mirovi do ruky několik papírů a stejně tak jako před chvílí doktor i ona teď zmizela před očima naprosto šokovaného Mira ve výtahu.
" Čooooooo?..." hlesl a podíval se na Patricii.
Seděla stále stejně na vozíčku s rukama složenýma v klíně a Mirovi se zdálo, že jen hlava jí spadla o trochu níž.
...Čo to hovorila? Že bude spať?...Čo s ňou má ako robiť?...To si ju má hodiť cez rameno?...A kam ju má ako odviezď? ..Domov...k sebe?....stál Miro ja zařezaný a rozhlédl se po pusté nemocniční chodbě?
...To ako myslí vážně toto?....


Pokračování příště.................

Škola ro(c)ku 40. část

3. listopadu 2016 v 18:52 Škola ro(c)ku
Miro zabouchl kufr své audinky a se sportovní taškou v ruce se rozhlédl, na rušné třídě v centru Prahy nebylo snadné zaparkovat, natož přejít křižovatku, kde ho míjelo jedno auto za druhým.
...No predsa nepojde až na semafor, musel by sa potom vracať....túto to má len pár krokov...zamračil se Miro a pokusil se vykročit mezi jedoucí auta....
"Sa neposer" zabručel když jeden z řidičů dlouze zatroubil a Miro trochu uskočil.
" Kokot, by ma zrazil.." bručel dál a trochu ohrnul vrchní ret.
Ještě stále měl hlavu plnou toho co se stalo u Zdeny a tak trochu tápal sám v sobě. Ač se snažol sebevíc, proč to udělal vůbec nevěděl, když se mu vlastně Zdena ani nelíbí, ale na druhou stranu ho její odmítnutí pěkně dotklo.
...Cítil...poznal predsa,že chcela, tak ako přečo napokon nieee.... vyfoukl Miro trochu vztekle ústy a očima hledal mezeru mezi jedoucími auty.
Chtěl se už konečně opřít do pořádné zátěže a rozbít se tak, aby už na to nedokázal myslet.
...Teraz už to dá... veď sa neposerú keď trocha pribrzdí.... vykročil teď trochu rázněji,ale pro jistotu zvedl proti přibližijícímu se autu ruku, jako poděkování.
...No vidíš,že to ide..... procedil mezi zuby a maličko popoběhl, aby byl co nejdříve na druhé straně.

Patricie vystoupila z autobusu a i ona se rozhlédla.
....Auto....nemá tu Miro někde auto.... bylo první po čem se dívala a žaludek se jí vyhoupl až do krku.
"Ježiši...." vzdychla a s dlaní na ústech ještě zkontrovala eSPZetku černé audinky, aby se jí rázem před očima i v hlavě odehrál ten nejhorší scénář, zmláceného Mira.
" Prosíííím..." zakvílela zoufale Patricie a pohledem zabloudila ke vchodu do posilovny, ke kterému se Miro právě nezadržitelně blížil.
"Miroooooo..." pokusila se Patricie zavolat ze všech sil a jak jí hlas stačil překřičet rámus křižovatky.
Miro, ale neslyšel a Patriciin žaludek se znovu zhoupl.
...Nesmí se Petrem potkat...
"Mirooooooooooo" zakřičela znovu a aniž by nad tím dál uvažovala i ona teď bez váhání a jakéhokoli rozhlédnutí vběhla mezi jedoucí auta.
...Jediné co teď chtěla bylo Mira zadržet....

Zdena stále seděla v křesle kam jí Miro pomohl a aniž by se na ní pak už alespoň podíval, odešel.
I ona si teď v hlavě rovnala vše co se právě přihodilo a pokoušela se porozumět sama sobě a vlastně i Mirovi.
...Opravdu se s ní chtěl vyspat?...Vždyť nikdy ani nenaznačil, že by se mu líbila, že by chtěl něco víc.....a že vzájemných dotyků za tu dobu co jí pomáhá už bylo habaděj a přece... už tu spal....o nic se nepokusil...tak jakto,že teď...najednou?....A ona ho odstrčila..proooč?.... Však se jí to líbilo...on se jí líbí....ano líbí...ikdyž ze začátku ani né...ale jooo líbí se jí...... neměla ho odstrkávat...neměla..... bylo to tak příjemný...... uvažovala Zdena a lehce vzdycla
...Teď se určitě naštval a jak bouchnul těma dveřma...určitě je naštvaný...ale to ona nechce aby se na ní zlobil...neudělala to, že by se jí nelíbil.....vlastně neví proč to udělala...... vzdychla Zdena znovu a se zakloněnou hlavou přivřela oči.
Jakoby teď znovu zažívala ten pocit Mirovo měkkých rtů na svých.
.....Musí mu to vysvětlit...musí......

Miro sebou trhl a prudce se u vchodu do posilovny kde už bral za kliku, otočil.
Kvílení brzd a tupý náraz spolu s ženským, výkřikem, který se mu zařízl do uší mu projel celým tělem.
...Čo to bolo...zíral na nehybně ležící postavu na silnici a snažil se nevnímat skřípějící brzdy ostatních aut, která se snažila zastavil a nenabourat do těch před nimi.
"Paťkaaaaa..." vytřeštil Miro oči na svetřík, který snad nemohla mít žádná jiná a který přivezl Patricii z dovolené a zalapal po dechu.
...Nieeee... to nieje možné...čo by tu robila...pokoušel se najít pádný důvod,že se mýlí a pomalými krůčky vykročil mezi stojícími auty k hloučku lidí,kteří se seběhly rychleji a on už mohl vidět jen jemu tak dobře známé botasky s fialovými proužky.
"Nie.." hlesl a s pociten vzduchoprázdna se sklonil k dívce,kterou ještě nedávno miloval.
"Mirooooo...." usmála se a Miro jakoby viděl v její tváři úlevu.
"Nechoď tam..." ..............................

Pokračování příště...........................