na Blog.cz

AHOJ...PRÁZDNINY SE CHÝLÍ KE KONCI A JÁ SE ROZHODLA , DÁT VÁM OKUSIT PRVNÍ DÍLEK SLÍBENÉ NOVÉ POVIDKY.... SNAD SE VÁM BUDE LÍBIT...IKDYŽ JSEM SE ROZHODLA JI TENTOKRÁT PSÁT V 1.OSOBĚ.... BUDU MOC RÁDA ZA VAŠE KOMENTY A PŘIPOMÍNKY.... ZA KTERÉ PŘEDEM DĚKUJI.... TAK PŘÍJEMNÉ ČTENÍ...........

Klečela jsem Mirovi u nohou dívala se do jeho napnutého obličeje, kde jeho tváře i přes zavřená ústa prozrazovala silně stisknutou čelist.

"Prosímtě.. jaaaa" slyšela jsem svůj zoufalý hlas a zadívala se mu do očí, ve kterých se jasně zračilo, že i on ve svém nitru svádí boj.

"Vstavaj..moja" dolehl k mým uším jeho tichoučký hlas a Mirovy dlaně se lehce dotkly mých ramen.

"Vstavaj..toto nerob" zopakoval znovu tiše a mírným tlakem se mě pokusil postavit na nohy.

Podlamovaly se mi,ale Miro to nevzdal a já za chviličku u něho stála a znovu zvedla oči k těm jeho.

Byly smutné, chladné, jiné a přesto to byly oči,které jsem tolik milovala a které se na mě tolikrát dívaly s láskou a něhou.

A já v nich teď tu lásku hledala.

"Já...." pípla jsem, ale slova se mi zadrhávala.

...Musím mu to přece říct.... křičelo moje srdce, ale rozum ho rázně umlčel.

...Nech ho jít, nezaslouží si to vědět... zabodl se rozum bolestivě do srdíčkaa já se pokusila ještě nadechnout.

"Jááá.." hlas se mi chvěl a další slova znovu zůstávala hluboko v mém krku.

"Prepáč mi.." uhnul Miro pohledem a pomalu se sklonil k velké cestovní tašce plné jeho věcí.

"Ostaň tu ako budeš potrebovať dodal ještě tichounce a otočil se ke mě i s taškou v ruce zády, aby vykročil k vchodovým dveřím svého vlastního bytu.

"Miro já......" lapala jsem po dechu a znovu se svezla k zemi ......

"Jsem těhotná..." hlesla jsem, ale už do rány zabouchnutí a nezvládala dýchat.

...Právě jsem nechala odejít člověka, bez kterého nedokážu žít a přezevše co se mezi námi stalo, ho miluji víc než kohokoli na tomhle světě...nenosit teď jeho dítě pod svým srdcem probodla bych si ho.

Zatmívalo se mi před očima a zoufale si přála aby zarachotily klíče v zámku a on se vrátil.

Nic takového se, ale nestalo a já stále zůstávala ležet na zemi a chtěla tak zůstat už navždy.

Kdybych se, ale ted mohla podívat.... viděla bych Mira v průjezdu našeho domu stát opřeného zády o zeď a viděla bych i velké slzy, které se mu koulely po tvářích.

Z posledních sil, které mi ještě zbývaly jsem se zvedla na nohy a ikdyž mě sotva nesly doplazila jsem k oknu a a zadívala se na místo, kde stávala Mirova Audi.

Bylo prázdné a mě se znovu zatmělo před očima.

..Je pryč, je opravdu pryč...

..Odešel..

..Nechal mě tu..

..Samotnou...samotnou a těhotnou...

..Jak to mohl udělat?...

..Neřekla jsem mu to..

..Zastavilo by ho to?..

Tlouklo mi srdce čím dál hlasitěji a mě se před oči vrátily poslední okamžiky, než Miro odešel.

..Co to říkal?.. Ostaň tu ako budeš potrebovať...

..NEEE copak tady můžu zůstat..tady v jeho bytě..kde jsem prožila nejkrásnější chvíle svého života..NE NE NE.. nevydržím tu už ani minutu...je tu všude, ikdyž je pryč.... copak bych tu mohla žít?

Žít s rostoucím břichem a pak naším dítětem?

..ŽÍT?.. JÁ UŽ NEŽIJU.. BEZ NĚHO ..ŽÍT NEDOKÁŽU.... NECHCI..NECHCI..NECHCI... CHCI UMŘÍT..

Propadala jsem zoufalství a i přes hustou mlhu slz se mi znovu zatmívalo před očima a já cítila jak se mi spolu s houpajícím se žaludkem podlamují nohy.

***

"Ahoj" pozdravil Miro a aniž nad tím nějak uvažoval spustil velkou těžkou cestovní tašku ke svým nohám.

"Ahoj" odpověděla dlouhovláska a bez rozmýšlení se Mirovi pověsila na krk.

"No vidíš, že to šlo" zašeptala mu do ucha a lehce svými rty stiskla jeho lalůček.

"Offff" nedokázal Miro ovládnout své pocity a i přes to,že se opravdu necítil moc dobře se jeho tělo zachvělo.

"Hmmmm.." nahodila dlouhovláska vítězoslavný úsměv a ke svým rtům ještě připojila jazyk.

Věděla,že má navrch a Miro prostě neodolá.

Její dlouhé šíhlé nohy se na vysokých podpadcích trochu napnuly a když své tělo ještě pevněji přitiskla na to Mirovo, věděla,že má vyhráno.

Mirovo vzrušení bylo víc než patrné a ikdyž Miro sám ještě bojoval s výčitkami, pevně se na svou partnerku přitlačil.

***

Otevřela jsem oči, které mě neskutečně pálily a snažila se rozpoznat nohy černého konferenčního stolku, které jsem měla přímo před nimi.

..Ležím na zemi?...

...Proč?...

"Miroo.." hlesla jsem, ale došlo mi,že se snžím volat do prázdného bytu.

..Není tu...odešel... vracela se mi znovu bolestná realita a pokusila se pohnout.

...Jak dlouho tady ležím?... uvědomovala jsem si,že za okny se už smráka a že je mi zima.

...Musím vstát..vstát a ...

...Co a? ...

...Není žádné a ... kroutil se mi žaludek a chtělo se mi zvracet.

...Musím vstát...přikazovala jsem si a se stále větším nutkáním se plazila k záchodu.

***

Miro hlasitě oddychl a přetočil se na bok, aby téměř okamžitě z postele vstal.

"Kam jdeš?.." zeptala se rázně Nataša a zamračila se.

"Na záchod.." odpověděl Miro tiše aniž by se na dívku s kterou se právě vášnivě miloval podíval vykročil z ložnice ven.

"Hm, se vrať.." dolehlo ještě k jeho uším a do zad se mu zabodl Natašin pohled, kterým sjížděla jeho pevné a svalnaté tělo.

...Konečně nechal tu chudinku... je jen můj.... četl by jí v očích kdyby se otočil, ale Miro se zavřel v koupelně a pustil si do dlaní studenou vodu, kterou si vzápětí chrstl do obličeje.

"Říkals,že jdeš na záchod né?..Ten je vedle" uslyšel, sotva ruce oklepal a mírně zaklonil hlavu.

Nataša stála v otevřených dveřích stejně nahá jako on a pomalými krůčky se k němu přibližovala.

"Nebo myslíš na ní?" zeptala se tonem,který nesnesl odporu a omotala ruce kolem Mirova břicha, aby s nimi sjela k jeho nejintimnějším místům.

"Niee.." zakroutil Miro mírně hlavou a spolu s Natašinými dotyky stáhl svaly na břiše.

..To co ona ...nedokázala ještě žádná.....

Pokračování příště......

AHOJ..TAK JSEM PRO VÁS PO ČÁSTECH DOKONČILA TENHLE PŘÍBĚH...MUSÍM SE PŘIZNAT, ŽE S TOUHLE POVÍDKOU JSEM SE HROZNĚ TRÁPILA A NEDOKÁZALA DRŽET NĚJAKOU SOUVISLOU NIT...NEŠLA MI VŮBEC OD SRDCE A AČ JSEM SE SNAŽILA SEBEVÍC PROSTĚ TO NEŠLO.... MOŽNÁ SE VÁM KONEC BUDE ZDÁT PŘEKOTNÝ, ALE JÁ TO JINAK NEDOKÁZALA....NEVÍM JESTLI TO BYLO TÍM,ŽE NA PSANÍ MÁM ČÍM DÁL MÍŃ ČASU A HRAJÍ V TOM ROLI I OSOBNÍ DŮVODY, NEBO,ŽE JSEM JÍ ZAČLA PSÁT IKDYŽ JSEM UŽ OD ZAČÁTKU CÍTILA,ŽE TO "NEBUDE ONO"...NO KAŽDOPÁDNĚ SNAD SE VÁM I TAKOVÝHLE KONEC BUDE LÍBIT........

TAK JSEM SE KONEČNĚ DOSTALA K OPRAVÁM CHYB A MŮŽU VÁM POSLAT KONEC TOHODLE PŘÍBĚHU.... SNAD TAM NĚJAKOU CVHYBU NENECHÁM..ZA COŽ SE DOPŘEDU OMLOUVÁM....RELAXOVALA JSEM TEĎ PÁR DNÍ V KRÁSNÉ PŘÍRODĚ A POKOUŠELA SE NABRAT NOVÉ SÍLY..... TAK SNAD VÁS TENHLE KONEC NEZKLAME.......

"Ahoj.." hlesla Ingrid, která se vzpamatovala jako první a ikdyž měla touhu vzít nohy na ramena stála teď naproti Zdeně a dívala se do jejího smutně zmateného obličeje.

"Ahoj.." hlesla po chvíli Zdena a uhnula pohledem.

Ani jedna ted nevěděla co říct a každé z nich se hlavou honily jiné myšlenky... co ale měly společné byl Miro.

"Jdeš k Mirovi?...Já..to byla fakt náhoda...potkala jsem..." Začla, trochu rozpačitě, opět Ingrid a mírně vzdychla.

Bylo jí trapně.

..Zdena je přece jeho holka...

"Jo v pohodě, nejdu k němu.." odpověděla Zdena tiše a se stále upřeným pohledem na špičky svých bot, maličko pokrčila rameny.

"Né? " podivila se Ingrid a vzpomněla si na zvonek a následný hovor přes domácí telefon.

"Ne, poslal mě pryč.." odpověděla Zdena po pravdě a Ingrid se trochu zhoupl žaludek.

...To kvůli ní, poslal svou holku pryč?... ptala se sebe samé a znovu se podívala na smutnou Zdenu.

"Hele já, promiň, fakt jsem za ním nešla úmyslně, potkala jsem jen toho jeho bubeníka a nějak se to semlelo, já..promiň, já vím,že spolu chodíte...já....." hledala Ingrid slova a sledovala jak se k ní Zdena konečně otočila.

"Nechodíme.." pípla tiše do zvuku Inčina mobilu, který se právě hlasitě rozdrnčel.

"Co?" nechápala Ingrid a zadívala se na číslo příchozího hovoru.

"No nechodíme, to vem, je to von né?" zvýšila Zdena nečekaně hlas a ačkoli jí to bolavá noha moc nedovolovala vykročila po chodníku pryč.

"Počkej Zdeno.." nevěděla teď Ingrid jestli vykročit za ní nebo zvednout stále drnčící mobil a trochu nejistě vykročila stejným směrem jako Zdena.

"Nechoď za mnou a vem to.." otočila se ale Zdena a s očima plných slz a Ingrid rázně zarazila.

"Tak to zober.." žadonil netrpělivě Miro a pro jistotu zkontrolovgal jestli číslo vytočil správně.

...Jo... ujisil se v duchu a znovu se zaposlouchal do vyzváněcího tonu,který mu vyhrával do ucha.

..Trvalo mu kým sa odhodlal a teraz to ako nezoberie? Prečo? Veď sama dala číslo... a Dominikk bude mať zasa kecy...uvažoval Miro a novu zkontroloval displej svého mobilu.

"Prosím.." zaslechl v té samé chvíli Inčin hlas a ve vteřině si telefon vrátil k uchu.

"Ahoj tu Miro.." ohlásil se a bez dalšího čekání v hovoru pokračoval.

"Kde si..si tu ešte..niekde? " zeptal se bez okolků a připravený znovu vyslat Dominika čekal netrpělivě na odpověď.

"Noo ano...před domem" odpověděla Ingrid po pravdě a kdyby teď mohla vidět Mirův rozzářený obličej o Zdeniných slovech,že spolu nechodí by jistě nepochybovala.

Takhle si, ale vůbec nebyla jistá ničím co jí Zdena kdy řekla.

"Tak poď hore...." vyhrkl Miro a s tichým dovětkem,že o to Inku prosí, byl přesvědčený,že neodmítne.

Sám nevěděl proč o to tak stojí i ted když je na tom tak jak je,ale představa,že jí zas uvidí se mu moc líbila.

...Možno som do nej hotový.. projelo mu hlavou při vzpomínce na Dominikova slova se trochu usmál.

"No já nevím, potkala jsem tu Zdenu...nějak jí nebylo dobře, promiň já bych asi měla jít za ní..ahoj." uslyšel,ale odmítavou odpověď a než se stačil vzpamatovat Ingrid hovor ukončila.

"Zdeno počkeeeej" zrychlila Ingrid krok a ve chvíli belhající se Zdenu doběhla.

"Říkala jsem ti abys za mnou nechodila.." procedila Zdena tiše mezi rty a aniž by Ingrid věnovala jediný pohled pokusila se svůj krok zrychlit.

"Proooč, si naštvaná? Proooč? Zdenooo..já s ním nic nemám" chytla Ingrid Zdenu za loket a tázavě se na ní zadívala.

Byla zmatená,cítila se vinná ..no líbí se jí..ano,ale nebude ho nikomu přebírat,,,,tápala Ingrid ve svých pocitech a když ji v téhle chvíli znovu zazvonil mobil obě dívky sebou naráz trhly.

"Proooč? Tobě snad volá tak to vem a dej mi pokoj...oba mi dejte pokoj, je mi to fuk, nic s ním nemám...slyšíš nemááááám...tak mě nech..." zvyšovala Zdena hlas a vytrhla svůj loket z Inčima sevření.

"Nechod za mnou" dodala hodně nepříjemným tonem a otočila se ke zkoprnělé Ingrid zády.

"Jo" ohlásila se Ingrid do mobilu,který hlásal to samé číslo co před chvílí a zaposlouchala se do Mirova tichého hlasu.

"Inka .. nechápem, čo je so Zdenou?

"To bych taky ráda věděla,tak já jdu nahoru, jo?" mluvila ted tiše i Ingrid a dívala se za odcházející Zdenou, u které jen nepřehlédnutelné smrkání prozrazovalo,že pláče.

"Nahoře je otevřeno.." mávl Dominik rukou a jen co Ingrid přidržel dveře,zamířil k nedalekému parku.

"Hmmm jo" kývla Ingrid hlavou a s hlavou plnou otázek zamířila, dnes už po druhé, po schodech k Mirovu bytu.

"Chodíte spolu??" zeptala se Ingrid tiše sotva vešla do pootevřených dveří Mirova bytu s sklopila oči.

Najednou jí bylo trapně.

"ČO..???" zamračil se Miro a trochu před Ingrid ustoupil.

"Nooo promiň, jen by mě zajímalo, jestli spolu chodíte?" zeptala se Ingrid znovu,zase o trochu tišeji a jen na vteřinku k Mirovi zvedla oči.

...Možná to přehnala...Miro se tváří divně...napadlo jí, že jí do toho vůbec nic není...však jí neřekl,že s ní chce něco mít, ztrácela Ingrid půdu pod nohama a představa,že by se na ni teď naštval jí podlamovala kolena

...Tak moc se jí líbí....

"S kýýým?" mračil se Miro a ikdyž už tak trochu chápal, chtěl to teď slyšet.

"Se Zdenou, stála tam dole, šla pryč, brečí, to ona tu prve zvonila né?" mluvila Ingrid dál tiše a koukla Mira, který se s přidržováním županu otočil do obýváku a rukou Ingrid pobídl aby ho následovala.

"Nechodím so Zdenou a nikdy som s ňou nechodil, je to moja kolegyňa, čo ešte potrebuješ vedieť " mluvil Miro pořad tiše a pomalu se posadil na sedačku.

Bylo mu to nepříjemné a v téhle ,chvíli tak trochu litoval,že Ingrid zavolal.

...Chcel ju vidieť..nie sa nechať zpovedat zo svojho súkromia...

"Né??" zakroutila Ingrid hlavou a Miro se znovu zamračil

"Nie.." zopakoval Miro o něco důrazněji a Ingrid se cítila čím dál trapněji.

...Možná jí Zdena lhala a ona se tu teď ptá jako nějaká žárlivka... uvažovala a opět jí přepadal pocit útěku.

"Ty počůvaj o čo ide..? přerušil Miro mlčení a ikdyž mu to tak trochu docházelo, chtěl to znovu slyšet na vlastní uši.

"Noooo vlastně o nic, promiň.." chyběly teď Ingrid slova a pomalu se postavila na ohy.

...Raději půjde..u tohodle kluka už stejně nemá šanči...sama to pokazila... projíždělo jí hlavou a udělala dva kroky směrem ke dveřím.

"Nieee počkaj" trhl sebou Miro a ve snaze chytit Ingrid za ruku se prudce nahnul.

"Uuuuuuaaaaooooouuuuuu" zakvílel ale v zápětí a do očí mu vyhrkly slzy.

Prudký pohyb a následné přisednutí jeho zraněného místa mu dělaly své a Miro,jak se říká, viděl všechny svaté.

A aniž by nad tím vůbec nějak přemýšlel přesunul obě své dlaně, tam kde mu teď projížděla nesnesitelná bolest.

"Co ti je? vyhrkla Ingrid a k Mirovi se sehnula.

"Nič nič...nič" kvílel dál a s pocitem,že odkryl svoje ponížení před holkou o kterou docela stojí se ještě víc sesunul.

"Ježiš Miro, co ti je?" kulila Ingrid oči a pokusila se Mira chytit za loket aby mu pomohla se narovnat.

"Podaj prosím z mrazničky modrý vankúšik" kvílel Miro dál a měl pocit,že tahle bolest je ještě větší než ta, kterou už zažil.

Zároveň ale nechápal proč teď tuhle holku nepošle pryč a ukazuje jí to co by nikdy nikomu neukázal.

"Cooo koho.." nechápala Ingrid, které se tak třásl hlas,že jí bylo sotva rozumět.

"Polštářek z mrazáku..." vystřihl Miro čistou čestinou a bolestivě polkl.

"Aha..." dýchla Ingrid a popošla k lednici.

"Otoč sa proísim" sáhl Miro po spásné modré věci a pozorně sledoval jestli se Ingrid, která ještě pořad nic nechápala, otočila zády.

"Fffúúúúúúúúúffffffffffffffffffff" vyfoukl Miro úlevně a podíval se, stále otočené, Ingrid na záda.

"Sadni si, prosím" vybídl jí tiše a Ingrid se s vyplašným pohledem pomalu posadila naproti Mirovi.

"Som si ho nechal nakopať.." hlesl sotva slyšitelně a Ingrid si skousla ret.

....To je trapas.... projelo jí hlavou v podstatě totéž co Mirovi a jejich pohledy se střetly.

Ani jeden nevěděl co říct a ani jeden z nich teď pohledem neuhnul.

Najednou jako by bylo všechno jiné a napětí, které doposud vládlo ustupovalo.

Odpojil Miro jednu ruku od modrého obkladu a natáhl ji přes stul k Ingrid.

"Nechodím so Zdenou a nikdy som nechodil, je to moja kolegyňa, vlastne bola, už tam nerobím" usmál se i přes bolest Miro a s myšlenkou,že výpověď rozhodně dá, si začal uvědomovat i svůj podíl na Zdenině chování.

...Boslal ju predsa...odtrčila ho...no boskal ju... nevedel ani prečo...no možno si ona potom myslela..... uvažoval a hlavou mu projely všechy pozdější Zdeniny náznaky.

..Zavolá jej... ubezpečil se v duchu a ucítil Inčin dotyk na své ruce.

Usmívala se na něj a v téhle chvíli mu opradvu věřila.

...Možná k ní Zdena na začátku nebyla upřímná..až teď dneska ano.... stiskla Ingrid Mirovi ruku a oba se na sebe usmály..........

KONEC...........................

Ahoj..chci vás moc pozdravit.

Doufám,že si užíváte léto a prázdniny.

Uzavřela jsem anketu ve které jste hlasovaly o pokračování jedné z povídek.

Podle očekávání vyhrála ta o Matýskovi a hned po ní měla nejvíce hlasů Zakázaná láska.... rozhodla jsem se tedy,že se dočkáte pokračování obou.

Samozřejmě v rámci mých časových i osobních možností.

Zároveň jsem vám chtěla říct,že povídka ŠKOLA RO(C)KU je už dokončená....dopsala jsem jí po částech ..ještě malé upravy chyb a zveřejním ji...slibuji,že to bude co nevidět.

Taky jsem měla nápad a začla psát novou povídku jmenuje se ZRADA ...zatím jsem v začátku...opravdu toho času moc není,ale snažím se na vás myslet. Takže ještě než se pustím do pokračování o Matýskovi, představím vám po prázdninách tuhle novou povídku.

Chcete?

Mějte se moc krásně a dál užívejte léta........ Vaše autorka......