KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Září 2017

Zrada 4.část

Sobota v 22:31 Zrada
"Do prdele!!!" ulevil si Miro čistou češtinou a nakopl ziďku pod posledním schodem.
...Toto nechcel...Marienka bola taká bledá..plakala..zasa plakala...
...Prečo...
...No jasné...
...Ublížil jej...
...Vieee to...
...Vie...
...No veď aj jeho to bolí...
...Má ju rád...
...Toľko rád...
...No čo mal robiť?...
....Nataša by....
....Vysrala by sa naňho...
...A on toľko chce von...
...Urobiť kariéru...
...Vždy po tom predsa túžil...
...Nikdy by sa s ńou nerozišiel...
....Nikdy...
...Keby...keby...keby....
Měl najednou znovu před očima uplakanou dívku a žaludek, terý se mu bolestivě sevřel, až v krku.
...Je kokot... no čo mal robiť...
...Čo...
...Nešlo to inak...nešlo...Nataša by sa naňho vybodla a bez něj by sa von nedostal...a ..a on toľko chce...toľko vždy túžil chytiť sa vonku...a teraz može...chce preraziť aj vonku a to by s Marienkou a bez Nataši nešlo.... nešlo...naozaj nie...to bola Natašina podmienka...rozísť sa s Marienkou aj keď to čas tiahol na obe strany a dúfal,že sa to nejako vstrebá
...Nataša nieje hlúpa.... poznala to....
...A aj Marienka mala čas od času čudné otázky...
...No ju dokázal presvedčiť,že sa nič nedeje...
...Ale Nataša...dala mu nož na krk...
...Bud já a tvoj úspech alebo tá..... zarazil Miro své myšlenky a znechuceně se zamračil.
...Povedala chudinka...
....Marienka nieje žiadna chudinka...nieje...má ju rád..toľko rád...len Nataša by sa naňho vybodla a on by ostal tu a mohol zpievať iba na námestich a jarmarkoch ako to Nataša povedala...musel to urobiť...kvoli sebe musel...Nataša má veľa kontaktou..najme v zahraničí....Marienka ...nie, nikam by sa nepohol, keby s ňou ostal....musel to urobiť..... uvažoval Miro dál,ale obraz zoufalé dívky odehnat nedokázal.
...Nieee...
...Niee...
...Nieeee...
...Nemože na to mysleť...už sa sem nevrátí.... zabudne...zabudne ona aj on..... šel Miro potemnělým průchodem se svěšenou hlavou a jen tak tak minul starou paní Kličkovou.
" Ježiš prepáčtě" ukročil Miro stranou a maličko se na svou sousedku usmál.
"To nic Mirečku..máte starosti, tak hlavně ať se brzy uzdraví" pokývala stará paní hlavou a Miro se nechápavě otočil
"Kto?" zeptal se a udělal jeden krok zpátky.
Stará paní už si to mířila ke schodišti, ale ještě se k Mirovi otočila.
"No Maruška, nejdete do lekárny?" zeptala se jen tak mimoděk a znovu pokývala hlavou.
"Viděla jsem jí z okna jak se ploužila domů..nevypadala zdravě, tak se o ní dobře starejte Mirečku, je to moc hodná holka a má vás ráda" nakročila paní Kličková na schodiště a Mirovi už nevěnovala žádnou pozornodt.
"Čo?" olízl si Miro rty a vzpomněl si jak Marienku našel.
...Ležala ako bez života...trvalo mu než ju zobudil...no hovorila,že je iba ustatá... přemýšlel a udělal pár kroku zpátky ke schodišti.
..Nemal by sa vrátit...

Nataša netrpělivě poťukávala prsty o stolek a znovu se podívala na hodiny na svém mobilu.
...Nic...kde sakra je...říkal,že už jede...mračila se a Nataša a zlostně zafuněla.
...Že tam nedojela raději sama...měla se vykašlat na ten pracovní telefon a dojet tam... prý to nemohl najít...
"Kecy" funěla dál Nataša a znovu koukla na mobil.
...Dává mu pět minut...pak si pro něj dojede....
"Co tam jako dělá tak dlouho" cedila mezi rty Nataša a zúžila oči.
...Že by tamta chudinka pořád byla?... napadlo jí a aniž by věděla, jak blízko je u pravdy místo prsty teď bouchla do stolku sevřenou pěstí.
"Varuju tě Šmajda....seru na pět minut" vyprskla a s nenávistným pohledem schrábla klíčky od svého auta ze stolku.
"Jedu hned.." zasyčela ještě a rázně vykročila do směrem ze svého bytu.

Snažila jsem se přestat plakat, ale moc mi to nešlo.
Slzy se stále hrnuly po tvářích a já se cítila čím dál tím slabší.
Hlava se mi motala a žaludek se houpal jak na rozbouřeném moři.
...Musím se uklidnit...musím...musím se zvednout a jít něco sníst...od rána jsem nic nejedla a... a... a...můj malinkej brouček přece musí z něčeho růst...nemá nikoho jen mě...musím se jít najíst..... nařizovala jsem si a pomalu se z klubíčka ve kterém jsem byla stočená pokusila narovnat a posadit se na posteli.
Ještě stále jsem vzlykala a cítila se jak na kolotoči, ale chytla se kraje postele a postavila se na už tak dost třesoucí se nohy.
...Tak a ted se jdu najíst... nařižovala jsem si dál a udělala opatrný krok ke stěně, abych se jí mohla zachytit.
Šlo to těžce, ale šlo, došourala jsem se až k lednici a otevřela jí.
...Ovoce, zelenina..jablka, rajský papriky..banány....sýr, tvaroh... sjížděla jsem očima obsah lednice a těžce polkla.
Moje oči se zastavily na misce plné nakrájené zeleniny a já si uvědomila,že to já jí krájela...
....Krájela jsem jí Mirovi...ani se jí už nedotkl...rozešel se se mnou...cítila jsem jak se mi znovu podlamují kolena a rychle do lednice chmátla pro banán, abych vzápětí jejími dveřmi práskla tak silně až se celá otřásla.
...NE!!!! Nechci na to myslet...musím se najíst...najíst aby můj malinkej nebo malinká měla z čeho růst...přišly na řadu opět příkazy sobě samé a já ikdyž s obrovskou nechutí oloupala banán,který jsem si chvíli jen prohlížela a pokoušela se přimět k tomu si do něho kousnout.
"Ooooaaaaeeeee" zvedl se mi,ale s prvním soustem žaludek a ikdyž mě nohy sotva nesly, rozběhla jsem se k záchodu.
"Preboha čo ti je...Marienka" vrazila jsem v předsíni do Mirovi postavy a svoje jméno uslyšela už jen přes zvuk svého dávení.
"Čo ti je" ucítila jsem na zádech Mirovu dlaň a děs v jeho hlase mě nenechal na pochybách,že se o mě opravdu bojí.
"Nic.." polkla jsem nepříjemný pocit ve svých ústech a narovnala se.
"Nic" zopakovala jsem a pokusila se ze záchodu vyjít.
Miro stál, ale ve dveřích a s vykulenýma očima mě sledoval.
"Toto som nechcel, Marienka ..si chorá?" zeptal se tiše a já jen maličko zakroutila hlavou.
"Ne.." polkla jsem nanovo a opět se pokusila kolem Mira protáhnout.
Jeho blízkost mě tak moc drtila a já vlastně vůbec nechápala, kde se tu zase najednou vzal.
...Říkal přece,že jen něco zapomněl, že se nevrátil, opustil mě...nás..tak co tu zas dělá...kladla jsem si otázky a pomalu jsem k mužskýmu, kterého jsem stále z celého srdce milovala zvedla uslzené oči.
"Pustíš mě prosím" špitla jsem a Miro maličko ustoupil.
"Si chorá?" zeptal se znovu zatímco já se dobelhala k umyvadlu a snažila si vypláchnout pusu.
"Ne.." špitla jsem znovu a pomalu se k Mirovi otočila.
Držel v ruce můj nakousnutý banán a jeho oči byly pořád plné strachu a nejistoty.
"Tak čo toto? Bol na zemi a ty takto..." zeptal se a rukou s banánem máchl do prázdna.
"Nic..asi nějaká chřipka" zalhala jsem a cítila jak se mi znovu při pohledu na houpající se banán, v Mirově ruce, zvedá žaludek.
"Chrííípkaaa?" zamračil se Miro a sjel mě pohledem.
"Včera si žiadnu nemala.." mračil se dál,ale já už se opět hrnula k záchodové míse a přála si jediné.
..Aby odešel...
Miro,ale jen trochu ustoupil a ve vteřině byl na záchodě opět za mnou a já znovu ucítla jeho ruku na svých zádech.
"Marienka..." špitl a já se pokusila udržet zvedající se žaludek, tam kde má být.
Z očí mi tekly slzy a pusu jsem měla plnou slin s jakousi nesnesitelnou příchutí
....Nechci aby tu ted byl.... potlačovala jsem lásku v mém srdci,které se opět hlásilo o slovo a s Mirovou blízkostí tlouklo jak o závod.
"Marienka .." zopakoval Miro a já se už po druhé za posledních několik minut pomalu narovnala od záchodové mísy.
"Nic mi není...mám chřipku" pípla jsem naprosto nevěrohodně a Miro smutně pokýval hlavou.
"Naozaj?" zeptal se tiše a tak jak jsme oba teď stáli ve dveřích záchodu a těly se až dotýkali, mě Miro dlaněmi chytil za lokty a zadíval se mi do očí.
"Jo.." kývla jsem hlavou a ucítila jak se jeho tělo víc dotklo mého.
Moje srdíčko křičelo seč mohlo.
...Řekni mu to...řekni mu to...ale rozum byl opět silnější a já se maličko odtáhla.
"Měl bys jít" slyšela jsem svůj hlas jakoby z dálky a ikdyž bych se mu teď nejraději stulila do náruče a na utrpení posledních hodin zapomněla,v hlavě mi červeně svítilo,že mě přece opustil....nechal mě ...aby mohl být slavný.
"Měl bys jít" zopakovala jsem tiše a cítila jak se mi zase hrnou slzy do očí.
"Marienka" přitáhl si mě Miro víc k sobě a já ucítila závan jeho dechu tak blízko až se mi podlomila kolena.
"Běž pryč..prosím" začínala jsem plakat a Miro svůj stisk znásobil.
"Pusť mě, pusť mě..proč mě tak mu...čííí..š, pře..c..ce, se..sss, se mnou ..roz..zzz.ešel..tak pr..oo...ččč, mě.mučííííš...běž...pryyyyččč....vyyypaaadddniiiiiiiiii" zvyšovala jsem spolu se sílícím pláčem hlas a pěstmi Mira několikrát uhodila do hrudi.
Jeho objetí polevilo.
"Nechcel som to takto..." hlesl a zatímco já se svezla po zdi s pláčem k zemi Miro poodešel k vchodovým dveřím svého bytu.
"Marienka... ja ťa mám rád..iba.." jakobych i já v jeho hlase teď uslyšela zajíknutí, jsem jen trochu otočila hlavu.
"Ibaaa??? A jak si to...chtěěěl..jaaaaak???...jdiiii..p..ryyyyč" křičela jsem a zárověn tak moc chtěla aby zůstal.

Nataša prudce zabrzdila své auto a zlostně vydechla.
"Jasně..." sykla s pohledem na Mirovu audi a prudce plácla dlaněmi do volantu.
...Né, že by si nevěřila...
...Potřebuje jí....
..Aleee!!!!....
...Jestli tam je s ní....uvidí co proto... zúžila oči a s prásknutím dveří od auta vykročila k domu, kde Miro ještě do nedávna bydlel.....


Pokračování příště................







 

Zrada 3. část

10. září 2017 v 21:01 Zrada
Opláchla jsem se studenou vodou a pomalu zamířila ke skříni.
...Do čeho si ty věci dám?..uvažovala jsem a pomalu skřín otevřela.
...Tašku má přčece Miro....
...Miro...
...Můj Miro..
...Odešel ...
...Je pryč...
...Už ho možná nikdy neuvidím..
...Jen se dozvím..třeba z netu že má úspěch...
...Vyměnil naší lásku za kariéru...
...Řekl jen..Prepáč...
..Lúbim ťa, no vzťahy na dialku nefungujú"
..Jak to může vědět, vždyť jsme to ani nezkusili?...
...Rozešel se se mnou během jednoho odpoledne...
...Ještě noc před tím jsme se milovali...
...Jak mohl tohle udělat?...
Propadala jsem opět zoufalství a ikdyž jsem tyhle myšlenky za poslední dobu odháněla, zase jsem si uvědomovala jak býval poslední dobou chvílemi jiný.
Jakoby duchem nepřítomý.
Občas podrážděný.
Přisuzovala jsem to,ale tomu,že má hodně práce.
Často nebyl doma.
Poslední dobou častěji.
I v noci....a když jsem se zeptala, vždy se usmál a objal mě že .."Nič moja, všetko je ako má byť"
A já mu věřila....
Vracely se mi před oči všechny krásné chvíle, které jsem s Mirem prožila a cítila jak se mi znovu zaplňují oči slzami.
...Mám vůbec ještě nějaké?.. napadlo mě a prudce skřín zavřela.
"Potřebujuuu taš...kůůůů..ch...chciii...pr---yyyyč" vzlykala jsem a odšourala se do ložnice, kde jsem sebou s pláčem plácla na postel.
"Zvlááá..d...nem..ee to brou...čku... zvlá...dneme...i bez ..tááá..ty..." vzlykala jsem dál a ucítila neskutečnou slabost.
...Měla bych se najíst...celý den jsem nic neměla... uvědomovala jsem si, ale tma,která se kolem mě rozprosřela mi nedovolila nic jiného než se propadat do neznáma.


Miro zastavil svou audi před domem, kde ještě včera bydlel a zadíval se oken.
Cítil se zvláštně a ani sám nevěděl co si přeje víc.
...Má byť Marienka doma alebo nie....
"Možno radšej nie.." ozvalo se jeho svědomí a Miro koukl na hodiny na svém mobilu.
...Asi už by mala byť z roboty... zauvažoval a vykrčil průjezdem na schodiště.
Šel pomalu a tři patra se zdála nekonečná.
...Ešte, že Natašu zavolali a musela odísť...
...Ako by jej vysvetloval, keby v byte našla Marienku...
...Zabila by ho... uvažoval Miro a jakoby chtěl aby to trvalo co nedýl zastavil se na posledním schodě a zašátral v kapse.Kde zarachotily klíče od jeho bytu.


"Marienka.." uslyšela jsem jako zdálky a maličko pohla víčka.
...Miro... Miro... slyším jeho hlas.. uvědomovala jsem si nemožné a víčka pevně stiskla.
...Nééé...nechci se probudit...
...Miro...můj Miro za mnou přišel ve spánku....slyším jeho hlas....tiskla jsem víčka a znovu ucítila tu neskutečnou slabost jako před tím než jsem se kamsi propadla.
"Marienka...je ti niečo." uslyšela jsem znovu z povzdálí a letmý dotyk Mirovo prstů na mé tváři mě doslova omráčil.
...Je tu..opravdu tu je?...
...Nebo už jsem se zbláznila?... odmítala jsem dál, otevřít oči, aby se tenhle sen nerozplynul.
"Preboha Marienka.." uslyšela jsem teď Mirův hlas naprosto zřetelně a pevný stisk,kterým mě z postele nadzvedl mě už nenechal na pochybách,že tohle sen opradu není.
"Miro.." hlesla jsem a pomalu otevřela oči.
"Áno.." dívala jsem se ted Mirovi přímo do očí a tentokrát v nich lásku hledat nemusela.
"Miro.." hlesla jsem znovu a cítila jeho ruce, které mě stále pevně drželi v polosedu.
"Čo ti je" zeptal se a já stále neveřila tomu,že je u mě zase tak blízko.
"Nic " pípla jsem a ikdyž jsem už už měla na jazyku pravdu, slova se mi zadrhla.
...Co tu dělá, neměl být už v letadle? Někde daleko?...
"Vrátil ses?" zeptala jsem se aniž bych nad svou otázkou víc přemýšlela a dívala se jak Miro stiskl rty.
"Nie..len...len som niečo zabudol.." odpověděl tiše a já sledovala jak se láska v jeho očích mění v nejistotu.
"Aha.." pípla jsem a pokusila se pravidelně dýchat.
Srdce mi tlouklo jako o závod a slabost se znovu vracela.
...Jen tu něco zapomněl...nevrátil se...říkal,ale....neměl být už na cestě?...
"Neletěls jak si říkal?" zeptala jsem se tiše a Miro jen zakroutil hlavou.
"Nie zabudol som nejaké papiere.." odpověděl tiše a já se prostě i přes to jak se mi krátil dech musela zeptat.
"A.. a kde si sp...spal?" vykoktala jsem ze sebe otázku a Miro uhnul pohledem.
"V hoteli Marienka... nechcel som ti viac ubliž...." nedořekl Miro a místností se rozezvonil jeho mobil.
"Přepáč.." zamrkal Miro nejistě očima a spohledem na displej svého mobilu vysunul z pod mých zad i druhou ruku.
"Ja už idem, nemohol som to nájsť...už idem" slyšela jsem Mirův nervozní hlas i přes zavřené dveře ložnice, z které s mobilem odešel.
Slabost mě znovu ovládala a představa,že tu teď Miro a za chvíli zřejmě zase odejde mě doslova zabíjela.
"Marienka, naozaj ti nič nieje?" otevřeli se dveře ložnice Miro s jakými si lejstry v ruce se chabě usmál.
Chtělo se mi křičet.
..ANO, ANO UMÍRÁM BEZ TEBE...NECHOD PRYČ...ZUSTAŇ TU...BUDEME TŘI...
Místo toho jsem jen maličko zakroutila hlavou.
"Ne..jsem jen unavená.." pokoušela jsem se zadržet slzy, které si ale dělaly co chtěly a já jich v mžiku měla plné oči.
"Nieee moja prosím nepláč... nejde to inak...mám ťa rád" přitiskl Miro své rty na mé a a než jsem se stihla nadechnout a dát průchod svému pláči zmizel za dveřmi ložnice i bytu.


Pokračování příště...............

Zrada 2 část

2. září 2017 v 16:05 Zrada
Pokoušela jsem se otevřít víčka a s obtížemi se pohnula.
...Jsem v posteli?...
...Jak jsem se sem dostala?..
...Nevím....
Přemýšlela jsem a v hlavě se mi opět začal odvíjet včerejší podvečer.
...Miro odešel...
...Bylo mi zle...
Zle jak ještě nikdy a od začátku těhotenství vlastně poprvé, za celých 6 týdnů mi nic nebylo.
Že jsem těhotná jsem zjistila před pár dny.
Neplánovali jsme to, prostě se to stalo.
Přivřela jsem oči a podvědomě si sáhla na břicho.
"Broučku..." špitla jsem a cítila jak se mi hrnou slzy do očí.
Postel vedle mě byla prázná a já raději odvrátila hlavu.
Nechtěla jsem ho tam vidět, ale viděla.
Ještě včera ráno na tomhle polštáři spal mužskej bez kterého jsem ztracená a ten který mě opustil.
...Proč?...
...Vždyt jeho kariéra...tady u nás...kvetla jako málokomu....
...Nestačilo mu to....
...Řekl jen ...promiň..
...Řekl... "Prepáč, chcem odísť, chcem viac, mám na to, lúbim ťa, no vzťahy na dialku nefungujú, prepáč"
Přemítala jsem si Mirova slova a slzy už udržet nedokázala.
...Teď už asi sedí v letadle a já...my jsme sami...


Miro cítil,že se probouzí.
Měl stažený žaludek a jeho podvědomí mu připomínalo,že né všechno je úplně tak jak by chtěl.
Příjemné dotyky na jeho podbřišku a stehnech,ale brzy nepříjemný pocit zahnaly a Mirova touha byla čím dál tím silnější.
...Bohaaaa... hlasitě vzdychl a stáhl snad všechny svaly na těle.
...Kto má toto vydržať..projelo mu hlavou a s dalším hlasitým vzdychnutím nechal Natašu, aby na něho nasedla.


...Měla bych vstát a jít do práce... přemlouvala jsem se v duchu a otřela uplakané oči.
...Musím tam, není nikdo kdo by mě, teď ráno, vystřídal...
...Dojdu tam?...
...Musím!.... přikazovala jsem si a pomalu se na posteli posadila.
...Snad nebudu zase zvracet....
...Není co... točila se mi hlava a já se pomalu pokusila postavit na nohy.
...Dam si sprchu...opláchnu se studenou vodou a bude to dobré... ujišťovala jsem se v duchu a podél zdi se pomalu šourala ke koupelně.
...Odpoledne až dorazím z práce sbalím se a odejdu...nemůžu tu zůstat... tlačily se mi znovu slzy do očí a ještě než jsem vyšla z ložnice otočila hlavu směrem k Mirově půlce postele.
Nevím co jsem si myslela..
..Že se stane zázrak a on tam bude a jako už tisíckrát před tím se na mě usměje a šibalsky mrkne..
"Vráť sa moja..čakáááám" jako bych zase slyšla jeho hlas a touhu, která z něho vždy vyzařovala.
"Ne..ne..ne...." blekotala jsem přes pláč a rychle dveře ložnice zavřela.
"Zblázním se...musím pryč.... musíme pryč" opřela jsem se o zavřené dveře a opět lehce pohladila svoje ještě ploché bríško.
"Mirooooo, vrať se..." zaprosila jsem a pomalu se od dveří odlepila.
..Osprchuju se a půjdu do práce...odpolene odejdu...


"Co tam furt hledáš?" vyprskla Nataša a naježeně sjela MIra pohledem.
Už několikrát mu říkala ať si k ní jde sednout a on se pořád hrabe v té zatracené tašce.
"Nič.." zamračil se Miro a znovu rukou projel obsah své tak trochu narychlo sbalené tašky.
"Jaaak nic, tak proč tam pořád hrabošíš?" vyprskla znovu Nataša a plácla dlaní do sedačky.
"Pojď si sem sednout, musíme to odeslat" zvýšila hlas a vykulina na Mira oči.
...Sakra dělá pro něj první poslední a on se ani nenamáhá jí pomoct... plácla dlaní do sedačky ještě jednou a Miro s povzdechem tašku zavřel.
" Už idem.." hlesl tiše a s dlaněmi na svých stehnech se pomalu vedle své partnerky posadil.
"Tak čo potrebuješ?" zeptal se stále tichým hlasem a Nataša na něho vrhla zlý pohled.
"Jaaak co potřebuju??? Sna jsem ti říkala,že to musíme odeslat,nééé? Sakra, nebo na co zas myslíš? Na níííí????" zmáčkla Nataša silně Mirovu ruku na jeho stehni a druhou důrazně tukla do obrazovky notebooku, kde byl oteřený jakýsi dotazník.
"Nieeeee..." pozdvihl Miro obočí a zadíval se na tentýž dotazník.
"No jen aby..dělám pro tebe co můžu, tak me neštvi" pustila Nataša Mirovu ruku a najela myší na první prázdnou kolonku.
"Veď hej " usmál se Miro a s položením ruky kolem Natašiných ramen k ní přisedl o trochu blíž.
...Pozrie sa potom..no možno zabudol tie papiere doma...
...Doma... už tam nieje doma...
...Čo asi robí..jeho Marienka... jeho....už nieje jeho.... projelo Mirovi hlavou a jeho žaludek se zhoupl.
...Ublížil jej...no nešlo to inak.....


V práci bylo k nevydržení, bolela mě hlava a já nedokázala udržet souvislou myšlenku, natož vnímat lidi, kteří po mě stále něco chtěli.
Tlačila jsem hodiny a když konečně padla třetí hodina a přišlo mi střídání sesunula jsem se v šatně do malého křesílka.
"Ježiš co ti je?" zeptala se Jana a já jen zakroutila hlavou.
"To bude dobrý" nebyla jsem zvyklá ventilovat své problémy modlila se ať se Jana už na nic neptá.
Znala mě a tak se jen otočila se slovy, že kdybych něco potřebovala...... odešla pracovat.
Nepotřebovala jsem nic...jen aby mě všichni nechali být,
Pomalu jsem se převlíkla a s opláchnutím obličeje studenou vodou na Janu mávla.
"Ahoj" pokusila jsem o úsměv a aniž bych čekala na odpověd z práce odešla.
Točila se mi trochu hlava a já si uvědomila,že jsem od rána, nebo vlastně už od včerejška, nic nejedla.
...Nemám hlad...vzdychla jsem a pokusila se na jídlo nemyslet.
Zvedal se mi žaludek.
...Neživím,ale jen sebe...říkala jsem si a zamířila mezi domy s příslibem,že si někde koupím aspoň rohlík.


"Noooo tak a je to.." odklikla Nataša vyplněný dotazník a pohladila Mirovi stehno.
"Teď už jen pár dodělávek a letíme, udělám z tebe hvězdu, blonďáku" zajela Nataša rukou Mirovi po stehně trochu výš a lehce zmáčkla.
" Kedy" zeptal se tiše Miro a maličko nohy uvolnil.
"Brzo.." usmála se Nataša a přitiskla své rty na ty Mirovo.
"Se neboj, nech to na mě...já jsem pro tebe ta pravá..věř mi" zašeptala a s pohledem do Mirových očí své rty odpojila.
"Verím.." věděl Miro co chce teď Nataša slyšet a sám své rty spojil s těmi jejími.
...Bude úspešný aj vonku..to je to po čem vždy túžil...
...Len...len Marienka..toľko plakala... měl najednou před očima klečící dívku a jako u mockrát se mu zhoupl žaludek.
"Co je..." vyrušil ho Natašin nespokojený hlas a Miro si uvědomil,že polibek,který jí právě dával jakoby zmizel.
"Nič moja.." usmál se a znovu své rty spojil s Natašinými.
...Nemohol inak...nemohol....nemohol... ujišťoval sám sebe a víc se na Natašu přitlačil.

Nic, ani ten rohlík jsem si nakonec nekoupila a jen stěží se plazila domů.
...Domů..projelo mi hlavou,stejně tak jako před chvílí Mirovi o několik kilometrů dál a já si zas uvědomila,že doma ..už vlastně nemám.
...Dojdu tam a sbalím se... ujišťovala jsem se a stěží udělala pár kroků, hlava se mi zas točila a žaludek se houpal jak rozbouřené moře.
...Jen ať nezvracím.. modlila jsem se a snažila se přidat do kroku.
Vchod do domu už jsem měla na dohled.


"Co tam zas hledáš" zvýšila Nataša hlas a sjela Mira, který už zase prohlížel svou cestovní tašku pohledem
"A nekecej,že nic.." zvýšila hlas ještě víc a Miro vzdychl.
"Som zabudol tie papire.." přiznal trochu provinile a raději pred Natašou uhnul pohledem.
"Jaký? Neříkej, že ty......"
"....Hej tie" nenechal Miro Natašu domluvit a jen tak mimoděk ještě rukou projel postranní kapsu své tašky.
"To so děláš prdel.." vyštěkla Nataša a nedala Mirovi žádnou šanci na obhajobu.
"Na co doprdele myslíš, se pro tebe můžu přetrhnout a ty zapomeneš to nejdůležitější.."
" Nebolo to jednoduché kým tam bola....Marienka" špitl Miro a sledoval jak Nataše vylítly z očí blesky.
"Jo Marienka!!!!..Si se s tou chudinkou snad rozešel, co pro tebe udělala? NIC..To já se můžu přetrhnout abys byl tím co chceš a na co máš..Ale TY MYSLÍŠ NA NÍÍÍ!!!!! ..S ní bys kokrhal jen na náměstích a poutích, jasný!!!!!" nebrala si Nataša servítky a Miro ikdyž se mu ze srdce příčilo co teď slyšel, sklopil oči.
"Jasný?" zeptala se Nataša o poznání důrazněji a přistoupila k Mirovi o trochu blíž.
"Jo.." špitl a Nataša nahodila vitězoslavný úsměv.
"Hodnej" pohladila Mira dlaní po poklopci a Miro jen lehce polkl.
"No vidíš, tak já ti tam dojdu, kde ty papíry máš??...Dej mi klíče" usmála se Nataša a znovu Mirovi přejela rozkrok.
Příjemný pocit,který Mira ovládal, ale v tu chvíli vystřídalo zděšení.
...NIEEEE to nie..nepovedal Nataše,že tam Marienku nechal bývať...


Pokračování příště........