KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Říjen 2017

Zrada 9.část

28. října 2017 v 22:04 Zrada
"Odpočívaj" pohladil mi Miro ruku a pomalu se ze sedačky zvedl.
"Urobím niečo na jedlo.. a...čaj" dodal tiše a já se dívala jak odchází ke kuchyňskmu koutu.
"Nemám hlad" pípla jsem a nechápala jak mohl poznat,že mám žaludek už pár dní úplně prázdný.
Špatně mi v tuhle chvíli nebylo a já toužila po jediném.
Aby mě zase objal.
Ve sktečnosti, ale kdybych se mohla podívat za roh, viděla bych Mira opřeného o úzkou stěnu, která malým prostorem oddělovala obývák od kuchňského koutu a viděla bych také jeho naprosto bezmocný výraz, který se snažil zakrýt dlaní přes celý obličej.
...Dieťa...
...Marienka čaká dieťa...
...Jeho dieťa...
...Čo má teraz robiť....
...Čo povie Nataše...
...V noci odchádzajú...
...Má zajistené kšefty vonku...
...Musí odísť...
...Nemože...
...Musí...
...Do riti, čo má robiť...
...Nemože tu predsa Marienku nechať...
...No nemože to ani Nataše povedať...
...Nataša....
...Marienka...
...Nataša, zabije ho...
...Všetko je pripravené na odlet...
...VŠETKO NIE..
...VYBODOL SA NA TO...
...KOĽKO JE HODÍN... tříštila se Mirovi v hlavě jedna myšlenka o druhou a on roztřesenou rukou vytáhl z kapsy mobil.
...Takmer poludne...
...Do riti...Nataša už bude možno doma...
...Na nič nesiahol...
...Išel sem...
...Za Marienkou...
...Marienka...
...Dieťa...
...Bude otcom...
Nevěděl Miro v téhle chvíli kudy kam a pomalu se sesunul po zdi na bobek.

"Miroo" pípla jsem a pomalu se na sedačce nadzvedla.
Už nějakou chvíli bylo v bytě naprosté ticho a kdyby Miro dělal čaj nebo něco k jídlu musela bych to slyšet i vidět.
Znovu jsem se zaposlouchala a poposunula se na kraj sedačky, abych se opatrně postavila na slabé nohy.
...Co tam dělá?... ptala jsem se v duchu a došourala se až ke stěně za kterou Miro stále seděl, se zavřenýma očima, v podřepu.
"Mi..r..o" přeskočil mi hlas a a tak jak mi to síly dovolovaly se k němu shýbla.
"Čo..čo" trhl sebou Miro sotva jsem se dotkla jeho ruky a já si v jeho očích všimla něčeho co jsem tuhle chvíli nedokázala popsat.
...Strach...děs...obava...nejistota... nevěděla jsem,ale vylekalo mě to.
...Přece říkal,že..vypadal,že ... nevěděla jsem najednou co si myslet a začínala se znovu třást.
"Marienka..prečo neľažíš" polkl Miro a začal se zvedat na hohy tak,že i mě táhl nahoru sebou.
"No ...já... bála jsem se o tebe..si nic neř..íkal..neozý..val s...ses" koktala jsem a žaludek se mi opět začínal svírat.
...Proč jsem to tu takhle našla?....
"Ty..ty se..zlob..íš" přeskočil mi znovu hlas a zvedla oči k Mirovým.
Právě mě znovu uložil na sedačku a já si nejistě olízla suché rty.
...Neměla jsem mu to říkat... chtělo se mi už zas plakat a snažila se v Mirových očích najít nějakou odpověď.
"Nie..nie.." vydechl Miro a sklonil se tak aby mě í ležící objal a vahou svého těla se na mě přitiskl..
"Prečo by som mal...moja" zašeptal mi do ucha a já ucítila lehký dotyk jeho rtů.
...Jeho ton byl, ale nejistý...
"Že...že ti kazím plány...nemu..s...sssíííš tu zůůůstt at" začínala jsem znovu plakat a Miro mě k sobě pevněji přitiskl.
"Boha,mám ťa tak rád...len...len som to...asi celé pos...ral" mluvil tiše a mě se při jeho slovech zatajil dech,
"Co...co tím mys...llíí...š?" maličko jsem se od něho odtáhla a pokusila se mu podívat do očí.
Nedovolil mi to a o co jsem se od něho odtáhla o to víc mě k sobě znovu přitiskl.

Nataša zlostně zafuněla a kdyby její pohled opravdu mohl vysílat atomové výbuchy z Mirovy audiny byl zbyla jen hromádka prachu.
...Je tady...
...Ten kretén je fakt tady...
...A ta špinavá ubožačka určitě taky....
Úžila Nataša nenávistně oči a nasupeně práskla dlaněmi do volantu.
"Tak to teda né...mě nikdo za nos vodit nebude" cedila mezi zuby a o něco silněji práskla do volantu ještě jednou.

"Miroooo..." tlouklo mi srdce jako o život a ikdyž mě Miro objímal opravdu silně zvedla jsem ruce položila dlaně na jeho tváře.
Chtěla jsem se mu znovu podívat do očí,ale byl silný a nedovolil mi to.
"Marienka..ja....terazzz...budem musieť....odíst" soukal Miro ze sebe slova dost obtížně a stále mě objímal tak abych se mu nemohla podívat do očí.
"Aha.." pípla jsem a snažila se pochopit co tím myslel.
..Odejde teď jen na chvíli?....
...Nebo prostě zmizí do zahraničí, tak jak původně chtěl?...
...Zůstaneme spolu?...
...Nebo mě opouští?... něvěděla jsem co si vybrat a instinktivnbě Mira silněji objala.
"Ja sa vrátím...len... niečo vyba...vím" soukal Miro slova dál a jeho nervozita se nedala přehlídnout.
Srdíčko mi tlouklo číl tím rychleji a ikdyž jsem věděla,že bych mu neměla až tak snadno odpuštět, strašně jsem se bála,že i přes to co teď říká, odejde a já už ho neuvidím.
"M..mi..ro.." hlesla a jsem a vlastně ani něděla co říct.
"Marienka ja sa vrátím" zašeptal znovu Miro,ale nejistý tón v jeho hlase jakoby zesílil.
...Skrývá předemnou něco?...
Děsilo mě to a zárověň mu tak moc chtěla věřit.
Znovu jsem Mira pevněji objala a ucítila jeho rty na svém oušku.
" Vratím sa" šeptl a jeho objetí povolilo.
Dívala jsem se teď jak pomalu odchází do předsíně a ještě než tam zmizel se otočil a usmál se na mě.
Jeho úsměv byl,ale stejně nejistý jako před chvílí hlas a i já se přes smíšené pocity pokusila o jakýsí úsměv.


...Čo teraz...
...Čo teraz... stál Miro v předsíni svého vlastního bytu s žaludkem jak v kleštích a zápasil se svým svědomím,strachem, egem,ale i city.
...Marienka s ním čaká dieťa...
...Nemože ju predsa teraz opustit...
...Navyše, má ju rád...
...Len...
...Nataša...
...Nataša...
...Toľko preňho urobila...
...Dnes ochádzajú...
...Plní sa mu sen...
...Jeho najväčší sen...
...Ide von...
...Presláví sa...
...Bude starr...
...Rodina..
...Bude mať rodinu..
...Rodina ho zbrdia..
...Zastaví...
...Už nikdy takú príležitosť mať nebude...
...Bude kokrhať na námestiach a púťoch...
...Kým teraz odýde...
...Marienka bude sama...
...Jeho dieta...
...Kedy ho uvidí...
...Nechce to takto...
...Nechce...
...No chce aj odísť...
...Zkúsiť to...
...Toľko chce...
...Do riti...
...Zabije ho...
...Nataša ho zabije... opět se Mirovy myšlenky tříštily v jeho hlavě jako skleněné kukičky a jejich střepy se mu ostře zabodávaly do mozku.
Propadal beznaději.
A v jeho očích, naprosto bezvýchodná situace, mu dostávala celé tělo do křeče.
Na jednu stranu nechtěl ted Marienku opustit, vlastně to nechtěl nikdy,ale Nataša měla podmínku.
Na druhou ..jak má teď Nataše říct,že bude mít rodinu a,že má Marienku pořád rád,že rozchod s ní vlastně nikdy nechtěl.
Že Nataša ho, ale neskutečně přitahuje, rozpaluje a že sex s ní je jak z jiné planety a s bonusem úspěchu v zahraničí a to on taky chce...hrozně moc chce.
Svírala Mira beznaděj a zoufalstvi a někde v skrytu duše si i vědomoval,že se Natašiny reakce vlastně bojí.

"Mirooo." znovu jsem se zaposlouchávala do ticha bytu a znovu uvažovala co Miro tak dlouho v předsíni dělá.
"V pohodke moja..." ozval se Miro tiše a já opět uslyšela ten zvláštní podtón.
Miro, ale téměř v té samé chvíli strčil hlavu do obýváku a usmál se.
"Ne..neboj sa, ja sa vrátím.." vydechl a jeho hlava znovu zmizela v předsíni.
Přeskočení v jeho hlase jsem si, ale nevšimnout nemohla.
"Miroooo.." sesunula jsem se ze sedačky a popošla do předsíně.
Paradoxně jsem si v té samé chvíli uvědomila,že mám hlad.
...Konečně mám hlad a chuť na jídlo...
...Miro přece šel do kuchyně, že něco udělá...
...Neudělal...
...Musí odejít...
...Kam?...
...Nevím...
...Ale říká,že se vrátí...
...Věřím mu...
...Zůstaneme spolu?...
Uvažovala jsem a pomalu došla k Mirovi, který už stál u dveří a díval se na mě.
"Marienka, prečo neľažíš.." maličko se usmál a udělal jeden krok zpátky aby ke mě natáhl ruce.
"Bež si ľahnúť, ja sa vrátím" objal mě a já se pevně přitiskla k jeho tělu.
...Vrátí se...
...Vrátí...
...Neopustí mě...
...Nás...
...Určitě se vrátí, tak jak říká...
Převědčovala jsem sebe samu a ikdyž jsem nechtěla, strach a nejistota se mi kolem srdčka proháněly.
A já je zaháněla jak neic jsem to dokázala.
Pro tuto chvíli jsem věřila,že všechno to šílené a bolavé posledních dnů je za mnou.
"Bež si ľahnúť.." zopakoval Miro tiše a jeho rty v mých vlasech byly tím největším balzámem.
"Hmmm" zvedla jsem hlavu a zadívala se do očí, které se na mě dívaly s láskou a něhou a přestože v nich stále bylo něco co jsem zatím nedokázala popsat, byl to pohled jakým se Miro na mě díval už nesčíslněkrát.
"Mám tě ráda.." pípla jsem a Miro se mírně sklonil.
"Aj ja teba moja..." špitl a jeho rty se se přitiskly na mé, právě ve chvíli kdy se naší předsíní rozlehl ostrý zvuk zvonku u dveří.

Pokračování příště........

Zrada 8.část

13. října 2017 v 12:29 Zrada
"Čaaaau" vtrhla Nataša do místnosti bez zaklepání a objala dlouhovlasého svalovce kolem břicha a přilepila se na jeho záda.
"No čaaauuuu, už jsem myslel,že nedorazíš" usmál se Petr a pomalu se k Nataše otočil čelem.
"To bych ti přece neudělala.." nahodila Nataša šibalský výraz a přesunula ruce kolem Petrova krku a přiblížila své rty k jeho.
"No počkeeej a co ten tvůj objev" odtáhl Petr maličko hlavu a zadíval se Nataše do očí.
"Přesně!!! Je můj...Takže se teď spolu můžeme hezky rozloučit" přitáhla si Nataša Petrovu hlavu zase blíž a spojila jejich rty.


"Ako nič.." hlesl Miro a já ucítila jak se ke mě shýbá.
"Vstavaj.." chytil mě v podpaží, ikdyž já sama neměla nejmenší chuť ani sílu se na nohy postavit,
za chvíli jsem podpíraná Mirem a se sklopenou hlavou stála těsně u něho.
...Co jsem to udělala...
...Přeci jsem mu to říct nechtěla...
...Ještě si bude myslet, že ho chci připoutat...
...Na dítě...
...Na naše dítě...
...Neměla jsem mu to říkat....
...Neměla...
...Opustil mě...
...Chce být přece slavnej...
...Beze mě...
...Ale ...
...Ale...
...Ale...
Projížděly mi hlavou stále ty samé myšlenky , pořád dokola a já nebyla schopná si je utřídit.
Cítila jsem jak celá hořím a nohy mě znovu vypovídaly službu.
Zesláblá touhle situací, nervovým vypětím posledních dní, zvracením i tím,že jsem vlastně dva dny, nebo ani nevím jak dlouho, nic nejedla se mi kolena znovu podlomila a Miro měl co dělat aby mě zachytil.
"Do riti Marienka..." zajíkl se Mirovi hlas a já už mohla jen vnímat jak mě bere do náruče, odnáší a pokláda v obýváku na sedačku.
"Prečo si mi to nepovedala" sklonil se ke mě Miro a já ucítila jeho dlaň na své tváři.
"Co by se změnilo?" podívala jsem se unaveně do očí, které jsem tolik milovala a popotáhla.
Bylo mi na nic a ikdyž jsem nechtěla pláč se znovu začínal hlásit o slovo.
Oči se mi začaly plnit slzami a já se pokusila nadechnout.
"Co by se změnilo?" zeptala jsem se znovu a i přes to,že jsem měla oči plné slz a celá se třásla, hledala jsem v těch jeho nějakou odpověď.
"Neviem.." sklopil Miro, snad jen na vteřinu očí a když je znovu zvedl leskly se v nich slzy.
"Ako dlho?" zeptal se a setřel palcem ruky, kterou měl stále na mojí tváři, slzu, která už se nikam nevešla a pomalu stékala dolů.
"Šest týdnů. ale...vím to jen pár dní" šeptala jsem a znovu poptáhla.
"Šest týždňov.." povytáhl Miro obočí a jakobych teď v jeho očích zahlédla výčitky.
"Chtěla jsem ti to říct, ale odešel si a.... pak už nechtěla....rozešel si se mnou..nevím...proč jsem ti to teď řekla... já...nechci...aby sis myslel,že....rozešel ses se mnou..roz..ešel,jen tak...jen tak..jen tak ..už m..mě ...nemáš rád...nechceš...se mnou bý...býýt..přece..já nech..ciii...." hledala jsem slova a vlastně ani pořádně nevěděla co říkám.
ˇČo?" hlesl Miro a znovu palcem přejel moji tvář.
"Čo bysom si mal myslieť? " dodal a kousíček poposedl, tak aby se ke mě mohl víc sklonit.
"Takže..toto všetko ako ti je zle, to je tým,že si..." nedořekl a přetočil pohled k mému břichu.
"Jo.." slyšela jsem svůj vlastní dech a Miro se mi znovu koukl do očí.
"Marienka, čo by som si mal myslieť? Čo nechceš?.." zeptal se znovu tichounce a já se opět pokoušela najít ta správná slova.
"Nevim, že...že ..že tě budu chtít připou...tat, že ..že...že...ří...kals,že na dálku to...to..nefungu...je, ale jsme...to...to ani nezkusili....nechals...mě...nás...abys...byl slav...nej...nechci...ti to kazzz...it. Proč sem pořád..cho...díš...proč mě tak mu..mučíííí..š...měl bys...j..jíít pryyyyč." koktala jsem mezi tichými vzlyky a odvrátila hlavu tak aby Miro neviděl slzy, které jsem nedokázala zadržovat.
"Do boha Marienka..." hlesl provinile. jakoby v té chvíli neměl slov a já v zápětí ucítila jeho ruce pod svými zády.
"Ja ťa mám rád" vzdychl a pevně moje bezvládné tělo přitiskl na své.
"Rád? ..Jo! Ale...odjedeš..jdi...pryč...mučíš..mě..copak nechápeš jak....moc mě mu...čííííš.." znovu jsem hledala slova, ale Miro mě o něco víc k sobě přitiskl.
"Naozaj budem otcom?" zašeptal mi do ucha a ikdyž to znělo jako otázka, bylo to spíše konstatování.
A jakoby teď vůbec nevnímal moje slova, začal svými rty hledat ty mé.
...Chtěla jsem se bránit, nedovolit mu polibky...
...Přece mi tolik ublížil...
...Neměla bych..
...Ale chci...
...Tak moc chci...
...Tolik ho miluju...
...Ikdyž mi ublížil...
...Tolik ublížil...
...Je jedinej...
...Jedinej na světě...
...Nikdy nikdo nebyl, není a nebude jako on...
Bojovala jsem se svým srdce i rozumem i láskou a pomalu omotala své ruce kolem Mirových zad.
...Tolik ho miluju a....
...budeme mít přece miminko....


"Joooo ..ty si prostě borec" vejskla Nataša a tak jak jí pánbůh stvořil se na posteli protáhla.
"Neříkej.." usmál se Petr a přejel dlaní Natašina pevná prsa.
"No fakt, přesně takhle jsem si naše rozloučení představovala" mrkla Nataša a Petr se maličko zakabonil.
"Jo, takže teď už zas ten tvůj zpěváček" zmáčkl Natašina prsa o trochu víc a sledoval jak Nataša přivřela oči.
"No nebooooj, však se ještě uvidíme a zpěváčka nech teď zpěváčkem....toho mám v hrsti a ty mi taky neuletíš" chytla Nataša Petrovu ruku na svých prsou a nekompromisně si jí stáhla ke svému klínu.
"Máme ještě chviličku.." usmála se a lehce povolila nohy.
...Má toho ještě co stíhat,ale tohle si ujít nenechá...
...Petr ví co ona potřebuje... a teď si to chce užít...

***
"Sakra.." zamračila s Nataša a ještě jednou se rozhlédla.
Mirovu audi,ale nikde neviděla.
...Není doma? ...
...Jakto?!?!...
...Řekla mu přece jasně co má dělat...
...Měl být doma a dopřipravit se na cestu...
"Kam táhnul..." procedila mezi rty a práskla dveřmim svého auta tak silně až se sama zarazila.
...Autíčko si rozbít nemíní.... mračila se dál Nataša a rázně vykročila k domu.
...Varuje ho...
...Běda mu...
...Zase si dělá co chce...
Funěla Nataša vzteky s posledním zbytečkem naděje,že Miro přeci jen doma poslušně sedí a auto prostě jen třeba někomu půjčil.
....Stejně mu jasně řekla,že tu jeho ojetinu sebou nevezou....
....Tak jí možno odvezl do šrotu... škodolibě se usmála a .otevřela dveře svého bytu.
"Miro!!!" zavolala hned mezi dveřmi a zaposlouchala se.
...Nic...
...Fakt tu není?...
Skopla lodičky a prudce otevřela ložnici.
...Třeba chrápe...
...Ne...
Šlehaly Nataše z očí blesky a nakoukla do obýváku.
Mirova cestovní taška byla netknutá a pár připravených věcí,které si do ní měl ještě dát leželo stejně jako ráno vedle ní
"To se mi snad zdá" syčela Nataša a sáhla do kapsy pro telefon.
"Zabiju ho, kde je" projela si Nataša kapsu, aby jí v zápětí došlo,že rozhozená tím,že Mirova audi před domem nestojí, nechala svůj telefon na sedačce ve svém autě.
"Doooooo" stiskla Nataša pevně zuby a s pohledem,který by zabíjel znovu nazula boty a seběhla zpátky ke svému autu.
Vztek s ní lomcoval a představa,že si Miro zase dělá to co ona neschválila a navíc jí o tom ani neřekl jí zbarovala zrak do ruda.
...Muže se pro něj přetrhnout a on jako neposlouchá....
...Tak to néééé...
...Asi ho málo vycepovala....
...Musí přitvrdit...
...Potřebuje jí ...
...Dělá pro něj všechno...
...Když je někdo její...nemá nárok jí uniknout...
...A on její je...
...Když ho prvně uviděla...už byl její....
...Jen to ještě nevěděl....
...Omotá si každýho...
...Dalo sice trochu práce,ale udělal co chtěla...
...I s tou ubožačkou se rozešel...
...UBOŽAČKOUUUUUUU...
Projelo Nataše hlavou a z očí jí vylítly blesky.
Představa, že by to bylo jinak a Miro jí o Marience lhal s ní doslova zalomcovala.
"Nepřej si mě" odhodila klíče od bytu na sedačku vedle telefonu a prudce dosedla za volant svého auta.....

Pokračování příště......

Zrada 7.část

6. října 2017 v 13:42 Zrada
"Coo?!??" zastavil se mi dech a otočila hlavu směrem, kterým Martina mávla rukou.
"No otecko ide" zalaškovala a já ucítila křeč v celém těle.
"Posímtě..." tlačila jsem přes stažený krk a zvedla ke své šéfce prosebný pohled.
"....Joooo von to ještě nevííííí" nenechala mě Martina domluvit a roztáhla rty do širokého úsměvu.
Miro už byl skoro u nás a mě se opět roztřásly nohy o něco víc.
"Prosímtě.." žadonila jsem tiše a snažila se ustát kolotoč, který se se mnou točil čím dál tím rychleji.
"Čo ti zasa je? Hľadal som ťa v robotě..Marienka?" spustil Miro bez pozdravu a jeho pohled se střetl s Martininým
"No udělalo se jí nedobře...si teď veme pár dní volno a odpočine si" usmála se Martina a vzala Mirovu ruku, aby mi jí v zápětí položila kolem pasu.
"Tak, pěkně si jí drž a ty mi dej po víkendu vědět jak ti je.." usmála se a ještě než sedla do auta, nám zamávala.
"Čo ti zasa je? " zopakoval Miro otázku a trochu ruku v mém pase upevnil.
"Nic .." olízla jsem si suché rty a snažila se uklidnit.
Srdce mi tlouklo jak o život a kolotoč se změnil v centrifůgu.
...Proč tu zase je... prooooč...proooč..proooč...přece mě opustil.... lapala jsem po dechu a sledovala jak se ke mě Miro sklání.
"Si ako stena... toto sa mi nepáčí." mluvil tiše a pomalu mě vedl k domu.
Dívala jsem se jak odmyká vchodové dveře do průjezdu a pokoušela se odehnat bolestné myšlenky.
...Jako dřív...
...Tolikrát jsme šli domů v objetí...
...Tolikrát jsem se takhle dívala jak odmyká..
...Aby mě vzápětí v šeru nebo tmě prujezdu opřel o zed a líbal...a tři patra pro nás nebyla nic...
...Tak jsme spěchali domů se milovat...
...Tolikrát u v předíni...
...Pane bože néééé...
...Prosím...
...Prosím...
...Prosím...
...Proč tu zase je...
...Proč tu zase je...
...Prooooč???...ptala jsem se sebe samé a jak ve snách se nechala vést ke schodišti, které mi v téhle chvíli přišlo příšerně strmé a nekonečné.
"Zvládneš to Marienka?" zeptal se Miro na prvních pár schodech a aniž by čekal na odpověď pevně mě podepřel.


"Sakra" zaklela Nataša a prudce zabrzdila své auto.
"Krávo stará.." vyštěkla z otevřeného okýnka a vrhla zlostný pohled na starou paní, která bez rozmýšlení vstoupila na přechod.
"Hni sebou do prdele, čubko jedna, když se belháš vem si vozejk" štěkala dál Nataša a netrpělipělivě sešlapovala plyn.
...Zase zdržení...
...Musí ještě za Petrem...
...K Jindře...
...Vyměnit ještě nějaké prachy...
...Domů...
...Musí toho ještě tolik připravit a zařídit a v noci letěj....
...Bylo to sice trochu narychlo,ale už to podepsala...
...Snad aspoň Miro bude už mít vše ok až se vrátí...
...Řekla mu to ráno snad dost jasně...
...Musí ho strkat kam potřebuje...
...Ale to neva...
...Chce ven...
...Veme ho ven...
...Hlavně,že už je jen její...
...A to teda je!!!...
...Běda mu, jestli...
...Ale né...
...Rozešel se s tou nickou..
...Tuctovkou...
...Fuj...
...Co na ní jako viděl...
...Taková...taková...taková...
Skřípala Nataša opovržlivě zubama a vrhla zlostný pohled na starou paní, která se konečně došourala na druhý chodník a otočila se.
"Moc hezké děvenko, pánbů ti to oplatí.." pokývala smutně hlavou a sledovala jak se za autem s Natašou jen zaprášilo.
"Zdechni.." ulevla si Nataša a po očku koukla na hodiny na palubní desce svého auta.
...No má co dělat...

"Donesiem vodu" posadil mě Miro na sedačku a ještě mě zkontroloval pohledem.
Celou cestu po schodech mě podpíral a já chvílemi měla pocit, že dokonce nadnáší.
Nevím jak dlouho jsme ty, pro mě šílený, tři patra šli a ikdyž se Miro několikrát ptal co mi je.
Mlčela jsem.
...Proč tu zase je...
...Proč...
...Když me opustil a vrátit se nechce...
...Copak nechápe jak moc mě to bolí?....
Ptala jsem se v duchu a zvedla oči k Mirovi, který mi právě podával sklenici s vodou.
"Dík" hlesla jsem a sledovala jak se mi ruka, kterou jsem pro sklenici natáhla třepe.
"Boha Marienka..." chytil Miro mojí ruku a s přisednutím ke mě na sedačku mi svou rukou položenou na mé přiložil sklenici k puse.
Voda byla krásně chladná a já se malými doušky pokoušela pít.
Tak moc jsem se bála, že budu zase zvracet.
Hlava se mi točila a srdce tlouklo o sto šet, ale Mirova ruka na mé byla jako balzám.
"Marienka čo ti je" položil mi Miro opět stejnou otáku a já pomalu odpojila rty od okraje sklenice.
"Nic.." odpověděla jsem tiše a zvedla k oči k těm jeho .
...Tolik jsem jeho oči milovala....
Moje byly smutné a unavené.
...Pořád...
...Ikdyž mě pohled do nich teď tolik bolel...
"Marienka..." vzdychl Miro nahnul se aby sklenici položil na stolek.
"NIč? Aha...a nehovor,že máš chrípku..to už som zažil" ucítila jsem Mirovo prsty na mé bradě a mírný tlak kterým se mi obličej snažil zvednout ke svému.
Znovu jsem se dívala do jeho očí.
Byly smutné a přesto jsem v nich našla i lásku.
...Má mě pořád rád...
...Proč tedy...
...Ano už vím...
...Chce být slavný.... pátrala jsem dál v jeho očích.
Ty mé se ale opět začínaly zalívat slzami.
Nechtěla jsem,ale za chvíli už jsem Mira viděla jen přes jejich clonu a ta trocha vody, kterou jsem před chvílí vypila už zase tlačila muj žaludek do krku.
Strčila jsem do Mira a ikdyž mě nohy moc neposlouchaly, s vypětím sil jsem vyběhla k záchodu.
"Do riti Marienka...poď ideme k lekárovi" mračil se Miro a sotva jsem si vypláchla pusu pevně mě chytil za loket a tlačil mě do předsíně.
"NE!!" snažila jsm se mu vyškubnout a cítila jak se se mnou opět točí celý svět.
...K doktorovi?...
...Jak ho to napadlo...
...Přece vím za roky co jsme spolu, jaký názor na doktory má....
"No hej.." nedal se Miro odbýt a ještě o něco pevněji svůj stisk upevnil
"Sa nebudem pozrerať na toto a počúvať,že ti nič nieje" brblal a já uslyšela jak v jeho druhé ruce zarachotily klíče od bytu.
...Myslí to vážně...
...NE, nikam nejdu....
...Nejsem nemocná...
...Ať mě nechá být....
...Stejně mi nijak nepomůže...
...Jen mě trápí...
....Trápí tím,že tu je...
...Přece mi dal kopačky...
...Z minuty na minutu...
...Řekl promiň...
...Tak pro mě sem pořád chodí mučit....
Cítila jsem jak mi povolují nervy a já s tím nedokážu nic udělat.
Celá jsem se třásla a po vypětí posledních dnů bez jídla a naprosto vyčerpaná jsem se od Mira prudce odtrčila.
"Néééé nech mě bejt...co po mě chceš...proč tu zase si..." ztrácela jsem nervy čím dál tím víc a ikdyž jsem to takhle vůbec nechtěla slova doprovázená vzlyky a pláčem ze mě střílela aniž bych to v téhle chvíli dokázala jakkoli ovládnout.
"Nejsem nemocná...nejseeem....slyšíš....nejsem nemocná.... jsem těhotná...těhoootnáááááááááá..chtěla jsem ti to říc, ale ty si se se mnou rozešel...tak jdiii a bud slavnej...vypadniiiiii...vypadniiiiiii" zvedala jsem s každým slovem hlas a pláč, který sílíl čím dál víc mi nedovolil nic jiného než se u zkamenělého Mira sesunout k zemi.
"Vypadniiiiiii a nemuč mě už..." dodala jsem na zemi se sklopenou hlavou, už naprosto tiše a cítila jak celá hořím.
...Co jsem to udělala?!?!?!...
...Nechtěla jsem mu to přece říct...
...Nechtěla...
...Nechtěla...
...Nedchtěla...
...Přece mě nechal...
...Nechal..
...Jen tak...
...Měl přece už být pryč..
...Chce být slavný...
...Řekl jen promiň...
...Tak proč ho pořád tak miluju???...
...Nééééé...
...Ať si jde...
...Ať jdeeeeeee.... polykala jsem slzy a divala se na Mirovy nohy v černých botaskách, které jsem mu koupila k narozeninám.
Stál a mlčel a kdybych těď zvedla hlavu a podívala se, viděla bych jeho zkamenělý obličej s očima upřenýma na temeno mé hlavy.
"Č...č..o?" protrhl Miro, kterým tahle informace projela jako rozžhavený blesk, konečně mučivé ticho a já bolestně polkla.
"Nic běž pryč" hlesla jsem rezignovaně a dál tupě zírala na Mirovy nohy.


Pokračování příště...............