KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Únor 2018

Zrada 14.část

27. února 2018 v 8:09 Zrada
"Fffffffffffffffffffffff" odfoukl Miro a vzápětí se pořádně nadechl.
...Vyšlo to...
...Je tu...
....Sám...
...Bez Nataši...
...A teraz rýchlo do Prahy...
...No možno by mal mame ozvať...
...Nie...
...Je to zdržovanie...
...A...
...Aj tak nemala Marienku moc rada..
...Nie, ide rovno do Prahy....


"Tak já jdu mami" vlepila jsem své mamince pusu a usmála se na na druhou ze svých sester.
"V kolik tě střída Marika?" zeptala jsem se ještě a Vanda se trochu zamyslela.
" Kolem třetí" odpověděla a pohladila mamku po ruce.
Byly jsme ted s ni v podstatě pořád a doufaly,že se její zradíčko umoudří.
"Tak čau" usmála jsem se ještě jednou a opětovala mamce zamávání.
Bylo už tak akorát abych nepřišla pozdě do práce.
"Čaaauuu, se nepreraž se s tím bubnem" roztáhla sestra rty do širokého usměvu a já si automaticky položila dlaň na břicho.
"Ještě není tak velký" vyplázla jsem jazyk a zabouchla za sebou dveře.
Ve výtahu jsem si pak svoje břicho prohlížela ve velkém zrcadle.
¨Hmmm malý už taky ne, viď" tukla jsem lehounce do vypouleného trika a zahnala myšlenku na Mira.
...NE!!... pohodila jsem hlavou a vyrazila na tramvaj.
Už jen málokdy jsem plakala a každou myšlenku na něho zaháněla čímkoli co se vté chvíli dalo.


"Vďaka, to je dobré" podal Miro řidiči bankovku a zabouchl za sebou dveře taxiku.
...Fíha ako dlho tu nebol...cítil jak mu buší srdce a zvedl hlavu k oknům do třetího patra.
...Jeho domov...
...Jeho a Marienky...
...Bude tam?... zamyslel se a vytáhl z kapsy mobil.
...Hm bude asi v robotě...
...Kým tam chodí, bolo jej předsa tak zle...
...Nechal ju tu takto...
...Vyhodila ho...
...Vyhodila ho...přemýšlel a s chmurným výrazev v obličeji zamířil průchodem ke schodům a automaticky otevřel poštovní schánku,ze které se na něho vyvalila spousta reklam.
"Kokotiny" ulevil si a aniž by nad tím nějak víc přemýšlel zase schránku zavřel a vykročil na první schod.
Jeho srdce bilo na poplach čím dál tím víc.

"Jééé" vzdychla jsem a s protažením zad se usmála snad na miliontýho zákazníka.
"Co to bude?" zeptala jsem se a modlila se aby mi už přišlo střídání.
A ikdyž jsem teď měla směny trochu kratší, dneska jsem to nějak nedávala.
Bolelo mě v kříži a únava se hlásila o slovo čím dál tím silněji.
Ještě,že teď budu mít dva dny volno.
...Zítra ultrazvuk a pak si odpočinu...
...Možná se dozvím jestli je o kluk nebo holka... usmívala jsem se a kývla na pozdrav dalšímu zákazníkovi.
...Kluk nebo holka...
...Kluk nebo holka... pohrávala jsem si s tou myšlenkou a vykulila oči na kluka, který se na mě rozářeně usmíval.
"Ježiš ahooooj, kde ses tu vyloupl" neskrývala jsem z tohodle setkání radost a sledovala jak se Vojta zadíval na moje břicho.
"Jeho?" zeptal se bez obalu a já jen kývla.


"Marienka???.." vkročil Miro do potemnělé předsíně svého bytu a zaposlouchal se.
"Hm.." vzdychl trochu zklamaně a znovu se podíval na displej svého mobilu.
...Asi bude naozaj v robote... uvažoval a otočil se k věšáku aby si pod něho zul boty.
Zadíval se přitom na prázné místo, kde vždy stávaly Marienčiny domácí pantoflíčky a krve by se v něm v té chvíli nedořezal.
...Kde sú...
"Marienkaaaa" zavolal znovu o poznání nervózněji a nakoukl do obýváku.
"Marienka.." zopakoval ale cítil jak se mu svírá krk.
Prázdnota, která na něho dýchla ho doslova omráčila.
"Nie.." vyhrkl a dalšími pár rychlými kroky stál v ložnici u skříně, kterou třesoucí se rukou otvíral.
Zíral na prázdné poličky, které jakoby se mu teď vysmívaly a křičely mu přímo do obličeje.
...No máš cos chtěl né!!!!!!!!...
Zíral dál do prázdné skříně a cítil jak mu hoří tváře.
...Je preč...
...Je preč...
...Je preč...
Docházela mu krutá realita a do uší se mu zařízl zvuk zvonku u dveří.
...Marienka... projelo mu hlavou,ale téměř okamžitě mu došlo,že tohle je jen jeho přání.
Teď už jen šouravými kroky došel ke dveřím a pomalu je oteřel.
"Dobrý den Mirečku, viděla jsem vás přijet" díval se nepřítomně do tváře své staré sousedky a okamžitě si vybavil, jak ji před svým odletem potkal dole v průchodu a jak mu říkala,že je Marienka nemocná a že ho má moc ráda, aby se o ní dobře staral.
"D..dob..rý" zakoktal a očima sjel k vrásčité ruce, která se k němu natahovala a na otevřené dlani mu podávala klíče.
Marienčiny klíče....


Pokračování příště.......

Zrada 13.část

16. února 2018 v 18:23 Zrada
Miro pomalu otevřel oči a stejně tak jako před několika dny se zadíval so tváře ženy, která ležela vedle něho.
Tentokrát spala a zdálo se, že spokojemě oddychuje.
Znovu přemýšlel co cítí.
...No páči sa mu...
...Dala mu všetko po čom túžil...
...Odiišl s ňou..
...Žijú tu spolu...
...TU...
...Takto to predsa chcel...
...Celkom sa mu darí...
...Nataša je skvelý manažer...
...Peniaze aj kšefty sa sypú...
...Musel niečo obetovať...
...Musel...
...Tak prečo nieje šťastný...
...Niekedy sa mu ani nepostaví...
...Ako to...
...Prečco...
...Ved je to baba za ktorou sa otáčajú...
...Má všetko...
...Všetko čo chcel...
...Naozaj???...
...Čo asi robí Marienka...
...Jeho Marienka...
...Jeho babetko...
...Jeho...
...Jeho...jeho...
Vzdycchl Miro a na prsou se mu znovu usadil balvan.
...Kedy ich uvidí a uvidí ich vobec...
Zadíval se Miro znovu do tváře spící Nataši a jen polehoučku se začal na posteli otáčet.
Nechtěl jí vzbudit, chtěla by zase sex a to by nedal.
...V noci stačilo...

Držela jsem v ruce výpis svého účtu a nevěřícně na něj zírala.
"Co je" zeptala se Marika a já k ní jen natáhla ruku s paírem.
"Aha, takže přece.." pokývala hlavou a spokojeně se usmála.
"Já to nechci!!!" zamračila jsem se vzorovitě, jak malé děcko odfrkla si.
"Pošlu mu to zpátky" skoro jsem dupla a dívala se na sestru,která mi výpis podávala zpátky.
"No to tě varuju" zamračila se teď i ona a já dvěma prsty odhodila výpis ba stolek.
"Nechci to, nechci od něj nic, ať so to strčí..." nedořekla jsem a popotáhla.
"Neblázni Marušo..vidíš tu sumu? A von ti to dluží, vlastně jsem si ani nemyslela,že se takhle pochlapí" vzala mě Marika kolem ramen a trochu mě stiskla.
"Prostě si to vem, pro prcka" dodala tiše a ve mě mísila bolest se zlobou.
...Co si jako myslí?...
...Že mi pošle peníže a já se zblázním...
Lehce jsem se Marice vymkla z objetí a se sklopenou hlavou odešla do vedlejšího pokoje.
"Ať je dá tamtý" špitla jsem a lehla si na postel.
Chtělo se mi plakat,ale ikdyž jsem se držela, za chvíli jsem měla oči plné slz.
"Nech mě bejt..nech nás" vzlykala jsem tiše aby mě sestra neslyšela a znovu a znovu se zapřísáhala, že Miro mi už nestojí ani za jednou slzy.
Nechtěla jsem kvůli němu plakat, zlobím se na něj.
Ale někdy to prostě nešlo.


Pár týdnů uplynulo a já na peníze od Mira nesáhla.
Snažila jsem se vyjít s tím co jsem měla a pomaličku nakupovala věci pro svoje miminko.
Pracovat jsem zatím mohla a ikdyž mě šéfka ulevovala jak se dalo výplatu jsem špatnou neměla.
Malé dárečky jsem dostávala i od mých obou sester a maminky,která jsem nakonec vše řekla a ona ikdyž jsem se její rekce bála mě jen pohladila po hlavě.
"Vidíš vidíš" řekla jen tiše a víc se o Mirovi nikdy nezmínila.
Přestěhovala jsem se k ní a ikdyž a tom nebyla zdravotně dobře, byly jsme si velkou oporou.
Že mi stále chodí od Mira zprávy a ja mu neberu telefony jsem si, ale už nechávala pro sebe.
Číslo jsem si nezměnila tak jsem raději říkala,že iu se neozývá.
Každá zpráva ve kterých neustával v prosbách mě ale přes veškerá sebeujištování,že už ho nechci nikdy vidět, vháněla slzy do očí.
Stále jsem ho milovala a nenáviděla zároveň.


"Do riti" odhodil Miro mobil a zadíval se na kalendář.
"Tri dni" pokýval hlavou a ještě jednou sjel očima pracovní kalendář.
...Celú dobu na toto čakal...
...Nataša tu musí ostať...
...Má robotu...
...On nie...
...Ide!!!!!!...
Pokýval Miro znovu hlavou a pár úkony na noťasu si zabukoval letenku do Košic.
...Takto to bude lepšie...vyhovorí sa na mamu...
Z Košic do Prahy je to kúsok.

Zrada 12.část

12. února 2018 v 18:42 Zrada

Vylezla jsem z vany a očima zavadila o velké zrcadlo.
"Hm.." ten pohled mi vykouzlil malý úsměv a já se zadívala na své maličkato se vzdouvající bříško.
...Už to začíná být vidět...
Úsměv vystřídal smutek a ikdyž jsem tyhle myšlenky zaháněla jak jen to šlo, zase jsem si na něj vzpomněla.
S láskou i nenávistí zároveň.
Už dávno jsem věděla,že Mira nikdy milovat nepřestanu, ale věděla jsem i to,že to co mi udělal, mu neodpustím.
...Nemůžu...
...Nechci...
"Už tě nikdy nechci vidět" zašeptala jsem a rukou si bříško pohladila.
"Nepořebujeme tě..." dodala jsem tiše otočila hlavu směrem ke dvěřím.
" Si v poho" ozvalo se malé zaklepání a sestřin starostlivý hlas mě vytrhl z chmurných myšlenek.
"Joo neboj..už jdu" sáhla jksem po zupanu, který visel hned vedle zrcadla a vklouzla do něj.
"Dělala jsem čajíček" usmála s Marika a položila hrnek na stolek.
"Jé dík" sesunula jsem se do křesla a vděčně se na sestru usmála.
Bydlela jsem tu už několik týdnů a doufala,že si brzy najdu něco svého svého,kde já i mé maličké budme žít.
Nebylo to ale jednoduché a i přes veškerá ujišťování sestry i jejího přítele mi bylo jasné,že každý potřebuje své soukromí.
Odešla jsem z Mirova bytu skoro okamžitě byyla ráda za azyl, který mě sestra poskytla.
Vše jsem jí, ale přiznala až po jejich návratu z dovolené.
"Hmmm dobroučkej" usrkla jsem z čaje a zadívala se na svůj mobil,který se hlasitě rozvibroval.
"To je zas von" změnil se Marice hlas k nepoznání a propíchla můj telefon pohledem.
"Kdy už si změníš to číslo?" zeptala se rázně zamračila se.
"Nebo mu to řeknu sama, fakt už..co si jako myslí zmetek jeden" zvyšovala sestra hlas a já mírně zakroutila hlavou.
"Jooo změním, zítra.. to je šéfka, že mám zítra ranní" dodala jsem tiše a a odepsala strohé OK.
Že jsem ale objevila další sms-ku, která zřejmě přišla když jsem byla v koupelně a marice taky unikla, už jsem nepřiznala.
..MARIENKA PROSÍM. OZVI SA...
Četla jsem zprávu podobného znění jako už asi tisíckrát za poslední týdny a a jedním ťuknutím jí vymazala.

"Doprdele z tebe je impotent" zahromovala Nataša a s odfrknutím dstáhla obličej z Mirova rozkroku, kde se marně snažila probudit jeho mužství.
"Hm.." pokrčil Miro obočí a přetočil se k Nataše zády.
"To si děláš prdel.." syčela dál Nataša a prudce dlaní Mira udeřila do zad.
"Dělám pro tebe první poslední, myslíš,že by tu bezemně byl? Hraješ, vystupuješ, zakázky máš a dobrý prachy za to...je ti to málo??? Votoč se sakra když na tebe mluvím" zvyšovala Nataša hlas a znovu Mira uděřila.
"Nie.." vzdychl Miro a pomalu se na posteli otočil.
Díval se ted do tváře ženy, která mu sice splnila veškeé jeho sny,ale která mu na druhou stranu vše vzala.
Díval se na ní a necítil nic.
Jediné city, které se v něm dokázaly probudit byla vzpomínka na Marienku a jejich děťátko.
...Přečo mu neodpovedá...
...Prečo...
...Píše jej...
...Volá..
...Prosí...
...Nič...
...Ona nič...
...Zdrhol by odtialto, no nemože, má zmluvy...
...Boha čo má robit??..
...Keby len s Marienkou mohol hovorť...
...Keby len mohol....
"Dělej, když už se ti nepostaví..."
Zahudrovala Nataša a a prudce si Mirovu hlavu přitáhla do rozkroku.
...Budem mať aspoň kľud... projelo Mirovi hlavou a podvolil se Natašinu přání.
...Niekedy to aj ide..
...Ked na chvíľu zabudne..
...Zabuda keď robí...
...Robí čo ho baví...
...Čo chcel...
...Bez Nataši by tu nebol...
...Zajtra ma doležitú akciu, budu za to dobré peniaze, pošle ich Marience....

Pokračování příště.....

Zrada 11.část

6. února 2018 v 9:38 Zrada
PRO TY, KTEŘÍ JSTE MI JEŠTĚ ZŮSTALI VĚRNÍ SE POKOUŠÍM POKRAČOVAT A DOKONČIT TENHLE PŘÍBĚH.... OPRACDU NEVÍM JESTLI BUDU POTOM DÁL V BLOGU POKRAČOVAT.... IKDYŽ JSEM SE TROCHU OKLEPALA Z RAN, KTERÉ MI ŽIVOT NADĚLILUJE UŽ VÍC JAK PŮL ROKU...MAMINKA JE STÁLE NAPOJENÁ NA DÝCHACÍ PŘÍSTROJ A TATÍNEK BOHUŽEL UMŘEL..... TAK SE NA MĚ PROSÍM NEZLOBTE

"Marienka.." pokusil se Miro ještě udělat krok a tichým hlasem mě oslovit.
"Nerozumněl si, běž pryč, nechci už tě nikdy vidět" mluvila jsem stále chladně,ale cítila jak se mi do pevně sevřených víček derou slzy.
"Nenávidím tě" dodala jsem a sama nevím jak jsem to dokázala Mira obešla a bez jediného pohledu na něj oteřela dveře bytu.
"Jdi!!!"
Byl příliš blízko a já cítila,že jeho přítomnost déle nesnesu.
Už nic neřekl a ikdyž jsem se na něho ani na vteřinku nepodívala, věděla jsem,že on mě spaluje bolestným pohledem.
Přesto mlčky vyšel na chodbu a já za ním konečně dveře zavřela.
"Božeeeeeeeeee" zakvílela jsem a s pláčem se sesunula k zemi.

Miro vyšel na chodník a rozhledl se, Natašino auto stálo na dohled a on k měmu bezmyšlekovitě zamířil a když se Nataša naklonila a otevřela dveře u spolujezdce s vteřinovým pohledem na svou Audi k ní přisedl.
"NO!!!" utrousila Nataša a se spokojeným výrazem se za volantem pohodlněji usadila.
Miro mlčel a tupě zíral na ubíhající cestu za okenkem před ním.
To co právě prožil ho srazilo do míst a pocitů, které neznal a které si ani v těch nejdivočejších snech nedokázal představit.
Na jednu stranu se mu teď otvíral nový svět...svět po kterém vždy toužil a chtěl ho dobýt.
Na druhou se mu při myšlence na Marienku a jeho nenarozené dítě bolestně svíral žaludek.
... Marienka..bola taká studená...
...Uvidí ju eště?...
...A jeho dieta..jeho ..jeho..jeho dieťa...
...Stretne sa s ním?...
Uvažoval Miro a jen nevědomky vzdychl.
"Nononooooo, chlapeček pláče" zařízl se mu do uší Natašin hlas a on pomalu otočil hlavu, aby se jen mlčky podíval na ženu, která ho svým způsobem ovládala, řídila mu život a on s tím zatím nedokázal nic udělat.
"No co je???" podívala se na něho i Nataša a odfrkla jedním koutkem rtů.
"To tě přejde.." nahodila ledabylý výraz a dál se věnovala řízení.


...Podváděl mě...
...Podváděl...
...Miro...
...Ten Miro za kterého jsem byla ochotna dýchat a který mi byl dražší než můj vlastní život...
...Nééé...
...To přece nemůže být pravda...
...Jo...
...Je to pravda...
...Právě se mi přiznal...
...Co to bylo za ženskou?...
...Ano....
...Ano....
...Ano...
... Už vím...
Najednou jako by se mi rozsvítilo a já ji znovu viděla jak nedávno stála s Mirem na chodníku vytrhla mu papíry pro které si domů přišel a odhodila je.
...Ale...
Odjeli pak přece kadý jiným autem.
Vzpomínala jsem a jakoby mi to celé najednou docházelo.
...Ano...
...Znám jí...
Viděla jsem ji přece na pár posledních koncertech. Chodila si v zákulisí a já si myslela,že patří k někomu z kapely.
...A on s ní zatím......
" KRÁÁÁVOOOOO" vydala jsem žalostný zvuk a se sílícím pláčem se svezla k zemi.
...Podváděl mě...
...Rozešel se se mnou kvůli ní....
...Né proto,že na vztahy na dálku nevěří...
...Neodešel do hotelu,ale za ní...
...To s ní odléta aby byl slavnej???...
Docházela mi krutá skutečnost a nesnesitelná bolest v téhle chvíli měnila mé srdce na kámen.
"Nenávidím tě " zatnula jsem zuby a silou vůle zadržela pláč.
"Naše dítě nikdy neuvidíš" cedila jsem mezi sevřenými rty a trucovitě pohodila hlavou.
"Nestojíš mi už za jedinou slzu...HAJZLE" zabíjela jsem v sobě city, a zhluboka se nadechla.
"Nikdy už nás neuvidíš" zúžila jsem nenávistně oči, které sice byly stále plné slz, ale kdyby měly tu moc Miro ani ta ženská by se příští vteřiny nedožili.


Miro seděl a mlčky zíral do prázdna. Sice se kolem hemžila spuosta lidí,ale on už celé hodiny jen mlčel a jako robot, dělal vše co musel nebo mu Nataša nakázala.
Její jedovaté a uštěpačné poznámky přecházel, ale cítil jak se do něho svým ostřím zabodávají.
"Taaak broučku a je to za námi, ted se ti voteře svět" položila Nataša Mirovi ruku na stehno a její rádoby něžný tón ho na chvíli probral z letargie.
Jen maličko pootočil hkavu, ale misto své partnerce věnoval pohled dění za okenkem.
Letadlo startovalo.


Pokračování příště.......