KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Březen 2018

Zrada 16.část

25. března 2018 v 19:17 Zrada
...Miroooo... nevěřila jsem svým vlastním uším a dál vnímala jen černé mžitky,které se mi se závratnou rychlostí točily před očima.
...Ne, to nemůže být pravda... položila jsem si podvědomě dlaň na břicho a aniž bych ho chtěla nějak poslouchat, zůstala jsem stát na místě jak zařezaná.
Možná i proto,že jsem cítila,že kdybych se teď jakkoli pohnula sesunula bych se k zemi jak podťatá.
"Marienka.." uslyšela jsem teď znovu ten známý hlas,ale podstatně blíže a téměř okamžitě ucítila dotyk Mirovy ruky na svém lokti.
Chtěl mě k sobě otočit,ale moje nohy se ani nepohnuly a tak udělal krok a já se v okamžiku dívala do tváře muže, kterého jsem z celého srdce milovala a který mi tak moc ublížil.
Díval se i on.
Jeho oči, ty nádherné oči,které se na mě dívaly už nesčíslněkrát, byly jako magnet a já cítila jak se mi točí hlava.
...Ne nechci...
...Nechci...křičelo celé moje já a černé mžitky zrychlily svou frekvenci.
...Co tu dělá?...
...Co tu proboha děláááá... točila se mi hlava čím dál víc a nohy,které se do téhle chvíle nechtěly pohnout, začínaly hadrovatět.
"Marienka.." zaslechla jsem ještě než mě pohltila černota a já si pevněji stiskla bříško.


Nataša prudce zabouchla dveře svého luxusního vozu a se zamračeným výrazem krabatila svůj obličej.
Vůbec se jí ten Mirův výlet domů nezamlouval.
Navíc...nic jí neřekl.
Jen napsal zrávu,že musí za matkou.
...Neveří mu...
...Ani za mák...
...Co si to vůbec dovoluje...
...Takhle jí obejít...
...Odletět si, když ona tu má tolik práce....
...Práce s ním...
...S jeho kariérou...
...Může se přetrhnout...
...A on?...
...Nejraději by všechno zrušila a letěla za ním...
...Zkontrolovat ho...
...Tohle si nebude dovolat...
...Jen tak si zmizet...
...Za matkou...
...Jen jí to napsal...
...Pitomou esemesku...
...Že už je v letadle...
...Sakra...
...Co si jako myslí?...
...Neveří mu...
...To určitě ta břichatka...
...Měla jí do toho pupku nakopnout...
...Ale...
...Ale...
...Ale... uvažovala dál a její obličej se dál krabatil.
...Miro by přece nevyměnil to co má tady...
...Rozjíždí se mu kjariéra, úspěch, má peníze...
...Za řvoucího haranta...
...A tlustou nánu...
...Nejistou kariéru a pár šupů za skřehotání na náměstích...
"Ani náhodou" ušklíbla se Nataša a s myšlenkou jestli by přeci jen nemohla své schůzky a pracovní plány nějak změnit otevřela dveře bytu, kde spolu s Mirem teď žila a rozhlédla se.
...Né tohle by přece nevyměnil...
...Ani nemůže...
...Zničila by ho a on to ví, navíc ona je ta která mu tohle umožnila...
...Musí jí být vděčný...
...Musí...
...Je jen její... ikdyž poslední dobou se mu občas nepostaví,ale ona ho zkrotí...
...Je jen její... daří se mu tu, jen díky jí...
...A už po něm i tady ženský jdou... a ona je ta který patří....
...Jen ona....jen ona...jen ona....
Pohodila Nataša povýšeně hlavou a s přihmouřenýma očima vzala do ruky svůj mobil.
...Zavolá mu...
...Ať si nemyslí,že si bude dělat co chce....

"Marienka, Marienka" slyšela jsem z povzdálí naléhavý hlas, ucítila malé plesknutí po tváři a chladné přejetí čímsi mokrém po čele.
"Ehmmmm" suše jsem polkla a pomalicku otevřela oči.
Ještě jsem moc nevnímala ale důrazné .. "Idiote" se nedalo přeslechnout.
Trohu v mlze jsem pak sledovala Mirův vyděšený obličej a svojí kolegyni, která s patřičným výrazem ve tváři, do Mira ještě než ze šatny mé práce odešla, prudce strčila.
"Marienka preboha je ti dobre?" skláněl se Miro dál nad křesílkem ve kterém jsem seděla a mě se pomaloučku začala vybavovat chvíle než me pohltila tma.
"Co...co tu dě..l...lááááš?" vysoukala jsem ze sebe a olízla si naprosto suché rty.
"Vodu, vodu" vyhrkl Miro a bez odpovědi na moji otázku vyběhl ze šatny a já jen slyšela jak se na mé kolegyni dožaduje vody.
"Nejradči bych ti tu flašku vrazila do prdele" uslyšela jsem znovu přes nedovřené dveře hlas své kolegyně a ikdyž jsem se cítila opravdu hodně slabá musela jsem se pousmát.
Už dávno jsem nezatloukala jak to se mnou a Mirem je a jak Janina tak moje šéfová věděly čím jsem si prošla.
...Ještě,že tu není Martina...
...Ta by tak mírná nebyla... napadlo mě a ucítila jak se mi sevřel žaludek.
...Co tu dělá...
...Co tu dělá...
...Co tu dělá... uvědomovala jsem si pro mě nesmírně bolestnou skutečnost a dívala se na Mira, který mezitím vešel zpátky do šatny a se stále na půl ustaraným a na půl provinilím pohledem otevřel vodu a sklonil se aby mi lahev přiložil k puse.
Nemohla jsem, ale přehlídnout jak se mu oči stočily k mému bříšku a já si ho podvědomě pohladila.


Nataša stále držela v ruce mobil a pohrávala si s myšlenkou jestli zavolat Mirovi nebo rovnou jeho matce.
Ptal by se kde vzala její číslo.
...No co na tom,že si pár čísel z jeho mobilu prostě opsala...
...Má dokonce i tý chudinky...
"Pupkatý" ušklíbla se Nataša a z představy těhotenství se jí zvedal žaludek.
"Fuj..nechutný" procedila mezi zuby a ani na okamžik si nepřipustila,že by i těhotná žena mohla být pro muže přitažlivá.
Každopádně, ale v Nataše červíček hlodal, nechápala nikdy proč byl Miro z té tuctovvé husy tak hotovej a ikdyž jí nakonec dal přednost ted si to prostě potřebovala ověřit a na svém mobilu našla číslo,které se jí v téhle chvíli zdálo nejpříhodnější.
Víc než city v ní ale vítězila majetnickost.
...Miro je prostě její a bude jí poslouchat...
...Jen jí za všechno vděčí....


"Poď Marienka.." vzal Miro mou ruku a mírným tlakem se mě pokusil z křesílka zvednout.
" Kam" zeptala jsem se a pokusila se zvednout na nohy.
Už jsem se cítila líp,ale Mirova pítomnost mě doslova spalovalova.
...Proč tu je?..
Ptala jsem sebe samu a zaháněla myšlenky na to,že by se mu snad v cizině nedařilo a on se vrátil.
...Ke mně...
...K nám...
Chci to vlastně ještě? musela jsem se ,ale vzápětí v duchu sebe samé zeptat a pokoušela se si odpovedět.
...Miluju ho to ano, ale...
...Ale nevím...
...Tolik mě ublížil...
...Už mu asi nevěřím...
"Domov.." přerušila Mirova odpověd moje úvahy a já se nechala odvést k taxiku, který stále ještě čekal před mojí prací.....


Pokračování příště.....

Zrada 15.část

15. března 2018 v 17:29 Zrada
" Tak se měj" mávla jsem na Vojtu a zastrčila do kapsy papírek s jeho číslem.
...Prý kdybych kdykoli cokoli... usmívala jsem se nad jeho nabídkou a vzpomínala když ještě s Mirem hrával v kapele.
Byl fajn,ale nikdy jsme se moc nekamarádili a pak když Miro změnil osazení, už jsme se nevídali vůbec.
Ted jsem ho, ale ráda zase uviděla a tónem,kterým mi otázku na moje břicho položil, jsem pochopila,že asi ví,že Miro je pryč a jasně,že bezemně.
Nechtěla jsem o tom,ale mluvit a stočila řeč jinam.
Vojta pochopil a už se o Mirovi slůvkem nezmínil.
Nicméně, potěšilo mě ho vidět a já z kapsy znovu vytáhla lístek s jeho telefonem.
"Hm..." přesunula ho v kabelce do peněženky a pohled stočila ke dvěřím.
"Ahoooj" pozdravila mě kolegyňka, které jsem se už nemohla dočkat a ulevně oddychla.
...Padla...
...Jupí.... zaplula jsem do šatny a opláchla se studenou vodou.


Miro mačkal v dlani klíče a jakoby nevěřil jí pomaloučku otevřel a sledoval jak se mu po ní sunou až s rachocením dopadly na podlahu jeho předsíně.
"Do riti" zahudroval a sehnul se, aby je do té samé ruky zase vzal.
...Ako to,že tu nieje...
...Kde je...
...Kam odišla... uvažoval a vůbec si v téhle chvíli nepřipouštěl možnost, že Marienka měla důvody v jeho bytě nezůstat.
...Dovolil jej to predsa....
...Povedal aby tu ostala...
....Tak ako,že nie???...
"No možno sudeda vie...isto vie" zmáčkl klíče znovu v ruce a otočil se směrem ke svým vchodovým dveřím.
...Prečo sa jej nezpýtal rovnou... mračil se Miro a zamířil rovnou ke dveřím své staré sousedky a dlouze zazvonil.
"No copak Mirečku" pokývala stará paní hlavou a maličko povytáhla obočí.
"Ja... no... viete kam iš..la" vysoukal ze sebe Miro a lehce si zkousl spodní ret.
" Kdo??? Mařenka???" pokývala sousedka znovu hlavou a jako by chtěla Mira potrápit se na něho dlouze a trochu vyčítavě zadívala.
"Hej, prosím paní Kličková" nevydržel Miro a svým pohledem uhnul.
Neměl rád, když cítil jak mu někdo předhazuje,že to on něco nezvládl.
"No to já nevím Mirečku...ublížil jste jí" uslyšel, ale tichý hlas paní Kličkové a cítil jak mu začíná hořet obličej.
...Jasné,že vie,že to posral...
...Nemusí mu to hovoriť... snažil se Miro ukočítovat svou nervozitu znovu se zakousl do svého rtu.
"Prosím..však to viete, hej" cítil, ale jak svou netrpělivost nezvládá a jak ho štvě,že mu tahle babka s kterou vždycky dobře vycházel nechce nic říct a hraje si sním.
"Vím Mirečku,ale slíbila jsem Mařence,že vám to neřeknu, nezlobte se" nevěřil Miro vzápětí svým uším a neveřícně zíral jak před ním stará paní Kličková své dveře zavřela..
"No..toto...hej!!!...To sa mi iba zdá...paní Kličková.otvorte...povedzte mi to..heeej!!!!." kulil Miro oči a sevřel ruku v pěst.
Dveře už se ,ale ani nepohnuly a a Miro doslova funěl nosem.
"Tak si to nechaj baba" zahudroval a aniž by se vrátil do svého bytu seběhl v rychlosti schody a průchodem vyběhl na rušnou ulici.
...Audina...
...Moja audina...
...Stále tu je... kulil oči na svojí audinku, kterou tu před odletem s Natašou nechal stát a jen tak mimoděk si plácl dlaní po kapsách.
...No jasné,že nemá klúče...
....Sú tam...
...Ďaleko...
"Kokot" mračil se a mávl na taxik, který právě projížděl okolo.
"Kam?" zeptal se řidič když Miro dosedl na na místo spolujezdce a zadíval se do jeho říčné tváře.
"Neviem" odsekl Miro a řidič ho zpražil pohledem.
"Pardon, no bežte já vám poviem" stáhl Miro nevraživý tón a sledoval jak řicič nastartoval.

"Brrrf" chrstla jsem si znovu studenou vodu do obličeje a opatrně si protáhla záda.
Dneska mě fakt bolely a já zauvažovala, jaké to bude za dva tři měsíce.
"To už se nehneš" odpvěděla jsem si sama a vyplázla na sebe jazyk do malého zrcadla u dveří.
"Čau" rozloučila jsem se ještě s kolegyní a s představou volného odpoledne a zítřejší návštěvy u doktora.kdy se možná dozvím jestli v bříšku nosím bloďáčka nebo blondýnku, jsem s úsměvem vyšla do celkem parného dne.
"Marienka stoj" uslyšela jsem,ale v zápětí známý hlas a víc než cokoli jiného ted vnímala jak se mi zatmělo před očima......


Pokračování příště......