KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Duben 2018

Zrada 18.část

22. dubna 2018 v 8:36 Zrada
Divala jsem se jak Mirovi tuhne výraz v obličeji a pomalu sáhla po slenici s vodou.Měla jsem vyschlo v krku a tahle situace mi dobře vůbec nedělala.
"Dobre mama ďakujem..nieee som v poriadku ...naozaj, ja ti to pak vysvetlím" Mirův tichý hlas se trochu třásl a já se opět jen dívala jak pomalu pokládá svůj mobil zpátky na stůl a mlčky, bez jediného pohledu na mě, i on sahá po sklenici s vodou.
"Stalo se něco?" zeptala jse se a Miro svou skloněnou hlavou zakroutil.
"Nieee, nieeeee" zvedl pohled ke mě a pokusil s o křečovitý úsměv.
"Faakt???" nevěřila jsem mu, ale Miro jen znovu sáhl po svém telefonu a vypnul ho.
"Takto to bude lepšie" utrousil tiše a znovu se napil vody.
"Kde sme to skončili, Marienka?" zeptal se s hlasitým nádechem i výdechem zároveň a já ucítila jak mi nežně stikl ruku.
"Nikde..já...já...už půjdu" vzpoměla jsem si jak neprozřetelně jsem Mirovi prozradila svou zítřejší návštěvu doktora a i ve stísněném prostotu se zkusila postavit na nohy.
"Nie počkaj, prosím" nedala se v Mirově hlase přeslechnout prosba, naléhavost a možná i trocha zoufalství.
"Proč si tu, co chceš?" vzdychla jsem i já a dosedla zpět na své místo v úzkém boxu kde jsme seděli vedle sebe.
"Já musím domů, mamka je nemocná a... všechno už s mi řekl, pamatuješ?!!??" tlouklo mi srdce jak o život a já se prala se svými city a pocity.
..Přece mi tolik ublížil..
..Už ho nechci...
...Nechci...
...Nechci...
...Už mu nevěřím...
"Marienka, ja..ja..cnie sa mi, chýbaš mi" přeruši Miro mé myšlenky a ikdyž jsem nechtěla do očí se mi tlačily slzy.
"Proč tohle děláš?" zvedla jsem oči k těm Mirovo a zadívala se do nich.
Byly pořád tak krásné, dívaly se na mě s něhou a smutkem zároveň a já se v nich i přesto,že jsem nechtěla, žačala utápět.
"Marienka.." šeptl Miro a přiblížil svůj obliček k mému.
Letmý dotyk jeho rtů na mých mě,ale probral.
"Ne ne, co to děláš" odtáhla jsem hlavu a Miro tu svou sklopil.
Díval se teď opět na moje bříško a jeho ruka se z té mé na něho přřesunula.
"Kedy tam zajtra ideš?" zeptal se přímo a já začala ztrácet nervy.
"Ne nechci tě tam, nechapeš..nechci, nechci, ježiši, proč tohle děláš" zvyšovala jsem hlas až se na náš číšník stojící opodál dlouze zadíval.
"Lebo by som chcel....no chcel by so tam byť" dodal Miro tak trochu rezignovaně a opět se mi zadíval na břicho.
"Proč???!!!???" vyprskla jsem a moje nervy ještě trochu víc povolily.
"Pretože..pretože chcem, je aj moje" mluvil tiše, se stále sklopeným pohledem k mému břichu.
"Aha!!!" neodpustila jsem jízlivější tón a i já se teď zadívala dolů.
"Čo AHA?" zeptal se Miro opět tiše a já začínala mít pocit,že si ze mě dělá blázny.
"Děláš si ze mě srandu? Nebo co jako odmně chceš" zvyšovala jsem znovu hlas a Mirovi prostor nedala.
"Vybral sis snad jinou cestu, jinou ženskou..si se snad s ní rozešel a teď ti máme být dobrý???"
"Tak rozešel???"zvyšovala jsem hlas čím dál tím víc a vlastně ani neveděla proč jsem se takhle zeptala-
...Co chi slyšet za odpověď?..
...Chci vůbec nějakou slyšet?... ptala jsem se sebe samé, ale vnímala jen hrobové ticho.
"Prosímtě pusť mě" řekla jsem už zase tiše a malinko do Mira strčila,chtěla jsem aby uhnul a já mohla vstát a odejít.
"Marienka prosím ostaň" bylo mi,ale tichou odpovědí a já znovu dosedla na své místo.
"Miro..." vzdychla jsem a měla na jazyku opět to jakou cestu a s kým si sám vybral, že má přeci novou přítelkyni a já už nejsem ta s kterou uléhá do postele.
Tentokrát to,ale byl on kdo mi nedal prostor a znovu něžně stiskl moui ruku.
"Marienka ja...mám ťa rád, nikdy som neprestal..len...len...prečo si mi nepovedala skôršie,že budeme mať..." přešel Miro v otázku a já byla čím dál tím zmatenejší,ale i naštvanější.
"Skôršie...jak to jako myslíš? Podváděl si mě už před tím než jsem otěhotněla.." zalapala jsem po dechu,ale mlčet jsem nemínila.
"Našel sis jinou, seš díky ní slavnej..nebo nééééé?...Nebo sakra proš si tu??? Co čekáš,že ti padnu kolem krku??? Trpěla jsem jako žvíře, když si odešel,ale už nééé...už nééé slyšíš...vrať se k ní a nech mě...nás bejt ..Ikdyby ses s ní rozešel, už tě nechci" zalapala jsem znovu po dechu a poptáhla, chtělo se mi plakat,ale odmítala jsem Mirovi ukázat svoje slzy.
"Nerozišiel, ale..." šeptl Miro a mě opravdu začínal chybět kyslík.
"Pusť mě.." nenechala jsem ho ž nic dalšího říct a strčila jsem do Mira, který se tentokrát vůbec nebránil a uvolnil mi cestu abych mohla od stolu odejít.
Jak jsem se dostala na nedalekou zastávku tramvaje, nohy mě sotva nesly a já slzy teď už vůbec neskrývala.
Riskovala jsem sice.že se Miro za mnou vydá,ale ačkoli jsem šla pomalu, nedošel mě.


"Dáte si ještě něco?" zeptal se číšník a Miro k němu zvedl skloněnou hlavu.
"Nie, zaplatim" pomalu rozpojil sepjaté ruce, které měl položené na stole a bez jediného slova zaplatil a z restaurace odešl.
Zoufalství, které právě cítil ho doslova pohlcovalo a při představě,že ještě i Nataša prokoukla jeho lest a dokonce volala jeho matce, mu šel mráz po zádech.
Cesta domu, která by mu jindy trvala minutu, byla nekonečná a Miro snad poprvé nad svým životem přemýšlel z více stran a pohledů.

"Hajzl.." ulevila si Nataša a práskla svý mobilem.
Mirův mobil ji stále hlásil nedostupnost a Nataša zúžila svůj pohled směrem k notebooku.
...Všakj nějakou letenku sežene...
...Zbytek zařídí po telefonu...


Pokračování příště.....

Zrada 17.část

6. dubna 2018 v 8:22 Zrada
"Ne počkej Miro.." prolomila jsem ticho,které cestou v taxiku vládlo a trochu zamračeně se rozhlédla.
Bylo mi jasné kam jedeme a vůbec jsem nechápala, jakto že jsem neslyšela kam Miro říká řidiči,že má jet.
...Asi jsem na chvíli usnula...napadlo mě a znovu se rozhédla.
Taxik nepochybně mířil tam, kde jsem prožila nejkrásnější,ale i nejhorší chíle svého života.
"Říkals domu..." nadechla jsem a teprve ted jsem si uvědomovala,že jsem šla naprosto slepě s člověkem,krerého už jsem nechtěla nikdy vidět a kterého i přezevše pořád miluju.
Cítila jsem jak mi tluče srdce a ucítila Mirovu ruku,který seděl na zadní sedačce vedle mě, okolo ramen.
"Já tam nechci, nepůjdů" zakroutila jsem hlavou a i přesto,že se ve mě zmítala láska s nenávistí, jsem tohle věděla naprosto jistě.
Do toho bytu prostě nejdu.
"Marienkaaa" přitáhl si mě Miro blíž k sobě a mě se srdce rozbušilo o trochu víc.
"Ježiš proč to děláš???" trochu jsem se ošila a pokusila se od Mira odtáhnout.
Ten,ale bez odpovědi,ruku z mých ramen sundal sám a nadzvedl se, aby z kapsy vyndal peněženku.
Právě jsme zastavili tam kde jsem už nikdy nechtěla být.
Miro se vysoukal ze zadní sedačky a skloněný natáhl ruku, aby i mě pomohl z auta ven.
"Ne, ja jedu domu.." protestovala jsem sice dost nejistě,ale pořád jsem se v sobě nevyznala.
..Chci s ním mluvit??...
...Nebo né???...
...Proč tu vůbec je???...
...Vrátil se snad???...
...Chci...co vůbe chci???...
"Marienka poď, prosím" natáhl Miro svou ruku trochu víc a já jakobych se do sedačky víc vpila.
...Zas ti ublíží...křičel můj rozum,ale srdíčko se něj silně opřelo.
...Je to táta tvýho dítěte, tolik si ho přece milovala...MILUJEŠ...tak se ho aspoň zeptej co chce...proč tu je... šilo do mě srdíčko dál a já suše polka.
Už se mi zase začínalo zatmívat před očima a do reality mě rychle vrátil hrubý hlas taxikáře.
"Tak už se dohodněte, nemůžu tu dlouho stát" zaburácel a já vzápětí uslyšela hlas Mirův.
" Marienka poď prosím, tak zájdeme nekde sadnúť" znělo hodně prosebně a když za námi na hlavní třídě zatroubilo auto, které chtělo vyjet a taxikář se na mě s bleskama v očích otočil,
bez toho abych se Mirovo ruky chytla jsem se i já ze zadní sedačky vysoukala.
"Naozaj nechceš hore?" zeptal se Miro ještě a ja ucítila jak se ke mě přiblížil.
"Ne.." instinktivně jsem o krůček couvla a Miro neslyšně vzdychl.
"Dobre, tak poďme" položil svou ruku kolem mého pasu a ikdyž jsem se ve svých pocitech zmítala, nechala jsem se vést.
Když po pár metrech zahnul do postranní ulice, bylo mi jasné kam jdeme.
Malá hospůdka, kde budeme mít dozajista soukromí.


"Aha, tak vám děkuju"
"Nene, v pořádku, jsem to asi nějak pomotala"
"Opravdu ne, děkuju vám"
"Nashledanou" přestávala Nataša své emoce držet na uzdě a hovor rychle ukončila.
"Máma jooo!!! Ty hajzleeeee" mohla si konečně ulevit a s křikem mrštila svým mobilem přes celou místnost, aby si v zápětí uvědomila,že takovu ránu asi nepřežije.
"To mi zaplatíš zmetku" zasyčela nenávistně a mobil,který měl celý prasklý displej ze země zvedla.
...Snad bude ještě fungovat ..zadoufala a s úmyslem,že té čubce, o které byla přesvědcčená, že s ní ted Miro je, zavolá nebo napíše co proto a pak.....
...pak je řada na něm!!!!!!!!!


Mirova matka tak trochu nechápala.
...Co ta žena chtěla???...
Nikdy jí neviděla a to,že s ní její syn odletěl kamsi za karierou brala jako příležitost a jeho rozhodnutí.
Přála mu to a pokud ví v cizině se mu daří.
Ted to ale celé znělo nějak divně.
...Neměla by mu zavolat???...
...Když o něm neví ani žena co s ní žije....
...Nestalo se mu něco?.... dostávala Mirova maminka strach a odložený mobil vzala znovu do ruky.

"Čo si dáš zeptal se Miro, když jsme se posadili do malého boxu, kde byly jen dvě místa k sezení a my museli sedět vedle sebe.
"Vodu.." odpověděla jsem tiše a nemohla si nevšimnout jak Miro stále pokujuke po mém vystouplém bříšku.
"Tak dve...vody, neperlivé" otočil se na vteřinku k číšníkovi a spolu s pohledem teď na moje bříško položil i dlaň.
"Čo...čo to..je, už vieš?" zeptal se tiše a já si byla jistá,že moje srdce je slyšet po celé místnosti.
"Ne, možná zejtra" odpověděla aniž bych nad tím víc dokázaka přemýšlet a Miro okamžitě zbystřil.
"Zajtra???" zamrkal očima a mě bylo jasné jak velkou chybu jsem teď udělala.
"Nechci tě tam.." sundala jsem jeho ruku z mého bříška a tupě zírala jak před nás číšník postavil dvě vody.
"Marienka.." vydechl Miro hlasitě a opět položil ruku na moje břicho.
"NE..." zakroutila jsem hlavou a vlastně vůbec nechápala co tu teď řešíme.
Proč tu vůbec jsme...proč jsem tu já...vždyť jsme se rozešli...on si vybral jinou cestu...vybral si kariéru..vybral si jinou ženu.......byl mi nevěrný.... co tu děláááám???? lítaly mi hlavou myšlenky jedna za druhou
...Neměla jsem sem chodit...
...Neměla jsem s ním vůbec nikam chodit...
...Musím domů...
...Za mamkou...
Dál mi lítaly hlavou měšlenky a ja třesoucí rukou sáhla po slenici s vodou.
...Musím se napít...
V té samé chvíli se ,ale Mirovi rozezvonil mobil a on ho stejně třesoucí rukou přiložil k uchu.
"Mamaaaa???" znelo hodně tázavě a Mirův výzar v obličeji se začal měnit.....


Pokjračování příště......