KOMPLETNÍ POČET DÍLŮ KAŽDÉ POVÍDKY NALEZNETE V NAVIGACI...

Červen 2018

Zrada 21.část

29. června 2018 v 21:05 Zrada
"Marienka.." zopakoval Miro a hlas se mu třásl.
...Mlčela jsem...
..Proč jsem to jen brala...
"Prosíííím.." zvýšil trochu hlas a můj hlasitý nádech jistě nepřeslechl.
"Co chceš?" přeskočil mi hlas a já si uvědomila jak hloupě se ptám.
...Vím přece co chce...
"Ráno po teba..prídem, hej?" a ikdyž to znělo jako otázka, znala jsem ho, věděla jsem,že neustoupí.
Vlastně jsem to věděla už od našeho odpoleního setkání.
"Miro..." pokusila jsem i přesto zaprotestovat.
"O koľkej? Lebo budem nocovať pred domom" skočil mi Miro, ikdyž už tižším hlasem, do řeči a já se znovu hlasitě nadechla.
"Já... tě tam nechci" přeskakoval mi dál hlas a já se otočila za zvukem otevírání dveří.
Sestřin našpulený výraz říkal naprosto jasně co si myslí a co mě svý pohledem nutí říct.
"Dobre idem ..." přerušil Miro můj oční kontakt s Marikou a jeho stoupající odhodlání jakoby me odzbrojovalo.
"Počkeej.." vzdychla jsem a naprosto tichým a rezignovaným hlasem mu přiznala že v ráno v osm hodin odcházím.
"Ďakujem..." bylo poslední co jsem slyšela než zavěsil a já ještě chvíli držela svůj mobil u ucha.
...Zavěsil?...
...Jako...zavěsil?..
...Jen ďakujem?... nechápala jsem a ted jsem to byla já kdo se na přicházející Mariku mračil.
"No... a koukejte si to vyřikat.." dosedla sestra ke mě na postel a já přemýšlela jestli se mi ulevilo nebo co to te|ď vlastně cítím.
A kdybych se teď mohla podívat, viděla a slyšela bych Mira,který ačkoli se do telefonu snažil být odhodlaný, se také velmi hlasitě nadechl a vzápětí vydechl.
Citil se jako vítěz,ale uvnitř se celý klepal.
...Zajtra...
...Zajtra uvidí svoje bábätko... usmíval se a s překvapením zjištoval,že momentálně ho nic jiného na světě nezajímá.
...Nech si Nataša aj kľudne príde... zamračil se a ikdyž si vzápětí uvědomil,že to není příjemná představa.Tohle jeho malé vítězství nad Marienčiným odstupem ho nabíjelo neskutečnou energií.A vnitřní neklid ustupoval.
Nevěděl na jak dlouho ani jestli by se nevrátil, kdyby se tu teď Nataša objevila, ale měl pocit,že už jí nepodléhá a že si to dokáže konečně i přiznat.
Když se mu,ale jeho mobil rozezvučel a na dispeji si přečel její jméno.
Žaludek se Mirovi na okamžik zkroutil v křeč.
"No.." přijal po delším váhání Natašin hovor a mobil od ucha odtáhl.
Jekot a nadávky,které se na něho chrlily mu doslova rvaly ušní bubínek a Miro si znovu začal uvědomovat co vše za kariéru venku vyměnil a snad ještě neztratil.
"Toto nebudem počůvať, kým sa pozajtra vrátim, vyriešime to raz pre vždy" slyšel sám sebe jakoby z povzdálí a aniž by čekal na jakoukoli Natašinu reakci její hovor vytípl.
"Joooo!!!!! dokázal to, sevřel ruku v pěst a ikdyž si uvědomoval,že tohle nebude vůbec jednoduché, smysl jeho života nabral zase jasněnjší obrysy.


Pokračování příště......

Zrada 20.část

17. června 2018 v 17:14 Zrada
"Sráč.." zasyčela Nataša a prudce svým mobilem mrštila o stůl, aby ho vzápětí vzala znovu do ruky a zadívala se na něj.
..Ještě aby si ho rozbila..
..Kvůli tomu nevděčnýmu kreténovi..
..Co si to vůbec dovoluje jí vytípnout...
...Měla by vyrazit...
...Něco určitě poletí...
...Je určitě s ní...
...S tou nulou...čubkou...ropuchou... kroutila Nataša zlostně obličej a znovu se zadívala na svůj mobil.
..Ještě jednou to zkusí a běda jak jí to nevezme....

Byla jsem opřená v křesle a se zavřenýma očima poslouchala jak se ke mě blíží kroky.
"Spíš?" zeptala se tiše Marika a já s pokusem o úsměv zakroutila hlavou.
"Ne" odpověděla jsem i já tiše a Marika si vedle mě sedla.
"Tak co je?" zeptala se a zadívala se na mě.
"Nic" znovu jsem se dost nepřesvědčivě usmála a ucítila sestřinu ruku na své.
"Nekecej..co je? Je něco špatně?" přesunula svou ruku na moje bříško a jen maličko zakroutila hlavou.
"Ne to né, zaplať bůh.. teda doufám, zítra jdu na ten ultrzvuk" odpověděla jsem tiše a Marika mi bříško pohladila.
"To si piš,že je to v poho..tak co se děje?" zeptala se znovu a já se nahlas nadechla.
Už už jsem měla na jazyku,že nic,ale sestra mě zarazila.
"Mařeno nekecej, co je?..Je to kvůli němu ŽE JO?" zeptala se s důrazem na poslední slova a jakoby tím ve mě spustilajakousi pomyslnou lavinou, oči se mi zalily slzami.
"Jooo je tu, byl za mnou.........co tu chce??? Proč mě nenechá na pokoji??? Proč mě zase mučí, já už ho nechci...nechci...nechci..." koktala jsem a mezi vzlyky sestře vyprávěla vše od chvíle když jsem Mira dnes po dlouhé době zase uviděla.
"HMMMMM" pokývala sestra hlavou a s ohrntým spodním rtem se na mě zadívala.
"A?...." zeptala se a já jen zamrkala mokrými řasami.
"Co a?" zeptala jsem se i já a polkla další slzu.
Pláč ustával a já absolutně nechápala na co se mě Marika ptá.
"NO vezmeš ho tam?" zeptala se přímo a já nechápala ještě víc.
"Jak jako vezměš?" nechápala jsem dál a zadívala se na svou sestru.
"Noooo jestli ho tam zítra vezmeš?" zeptala se znovu a jemně mi prstem zaťukala na břicho.
"Je i jeho né?" dodala a já nevěřila svým uším.
"Ty si s ním? Proti mě?? Nemohla si mu přece přijít na jméno, když...když...když.."hledala jsem slova a tápala v obličeji své sestry.
....Dělá si srandu???...
"Mářko já vím.." nahodila Marika zlehčující ton... "Ale je jeho táta, ikdyž se zachoval jako blbec...nemyslíš,že mu to dochází?" zeptala se a já jen pokrčila rameny.
"A co myslíš jako, jako,že ho tam zítra vezmu a on se mávnutím proutku ke mě..k nám vrátí...já nechci" pohodila jsem vzdorovitě hlavou a zamračila se.
"Tak to neříkám, jen říkám,že je to jeho táta.. a....." přerušil Mariku zvuk mého mobilu a ona významě pozdvihla obočí.
"My o vlku......." usmála se aniž by věděla kdo mi volá se zvedla a ještě než zmizela za dveřmi se otočila.
"Je to von že jo?" a zatímco já zírala na dispej svého mobilu, který mi hlásal hovor od Mira za sebou zavřela dveře.

"Marienka, Marienka zober to..." šeptal Miro do zvuku vyzvánění do svého ucha a pípnutí oznamující mu další hovor mu opět zakroutilo žaludkem.
...Nataša...
...Isto Nataša...
...Nie nechce s ňou hovoriť...
...Teraz nie... držel stále telefon u ucha a pomalu v něm umírala naděje,že Marienka jeho hovor přijme
Už dávno si uvědomoval jak moc jí ublížil, vlastně od samého začátku, kdy se rozhodl odejít k Nataše to věděl.
...Len..len tůžba...
...Tůžba splniť si sen o kariére vonku...
...Bola...bola taká silná...
...Nechcel sa s ňou predsa rozísť...
...Nechcel...
...Nikdy by to neurobil...
...Keby...
...Keby Nataša...
...Dala mu ultimátum...
...Bola taká skvelá v posteli...
...Robila veci, ktoré Marienka nie...
..A...
...A ..naozaj sa mu vonku darí...
...Len s Natašou už to nieje také...
...Nepritahuje ho..už..
...Musí sa nútiť...
...Niekedy sa mu ani nepostaví...
...Ako to?...
...Stále..čo raz viacej myslí na Marienku...
...Na ich malé...
..Chce byť s nimi...
...Len ako to urobiť...
...Má zmluvy...
...Nataša ho zničí...
...Vonku si už neškrtne...
...Aj ked teraz dobre zarába, na pokuty nemá...
"Ano" přerušilo tok Mirovo myšlenek tiché pípnutí a Miro se doslova zajíkl.
"Marienka.." vyhrkl a já jen pevně stiskla víčka...
...Tolik ho miluju i nenávidím zároveň...
....Proč mě nenechá?...
...Má přece jinou....


Pokračování příště......